21 Cdo 1420/2010
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 263 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 60 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 261 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006




21 Cdo 1420/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární č. 7, proti žalovanému SYNER Morava, a. s. se sídlem v Kroměříži, 1. Máje č. 532, IČO 63493675, zastoupenému JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 11, o opravu a o vydání potvrzení o zaměstnání a o 213.336,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 187/2005 a sp. zn. 11 C 122/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2009 č.j. 49 Co 422/2006-111, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.3.2009 č.j. 49 Co 422/2006-111 jednak potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24.8.2006 č.j. 11 C 187/2005-72 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal stanovení povinnosti žalovanému doplnit zápočtový list žalobce o délku doby zaměstnání a o výši průměrného výdělku žalobce a ve výroku o nákladech řízení, a jednak potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28.4.2006 č.j. 6 C 122/2005-108 ve znění opravného usnesení ze dne 22.9.2006 č.j. 122/2005-140, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30.6.2006 č.j. 6 C 122/2005-130 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 213.336,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 15.11.2005 do zaplacení a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci potvrzení o zaměstnání dle ust. § 3 nař. vlády č. 108/1994 Sb. , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobce na opravu (doplnění) údajů v potvrzení o zaměstnání i nárok na vydání potvrzení o zaměstnání zanikly, neboť, vyzval-li žalobce žalovaného v květnu 1995 k doplnění chybějících údajů v zápočtovém listě, toto právo žalobce zaniklo uplynutím prekluzívní lhůty stanovené v ust. § 60 odst. 4 ve spojení s ust. § 261 odst. 4 zák. práce nejpozději uplynutím tří měsíců od května 1995, tj. v srpnu 1995 , přičemž žalobce tento svůj nárok uplatnil žalobou podanou u soudu až dne 14.7.2004, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty; a povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání žalovaný splnil nejpozději v květnu 1995, přičemž právo žalobce domáhat se plnění řádného (tj. doplnění potvrzení o zaměstnání o údaje odpovídající požadavkům prováděcího právního předpisu) zaniklo uplynutím výše uvedené prekluzívní lhůty . Ohledně nároku na zaplacení částky 213.336,- Kč s úroky z prodlení, tj. nároku z odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem , dospěl odvolací soud vycházeje z ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce - k závěru, že žalobce se o vzniku škody dozvěděl nejpozději dne 5.12.2001, kdy byl obeznámen s výší přiznaných dávek , věděl též o tom, kdo za tvrzenou škodu odpovídá, neboť nebyl dán jakýkoli důvod k pochybnostem a totožnosti zaměstnavatelského subjektu a promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody uplynula nejpozději dnem 5.12.2003. Proto, bylo-li podání v této věci u soudu učiněno až dne 14.7.2004 a uplatnil-li žalovaný námitku promlčení, tento nárok žalobce v důsledku promlčení zanikl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zejména namítá, že uplatnění námitky promlčení jeho nároků bylo v rozporu s dobrými mravy, a soudy obou stupňů ke vznesené námitce neměly přihlédnout. V této skutečnosti spatřuje také otázku zásadního právního významu, a to, zda v pracovněprávních vztazích lze uplatnit námitku promlčení a prekluze i v případě, pokud takováto vznesená námitka je v rozporu s dobrými mravy .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 o.s.ř.), zabývaje se otázkou přípustnosti dovolání, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dovolací soud již v minulosti řešil a zaujal stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp.zn. 21 Cdo 740/2009).

Odvolací soud v souladu s výše uvedeným právním názorem postupoval, dovodil-li v této souvislosti, že žalobce netvrdil a v řízení ani nevyšly najevo žádné skutečnosti na straně žalovaného, z nichž by bylo možno usuzovat na jeho jednání směřující k znemožnění nebo ztížení včasného uplatnění nároku žalobcem, popřípadě jiné jednání žalovaného odporující dobrým mravům související s marným uplynutím promlčecí doby , a že žalobci nic - kromě jeho zavinění nebránilo, aby uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 213.336,- Kč s úroky z prodlení vůči žalovanému včas u soudu.

Uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i na marné uplynutí prekluzivní (propadné) lhůty, která má na rozdíl od promlčení za následek zánik práv a povinností z pracovněprávních vztahů. K zániku práva prekluzí dochází jednak uplynutím lhůty stanovené v zákoně, jednak tím, že oprávněný účastník ve stanovené lhůtě své právo neuplatnil zákonem stanoveným způsobem. Soud je povinen v řízení přihlédnout k zániku práva prekluzí, i když to žádný z účastníků řízení nenamítal. Proto jak odvolací soud správně dovodil zanikly-li nároky žalobce na opravu údajů v potvrzení o zaměstnání a na vydání řádného potvrzení o zaměstnání uplynutím prekluzívní lhůty (srov. § 60 odst. 4 a § 261 odst. 4 zák. práce), nelze namítat postup v rozporu s dobrými mravy.

Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání představují pouze - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) a jak ostatně dovolatel sám namítá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť, i když by žalovaný měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na majetkové poměry žalobce žalovanému toto právo nepřiznal a žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu