21 Cdo 1452/2015
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 151a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.05.1996



21 Cdo 1452/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce TECHNIA, a. s. se sídlem v Ostravě - Přívoze, Slovenská č. 1085/1a, IČO 45192502, zastoupeného Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20, proti žalovanému Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Václavské náměstí č. 846/1, IČO 27182452, zastoupenému Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Václavské náměstí č. 846/1, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 47/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2013 č. j. 15 Co 851/2013-124, takto:

I. Rozsudek krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. března 2013 č. j. 27 C 47/2011-67 opravený usnesením ze dne 24. března 2014 č. j. 27 C 47/2011-147 a usnesením ze dne 8. září 2014 č. j. 27 C 47/2011-159 se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 30.652,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.926,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 643/20.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 794,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Žižky, advokáta se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Václavské náměstí č. 846/1.
Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 č. j. 27 C 47/2011-67 opraveným usnesením ze dne 24. 3. 2014 č. j. 27 C 47/2011-147 a usnesením ze dne 8. 9. 2014 č. j. 27 C 47/2011-159 vyhověl žalobě podané žalobcem (jeho právním předchůdcem BRNOVA, a. s. se sídlem v Krnově, 9. května č. 11/528, IČO 25552821) u tohoto soudu dne 19. 12. 2011 a určil, že zástavní právo k zajištění pohledávky věřitele Global Financial Restructuring Czech, s. r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, IČO 27182452, vůči společnosti SOFIN a. s. ,v likvidaci , posledně se sídlem Ostrava Poruba, Spartakovců č. 3, IČO 47673338, jež zanikla výmazem z obchodního rejstříku ke dni 17. 4. 2010, ve výši 10.000.000,- Kč s příslušenstvím ze Smlouvy o úvěru reg. č. A 70266 ze dne 21. 3. 1996 uzavřené mezi Komerční bankou, a. s., IČO 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, jako věřitelem a společností SOFIN a. s. jako dlužníkem, vzniklé na základě Zástavní smlouvy k nemovitostem reg. č. Z 70266 ze dne 21. 3. 1996 uzavřené mezi Komerční bankou, a. s. jako zástavním věřitelem, společností SOFIN a. s. jako zástavním dlužníkem a společností TECHNIA, a. s., IČO 45192502, se sídlem Ostrava, Přívoz, Slovenská 1085/1a, PSČ 702 00 (v té době se sídlem Ostrava, Jiráskovo nám. 10, PSČ 701 30), jako zástavcem, váznoucí na těchto nemovitostech: pozemek parc. č. st. 2617, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 2618, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 2619, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, budova bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití jiná stavba, postavená na výše uvedeném pozemku parc. č. st. 2617, budova, část obce P., způsob využití jiná stavba, postavená na výše uvedeném pozemku parc. č. st. 2618, budova bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití jiná stavba, postavená na výše uvedeném pozemku parc. č. st. 2619, všechny zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm v Ostravě, na LV č. 672 pro okres Ostrava město, obec Ostrava a k. ú. P., s právními účinky vkladu práva ke dni 22. 3. 1996, neexistuje ; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 55.652,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka a že žalobce je povinen zaplatit státu ČR na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 5.000,- Kč. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedené zástavní právo je promlčeno. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, přiznal mu proti žalovanému náhradu nákladů řízení, které spočívaly v soudním poplatku ve výši 30.000,- Kč, jenž měl být žalobcem zaplacen , a v nákladech právního zastoupení v částce 20.000,- Kč podle ustanovení § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., zvýšené o daň z přidané hodnoty.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 č. j. 15 Co 851/2013-124 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.100,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že vzhledem k promlčení zajištěné pohledávky je promlčeno i zástavní právo. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, a že je proto třeba výši odměny advokáta stanovit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Výši náhrady nákladů řízení přiznané žalobci určil částkou 17.100,- Kč [soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč, odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 2.100,- Kč (z tarifní hodnoty 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012) a za 1 úkon ve výši 2.500,- Kč (z tarifní hodnoty 35.000,- Kč podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013), 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 2.100,- Kč]. Výši náhrady nákladů řízení vzniklých žalobci v odvolacím řízení určil částkou 6.776,- Kč [odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 2.500,- Kč (z tarifní hodnoty 35.000,- Kč podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013), 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.176,- Kč].

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žaloba o určení (ne)existence zástavního práva k nemovitým věcem je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. žalobou o určení práva k věci penězi neocenitelné. Je toho názoru, že odvolací soud měl při určování tarifní hodnoty vycházet z hodnoty nemovitostí zatížených zástavním právem, popřípadě z hodnoty zajištěné pohledávky. Má za to, že předmětem řízení o určení (ne)existence zástavního práva k nemovitým věcem je určení práva (zástavního práva) k věci (nemovité věci) bezpochyby penězi ocenitelné , že proto nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí nebo plnění, které nelze vyjádřit v penězích, a že povinností odvolacího soudu bylo zkoumat, zda lze předmět právního úkonu, tedy nemovité věci zatížené zástavním právem, případně zajištěnou pohledávku, ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že mu přizná na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 261.520,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 128.260,- Kč, nebo aby je v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl nebo aby je zamítl, neboť soudy nižších stupňů nepochybily, když určily tarifní hodnotu věci podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2015 č. j. 27 C 47/2011-192 rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalobce BRNOVA, a. s., IČO 25552821, pokračováno se společností TECHNIA, a. s. se sídlem v Ostravě Přívozu, Slovenská č. 1085/1a, IČO 45192502, neboť BRNOVA, a. s. zanikla a dnem 23. 5. 2014 byla vymazána z obchodního rejstříku v důsledku fúze se společností TECHNIA, a. s., která se stala jejím právním nástupcem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [zda předmětem řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je věc, která je ocenitelná penězi], přezkoumal rozsudek v napadených výrocích o náhradě nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné.

Podle ustanovení § 151a odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 40/1964 Sb.
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 1996 zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.

Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.


Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo v první řadě proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit; jestliže pohledávka, která má být zástavním právem zajištěna, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu ani zástavní právo, i kdyby byl jinak právní titul vzniku zástavního práva naplněn. Akcesorita zástavního práva však nemá jen stránku právní, ale také svůj ekonomický znak, spočívající v tom, že zástavní právo nemá svůj vlastní hospodářský účel. Zástavní právo totiž nepůsobí samo o sobě (samostatně), ale slouží - jak již uvedeno výše - k zajištění pohledávky a, nebyla-li pohledávka řádně a včas splněna, k jejímu uhrazení. Získáním a ani působením zajišťovací nebo uhrazovací funkce zástavního práva se majetek zástavního věřitele ve svém výsledku nezvyšuje (nerozmnožuje), neboť se v majetkové sféře zástavního věřitele může projevit pouze tak, že povede (může vést) k uspokojení jeho zajištěné pohledávky; právní prostředek zajištění pohledávky je podle svého účelu připoután k zajišťované pohledávce a již ze své podstaty (povahy) nemůže mít za následek, že by mohl zástavnímu věřiteli přinést vyšší (další) hodnotu, než kterou představuje (ekonomicky vzato) zajištěná pohledávka. Z hlediska ekonomického akcesorita zástavního práva tedy vyjadřuje skutečnost, že nedochází ke zvýšení (rozmnožení) majetku zástavního věřitele jen následkem toho, že mu poskytuje nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), popřípadě že ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy) došlo k uspokojení zástavního věřitele.

Protože zajištěním pohledávky pomocí zástavního práva se majetek zástavního věřitele nezvyšuje (nerozmnožuje), nemá zástavní právo samo o sobě - jak z uvedeného závěru bez pochybností vyplývá - jakoukoliv vlastní majetkovou hodnotu. Právní význam má zástavní právo jen ve spojení se zajišťovanou pohledávkou, a to jen v tom smyslu, v jakém ovlivňuje její bonitu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).

Předmětem řízení zahájeného žalobou o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, není zajištěná pohledávka ani zástava (zastavená nemovitost), nýbrž určení, že tu zástavní právo není. Vzhledem k tomu, že zástavní právo nemá samo o sobě žádnou vlastní majetkovou hodnotu, nelze takový předmět řízení ocenit penězi.

Z uvedeného vyplývá, že právní názor, že předmětem řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, není věc ocenitelná penězi, z něhož odvolací soud vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, je v souladu se zákonem.

Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení přesto není správné.

Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalobce, který měl ve věci plný úspěch a který proto má jak vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. - vůči žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, které mu vznikly v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši 20.000,- Kč jak pro řízení u soudu prvního stupně, tak pro řízení odvolací. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem spočívají náklady žalobce v řízení u soudu prvního stupně v soudním poplatku ve výši 5.000,- Kč a ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v odvolacím řízení ve 2 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát Mgr. Petr Bureček, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.452,- Kč za řízení před soudem prvního stupně a ve výši 4.326,- Kč za řízení odvolací (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 30.652,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.926,- Kč [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl v dovolacím řízení úspěch jen v rozsahu 9 %, a je proto povinen nahradit převážně (v rozsahu 91 %) úspěšnému žalovanému 82 % nákladů potřebných k uplatňování práva v dovolacím řízení. Tyto náklady spočívají v paušální sazbě odměny za zastupování žalovaného advokátem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši 500,- Kč, v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 168,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), tj. celkem 968,- Kč, a z toho 82 % činí 794,- Kč.

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 794,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2016

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu