21 Cdo 1369/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243d písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 1369/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Bc. M. K. a b) I. K. , obou zastoupených Mgr. Davidem Böhmem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 103/12, proti žalovaným 1) A. Ch. , zastoupené Mgr. Viktorem Chytkou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, a 2) M. R., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 10/2014, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2015, č. j. 56 Co 76/2015-119, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Viktora Chytky, advokáta se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a; ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně v řízení o dědictví po E. V., zemřelém dne 17.2.2013 (dále též jen zůstavitel ), usnesením ze dne 10.6.2013, č.j. 34 D 213/2013-62, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 28.6.2013, odkázal žalobce a) a žalobkyni b) k podání žaloby u Okresního soudu ve Vsetíně proti M. R. a A. Ch. na určení, že Bc. M. K. a I. K. jsou dědici po zůstaviteli E. V., zemřelém dne 17.2.2013 , a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení . Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že zůstavitel zanechal závěť a listinu o vydědění ze dne 22.8.1996, sepsané formou notářského zápisu, přičemž závětí ustanovil dědičkou veškerého svého majetku svoji manželku L. V., která však dne 12.11.1996 zemřela , a listinou o vydědění vydědil svého syna Bc. M. K. a dceru I. V. (nyní K.) z důvodu, že o něho jako o svého otce neprojevovali po delší dobu zájem , že A. Ch. uplatnila dědické právo, uvedla-li, že se zůstavitelem žila ve společné domácnosti, celkem patnáct let, přičemž se se zůstavitelem starala o společnou domácnost , a že zůstavitel zanechal sestru M. R. Vzhledem k tomu, že listina o vydědění nevykazuje žádné formální nedostatky, a je tedy platná , soud v řízení o dědictví po zůstaviteli dovodil, že za méně pravděpodobné se tak jeví dědické právo Bc. M. K. a I. K. , neboť byli vydědění platnou listinou o vydědění , a proto je odkázal k podání předmětné žaloby s tím, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, bude soud pokračovat v řízení o dědictví bez zřetele na Bc. M. K. a I. K. a jejich potomky, neboť zůstavitel vztáhl důsledky vydědění i na potomky vyděděných dětí .

Okresní soud ve Vsetíně dále v řízení o dědictví po zůstaviteli usnesením ze dne 10.6.2013, č.j. 34 D 213/2013-63, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 28.6.2013, odkázal žalovanou 1) k podání žaloby u Okresního soudu ve Vsetíně proti Bc. M. K., I. K. a M. R. na určení, že A. Ch. je dědičkou po zůstaviteli E. V., zemřelém dne 17.2.2013 , a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení . Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že A. Ch. uplatnila dědické právo , když uvedla, že se zůstavitelem žila ve společné domácnosti, celkem patnáct let, přičemž se se zůstavitelem starala o společnou domácnost , že však Bc. M. K., I. K. a M. R. její dědické právo popřeli z důvodu, že nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti, nýbrž se jen navštěvovali , a proto ji odkázal k podání předmětné žaloby, neboť méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvracení existujícího dědického titulu , jímž je u Bc. M. K., I. K. (dovolají-li se dědického práva žalobou u soudu) a u M. R. dědický titul ze zákona.

Žalobci a) a b) se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne 20.5.2013 a doplněnou podáním doručeným dne 9.7.2013 proti M. R. domáhali určení, že byli ke dni úmrtí zůstavitele jeho dědici. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 2.10.2013, č.j. 10 C 77/2013-55, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobci byli řádně a správně odkázáni pověřenou notářkou - soudní komisařkou k podání žaloby o dědické právo , že v usnesení byli náležitě poučeni, jakou žalobu, proti kterým osobám a v jaké lhůtě mají podat , že žaloba byla podána včas a že účastnicí řízení o dědictví je rovněž A. Ch. , uzavřel, že žaloba měla směřovat také proti ní coby další žalované , že žalobci se v tomto neřídili správným odkazovacím usnesením notářky - soudní komisařky , a tedy že absence takové osoby v posuzovaném občanskoprávním sporném řízení má za následek zamítnutí žaloby . K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19.3.2014, č.j. 56 Co 707/2013-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v každém případě musel být naplněn požadavek, aby kromě žalobců byli zbývajícími účastníky řízení, tj. žalovanými, všichni v úvahu připadající dědici po zůstaviteli , a protože A. Ch. tvrdila okolnosti, pro které by mohla být považována za dědičku ve 3. dědické skupině , notářka s ní jako s účastnicí jednat musela a musí, a to do té doby, dokud nebude rozhodnuto ve věci její žaloby na určení, že je dědičkou po zůstaviteli , že žalobci byli řádně, úplně a přesně poučeni samotným usnesením notářky ze dne 10.6.2013 tak, že žaloba má směřovat nejen vůči M. R., ale i vůči A. Ch. , a proto, jestliže poučení notářky vědomě a záměrně ve vztahu k okruhu účastníků řízení ignorovali , pak musí být také srozuměni s výsledkem tohoto procesního postupu , a tedy že nepotřebovali poučení soudu . Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20.5.2015, č.j. 21 Cdo 4931/2014-119, odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o okruhu účastníků řízení o dědictví a závěru o poučovací povinnosti soudu ve sporném řízení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Také žalovaná 1) se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne 22.7.2013 proti Bc. M. K., I. K. a M. R. domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli. Společně s vyjádřením k žalobě doručeným Okresnímu soudu ve Vsetíně dne 13.11.2013 žalobce a) a žalobkyně b) uplatnili vzájemný návrh (doplněný podáním doručeným soudu dne 3.12.2013), jímž se domáhali určení, že Bc. M. K. byl ke dni úmrtí zůstavitele jeho dědicem a že I. K. byla ke dni úmrtí zůstavitele jeho dědičkou . Návrh odůvodnili mimo jiné tím, že zůstavitel zanechal závěť a listinu o vydědění vyhotovenou dne 22.8.1996 ve formě notářského zápisu, Nz 150/96, N 150/96, jíž mimo jiné vydědil své dvě děti, že však mají za to, že listina o vydědění je neplatná , neboť se opírá o důvody vydědění, které nebyly v době jejího učinění, ani v době následující, dány , a tedy že v důsledku této neplatnosti se stali ke dni úmrtí zůstavitele jeho dědici . Nesouhlasí s důvody jejich vydědění, uvedl-li zůstavitel, že jako o jejich otce neměli projevovat opravdový zájem, tj. Bc. M. K. jej neměl navštívit nejméně deset let a I. K. jej neměla navštívit nejméně pět let, přestože po tu dobu měl prodělat několik vážných nemocí, konkrétně infarkty myokardu , a namítají, že jejich rodiče se rozvedli v roce 1973 , když důvodem rozvodu byl nezájem zůstavitele o výchovu a výživu dětí, nepřispívání na financování chodu společné domácnosti, agresivita vůči jejich matce a nadměrné požívání alkoholických nápojů , že byli svěřeni do výchovy jejich matky a zůstavitel neprojevil zájem ani o jakoukoliv formu jejich výchovy a ani nepožádal o jakoukoliv formu úpravy styku s dětmi a po rozvodu se přestěhoval do P. a že zůstavitel neprodělal několik infarktů myokardu . Žalobce a) dále uvedl, že jej zůstavitel vydědil, když mu bylo 26 let, z důvodu, že o zůstavitele neměl projevovat opravdový zájem, spočívající v tom, že jej od svých 16 let nenavštívil, přestože se se zůstavitelem v průběhu studia stýkal na pravidelných rodičovských schůzích , k zůstaviteli jezdil na víkend nebo na část letních prázdnin , také zůstavitel jej navštěvoval ve škole , po ukončení studia se zůstavitelem vzhledem ke vzdálenosti zůstal nadále v telefonickém kontaktu , v roce 1995 oslavili zůstavitelovy 50. narozeniny a i v době následující po sepsání listiny o vydědění se nadále stýkali a byli v telefonickém kontaktu . Žalobkyně b) dále uvedla, že ji zůstavitel vydědil, když jí bylo 23 let, z důvodu, že o zůstavitele neměla projevovat opravdový zájem, spočívající v tom, že jej od svých 19 let nenavštívila, přestože ona jako první iniciovala kontakt se svým otcem v roce 1987 , pravidelně k němu jezdila do P. na část letních prázdnin, případně na vánoční prázdniny , také zůstavitel ji navštěvoval , byli v pravidelném telefonickém kontaktu , v roce 1995 oslavili zůstavitelovy 50. narozeniny , od roku 1993, kdy se zůstavitel s manželkou přestěhoval do V., se se zůstavitelem stýkala třikrát až čtyřikrát ročně, kdy za ním jezdila , a v roce 1996 navštěvovala zůstavitele a jeho manželku častěji .

Okresní soud ve Vsetíně - poté, co usnesením ze dne 8.1.2014, č.j. 11 C 121/2013-59, vzájemný návrh Bc. M. K. a I. K., jímž se domáhají vůči A. Ch. a M. R. určení, že jsou dědici po zůstaviteli E. V., vyloučil k samostatnému řízení - rozsudkem ze dne 27.11.2014, č.j. 11 C 10/2014-78, žalobu zamítl a současně rozhodl, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) k rukám advokáta Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba náhradu nákladů řízení ve výši 18.011,- Kč a žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 4.251,- Kč . Na základě zjištění, že žalobce a) a žalobkyně b) byli soudní komisařkou odkázáni usnesením k podání žaloby o určení jejich dědického práva proti žalované 1) a žalované 2), přičemž jim k tomu určila lhůtu v délce jednoho měsíce od právní moci usnesení, které nabylo právní moci dne 28.6.2013, že žaloba byla podána až dne 13.11.2013 a nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by lhůta k podání žaloby byla prodloužena, soud prvního stupně - poté, co dovodil, že předmětné usnesení soudní komisařky je z hlediska obsahových náležitostí řádné a úplné , neboť je zde jednoznačně uvedeno, proti komu má žaloba směřovat, jaká žaloba má být podána a v jaké lhůtě , a co odmítl námitku žalobců, že poučení o tom, jak mají žalobu podat, nebylo řádné, a proto lhůta pro podání žaloby nezačala vůbec běžet, a to z důvodu, že toto tvrzení nemá oporu v zákoně a že žaloba byla podána společně žalobcem a) i žalobkyní b) a směřovala vůči žalované 1) i žalované 2) , a tedy že účastníky tohoto řízení byli všichni, kteří patří do okruhu účastníků dědického řízení - uzavřel, že žalobu musel jako opožděnou zamítnout , protože byla formou vzájemného návrhu podána až dne 13.11.2013, tedy dlouho po datu 28.7.2013, kdy uplynula lhůta k jejímu podání .

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5.5.2015, č.j. 56 Co 76/2015-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) k rukám jejího advokáta částku 10.442,- Kč a žalované 2) částku 4.280,- Kč . Poté, co dovodil, že pravomocné skončení řízení ve věci sp. zn. 10 C 77/2013 netvoří pro toto řízení překážku věci pravomocně skončené podle § 159a odst. 5 o.s.ř. vzhledem k odlišnému okruhu účastníků řízení a že v pořadí druhou žalobou uplatnili dědické právo na podkladě usnesení soudní komisařky č.j. 34 D 213/2013-62 , odvolací soud dospěl k závěru, že jde o žalobu opožděnou , neboť jednoměsíční lhůta k podání žaloby začala běžet od 29.6.2013 a skončila 28.7.2013 . Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně také uzavřel, že usnesení soudní komisařky je co do svého obsahu usnesením určitým a splňuje kritéria i ve vztahu k požadavku na poučení účastníků, proti komu má žaloba směřovat , a dále odmítl námitku žalobců stran určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. z důvodu, že jde o nepřípustnou novotu v rozporu s § 205a odst. 1 o.s.ř., není-li ani obsahem žaloby (vzájemného návrhu) skutkové tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení jejich dědického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř. , k čemuž dále doplnil, že žaloba však pro absenci tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu nemohla obstát , a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Dovolatelé odmítají závěr odvolacího soudu o opožděnosti podání žaloby o určení dědického práva, resp. vzájemného návrhu , když jednak namítají, že dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.12.2002, sp. zn. 30 Cdo 1161/2002, je lhůta dle § 175k odst. 2 o.s.ř. lhůtou soudcovskou, jejíž uplynutí nemůže mít za následek prekluzi nároku domoci se příslušného určení , a proto nemělo s ohledem na charakter lhůty dojít k zamítnutí žaloby , jednak odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení splnění poučovací povinnosti soudní komisařky JUDr. Dany Menclerové v usnesení č.j. 34 D 213/2013-62 , neboť mají za to, že měli být soudní komisařkou poučeni o tom, že mají podat žalobu každý zvlášť, a to proti všem potencionálním účastníkům dědického řízení , a tedy že jim nezačala běžet lhůta k podání žaloby a žaloba byla podána včas . Dále dovolatelé namítají, že je sporné, zda se v daném případě jedná o řízení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. či se jedná o řízení dle § 80 písm. c) o.s.ř. , u kterého by lhůta k podání žaloby nebyla určena , a že se v případě tohoto argumentu nejedná o novou skutečnost v rozporu s § 205a o.s.ř., ale pouze o právní argument týkající se možného nesprávného právního posouzení , a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné , neboť se nezabýval argumenty dovolatelů o včasnosti podání žaloby (vzájemného návrhu) a ani podrobněji neodůvodnil svůj závěr o opožděnosti podané žaloby , čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces . Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) k dovolání žalobců namítá, že žalobci odkazovaná judikatura k otázce povahy lhůty uvedené v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. již byla překonána judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a že se touto otázkou zabýval také Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 10.8.1998, sp. zn. I. ÚS 230/98. Dále má za to, že považují-li žalobci usnesení vydané soudní komisařkou pod č.j. 34 D 213/2013-62 za vadné, měli využít svého práva na odvolání proti tomuto usnesení , že se žalobci předmětnou žalobou toliko a pouze snaží zvrátit jejich pochybení v nereflektování usnesení a poučení soudní komisařky , že však i v rámci žalobního návrhu žalobci vystupovali společně , kdy tak dali najevo své procesní postavení , a nic jim nebránilo podat žalobu ve shodě s usnesením soudní komisařky v řádné lhůtě , a že ve vztahu k povaze žaloby již soudní komisařka v usnesení přímo uvedla, že jde o řízení dle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. . Žalovaná 1) proto navrhla, aby dovolání žalobců dovolací soud zamítl.

Žalovaná 2) navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto jako nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, věcné, s nímž souhlasí v celém rozsahu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda žalobcům běžela lhůta k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., jestliže usnesení vydané v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. neobsahovalo údaj o tom, proti komu má odkázaný účastník žalobu podat tehdy, když další (společně s ním na podání žaloby odkázaný) účastník žalobu ve lhůtě nepodá. Protože posouzení této otázky procesního práva bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné (určující) a protože nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem (srov. § 175k odst. 1 o.s.ř). Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (srov. § 175k odst. 2 o.s.ř.).

Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10.6.2013, č.j. 34 D 213/2013-62, je co do svého obsahu usnesením určitým a splňuje kritéria i ve vztahu k požadavku na poučení účastníků, proti komu má žaloba směřovat, a to rovněž v případě, že žalobci stojí na téže procesní straně , a proto soudcovská lhůta jednoho měsíce k podání žaloby směřující proti oběma žalovaným uplynula marně dnem 28.7.2013 .

Ve výroku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. musí být uveden (mimo jiné) účastník (dědic nebo jeho právní nástupce), kterého soud (soudní komisař) odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou. Ostatní účastníci (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko) budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně žalovaného; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho odůvodnění.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. nevyžaduje, aby v usnesení soudu v řízení o dědictví bylo výslovně uvedeno, proti kterým účastníkům má žaloba směřovat. Neuvede-li však soud ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., proti komu má žalobce podat žalobu, je vždy na místě uvést v odůvodnění usnesení, proti komu má žaloba směřovat (srov. právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988, sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1989; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2754/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011; nález Ústavního soudu ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 97, ročník 2006, sv. 41, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11.12.2008, sp. zn. II. ÚS 2553/08).

Odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. společně více účastníků, z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě by totiž poučení soudu v řízení o dědictví bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - není úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech (tj. je-li odkazováno k podání žaloby více osob) obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných.

Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (§ 5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením poskytnutým již soudem v řízení o dědictví.

V projednávané věci bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10.6.2013, č.j. 34 D 213/2013-62, bylo žalobci a) a žalobkyni b) uloženo uplatnit jejich dědické právo žalobou proti žalovaným 1) a 2). Ačkoliv z výroku ani z odůvodnění tohoto usnesení současně nevyplývá, jak má být žaloba podána, kdyby jeden z nich (k podání žaloby odkázaných účastníků řízení o dědictví) žalobu ve lhůtě nepodal, nebylo třeba žalobcům poučení o náležitostech žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. soudem ve sporném řízení poskytnout, neboť žaloba (vzájemný návrh) žalobců splňovala všechny náležitosti žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., když žalobci nedostatek usnesení vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli, spočívající v poučení, proti komu má žaloba směřovat, sami překlenuli tím, že žalobu podali společně.

Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Judikatura dovolacího soudu již dříve dospěla k závěru, že lhůta určená soudem v řízení o dědictví ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. je procesní lhůtou soudcovskou. Tato lhůta může být soudem prodloužena (§ 55 o.s.ř.), její zmeškání však nemůže být prominuto. K prodloužení lhůty dojde jen na základě rozhodnutí soudu vydaného před jejím uplynutím. Jakmile lhůta marně uplynula, nelze podat návrh na její prodloužení a účastníku nelze stanovit lhůtu novou. Žalobu podanou po uplynutí lhůty stanovené ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. soud zamítne (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.4.1979, sp. zn. Cpj 169/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005). Se zmeškáním lhůty stanovené pro podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. jsou totiž spojeny hmotněprávní následky v postavení dědice odkázaného k podání žaloby o určení dědického práva spočívající v tom, že soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tohoto dědice (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.). K zachování lhůty pro podání žaloby o určení dědického práva stanovené soudem v usnesení vydaném v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. je navíc nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu; na tom nic nemění skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005, sp. zn. 29 Odo 741/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2006; usnesení Ústavního soudu ze dne 10.8.1998, sp. zn. I. ÚS 230/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 47, sv. 11).

Běh lhůty však může být přerušen nebo může dojít také k obnovení běhu lhůty. K přerušení běhu lhůty nicméně dochází jen v případech taxativně vymezených zákonem a zákon také výslovně stanoví skutečnosti, které mají za následek obnovení běhu lhůty (běh nové lhůty) [k tomu srov. například ustanovení § 56 odst. 1 a 2 o.s.ř.]. Protože se v projednávané věci o žádný případ odůvodňující přerušení běhu lhůty ani skutečnost mající za následek obnovení běhu lhůty nejedná a ani žádné jiné zákonné ustanovení (zejména § 175k odst. 2 o.s.ř.) nestanoví, že by se běh lhůty k podání určovací žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. přerušoval v důsledku nedostatku poučení v usnesení, jež bylo vydáno soudem v řízení o dědictví a jímž byli žalobci odkázáni k podání žaloby dle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., nelze souhlasit s námitkami dovolatelů, že jim v důsledku vady v poučení soudní komisařky nezačala běžet lhůta k podání žaloby o určení dědického práva. Úplnost poučení v usnesení odkazujícím k podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., poskytnutého soudem v řízení o dědictví, nemá vliv na běh lhůty stanovené pro podání takové žaloby. Jak již bylo uvedeno výše, v případě, že usnesení, jímž byli žalobci odkázáni k podání žaloby, neodpovídá všem požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., je vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., soud, který o žalobě rozhoduje, případně se nápravy vadného poučení mohou domáhat sami žalobci cestou opravného prostředku proti usnesení vydanému soudem v řízení o dědictví, který by tak (jako jediný) mohl mít význam také pro běh lhůty stanovené usnesením odkazujícím k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.

Vzhledem k uvedenému a skutečnosti, že v projednávané věci nedošlo k přerušení ani obnovení běhu lhůty, ani se žalobci cestou opravných prostředků nedomáhali nápravy nedostatku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví, jímž byli odkázáni k podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že jednoměsíční lhůta pro podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. začala žalobcům běžet dnem následujícím po dni nabytí právní moci usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10.6.2013, č.j. 34 D 213/2013-62 (tj. dnem 29.6.2013) a skončila dne 28.7.2013. Proto byla-li žaloba (vzájemný návrh) žalobců doručena soudu dne 13.11.2013, je závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o opožděnosti podané žaloby správný.

Namítají-li dále dovolatelé, že v projednávaném případě je sporné, zda se jedná o řízení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. či o řízení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., přehlíží, že žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., a tedy že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požadovali-li by žalobci něco jiného, mohlo by být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže by byl prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) o.s.ř.].

Z výše uvedeného je zřejmé, že žaloba (vzájemný návrh) žalobců splňuje všechny náležitosti řádné žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť se domáhají určení, že jsou dědici zůstavitele , a okruh účastníků řízení je shodný s okruhem účastníků řízení o dědictví po zůstaviteli, a že byla podána poté, co k jejímu podání byli žalobci odkázáni usnesením vydaným soudem v řízení o dědictví. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v případě předmětné žaloby se jednalo o žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. a soudy postupovaly správně, posuzovaly-li ji právě podle tohoto ustanovení.

Pokud dovolatelé dále vznášejí námitky týkající se postupu v rámci řízení vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 77/2013, neberou náležitě v úvahu, že tyto nemohou zpochybnit správnost rozhodnutí soudů v projednávané věci. Důvodná nemůže být ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobci uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobců bylo zamítnuto a dovolatelé jsou proto povinni nahradit žalované 1) účelně vynaložené náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolacího soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 7.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované 1) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Žalobci a) a b) jsou proto povinni společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7.800,- Kč zaplatit žalované 1) k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Žalované 2) však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Roman Fiala
předseda senátu