21 Cdo 1398/2004
Datum rozhodnutí: 20.01.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1398/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované C. B., a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 6 C 76/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2004, č.j. 26 Co 347/2003-177, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem, datovaným v H. dne 9. 6. 2000 a označeném jako Rozhodnutí generálního ředitele ze dne 6. 6. 2000 , žalovaná sdělila žalobci, že je zbaven pověření řídit ekonomický útvar , že je zproštěn všech povinností souvisejících s plněním jeho pracovních úkolů , že je povinen sepsat protokol o předání a řádně předat p. H. všechny hmotné i nehmotné hodnoty, které náleží společnosti, nejpozději dne 6. 6. 2000 do 16.30 hodin, pokud dále není uvedeno jinak , a že je povinen předat panu S. nebo panu H. služební vůz a mobilní telefon nejpozději dne 9. 6. 2000 do 12.00 hodin .

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 8. 8. 2000 domáhal, aby bylo určeno, že skončení pracovního poměru provedené oznámením žalované o zbavení pověření řídit ekonomický útvar je neplatné . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovní poměr účastníků vznikl dnem 1. 5. 1999 na základě jmenování předsedou představenstva Dipl. Ing. A. M. a že byl pověřen řízením vedoucího finančního odboru . Dne 9. 6. 2000 byl žalobce zbaven generálním ředitelem žalované Ing. P. K. pověření řídit ekonomický útvar a zproštěn všech povinností souvisejících s plněním jeho pracovních úkolů, a to se zpětnou platností od 6. 6. 2000 , a žalovaná mu od té doby nepřiděluje práci a nevyplácí mzdu. Žalobce má za to, že generální ředitel ho nebyl oprávněn odvolat z funkce, a i kdyby takové oprávnění měl, pracovní poměr účastníků tím nekončí.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 27. 6. 2001, č.j. 6 C 233/2000-74, zamítl žalobu, aby soud určil, že skončení pracovního poměru provedené oznámením žalované o zbavení žalobce pověřením řídit ekonomický útvar je neplatné , a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.471,20 Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že rozhodnutí generálního ředitele ze dne 6. 6. 2000, které bylo datováno v H. dne 9. 6. 2000 , bylo žalobci doručeno dne 6. 6. 2000 a že datum 9. 6. 2000 v něm uvedené je pouze písařskou chybou . Ke spornému rozvázání pracovního poměru, jehož neplatnosti se žalobce domáhá , tedy mělo dojít dnem 6. 6. 2000; protože žalobce podal žalobu u soudu až dne 8. 8. 2000, uplatnil tuto neplatnost až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce. Žaloba proto musela být z tohoto formálního důvodu zamítnuta.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 4. 2002, č.j. 19 Co 390/2001-100, nepřipustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že mezi stranami nedošlo k platnému rozvázání pracovního poměru navázaného 22. 3. 1999 ani odvoláním pověření, ani uplynutím doby dne 30. 6. 2000 a že mezi žalobcem a žalovanou došlo od 1. 1. 2000 ke změně pracovního poměru na dobu neurčitou, pracovní smlouva mezi žalobcem a žalovanou ze dne 3. 1. 2000 a změna pracovní smlouvy (zrušení pověření řízením) datovaná 9. 6. 2000, jsou neplatné , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve věci samé v tom správném znění, že se žaloba o určení, že skončení pracovního poměru provedené oznámením žalované o zbavení žalobce s účinností od 6. 6. 2000 pověření řídit ekonomický útvar je neplatné, se zamítá ) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.137,30 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se při rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že právo domáhat se soudní ochrany před neoprávněným rozvázáním pracovního poměru, které se mělo dle žalobních tvrzení stát úkonem žalované z 6. 6. 2000 , umožňuje jedině speciální ustanovení § 64 zákoníku práce, které striktně stanoví dvouměsíční prekluzívní lhůtu k uplatnění práva žalobce, a nikoliv ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. . Na tom podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani to, že žalobce formálně neoznačil právní úkon žalované některým ze zákonem předvídaných způsobů skončení pracovního poměru, když je jinak nepochybné, že považoval zmíněný úkon za rozvázání pracovního poměru ke dni 6.6.2000, tj. z právního hlediska se zřetelem na jím uváděné okolnosti za okamžité zrušení pracovního poměru .



K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 21 Cdo 131/2003-130, rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým nebyla připuštěna změna žaloby) a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2001, č.j. 6 C 233/2000-74, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Názor odvolacího soudu, podle kterého právo domáhat se soudní ochrany před neoprávněným rozvázáním pracovního poměru umožňuje jedině speciální ustanovení § 64 zák. práce a nikoliv ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. , nepovažoval za správný s odůvodněním, že došlo-li k rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, může být neplatnost takového rozvázání pracovního poměru určena rozhodnutím soudu, je-li na určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm.c) o.s.ř.), a to i po marném uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 64 zák. práce. Vytkl soudu prvního stupně, že věc posoudil podle ustanovení § 64 zák. práce, aniž by zjišťoval, zda projev vůle žalované ze dne 6. 6. 2000 vůbec směřoval k rozvázání pracovního poměru se žalobcem, popřípadě o jaký způsob rozvázání pracovního poměru šlo, a odvolacímu soudu, že se omezil na posouzení, za jaký úkon považoval projev vůle žalované ze dne 6.6.2000 žalobce, aniž se zabýval tím, zda tento projev vůle byl vůbec právním úkonem o rozvázání pracovního poměru, popřípadě jakým.



V dalším řízení žalobce podáním ze dne 13. 7. 2003 (doručeným soudu prvního stupně 15. 7. 2003) změnil žalobu tak, že se domáhá určení, že mezi žalobcem a žalovanou došlo od 1. 1. 2000 ke změně pracovního poměru na dobu neurčitou , a že pracovní smlouva ze dne 3. 1. 2000, pověření řízením ze dne 14. 1. 2000 a změna pracovní smlouvy (zrušení pověření řízením) datovaná 9. 6. 2000 jsou neplatné .

Okresní soud v Trutnově poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 23.7.2003 změnu žaloby, jak byla učiněna podáním ze dne 15. 7. 2003 , připustil - rozsudkem ze dne 23. 7. 2003, č.j. 6 C 76/2003-159, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 20.368,50 Kč k rukám advokáta. Vycházeje z toho, že žaloba v tomto znění nemůže plnit preventivní charakter, neboť k tvrzenému porušení práva již došlo, a že vyhovění žalobě by neodstranilo nejistotu v postavení žalobce, neboť by nebylo možné dovodit, zda pracovní poměr žalobce i nadále trvá, případně zda a kdy skončil, dospěl soud prvního stupně k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. I když postavení žalobce je v současné době nejisté, žalobce se měl domáhat svých nároků přímo žalobou na plnění (např. zaplacení mzdy, uložení povinnosti přidělovat mu práci), přičemž v rámci takového řízení by soud řešil otázky změny pracovního poměru na dobu neurčitou a platnosti následných právních úkonů jako otázky předběžné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, č.j. 26 Co 347/2003-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 3.688,- Kč k rukám jeho zástupce . Odvolací soud se při rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a odkázal v plném rozsahu na odůvodnění jeho rozsudku. K výtce žalobce, že soud prvního stupně jej ponechal v domnění, že naléhavý právní zájem dán je, a neupozornil jej na svůj odlišný závěr v této otázce , uvedl, že žalobce byl v průběhu řízení vyzván, aby sdělil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a že žalobce výzvě soudu vyhověl a vysvětlil, v čem naléhavý právní zájem na své určovací žalobě shledává (odkázal na č.l. 153 spisu); proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobcovo tvrzení o naléhavém právním zájmu posoudil a dospěl-li k závěru, že naléhavý právní zájem dán není. K další námitce žalobce, že jej soud prvního stupně za situace, kdy neshledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. o tom, že je třeba skutková tvrzení doplnit, odvolací soud zdůraznil, že žalobci byla poskytnuta možnost doplnit svá tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu v rámci odvolacího řízení, avšak žalobce při jednání před odvolacím soudem zopakoval to, co ohledně naléhavého právního zájmu uvedl již před okresním soudem . Spatřoval-li žalobce naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení v průběhu celého řízení v tom, že vyhovění žalobě by znamenalo, že pracovní poměr mezi účastníky i nadále trvá a že žalovaná by žalobci začala opět přidělovat práci , a setrval-li žalobce na tomto tvrzení i poté, co byl odvolacím soudem poučen, že dosud uváděnými okolnostmi není naléhavý právní zájem na projednávané žalobě prokázán a že neprokázání naléhavého právního zájmu bude pro něj mít za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci, nelze uvedl odvolací soud považovat rozhodnutí soudu ve vztahu k žalobci za překvapivé. Nepřisvědčil žalobci ani v názoru, že vyhovění žalobě by znamenalo totéž, co určení, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá , neboť, i kdyby soud vyhověl žalobě v tom znění, jak ji formuloval žalobce, nepřineslo by takové rozhodnutí jistotu do právních vztahů mezi účastníky; takové rozhodnutí by neznamenalo automaticky, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá a že žalovaná má povinnost přidělovat žalobci a platit mu mzdu. Zamýšleného cíle být u žalované prakticky zaměstnán nemohl žalobce prostřednictvím žaloby, o níž bylo rozhodováno v této věci, dosáhnout.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do obou jeho výroků ) podal žalobce z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Domnívá se, že - s ohledem na rozsudek NS ČR 21 Cdo 1618/2000 ze dne 20. 8. 2001 - jsou dány důvody pro věcné projednání jeho žaloby a že připuštěním tohoto dovolání dá Nejvyšší soud ČR odpověď na zásadní právní otázku, jak posuzovat naléhavost právního zájmu . Rekapituluje průběh sporu a polemizuje se závěrem soudů o tom, že neprokázal naléhavý právní zájem na projednávané určovací žalobě. Připouští, že je možno polemizovat, zda určovací žaloba má znít na určení neplatnosti jednotlivých úkonů nebo na určení, zda pracovní poměr trvá, vyjadřuje však přesvědčení, že rozhodně žaloba na určení má v daném případě své opodstatnění a jejím cílem je odstranit právě nejisté postavení dovolatele . Má zato, že naléhavý právní zájem je dán také tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah právního vztahu nebo práva. Podle jeho názoru žaloba na zaplacení mzdy ani žaloba na uložení povinnosti přidělovat mu práci nejsou způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce, neboť je třeba jasně stanovit, že vzájemný právní vztah je postaven na pracovní smlouvě, jenž se změnila ve smlouvu na dobu neurčitou neprovedením úkonů vedoucích k ukončení pracovního poměru k 31. 12. 1999 (vědomým přidělováním úkolů přesahujících toto datum, ponecháním veškeré agendy, spisů, služebního vozidla, platební karty, podpisových práv, neodhlášením ze sociálního a zdravotního pojištění), následné dva právní úkony žalované jsou pro nedostatek vážnosti absolutně neplatné . Nadto doporučení soudu řešit tyto otázky žalobou na plnění v době, kdy řada práv je promlčena, je podle dovolatele v rozporu s požadavkem na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Žalobce dále namítá, že se opíral se o dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu R 26/1972, podle něhož tam, kde je možno uplatnit nárok na zaplacení mzdy při neplatném převedení na jinou práci, není vyloučen naléhavý právní zájem na určení, že samotné převedení je neplatné, a o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, a dovozuje, že neexistuje přesné pravidlo, kdy je dán a kdy není naléhavý právní zájem , a že zákon především nestanoví, čí naléhavý právní zájem je posuzován ; nabyl přesvědčení, že v tomto případě byl posuzován jediný naléhavý právní zájem, a to žalované . Náklady řízení, které byly přiznány žalované, hodnotí jako výslovně nehospodárné s poukazem na nutnost opakovaného odročování jednání v důsledku omluv zástupce žalované. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).



Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].



Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že mezi žalobcem a žalovanou došlo od 1.1.2000 ke změně pracovního poměru na dobu neurčitou , a že pracovní smlouva ze dne 3.1.2000, pověření řízením ze dne 14.1.2000 a změna pracovní smlouvy (zrušení pověření řízením) datovaná 9.6.2000 jsou neplatné .

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, jehož se rovněž žalobce dovolává). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny.

Odvolací soud při rozhodování o opodstatněnosti nároku žalobce z uvedených závěrů vycházel, když dovodil, že vyhovění žalobě v tom znění, jak ji formuloval žalobce [aby bylo určeno, že mezi žalobcem a žalovanou došlo od 1. 1. 2000 ke změně pracovního poměru na dobu neurčitou , a že pracovní smlouva ze dne 3. 1. 2000, pověření řízením ze dne 14.1.2000 a změna pracovní smlouvy (zrušení pověření řízením) datovaná 9. 6. 2000 jsou neplatné ], by jistotu do právních vztahů mezi účastníky nepřineslo; takové rozhodnutí by totiž neznamenalo automaticky, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá a že žalovaná má povinnost přidělovat žalobci práci a platit mu mzdu. Dovolatel ostatně uvedený závěr odvolacího soudu ani nezpochybňuje, když vychází z názoru, že lze sice polemizovat, zda určovací žaloba má znít na určení neplatnosti jednotlivých úkonů nebo na určení, zda pracovní poměr trvá, že je ale rozhodující, že určovací žaloba má v daném případě své opodstatnění a jejím cílem je odstranit právě nejisté postavení dovolatele, vrátit mu jistotu o kterou protiprávním jednáním žalovaného před více než třemi lety přišel . Přehlíží však, že jak výše uvedeno jistotu v právních vztazích nepřináší jakákoli žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ale jen taková žaloba, která požaduje rozhodnutí, jež takovou jistotu skutečně může přinést. Spatřoval-li žalobce naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení v průběhu celého řízení v tom, že vyhovění žalobě by znamenalo, že pracovní poměr mezi účastníky i nadále trvá a že žalovaná by žalobci začala opět přidělovat práci , rozhodl soud prvního stupně (a odvolací soud tento rozsudek potvrdil) správně, jestliže žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl. Rozhodnutí o žalobcem uplatněné žalobě by totiž nemohlo žalobcem tvrzené očekávání splnit, a to právě z důvodů, jež odvolací soud uvedl (takové rozhodnutí by neznamenalo automaticky, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá a že žalovaná má povinnost přidělovat žalobci práci a platit mu mzdu). Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů i hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2005

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu