21 Cdo 1474/2006
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1474/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce O. K., zastoupeného advokátem, proti žalované E. P., zastoupené advokátem, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. dubna 2002, č.j. 7 C 100/99-70 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č.j. 36 Co 54/2002-82, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2006, č.j. 11 Cmo 295/2005-47, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.6.2002, č.j. 36 Co 54/2002-82 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19.4.2002, č.j. 7 C 100/99-70, kterým bylo odmítnuto odvolání žalované podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25.1.2000 č.j. 7 C 100/99-38 ve znění usnesení ze dne 22.5.2000, č.j. 7 C 100/99-47 a kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 4.200,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25.1.2000 č.j. 7 C 100/99-38 ve znění usnesení ze dne 22.5.2000, č.j. 7 C 100/99-47 podala opožděně.


Proti oběma uvedeným usnesením podala žalovaná z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost. Zdůvodnila ji zejména tím, že "rozsudek soudu prvního stupně byl doručen ustanovenému opatrovníkovi", který nechal marně uplynout lhůtu k uplatnění odvolání, že pro ustanovení opatrovníka žalované "nebyly naplněny podmínky", neboť soud nevyčerpal všechny možnosti ke zjištění jejího trvalého pobytu, a že se obvodní soud ani nepokusil doručit svůj rozsudek žalované do místa jejího podnikání. Žalovaná se o rozsudku dozvěděla až poté, kdy na jeho základě byla nařízena exekuce. Zrušení usnesení soudu prvního stupně se žalovaná domáhá s poukazem na ustanovení § 235e odst. 2 věty druhé o.s.ř., dle nějž soud zruší i rozhodnutí soudu prvního stupně, platí-li i na ně důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu.


Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.8.2003, č.j. 65 C 7/2003-6 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. může být žaloba pro zmatečnost podána jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo proti jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé, není proti němu žaloba pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustná; žaloba proto musela být zamítnuta, aniž by mělo být k projednání a rozhodnutí věci nařízeno jednání (§ 235f o.s.ř.).


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10.3.2004, č.j. 11 Cmo 360/2003-20 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že žaloba pro zmatečnost může být zamítnuta pro nepřípustnost bez nařízení jednání (§ 235f o.s.ř.) jen v případech uvedených v ustanoveních § 230 odst. 1 a 3 o.s.ř. Protože soud prvního stupně "zaměnil přípustnost a důvodnost žaloby pro zmatečnost" a v rozporu se zákonem nenařídil k jejímu projednání jednání, je jeho rozhodnutí postiženo "vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o žalobě".


Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 30.3.2005, č.j. 65 C 7/2003-35 žalobu pro zmatečnost znovu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč k rukám advokáta. Opětovně dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé a že tedy není proti němu žaloba pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustná.


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.1.2006, č.j. 11 Cmo 295/2005-47 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. může být žalobou pro zmatečnost napaden pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a že "věcí samou" se rozumí "věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede". Námitky žalované odvolací soud odmítl s odůvodněním, že zaměňuje pojem "rozhodnutí ve věci samé" s pojmem "rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno", popř. s pojmem "předmět odvolacího řízení", a že její argumentace "výkladem Komentáře k o.s.ř." není rozhodná, neboť se v něm výslovně uvádí, že "věcí samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení a jeho příslušenství s výjimkou nákladů řízení".


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odmítá právní názor soudů o tom, že usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost není z pohledu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutím ve věci samé, a současně dovozuje, že "judikáty Nejvyššího soudu ČR R 61/98 a č.j. 21 Cdo 1529/2003" nelze aplikovat, neboť "se vztahují k žalobě na obnovu řízení". Podle názoru žalované není pojem "věc sama" vykládán judikaturou jednotně; svědčí o tom i znění ustanovení § 230 o.s.ř., které vylučuje podání žaloby pro zmatečnost proti usnesení, kterým bylo o žalobě pro zmatečnost rozhodnuto, ačkoliv nejde o rozhodnutí ve "věci samé". Napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož "usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost není rozhodnutím upravujícím podmínky či postup řízení, tedy rozhodnutím procesní povahy". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost usnesením ze dne 30.3.2005, č.j. 65 C 7/2003-35 stejně jako v usnesení ze dne 25.8.2003, č.j. 65 C 7/2003-6, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 10.3.2004, č.j. 11 Cmo 360/2003-20 zrušeno. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.


Ze znění ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. bez pochybností vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je - jak správně dovodily soudy obou stupňů - buď pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.


Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, který byl uveřejněn pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).


V posuzovaném případě je "věcí samou" nárok žalobce na zaplacení "objednávky žalované" na grafický návrh vnitřní stránky kalendáře a zajištění tisku kalendáře pro rok 1997 ve výši 134.343,- Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25.1.2000, č.j. 7 C 100/99-38 ve znění usnesení ze dne 22.5.2000, č.j. 7 C 100/99-47. Usnesení městského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání žalované podané proti tomuto rozsudku, je rozhodnutím procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy ani rozhodnutím o věci samé. Soudy obou stupňů tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodily, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení městského soudu nelze z pohledu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. považovat za usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.


Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení je považováno při posouzení důvodnosti těchto mimořádných opravných prostředků - vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu řízení o těchto žalobách meritorně - za rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení je však třeba vztáhnout pojem "rozhodnutí ve věci samé" - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě pro zmatečnost nebo o žalobě na obnovu řízení rozhodnuto, přitom není vůbec významná.


Za přihlédnutí k tomu, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, není žaloba pro zmatečnost přípustná ani podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006, sp. zn. 21 Cdo 972/2005, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolání žalované proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 14. března 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu