21 Cdo 1437/2001
Datum rozhodnutí: 25.06.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1437/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Ing. L. D. proti žalovanému O., spol. s r.o., o 420.000,- Kč s příslušenstvím a 15.000,- DEM, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 442/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2000 č.j. 21 Co 448/2000-134, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 420.000,- Kč s úrokem 2,5 promile denně a 15.000,- DEM. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1994 (správně 23.2.1994) jako ředitel a že současně ode dne 11.1.1994 zastával funkci jednatele společnosti. Dopisem ze dne 8.6.1995 mu "údajná právní zástupkyně" žalovaného oznámila, že byl z funkce ředitele i jednatele odvolán, a žalovaný mu následně zakázal přístup na pracoviště. Ačkoliv žalobce dosud neobdržel žádný doklad "osvědčující výše uvedené skutečnosti", žalobce mu odmítá zaplatit "plat" za dobu od 1.4.1995 do 31.10.1995 ve výši 270.000,- Kč a odměnu 15.000,- DEM za splnění hospodářských výsledků za rok 1994; žalovaný rovněž nesplnil svůj závazek zvýšit "plat" žalobce na 60.000,- Kč měsíčně.

Žalovaný potvrdil, že žalobce u něj vykonával v době od 11.1.1994 do 26.6.1995 funkci jednatele (usnesením valné hromady ze dne 24.5.1995 byl na vlastní žádost odvolán), zdůraznil však, že mezi ním a žalobcem nikdy nevznikl pracovněprávní vztah. Žalobce funkci jednatele zastával na základě mandátní smlouvy a žádná "platná pracovní smlouva mezi žalobcem a žalovaným" není žalovaným "evidována". Tvrzení žalobce o sjednaném zvýšení "platu" a odměně za plnění hospodářských výsledků žalovaný odmítl jako "právně zcela nepodložená a zavádějící".

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23.11.1999 č.j. 25 C 442/95-106 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 137.255,- Kč k rukám advokáta a že žalobce je povinen doplatit soudní poplatek ve výši 1.028,- Kč "na účet" zdejšího soudu. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 23.2.1994 německy psanou smlouvu, ve které se zavázal za úplatu žalovaného zastupovat ve všech záležitostech, konat jeho jménem a řídit jej; druh sjednané práce byl ve smlouvě vymezen jako "Geschäftsführer". Za přihlédnutí k posudku znalce Dr. M. G., podle nějž má výraz "Geschäftsführer" v německém jazyce jednoznačný význam, jehož českým ekvivalentem je termín "jednatel", dovodil, že, ačkoliv se smlouva ze dne 23.2.1994 "dovolává" ustanovení zákoníku práce a používá jeho terminologii, se nejedná o pracovní smlouvu ve smyslu ustanovení § 28 a násl. zák. práce, ale o smlouvu o výkonu funkce statutárního orgánu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření jiné pracovní smlouvy, a to ani ústní nebo konkludentní formou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr nikdy nevznikl. Uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se svého nároku na zaplacení 420.000,- Kč a 15.000,- DEM domáhal "z titulu svého pracovního vztahu k žalovanému", je soud tímto skutkovým vymezením vázán a nemůže jeho žalobě vyhovět.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.10.2000 č.j. 21 Co 448/2000-134 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 23.225,80 Kč s 21% úrokem z prodlení od 14.10.1995 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že "jejich výše činí 148.627,50 Kč"; "jinak" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.350,- Kč "na účet" advokáta. Odvolací soud ve věci samé dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že mezi žalobcem a žalovaným nebyl založen pracovní poměr, ale vztah statutárního orgánu (jednatele) a obchodní společnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že soud není vázán tím, že "žalobce svůj nárok opíral o závěr, že jde o dlužný plat (a jednorázovou odměnu)". Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný dluží žalobci 23.225,80 Kč jako poměrnou část odměny jednatele za dobu od 1.5.1995 do 24.5.1995.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že smlouvou ze dne 23.2.1994 mezi ním a žalovaným nevznikl pracovní poměr, a poukazuje na skutečnost, že žalovaný za něj odváděl daň z příjmu, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění i pojistné na sociální zabezpečení jako za své ostatní zaměstnance. Namítá, že německý výraz "Geschäftsführer" lze přeložit též jako "ředitel" či "obchodní vedoucí", a zdůrazňuje, že jeho odvolání z funkce jednatele žalovaného neproběhlo v souladu se zakladatelskou listinou žalovaného, neboť mu nikdy nebyl předložen úředně ověřený zápis z valné hromady, jež měla rozhodnout o jeho odvolání. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení "věcně příslušnému soudu".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31.12.2000, je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen "o.s.ř.").

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) ve dnech 5.12.2000 a 2.1.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 26.2.2001, bylo dne 28.2.2001 podáno u soudu prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 2.1.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 2.2.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 28.2.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu