21 Cdo 1371/2011
Datum rozhodnutí: 07.09.2011
Dotčené předpisy: § 42a odst. 2 obč. zák.




21 Cdo 1371/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. L. , zastoupené JUDr. Ivanou Horákovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T.G.Masaryka č. 24, proti žalované Dr. J. B. , zastoupené JUDr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Podlesí V č. 5426, o neúčinnost darovacích smluv, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 292/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 15. prosince 2010 č.j. 59 Co 327/2010-265, takto :

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15.12.2010 č.j. 59 Co 327/2010-265 (jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29.4.2010 č.j. 28 C 292/2009-218 ve znění usnesení ze dne 2.6.2010 č.j. 28 C 292/2010-232 a rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 4.800,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Horákové), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že (z hlediska dovoláním uplatněných důvodů) je rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru o nerozhodnosti toho, že odporovaným právním úkonem měl dlužník plnit jiný již dříve založený závazek, pro odporovatelnost takového úkonu) v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dále proto, že v dovolání žalované byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) již jen dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4994/2007).

Rozhodující zde je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn) a případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, zde není významné. I v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Jestliže žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, tedy jestliže žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět, musí být také srozuměn s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky rovněž z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka (na újmu práv věřitelů dlužníka) nabyl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 4250/2007).

Kromě polemiky se závěry soudů o právní nerozhodnosti okolnosti, že dlužník odporovaným právním úkonem plnil svůj tvrzený již dříve vzniklý závazek, pro možnost takovému úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku odporovat, již dovolatelka v ostatním obsahu (§ 41 odst.2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jejích námitek zde je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru o "nemožnosti uspokojení (věřitele - žalobkyně) z jiného majetku dlužníka a o vědomosti žalované, že odporovaný úkon byl na straně dlužníka "veden pohnutkou zbavit se svého majetku před věřiteli převodem na třetí osobu"].

Podstatou těchto námitek je tedy jednak nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, když dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Námitky žalované v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalované podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. září 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu