21 Cdo 145/2007
Datum rozhodnutí: 03.01.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 145/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce H. C. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované R. P., zastoupené advokátkou, o 275.244,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 106/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č.j. 11 Co 304/2005-37, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 275.244,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2.5% p.a. z částky 279.500,- Kč ode dne 28.3.2003 do 9.5.2003 a z částky 275.244,- Kč ode dne 10.5.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná u něho pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 27.7.2002 jako vedoucí prodejny s obuví a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 14.4.2003. Žalovaná, která společně se zástupkyní vedoucí J. H. převzala hmotnou odpovědnost "za svěřené hodnoty (hotovost za prodej zboží, zboží, zásoby materiálu aj.)" na základě kolektivní hmotné odpovědnosti, ponechala z nedbalosti dne 8.2.2003 ve večerních hodinách klíče od trezoru bez dozoru na psacím stole v místnosti, kde se trezor nachází a v těsné blízkosti trezoru, ačkoliv v něm byly "v hotovosti uloženy bankovky představující i několikadenní tržby"; z uzamčeného trezoru proto mohla být "třetí osobou" odcizena hotovost ve výši 279.500,- Kč a dále 54 ks kuponů na slevy zboží ve výši 50% a 25% z kupní ceny. Přestože schodek vznikl výlučným zaviněním žalované, žalovaná zaplatila pouze 4.256,- Kč a zbytek škody dosud neuhradila.


Obvodní soud pro Prahu 7 nejprve usnesením ze dne 14.6.2004, č.j. 12 C 106/2004-7 žalovanou podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vyzval, aby se ve věci písemně vyjádřila, a posléze rozsudkem ze dne 18.10.2004, č.j. 12 C 106/2004-13 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 56.947,- Kč. Poté, co zjistil, že usnesení o výzvě bylo žalované doručeno do jejích vlastních rukou dne 23.6.2004 a že lhůta určená žalované k podání písemného vyjádření byla na její žádost prodloužena až do 7.10.2004, dospěl k závěru, že nastala fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř., neboť žalovaná se ani v prodloužené lhůtě ve věci nevyjádřila. Protože povaha předmětu řízení připouští uzavření smíru a protože se nejedná o věc uvedenou v ustanovení § 118b o.s.ř. nebo § 120 odst. 2 o.s.ř., byly splněny všechny podmínky pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.10.2005, č.j. 11 Co 304/2005-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 46.817,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 14.6.2004, č.j. 12 C 106/2004-7, které bylo řádně doručeno do jejích vlastních rukou, vyzvána k vyjádření ve věci podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř., přičemž byla mimo jiné "poučena o následcích nesplnění povinnosti, včetně fikce uznání žalovaného nároku a následného vydání rozsudku pro uznání". Žalovaná se ve věci nevyjádřila a nesdělila důvod, který by jí bránil podat vyjádření, ani v původně určené třicetidenní lhůtě, ani v dodatečné lhůtě, která byla určena na žádost zástupkyně žalobkyně; zástupkyně žalobkyně byla o prodloužení lhůty vyrozuměna. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 14.6.2004, č.j. 12 C 106/2004-7 bylo podle odvolacího soudu doručováno žalobkyni v souladu s ustanovením § 46 o.s.ř., neboť advokátka ji v té době ještě nezastupovala. Odvolací soud uzavřel, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání v souladu s ustanoveními § 114b a § 153a odst. 3 o.s.ř.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že jí byla doručena žaloba a výzva, aby se "ve lhůtě vyjádřila", že však "si není vědoma toho, že byla poučena o možnosti vydání rozsudku pro uznání". Protože nárok uplatněný v žalobě neuznávala, udělila "plnou moc pro dané řízení, za účelem své obrany, advokátce", která "požádala o prodloužení lhůty, aniž by věděla, že hrozí vydání rozsudku pro uznání"; soud prvního stupně přitom "s advokátkou komunikoval, aniž by ji upozornil, že hrozí vydání rozsudku pro uznání". Žalovaná dovozuje, že "již samotnou skutečností, že udělila plnou moc advokátce, dala nepochybně najevo, že nárok uplatněný žalobou neuznává", že "její advokátka o možnosti vydání rozsudku pro uznání nebyla poučena" a že "vydání takového rozsudku v tomto jejím případě se podobá šikaně". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání v projednávané věci není přípustné.


Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; k podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. § 114b odst. 1 o.s.ř.).


Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (srov. § 114b odst. 3 o.s.ř.).


Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst. 4 o.s.ř.).


Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen (srov. § 114b odst. 5 o.s.ř.).


Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. § 153a odst. 3 o.s.ř.).


Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o.s.ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.


Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku (jeho části nebo výši) uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.


Soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než 30 dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence nebo jiného provozovatele poštovních služeb). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření.


Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle § 114b o.s.ř. bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, je to důvodem pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.). S marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. spojuje - jak vyplývá z jeho znění - fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 69 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).


V projednávané věci jak vyplývá z obsahu spisu - soud prvního stupně usnesením ze dne 14.6.2004, č.j. 12 C 106/2004-7 žalované ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení písemně vyjádřila k připojené žalobě; usnesení obsahovalo mimo jiné poučení, že, "jestliže se žalovaný(á) bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu (jí) v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu (jí) žalobou uplatňován, uznává", a že soud proto "ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.)". Usnesení bylo žalované doručeno do jejích vlastních rukou dne 23.6.2004 a žalovaná sama a ani prostřednictvím advokátky (oznámení o tom, že advokátka žalobkyni v projednávané věci zastupuje, došlo soudu prvního stupně dne 12.7.2004) vyjádření ve věci nepodala a nesdělila soudu důvody, které by jí v tom bránily, a to ani v původně určené třicetidenní lhůtě, a ani lhůtě prodloužené do 7.10.2004.


Z uvedeného v první řadě vyplývá, že není pravdivé tvrzení o tom, že by žalobkyně nebyla "poučena o možnosti vydání rozsudku pro uznání"; okolnost, že takové poučení nebylo "zopakováno" v souvislosti s dodatečným prodloužením lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, na tomto závěru nic nemění, neboť žalovaná (její zástupkyně) si musela být vědoma, že prodloužením lhůty k písemnému vyjádření se nic nemění na okolnostech, za nichž byla výzva podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vydána, a ani na následcích, kterou jsou s případnou nečinností žalované (její zástupkyně) ze zákona spojeny.


Opodstatněná není ani námitka, že by rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. bránilo to, že žalovaná "již samotnou skutečností, že udělila plnou moc advokátce, dala nepochybně najevo, že nárok uplatněný žalobou neuznává". Žalovaná přehlíží, že z pouhého udělení plné moci advokátu pro celé řízení nic takového nevyplývá; tím méně by mohlo udělení plné moci "nahradit" písemné vyjádření žalovaného ve věci.


Tvrdí-li žalovaná, že "její advokátka o možnosti vydání rozsudku pro uznání nebyla poučena", nebere náležitě v úvahu, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 14.6.2004, č.j. 12 C 106/2004-7 bylo žalované doručeno dne 23.6.2004 a že její zástupkyně advokátka vstoupila do řízení až dnem 12.7.2004. Okolnost, že žalovaná (případně) neseznámila svou zástupkyni s dosavadními výsledky řízení, sama o sobě neznamená, že by to byl povinen učinit soud. Vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže bránit jak skutečnost, že advokátka o následcích spojených s usnesením soudu prvního stupně ze dne 14.6.2004, č.j. 12 C 106/2004-7 (případně) nevěděla, neboť při či po udělení plné moci jí žalobkyně s tímto usnesením, doručeným ještě před udělením plné moci dne 23.6.2004, neseznámila, tak ani to, že zástupkyně žalované advokátka (případně) nevyhodnotila správně obsah tohoto usnesení.


Protože soudy - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně - při rozhodování věci vycházely z ustálené judikatury soudů a protože své závěry učinily v souladu se zákonem, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. ledna 2008


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu