21 Cdo 1420/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1420/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. M., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 553/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. května 2005, č.j. 29 Co 687/2004-223, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 15.12.1979 zaplatil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vznikala v době od 1.1.1995, a požadoval, aby mu žalovaný od tohoto data platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 8.957,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1.3.1983, č.j. 9 C 986/81-25 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14.9.1984, č.j. 8 C 952/83-11 mu žalovaný poskytoval řádně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, avšak počínaje dnem 1.1.1995 při určení její výše nevychází ze skutečně dosahovaného výdělku, nýbrž z pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce mohl dosáhnout v zaměstnání u žalovaného. Postup žalovaného nepovažuje žalobce za správný, neboť u žalovaného již déle než 15 let nepracuje, bydlí v L., dojíždění do místa výkonu nabízené práce (B., okres Č. L.) by bylo pro něj značně svízelné, tím spíše, že je osobou se změněnou pracovní schopností , a proto podle jeho názoru nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce.


Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 28.6.1995, č.j. 8 C 553/95-20, ve znění opravného usnesení ze dne 31.7.1995, č.j. 8 C 553/95-22, žalovanému uložil, aby platil žalobci s účinností od 1.1.1995 rentu ve výši 8.957,- Kč měsíčně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 10.580,- Kč a do pokladny Okresního soudu v České Lípě soudní poplatek ve výši 12.900,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaný, který převzal závazek platit žalobci ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu, k níž se soudem schváleným smírem ze dne 14.9.1984 zavázal O. p. m. p. M., nabídl žalobci v závěru roku 1994 zaměstnání v provozovně v B., kde by žalobce mohl dosáhnout podstatně vyššího výdělku než v současném zaměstnání. Protože podle názoru soudu prvního stupně žalobce odmítl nabízenou práci z vážných důvodů, neboť vzdálenost z místa jeho bydliště (tj. z L.) do místa výkonu nabízené práce je značně velká, řádově desítky kilometrů s časově náročným dojížděním , náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody valorizovaným podle příslušných právních předpisů a průměrným výdělkem v současném zaměstnání dosahujícím 1.878,- Kč čistého .


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23.9.1999, č.j. 30 Co 560/95-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že se žaloba zamítá ohledně částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995 , jinak tento rozsudek ve výroku žalobě vyhovujícím a ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.510,- Kč u JUDr. P. R. a že návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud zdůraznil, že již v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 986/81 byl přijat závěr, že zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo (právní předchůdce žalovaného) , nebyl schopen žalobci zajistit vhodné pracovní místo. Jestliže žalobce za této situace po přibližně dvou letech i s rodinou změnil své bydliště a nyní po více než 15ti letech od úrazu mu žalovaný nabídl pracovní místo ve vzdálenosti přibližně 50 km od jeho stávajícího bydliště , je podle názoru odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce měl k odmítnutí nabízeného místa se zřetelem na náročnost dojíždění, když žalobce je navíc osobou se změněnou pracovní schopností , vážný důvod.


K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5.4.2001, č.j. 21 Cdo 906/2000-78 rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o placení částky 5,- Kč měsíčně od 1.1.1995) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že pro posouzení závažnosti důvodů pro odmítnutí práce, která byla zaměstnanci zajištěna, zákon v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce neurčuje, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy v tomto směru (tj. zda jsou dány vážné důvody , které zaměstnanci umožňují odmítnout zajištěnou práci bez nepříznivých důsledků na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku) proto závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Protože v daném případě odvolací soud při zkoumání, zda žalobce odmítl práci vedoucího expedice na pracovišti v zinkovně v B. ze závažných důvodů, k okolnostem významným pro posouzení věci náležitě přihlédl, je podle názoru dovolacího soudu správný jeho závěr o tom, že důvody, pro něž žalobce odmítl nastoupit práci, kterou mu žalovaný zajistil, je třeba považovat za vážné důvody ve smyslu ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce. Odvolacímu soudu však (kromě nepřezkoumatelnosti stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nepřihlédnutí k již pravomocně přisouzené náhradě) vytknul, že při posuzování otázky pasivní věcné legitimace žalovaného vycházel jen z tvrzení účastníků o tom, že žalovaný převzal závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a že je právním nástupcem O. M. (důvodem mělo být vydražení provozovny ve veřejné dražbě), aniž by se z tohoto hlediska zabýval tím, jaké důsledky pro nabyvatele spojují právní předpisy s vydražením provozní jednotky. Tyto nedostatky podle názoru dovolacího soudu odůvodňují zrušení nejen rozsudku odvolacího soudu, ale i rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícího akcesorického usnesení.


Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 12.4.2002, č.j. 8 C 553/95-119 žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení . Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že k převodu vlastnictví provozní jednotky bývalého státního podniku O. M. (Z. B., kde žalobce dříve pracoval) na žalovaného došlo v souvislosti s jeho likvidací, a to prodejem ve veřejné dražbě dne 23.6.1993, nikoli tedy postupem při privatizaci majetku státu dle zákona č. 92/91 Sb., při němž spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem . Bývalý zaměstnavatel žalobce - jak dále zdůraznil - zanikl likvidací, tedy způsobem, při němž dle zákoníku práce nepřechází současně s převodem vlastnického práva na nabyvatele práva a závazky z pracovněprávních vztahů . Za této situace tedy žalovaný spolu s vydražením provozní jednotky bývalého st. p. O. M. v likvidaci nepřevzal závazek platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku , a proto podle názoru soudu prvního stupně z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného není uplatněný nárok opodstatněný.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 1.7.2002, č.j. 29 Co 277/2002-127 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje z rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Č. L. o vyhlášení likvidace státního podniku O. M. a dražebního protokolu o dražbě provozní jednotky tohoto podniku Z. B. dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v daném případě šlo o převod majetku státu, s nímž hospodařil státní podnik, na soukromý subjekt , a že proto platí pro podmínky tohoto převodu ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. . Jelikož ustanovení § 17 cit. zákona upravující přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů míří na práva a závazky ve vztahu k zaměstnancům převáděného subjektu, kteří jsou zaměstnání v době převodu , je třeba podle názoru odvolacího soudu u osob, které - tak jako žalobce - u převáděného subjektu v době převodu již zaměstnány nebyly, posuzovat přechod jejich práv podle § 15 odst. 1 cit. zákona , které v daném případě má přednost jako úprava speciální před obecnou úpravou § 251 zák. práce . Protože za tohoto stavu nelze pokládat za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že na žalovaného v souvislosti s dražbou Z. B. neměl přejít závazek k náhradě škody z pracovního úrazu žalobce, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval věcně otázkou existence a rozsahu uplatněného nároku žalobce.


Okresní soud v České Lípě (poté, co usnesením ze dne 12.3.2004, č.j. 8 C 553/95-164 připustil změnu-rozšíření žaloby o 1,059.241,- Kč s úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 14.5.2004, č.j. 8 C 553/95-171 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 710.676,- Kč a aby mu měsíčně platil s účinností od srpna 2003 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 14.819,- Kč , co do částky 348.565,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu o přechodu závazku k náhradě škody z pracovního úrazu žalobce na žalovaného se zaměřil již jen na otázku, zda a v jaké výši žalobci náleží požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.1995. Vycházel přitom ze zjištění, že v průběhu celého žalovaného období byl žalobce zaměstnán jen od ledna do března 1995 (s průměrným výdělkem 1.878,- Kč) a že jinak zůstal bez zaměstnání; od 26.6.1995 byl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, do konce roku 1995 mu bylo vypláceno hmotné zabezpečení a počínaje lednem 1996 je bez příjmů . Za tohoto skutkového stavu dovodil, že za období, kdy byl zaměstnán, náleží žalobci náhrada za ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi průměrným výdělku před vznikem škody (původně ve výši 5.197,- Kč) upraveným podle příslušných valorizačních předpisů a skutečně dosaženým výdělkem, že za období od 1.4. do 26.6.1995, kdy nebyl v evidenci na úřadu práce, žalobci nárok nevznikl, následně že je třeba při výpočtu renty započíst vyplacené hmotné zabezpečení a že v období od 1.1.1996 náleží žalobci renta, která představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem valorizovaným podle příslušných předpisů a minimální mzdou . Na základě výpočtu nedoplatků náhrady za ztrátu na výdělku v jednotlivých letech 1995 až srpen 2003 a po odečtení přeplatku za rok 1995 soud prvního stupně přiznal žalobci kapitalizovanou rentu ve výši 710.676,- Kč a dále od srpna 2003 rentu ve výši 14.819,- Kč .


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11.5.2005, č.j. 29 Co 687/2004-223 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. žalobě vyhovujícím změnil tak, že žalobu o zaplacení 710.676,- Kč a o rentu ve výši 14.819,- Kč měsíčně od srpna 2003 do budoucna zamítl, v části zamítající žalobu výrokem II. tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přehodnotil svůj právní názor ohledně pasivní věcné legitimace žalovaného, který vyslovil v usnesení ze dne 1.7.2002, č.j. 29 Co 277/2002-127, když dospěl k závěru, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem) lze vztahovat pouze na prodej uskutečněný fondem národního majetku podle privatizačního projektu . V daném případě - jak dále uvedl - původní zaměstnavatel žalobce O. p. m. p. (O.) M., státní podnik byl zrušen vyhlášením likvidace rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v Č. l. ze dne 19.4.1993 a jeho provozní jednotka Z. B. byla žalovanému prodána ve veřejné dražbě, která se uskutečnila dne 23.6.1993 podle § 47b zákona č. 92/1991 Sb. s přiměřeným použitím zákona č. 427/1990 Sb. . Z rozsahu převzatých práva a povinnosti vyplývajících z aukční karty a přílohy k protokolu o dražbě přitom podle jeho názoru lze dovodit, že Z. B. tvořila ucelenou organizační jednotku, jež odpovídala oddělitelné části podniku, a že v dražbě byl fakticky uskutečněn prodej části podniku podle § 487 obch. zák. , na jehož základě pak vydražitel nabyl část podniku se všemi právy a povinnosti s tímto majetkem souvisejícími . Jelikož závazek odškodňovat pracovní úraz žalobci jako bývalému zaměstnanci státního podniku O. M. nelze považovat za právně ani ekonomicky související s vydraženou provozovnou (již se nejednalo o zaměstnance této části podniku), odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu a ustanovení § 250 zák. práce dovodil, že závazek odškodňovat žalobce zůstal státnímu podniku O. M., jehož likvidátor měl podle § 251 zák. práce před výmazem podniku v rámci likvidace nárok vypořádat, případně že povinnost přešla na příslušnou pojišťovnu ; proto žalovaný, byť smluvně závazek převzal, není pasivně legitimován v tomto řízení jako subjekt povinný hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu , a žalobě tudíž nelze vyhovět.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že věc měla být právně posouzena ve smyslu původního právního názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení ze dne 1.7.2002, č.j. 29 Co 277/2002-127, tedy tak, že dražba provozovny proběhla dle zákona č. 92/91 Sb. a šlo tudíž o převod majetku státu na soukromý subjekt , a že proto platí pro podmínky tohoto převodu ustanovení tohoto zákona včetně § 15 odst. 1, podle něhož spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem včetně přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že žalobce, který byl zaměstnán u O. p. m. p. M., státního podniku jako zinkař, utrpěl dne 15.12.1979 na pracovišti (zinkovně) v B. pracovní úraz. Protože pro následky pracovního úrazu žalobce nemohl vykonávat dosavadní práci, skončil pracovní poměr dohodou ke dni 3.1.1981, a následně u jiných zaměstnavatelů vykonával pouze méně placené práce. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 14.9.1984 č.j. 8 C 952/83-11 schválil smír, podle kterého se O. p. m. p. M., státní podnik zavázal (kromě jiného) platit žalobci od 4.6.1984 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 1.921,- Kčs. V roce 1992 byl jmenovaný státní podnik částečně privatizován a poté na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Č. L. ze dne 19.4.1993 byl zrušen a s účinností od 1.5.1993 vyhlášena jeho likvidace. Podle Protokolu č. 10/93/Zákupy o průběhu veřejné dražby podle § 47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s přiměřeným použitím zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby , konané dne 23.6.1993 byla část majetku O. p. m. p. M., státního podniku v likvidaci provozní jednotka Z. B. vydražena obchodní společnosti A. M. , spol. s r.o. (nyní A. M., spol. s r.o.), tj. žalovanému; podle potvrzení ze dne 21.7.1993 vydaného Okresní komisí pro privatizaci v Č. L. podle § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. a § 12 odst. 1 zákona č. 500/1990 Sb. se žalovaný (jako vydražitel) stal dnem 23.6.1993 vlastníkem provozní jednotky Z. B. č.p. 49 (provozovna O. M.) . Ke dni 16.7.1996 byl O. p. m. p. M., státní podnik v likvidaci po provedené likvidaci vymazán z obchodního rejstříku. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce platil žalobci po vydražení provozovny Z. B. dne 23.6.1993 ve veřejné dražbě žalovaný; požadovaný doplatek náhrady však odmítá žalobci uhradit mimo jiné s odůvodněním, že závazek k odškodnění pracovního úrazu nepřevzal.


Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení pasivní legitimace žalovaného v této věci kromě jiného významný závěr o tom, zda nastala skutečnost, která měla za následek přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce (včetně závazku k náhradě škody způsobené žalobci pracovním úrazem z roku 1979) na žalovaného.


Východiskem úvah v uvedeném směru je zde skutečnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít (a to platilo i podle právní úpravy účinné v roce 1993) toliko na základě zákona, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, jak z tohoto vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byly upraveny nejen v ustanovení § 249 a § 250 zák. práce (ustanovení § 251 zák. práce neupravuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ale jen uspokojení nároků pracovníků zrušené organizace), ale i ve zvláštních právních předpisech (například v ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., nebo v ustanovení § 59 odst. 3, § 480 a § 487 obch. zák.). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen při zániku zaměstnavatele, ale i v takovém případě stanoveném zákonem, jenž zánik zaměstnavatele nepředpokládá.


V projednávané věci žalovaný po zrušení a vyhlášení likvidace O. p. m. p. M., státního podniku vydražil část majetku tohoto státního podniku provozní jednotku Z. B. (v níž byl žalobce dříve zaměstnán) ve veřejné dražbě provedené dne 23.6.1993 Okresní komisí pro privatizaci v Č. L. postupem podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12.8.1993, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). Podle obsahu Aukční karty (seznamu majetku, který byl nabídnut k prodeji dražbou) a Protokolu č. 10/93/Zákupy o průběhu veřejné dražby a jeho příloh 1 a 2 byla předmětem dražby provozní jednotka Z. B. jako ucelená samostatně hospodařící část (organizační složka) podniku O. M. v likvidaci , přebírající práva a závazky z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím ve vydražené provozní jednotce a práva a závazky vyplývající z rozhodnutí správních a jiných orgánů a nájemních a jiných smluv , tvořená nemovitostmi (budovami a pozemky), stroji, zařízeními a dalšími základními prostředky a předměty postupné spotřeby dle přiloženého seznamu .


Podle ustálené judikatury (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 25) je veřejná dražba organizovaná podle zákona č. 427/1990 Sb. zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy; jde o kontraktační proces, při kterém se uplatní vzájemné nabídky smluvních stran (srov. § 4 odst. 3, § 9 odst. 1 cit. zákona). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za akceptaci této nabídky, tedy za právní úkon, kterým se uzavření smlouvy završuje (srov. § 9 odst. 1 cit. zákona). Je-li - tak jako v posuzovaném případě - předmětem dražby provozní jednotka jako soubor hmotných, nehmotných, jakož i osobních složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek (srov. § 5 obch. zák.), pak vydražením jak správně dovozuje odvolací soud je fakticky uskutečněn prodej části podniku podle § 487 obch. zák. a na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele), přechází vlastnictví k předmětu dražby na základě - jak uvedeno shora - zvláště upraveného procesu uzavírání smlouvy a současně i specifického procesu uzavření smlouvy , která protože svojí povahou není odlišná od smlouvy o prodeji části podniku - má rovněž stejné právní účinky.


Uzavření smlouvy o prodeji podniku, příp. jeho části (§ 476 a násl. obch. zák.) je jedním z případů (skutkových podstat) stanovených zákonem, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů; uvedené vyplývá z ustanovení § 480 obch. zák., podle něhož (obdobně jako podle ustanovení § 250 zák. práce) práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího , což podle ustanovení § 487 obch. zák. platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku .


Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480 obch. zák. (srov. slova k zaměstnancům podniku ) se jednoznačně podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku) nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku (části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).


V posuzované věci bylo dokazováním před soudy zjištěno, že pracovní poměr žalobce u O. p. m. p. M., státního podniku, u něhož (na pracovišti Z. B.) utrpěl dne 15.12.1979 pracovní úraz, byl rozvázán dohodou již v roce 1981. Protože v době vydražení provozovny Z. B. dne 23.6.1993 ve veřejné dražbě pracovní poměr žalobce u jmenovaného státního podniku (v té době v likvidaci ) již skončil, nemohla - s ohledem na výklad podaný shora vycházející z povahy tohoto převodu - práva a povinnosti z jeho dřívějšího pracovněprávního vztahu (včetně závazku k náhradě škody podle ustanovení § 195 zák. práce) přejít na žalovaného. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný, byť smluvně závazek převzal, není pasivně legitimován v tomto řízení jako subjekt povinný hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu , je proto v souladu se zákonem.


Dovozuje-li žalobce přechod závazku k náhradě škody podle ustanovení § 195 zák. práce na žalovaného z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., pak (kromě toho, že v posuzované věci nešlo o privatizaci na základě uvedeného ustanovení) nepřihlíží náležitě k tomu, že podle tohoto ustanovení s vlastnickým právem k privatizovanému majetku sice přecházely na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku. Protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k podniku privatizovanému jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.11.2002, sp. zn. 21 Cdo 415/2002 a ze dne 13.11.2002, sp. zn. 21 Cdo 542/2002).


Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k podniku likvidovanému veřejnou dražbou provozních jednotek za přiměřeného použití zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, skončil před přechodem vlastnictví k provozní jednotce podniku vydražené příklepem licitátora, a kteří v něm ke dni vydání potvrzení příslušným orgánem o tom, že vydražiteli byla provozní jednotka veřejnou dražbou prodána a že dnem udělení příklepu se stal jejím vlastníkem, již nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, nedocházelo ani podle ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. července 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu