21 Cdo 1390/2006
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1390/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. s. B., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. T. B.V., zastoupenému advokátem, o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo a o neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 74/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2005 č.j. 20 Co 799/2004-57, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce R. B., a.s., se žalobou podanou dne 30.3.2004 domáhal, aby bylo určeno, že "čerpací stanice PHM s příslušenstvím se stavební parcelou č. 2289 a ostatních ploch parcely č. 2639/3, 2639/4, 2639/8, 2639/9 a 2639/10 v katastrálním území B. pod H., zapsaných na listu vlastnictví č. 3119 u Katastrálního úřadu v K., nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného F. T. B.V., N.", a že "smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřená dne 11.4.1995 mezi zástavcem A. N. v.o.s. a I. a P. b., a.s., je neplatná". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 11.4.1995 byla uzavřena mezi I. a P. b., a.s. a A. N. v.o.s. smlouva o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 4.8.1994 a že žalovaný se stal zástavním věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávky dne 12.12.2002. V zástavní smlouvě ze dne 11.4.1995 chybí "jakékoliv ustanovení o souhlasu s plným zněním této smlouvy dle pravé a svobodné vůle zástavce, bez projevu jakéhokoliv nátlaku k zástavci", a není tedy "zřetelné, zda tato smlouva nebyla podepsána pod psychickým nátlakem anebo v tísni či za jiných nápadně nevýhodných podmínek". Zástavce uzavřel smlouvu - jak žalobce dále dovozuje - v tísni za nevýhodných podmínek ve smyslu § 49 občanského zákoníku, když "ustanovení o projevu pravé, vážné a svobodné vůle bez jakéhokoliv nátlaku, anebo uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek při samotném podpisu smlouvy, zcela chybí". Ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 11.4.1995 se dále uvádí, že smlouva nabývá účinnosti dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K.; je tu tedy "zřejmý rozpor v časové souslednosti mezi uzavřením předmětné smlouvy ve smyslu platnosti a účinnosti tohoto právního aktu" a vkladem do katastru nemovitostí, měla-li by takováto smlouva být platná, je účinná dnem podpisu, nikoliv až splněním podmínky zápisu do katastru nemovitostí.


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.7.2004 č.j. 39 C 74/2004-35 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 14.256,20 Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce je výlučným vlastníkem výše označených nemovitostí v katastrálním území B. pod H., na nichž vázne zástavní právo ve prospěch žalovaného. Předchozím vlastníkem nemovitostí byla obchodní společnost A. N. v.o.s., která uzavřela s I. a P. b., a.s. (jako zástavním věřitelem) smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem dne 11.4.1995, za účelem zajištění pohledávky z devizového úvěru; na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 mezi I. a P. b., a.s. a Č. o. b., a.s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20.2.2002 mezi Č. o. b., a.s. a Č. k. a., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5.11.2002 mezi Č. k. a. a firmou E. G. a.s. a na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12.12.2002 mezi firmou E. G. a.s. a žalovaným došlo k postoupení pohledávky firmy A. N. v.o.s. na žalovaného spolu "s příslušnými právy, a mimo jiné k převodu zástavního práva". Soud prvního stupně dále dovodil, že zástavní smlouva ze dne 11.4.1995 obsahuje "všechny obligatorní náležitosti, zejména specifikuje pohledávku, která je zajištěna zástavním právem, přesně a jasně specifikuje i označení zástavy", a že "absence ustanovení týkajícího se projevu pravé, vážné a svobodné vůle bez projevu jakéhokoliv psychického nátlaku, anebo uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek při samotném podpisu této smlouvy, nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy, jedná se pouze o fakultativní součást smlouvy a záleží na účastnících, zda toto ustanovení bude do příslušné smlouvy včleněno či nikoliv". Rovněž "z absence ustanovení o souhlasu s plným zněním smlouvy dle pravé a svobodné vůle zástavce bez projevu jakéhokoliv nátlaku k zástavci ze strany zástavního věřitele vyplývá, že smlouva nebyla podepsána pod psychickým nátlakem, v tísni či za jiných nápadně nevýhodných podmínek a ani absence tohoto ustanovení ve smlouvě nemůže mít za následek absolutní neplatnost smlouvy". Dovodil dále, že "důkazní břemeno ohledně tvrzené neplatnosti smlouvy bylo na žalobci a že ten neuvedl, v čem spatřuje tíseň či jiné nápadně nevýhodné podmínky či psychický nebo jiný nátlak ze strany I., a.s. na zástavce A. N. v.o.s., a ani o tom nenabídl žádný důkaz", a že tedy "v žádném případě neprokázal, že by smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek". K námitce žalobce, že smlouva je neplatná, neboť účinnost smlouvy byla stanovena ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, soud prvního stupně uvedl, že takové ustanovení smlouvy nemůže mít za následek neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva, neboť "se oddělují závazkově právní účinky smlouvy, které nastaly na základě uzavřené smlouvy, od jejích účinků vyvolaných na základě vkladu do katastru nemovitostí", a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp.zn. I US 331/98, z něhož vyplývá, že "smluvní strany nemohou změnit časovou následnost závazkově právních a věcně právních účinků a pokud včlení do smlouvy podmínku, že účinnost smlouvy nastává vkladem práva do katastru nemovitostí, jedná se o podmínku nemožnou a nelze k ní ve smyslu ust. § 36 odst. 1 obč. zák. přihlížet".


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.4.2005 č.j. 20 Co 799/2004-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.641,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Nejprve dovodil, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a přisvědčil proto soudu prvního stupně v tom, že jsou dány podmínky pro zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi zástavcem A. N. v.o.s. a I. a P. b., a.s. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že všechny předpoklady ke vzniku zástavního práva byly splněny (smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem obsahovala předmět zástavního práva, pohledávku, kterou zabezpečuje, a byla vložena do katastru nemovitostí), a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, podle kterého "případné ustanovení smlouvy o absenci nedostatku vážné a svobodné vůle, příp. nápadně nevýhodných podmínek, není ani nebylo z hlediska tehdejší právní úpravy vyžadováno" (vznikne-li pochybnost o pravosti projevené vůle, je především třeba tvrdit a prokázat opak všeobecně presumované zásady, že smlouvy uzavírají subjekty existentní, svéprávné, v souladu se svojí svobodnou vůlí). Ujednání obsažené ve smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem, podle kterého smlouva nabývá účinnosti dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, je třeba podle odvolacího soudu "vykládat v souladu se zbývajícím obsahem smlouvy a podle zákonné úpravy, a nejde tedy o pochybení, které by mělo mít za následek, že zástavní právo vůbec nevzniká".


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. US 331/98 nezabýval otázkou nabytí účinnosti smlouvy dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a důsledky takového ustanovení smlouvy, ale vkladem práva vlastnického", a že "není možno analogicky užít argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. US 331/98 na posuzovaný případ, a to především s ohledem na znění ustanovení § 36 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, dle něhož se nepřihlíží k podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti". Není proto možné ve prospěch názoru soudů argumentovat tímto nálezem Ústavního soudu a nemohly být podle názoru žalobce "splněny podmínky vkladu zástavního práva, protože chyběla listina, která by povolení vkladu odůvodňovala, jelikož k nabytí účinnosti smlouvy o zřízení zástavního práva mělo dojít dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí" a "předmětný smluvený odklad účinnosti není též podmínkou nemožnou dle ustanovení § 36 odst. 1 věty druhé o.z.". Žalobce dále namítá, že, ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce svá tvrzení (ohledně neplatnosti smlouvy) neprokázal, "nepostupoval vůči němu ve smyslu § 118a o.s.ř., nepoučil ho, že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, že nenavrhl důkazy k prokázání všech svých sporných tvrzení, ani jej nevyzval, aby svá tvrzení doplnil a důkazy označil a nepoučil jej o následcích nesplnění této výzvy". Odvolací soud "žalobce rovněž nepoučil ve smyslu § 118a o.s.ř., a ani k této vadě nepřihlédl, i když mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné (protože napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam) odmítl nebo aby, dospěje-li k závěru, že je přípustné, ho zamítl. Uvedl, že se ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů a že považuje jejich právní názor vedoucí k zamítnutí žaloby za správný. Podle jeho názoru soudy úplně zjistily skutkový stav, posoudily důkazy označené stranami v průběhu řízení a dospěly ke správnému rozhodnutí ve věci.


Po podání dovolání dosavadní žalobce R. B., a.s., dnem 30.9.2005 zanikl a pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19.12.2005 č.j. 39 C 74/2004-83 bylo určeno, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalobce s obchodní společností P. s. B., a.s.,. Nejvyšší soud České republiky proto s touto společností pokračoval v řízení na místě žalobce.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce v dovolání (mimo jiné) odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně) vytýká, že, "ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce svá tvrzení (ohledně neplatnosti smlouvy) neprokázal, nepostupoval vůči němu ve smyslu § 118a o.s.ř., nepoučil ho, že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, že nenavrhl důkazy k prokázání všech svých sporných tvrzení, ani jej nevyzval, aby svá tvrzení doplnil a důkazy označil a nepoučil jej o následcích nesplnění této výzvy", a že "odvolací soud poučení žalobci také neposkytl a nepřihlédl ani k této vadě, i když mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". K těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.


Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud (i soud prvního stupně) vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. 9. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 11.4.1995, podle kterého "smlouva nabývá účinnosti dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K.". Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné; i když se Ústavní soud v nálezu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98 zabýval kupní smlouvou, dopadají jeho závěry nepochybně též na posouzení zástavních smluv. Dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR jej proto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. § 5 písm.b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst.1 písm.b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč [srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.], celkem ve výši 5.075,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 14. března 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu