21 Cdo 1383/2015
Datum rozhodnutí: 06.08.2015
Dotčené předpisy: § 237, § 241a odst. 1 a 2 a § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.



21 Cdo 1383/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Petrem Makovcem, advokátem se sídlem v Praze 4 Nuslích, Na Zámecké č. 597/11, proti žalovanému B. V. , zastoupenému JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka č. 293, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 115/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 58 Co 341/2014-149, ve znění usnesení ze dne 23. října 2014, č. j. 58 Co 341/2014-151, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 58 Co 341/2014-149, ve znění usnesení ze dne 23. 10. 2014, č. j. 58 Co 341/2014-151, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle jeho mínění splněn, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce vázanosti soudu formulací žalobního petitu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod číslem 152/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, uveřejněný pod číslem 6/2007 v časopise Soudní rozhledy, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007; k otázce, zda jde o potvrzující nebo o měnící rozhodnutí odvolacího soudu a s tím související formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu ustanovení § 219 a § 220 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovolatel jak je zřejmé z obsahu dovolání - mylně vychází z již zrušené právní úpravy přípustnosti dovolání účinné do 31. 12. 2012,
kde byla přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně].

Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohla založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 212 o. s. ř. překročil meze, ve kterých se žalovaný jako odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí , neboť okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolání žalovaného (§ 212 o. s. ř.), není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale může představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 1994, sp. zn. 7 Cdo 38/94, uveřejněné pod číslem 68/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1630/98, uveřejněný pod číslem 46/2000 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 3037/2000); k takové vadě může dovolací soud přihlédnout jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci jak uvedeno výše - naplněn není.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2015
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu