21 Cdo 1367/2015
Datum rozhodnutí: 19.01.2016
Dotčené předpisy: § 249 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.1992, § 250 odst. 1,2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.1992, § 130 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.1995, § 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.1992, § 159 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 159a odst. 1,4,5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 35 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.1995, § 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.1995




21 Cdo 1367/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) Ing. M. Z. , b) I. K. a c) Ing. V. K. , jako dědiců po Ing. I. K., zemřelém dne 22. 10. 2010, všech zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, proti žalované Mezinárodní organizaci novinářů, m ezinárodní nevládní organizaci se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 17, IČO 00461431, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 - Nuslích, Oldřichova č. 299/23, o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 13/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2009 č. j. 39 Co 243/2009-179, takto:

Rozsudek městského soudu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2008 č. j. 23 C 13/2002-143, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. července 2010 č. j. 23 C 13/2002-196 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2010 č. j. 39 Co 368/2010-213 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Ing. I. K. (dále jen Ing. I. K. ), se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 1. 2002 (doplněnou u jednání tohoto soudu dne 12. 1. 2005 a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne 27. 1. 2005 a návrhem podaným u jednání soudu dne 4. 10. 2006) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 28. 1. 1999 do 28. 1. 2002 částku 900.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 do zaplacení, za dobu od 29. 1. 2002 do 28. 1. 2005 částku 900.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 1. 2005 do zaplacení a za dobu od 29. 1. 2005 do 30. 6. 2005 částku 125.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná, u níž pracoval jako vedoucí pobočky, s ním dopisem ze dne 19. 11. 1991 okamžitě zrušila pracovní poměr, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne 4. 5. 1995, rozhodl, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a že pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 1992, nebyl zrušen ani žádnou jinou formou , a že proto stále trvá. Žalovanou opakovaně vyzýval písemnými žádostmi ze dne 11. 8. 1994, 6. 5. 1995 a 2. 10. 2000, aby mu přidělovala práci, avšak žalovaná jeho požadavku nevyhověla, práci odpovídající pracovní smlouvě mu nepřiděluje a neposkytuje mu ani žádnou mzdu či náhradu mzdy. Uvedl, že nemá možnost získat informace o současných platových poměrech u žalované, že proto vychází z předpokládaného průměrného výdělku ve výši 25.000,- Kč stanoveného na základě jeho osobních kvalifikačních předpokladů a obecných poznatků o výši výdělku osob se srovnatelným vzděláním a praxí a že s ohledem na běh promlčecí lhůty uplatňuje nárok na náhradu mzdy jen za dobu tří let před podáním žaloby.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě mimo jiné uvedla, že Ing. I. K. vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 12. 1989 funkci vedoucího odborného referenta specialisty vedoucího pobočky v Banské Bystrici a že tato pobočka byla v roce 1992 zrušena z důvodu trvalé ztrátovosti .

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 23 C 13/2002-85 uložil žalované povinnost zaplatit Ing. I. K. na náhradě mzdy od 28. 1. 1999 do 28. 1. 2002 částku 584.089,- Sk se 7 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 do zaplacení, od 29. 1. 2002 do 28. 1. 2005 částku 660.167,- Sk s 3 % úrokem od 29. 1. 2005 do zaplacení a od 29. 1. 2005 do 30. 6. 2005 částku 101.913,- Sk s 3 % úrokem od 1. 7. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu co do 315.911,- Sk se 7 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2002 , co do 239.833,- Sk s 3 % úrokem z prodlení od 29. 1. 2005 a co do 23.087,- Sk s 3 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2005 ; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. 40 % nákladů, jejíž výše bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku , že Ing. I. K. je povinen zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů státu 4.695,- Kč a doplatek soudního poplatku 5.000,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu 10.955,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 . Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne 4. 5. 1995, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru Ing. I. K. ze dne 19. 11. 1991 je neplatné, že Ing. I. K. opakovaně přípisy ze dne 11. 8. 1994, ze dne 6. 5. 1995 a ze dne 2. 10. 2000 vyzýval žalovanou, aby mu byla přidělována práce odpovídající pracovní smlouvě, a že na základě rozhodnutí o organizační změně ze dne 2. 3. 1992 byla zrušena pobočka servisu MON v Banské Bystrici ke dni 31. 3. 1992. Dospěl k závěru, že na straně žalované vznikly překážky v práci podle ustanovení § 130 zákoníku práce, neboť žalovaná nepřidělovala Ing. I. K. práci, a že mu proto náleží náhrada mzdy za období od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 ve výši pravděpodobného výdělku vypočtené ve znaleckém posudku JUDr. Bedřicha Klimeše.

K odvolání Ing. I. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j. 39 Co 451/2007-116 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalované, usnesením Obvodního soudu Bratislava 1 ze dne 20. 8. 1992 sp. zn. S. r. o. 6814/B a dohodou uzavřenou mezi žalovanou a SPRINT-PRESS, spol. s r. o. dne 30. 10. 1992, zjistil, že žalovaná je od 28. 11. 1990 evidována v obchodním rejstříku, v němž není evidována žádná její organizační složka, že v obchodním rejstříku je od 20. 8. 1992 zapsána společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Paulínyho 12 a 14, IČO 31330690, jejímž jediným společníkem je žalovaná, a že žalovaná a společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. se dohodly, že žalovaná nejpozději do 30. 11. 1992 zruší svoji organizační jednotku Servis MON a SPRINT-PRESS, spol. s r. o. převezme všechny pohledávky a závazky této organizační jednotky a nepřevezme povinnost úhrady odstupného pracovníkům, s nimiž MON rozvázal pracovní poměr a kteří nepřecházejí do nově vzniklé organizace SPRINT-PRESS , že při převodu ostatních pracovníků bude postupováno podle § 250 zákoníku práce , kdy se do 15. 11. 1992 vyhotoví dodatek k pracovní smlouvě s tím, že dochází ke změně názvu zaměstnavatelské organizace a zároveň pracovní poměr k Servisu MON Bratislava zaniká a vzniká k SPRINT-PRESS, spol. s r. o. , a že přecházejícím zaměstnancům nevzniká nárok na odstupné, protože jde o pracovníky, u nichž při organizační změně dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jinou organizaci, tj. na SPRINT-PRESS, spol. s r. o. Vytknul soudu prvního stupně, že rozhodl o nároku Ing. I. K. ve slovenských korunách, přestože byl vázán žalobním petitem, v němž Ing. I. K. nárok uplatil v české měně, že s ohledem na rozdílnost kursu měn ani nevyčerpal celý předmět řízení a že se dostatečně nezabýval věcnou legitimací žalované, přestože její pobočka v Banské Bystrici byla ke dni 31. 3. 1992 zrušena. Uložil soudu prvního stupně, aby si nejprve ujasnil , co je předmětem řízení, neboť rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve vyhovujících výrocích o věci samé, avšak také v těchto výrocích bylo rozhodnuto o plnění ve slovenské měně, a proto bude třeba uvedené částky přepočítat na českou měnu , a aby se poté zaměřil na otázku věcné pasivní legitimace s tím, že má vycházet z ustanovení § 249 zákoníku práce, podle něhož může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 č. j. 23 C 13/2002-143 zamítl žalobu ve zbytku 779.490,- Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. na náhradě nákladů řízení 45.496,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka. Vycházel ze zjištění, že Ing. I. K. byl na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 1989 od 1. 1. 1990 zaměstnán jako odborný referent specialista vedoucí pobočky , že na základě změny pracovní smlouvy ze dne 18. 12. 1990 byl zařazen na funkci vedoucího pobočky v Banské Bystrici, Servis MON Bratislava , a že rozhodnutím o organizační změně č. 5 ze dne 2. 3. 1992 byla pobočka 5440 v Banské Bystrici zrušena v souvislosti s nepříznivým vývojem hospodářské situace . Dovodil, že na základě dohody ze dne 30. 10. 1992 uzavřené mezi žalovanou a společností SPRINT - PRESS, spol. s r. o. došlo k převodu části zaměstnavatele (žalované) ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o., která převzala nejen všechnu činnost zrušené organizační jednotky Servis MON , ale i všechny pohledávky a zaměstnance. Dospěl k závěru, že vzhledem k určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 19. 11. 1991 pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52 se Ing. I. K. opětovně vrátil do pracovního poměru, který však na základě sjednané dohody mezi žalovanou a společností SPRINT - PRESS, spol. s r. o. ze dne 30. 10. 1992 mohl nadále trvat pouze ke společnosti SPRINT - PRESS, spol. s r. o. Uvedl, že tato dohoda sama o sobě pouze deklaruje právní stav, ale není právní skutečností, na základě které by přešla práva a povinnosti k novému zaměstnavateli; tou je usnesení, na základě něhož došlo v obchodním rejstříku k převodu činnosti ze společnosti MON na společnost SPRINT - PRESS, spol. s r. o. Uzavřel, že v daném případě byl dán postup podle § 250 zákoníku práce , a že žalovaná proto není věcně legitimována.

K odvolání Ing. I. K. a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2009 č. j. 39 Co 243/2009-179 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že rozhodnutím o organizační změně zaniklo pracoviště Ing. I. K. v pobočce Servis MON Bratislava se sídlem v Banské Bystrici ke dni 31. 3. 1992, kdy jeho pracovní poměr k žalované stále trval, že dne 20. 8. 1992 byla zapsána do obchodního rejstříku společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o., jejímž zakladatelem a jediným společníkem byla žalovaná, která do ní vložila notářským zápisem ze dne 24. 6. 1992, specifikovaným dohodou mezi žalovanou a SPRINT-PRESS spol. s r. o. ze dne 30. 10. 1992 , celý movitý majetek své organizační jednotky Servis MON Bratislava , a že tuto jednotku žalovaná zrušila s likvidací ke dni 30. 11. 1992. Dospěl k závěru, že podle čl. 7 odst. 2 uvedené dohody přešla dnem 1. 12. 1992 práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na nově vzniklou organizaci SPRINT-PRESS, spol. s r. o. ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce, a že proto žalovaná není v této věci legitimována. Dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná dala Ing. I. K. dne 14. 2. 2005 výpověď z pracovního poměru a vystavila mu zápočtový list potvrzující, že byl u ní zaměstnán v době od 1. 1. 1990 do 30. 6. 2005, neboť tato výpověď je vzhledem k tomu, že pracovní poměr Ing. I. K. k žalované zanikl již dříve na základě odlišné právní skutečnosti - bez právního důvodu . Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně nerozhodl o nákladech řízení státu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal Ing. I. K. dovolání. Namítal, že závěr soudů, že ujednáním žalované a společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o., obsaženým v dohodě ze dne 30. 10. 1992, a majetkovou transakcí z dohody vyplývající byl splněn předpoklad pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce ve znění platném v roce 1992 , není správný, protože k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jinou organizaci může dojít jen na základě právního předpisu a je vyloučeno, aby nastal jen na podkladě smluvního ujednání organizací. Právní skutečnost významná z hlediska ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce musí mít za následek převod části organizace do jiné organizace, tj. trvalé začlenění převáděné části organizace do jiné organizace , a jedním z podstatných předpokladů je podle dovolatele i to, že dosavadní organizační jednotka nezaniká, ale je převáděna do jiné organizace a stává se tak součástí jiného právního subjektu. Dovolatel má za to, že do společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. vzniklé dne 20. 8. 1992 nebyl vložen žádný podnik nebo jeho část, neboť vklad zakladatele byl při jejím založení splacen v podobě přesně identifikovaných nemovitostí , že nelze dojít k závěru, že zakladatel chtěl ve skutečnosti vložit samostatně hospodařící část podniku jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek činnosti (organizační jednotka žalované tvořená středisky v Banské Bystrici byla ke dni 31. 3. 1992 zrušena), a že proto nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě zákona. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání Ing. I. K. odmítl jako nepřípustné, nebo aby je zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, protože vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž došlo i ke správnému právnímu posouzení .

Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 7. 7. 2010 č. j. 23 C 13/2002-196 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 57.311,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka, že Ing. I. K. je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 63.653,- Kč a za nové řízení před soudem prvního stupně 63.653,- Kč, oboje k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové, a že na náhradě nákladů státu jsou na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 povinni zaplatit Ing. I. K. 12.833,- Kč a žalovaná 2.817,- Kč.

K odvolání Ing. I. K. a žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2010 č. j. 39 Co 368/2010-213 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. na náhradě nákladů řízení 66.962,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka, a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a státem tak, že České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 jsou povinni zaplatit Ing. I. K. 6.338,- Kč a žalovaná 9.312,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Ing. I. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení 960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 7. 2014 č. j. 23 C 13/2002-241 rozhodl, že v řízení bude nadále namísto dosavadního žalobce Ing. I. K., který zemřel dne 22. 10. 2010, pokračováno s Ing. M. Z., I. K. a Ing. V. K. jako jeho dědici.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2007 č. j. 23 C 13/2002-85 pro vady řízení a proto, že se soud prvního stupně náležitě nezabýval věcnou legitimací žalované, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé). Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř., přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá), že žalovaná s Ing. I. K., který na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 1989, změněné dne 18. 12. 1990, vykonával práci vedoucího pobočky organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava v Banské Bystrici, dopisem ze dne 19. 11. 1991 okamžitě zrušila pracovní poměr a že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 a který nabyl právní moci dne 4. 5. 1995, bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Rozhodnutím o organizační změně ze dne 2. 3. 1992 byla pobočka Servis MON Bratislava v Banské Bystrici ke dni 31. 3. 1992 zrušena a dne 20. 8. 1992 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Paulínyho 12 a 14, IČO 31330690, jejímž zakladatelem a jediným společníkem je žalovaná. Žalovaná a společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. uzavřely dne 30. 10. 1992 dohodu, v níž si ujednaly, že žalovaná převede na SPRINT-PRESS, spol. s r. o. celý movitý majetek , užívaný organizační jednotkou žalované Servis MON Bratislava , že žalovaná nejpozději do 30. 11. 1992 tuto svou organizační jednotku zruší a SPRINT-PRESS, spol. s r. o. převezme všechny její pohledávky a závazky a nepřevezme povinnost úhrady odstupného pracovníkům, s nimiž MON rozvázal pracovní poměr a kteří nepřecházejí do nově vzniklé organizace SPRINT-PRESS , že při převodu pracovníků je třeba postupovat podle § 250 zákoníku práce , kdy se do 15. 11. 1992 vyhotoví dodatek k pracovní smlouvě s tím, že se mění název zaměstnavatelské organizace a zároveň pracovní poměr k Servisu MON Bratislava zaniká a vzniká k SPRINT-PRESS, spol. s r. o. , a že přecházejícím zaměstnancům nevzniká nárok na odstupné, protože jde o pracovníky, u nichž při organizační změně dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jinou organizaci, tj. na SPRINT-PRESS, spol. s r. o. . Ing. I. K. opakovaně dopisy ze dne 11. 8. 1994, ze dne 6. 5. 1995 a ze dne 2. 10. 2000 vyzýval žalovanou, aby mu přidělovala práci odpovídající pracovní smlouvě.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda a popř. za jakých podmínek může být ve sporu o náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci spočívajících v nepřidělování práce zaměstnanci zaměstnavatelem po určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru věcně legitimován zaměstnavatel, který se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr, jestliže práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu přešly ještě před právní mocí rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru na jiného (přejímajícího) zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné.

Otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, k němuž mělo dojít převedením organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na základě dohody uzavřené mezi žalovanou a uvedenou společností dne 30. 10. 1992, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu tohoto převodu - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen zák. práce 1992 ). Nárok na náhradu mzdy uplatněný Ing. I. K. je nutno posuzovat vzhledem k tomu, že vznikl (měl vzniknout) dnem následujícím po právní moci rozhodnutí soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (tj. dnem 5. 5. 1995) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1995 (dále jen zák. práce 1995 ).

Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je upraven v ustanoveních § 249 a 250 zák. práce 1992 (ustanovení § 251 zák. práce 1992 upravuje uspokojení nároků pracovníků zrušeného zaměstnavatele). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy. Zvláštní zákony upravují přechod těchto práv a povinností např. v § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, v § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v § 30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, v § 59 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1996 (dále jen obch. zák. ), nebo v § 480, resp. § 487 obch. zák. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě zákona, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99).

Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce 1992 převádí-li se část organizace do jiné organizace, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům této části organizace na přejímající organizaci.

Podle ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce 1992 práva a povinnosti dosavadní organizace vůči pracovníkům této části organizace, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny.

Organizacemi se pro účely zákoníku práce rozumí právnické osoby, které zaměstnávají občany v pracovněprávních vztazích (dále též zaměstnavatelé ) a, pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§ 8 odst. 1 zák. práce 1992). Pojem část organizace , který je vedle ustanovení § 250 zák. práce 1992 užit též v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce 1992, v zákoníku práce definován není; o části organizace zákoník práce uvádí jen to, že ji lze zrušit, přemístit [§ 46 odst. 1 písm. a) zák. práce 1992] a převést do jiné organizace [§ 46 odst. 1 písm. b) a § 250 zák. práce 1992].

Částí organizace lze za tohoto stavu věci rozumět organizační jednotku, útvar nebo jinou složku organizace, která vyvíjí - má-li vyhovovat požadavku na zrušitelnost, přemístitelnost a převoditelnost - v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) organizace samotné. Takováto složka organizace má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník organizace (§ 9 odst. 3 zák. práce 1992) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96 uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].

Část organizace (stejně jako organizaci samotnou) nelze mechanicky ztotožňovat s kolektivem (skupinou) zaměstnanců v ní působících. Pro její vymezení je v první řadě podstatné, že představuje určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů organizace. Součástí tohoto souboru je i osobní prvek (zaměstnanci v ní působící). Pro část organizace je tak charakteristické spojení hmotných a osobních složek činnosti. Dochází-li ke zrušení, přemístění nebo převedení části organizace, pak takovéto opatření se nemůže dotýkat jen jejího osobního prvku (zaměstnanců v ní působících), ale vždy také jejích hmotných složek; takové organizační opatření se zpravidla projeví v tom, že organizace přestane nadále vyvíjet takovou činnost, kterou dosud vykonávala zrušená nebo převedená složka, nebo že nadále tuto činnost začne vykonávat na jiném místě.

V projednávané věci žalovaná převedla na základě dohody uzavřené mezi ní a společností SPRINT-PRESS, spol. s r. o. dne 30. 10. 1992 na tuto společnost celý movitý majetek , sloužící k činnosti organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava , kterou přestala vyvíjet, a tedy převedla tuto svou část do jiné organizace (na jiného zaměstnavatele). Tento převod měl za následek jak vyplývá z výše uvedeného - přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům vykonávajícím činnost v této části žalované na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. jako na přejímající organizaci (přejímajícího zaměstnavatele) ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce 1992. Protože důvodem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebylo (jen) smluvní ujednání mezi žalovanou a společností SPRINT-PRESS, spol. s r. o. obsažené v jejich dohodě ze dne 30. 10. 1992, nýbrž převedení části žalované k uvedenému (jinému) zaměstnavateli, se kterým zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, došlo k tomuto přechodu práv a povinností bez ohledu na skutečnost, že převedení části žalované ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. bylo mezi těmito zaměstnavateli dohodnuto - na základě zákona.

Ze skutečnosti, že práva a povinností z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům vykonávajícím činnost v organizační jednotce žalované Servis MON Bratislava přešly na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o., však nelze bez dalšího dovozovat, že žalovaná není v této věci legitimována.

Ze znění ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce 1992 vyplývá (srov. slova ... vůči pracovníkům této části organizace ... ), že na nového zaměstnavatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy dosavadnímu zaměstnavateli vznikly, ale jen práva a povinnosti vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dosavadním zaměstnavatelem trval alespoň v den převodu k novému zaměstnavateli; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči bývalým zaměstnancům nedotčena.

Poněkud odlišná situace nastává tehdy, jestliže ke dni převodu části zaměstnavatele (organizační složky, samostatné organizační jednotky) na nového zaměstnavatele u soudu probíhá (tj. nebyl dosud pravomocně skončen) spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance, který působí (podle pracovní smlouvy má působit) v převáděné části (organizační složce) zaměstnavatele. V důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před převedením části (organizační složky) dosavadního zaměstnavatele, byla zpochybněna, není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skutečně skončil, nebo zda stále (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) pokračuje. Protože v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovémuto zaměstnanci [tj. v den převodu části (organizační složky) zaměstnavatele] nelze považovat pracovní poměr za skončený a protože pracovní poměr (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále trvat, je odůvodněn závěr, že podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce 1992 přechází na nového zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů též k těm zaměstnancům, s nimiž byl před převedením části (organizační složky) dosavadního zaměstnavatele rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl ke dni převodu pravomocně rozhodnut (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1422/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2124/99).

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo v době převodu organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava , v jejíž pobočce v Banské Bystrici Ing. I. K. působil (podle pracovní smlouvy měl působit), ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na základě dohody uzavřené mezi ní a žalovanou dne 30. 10. 1992 pravomocně rozhodnuto o platnosti rozvázání pracovního poměru Ing. I. K. okamžitým zrušením učiněným žalovanou dopisem ze dne 19. 11. 1991, které se stalo předmětem sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 506/91, přešla na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. také jak vyplývá z výše uvedeného - práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi Ing. I. K. a žalovanou.

Při rozhodování o náhradě mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 1995 uplatněné Ing. I. K. za dobu od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 je třeba přihlédnout k tomu, že by společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. mohla být pokládána za zaměstnavatele, který by byl povinen přidělovat Ing. I. K. po pravomocném určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 (ode dne 5. 5. 1995) práci podle pracovní smlouvy, jen kdyby byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 vůči ní a kdyby jí Ing. I. K. (po účinnosti převodu organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na základě dohody ze dne 30. 10. 1992) oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání [srov. ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce 1992, který platil (ve znění pozdějších předpisů) na Slovensku i po zániku České a Slovenské Federativní republiky dnem 31. 12. 1992 (zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, byl ve Slovenské republice zrušen zákonem č. 311/2001 Z.z., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2002)], jinak je třeba pokládat (ve vztahu ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o.) okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 za platný právní úkon, popřípadě pracovní poměr Ing. I. K. za rozvázaný fikcí dohody podle ustanovení § 61 odst. 3 písm. b) zák. práce 1992 dnem, kdy měl skončit tímto okamžitým zrušením pracovního poměru.

Podle ustanovení § 159 o. s. ř. je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, v právní moci.

Právní moc rozsudku má nejen stránku formální, která vyjadřuje stav skončení občanského soudního řízení způsobem uvedeným v ustanovení § 159 o. s. ř. U právní moci rozsudku se rozeznává též její materiální stránka; materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, v němž byl vyhlášen, a pro jejich právní nástupce a v případech stanovených zákonem je závazný kromě účastníků řízení (jejich právních nástupců) také pro další osoby anebo pro každého (srov. § 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.); v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Nezměnitelnost pravomocného rozsudku se projevuje jako překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě další osoby znovu projednávána a rozhodována (srov. § 159a odst. 5 o. s. ř.).

Byl-li rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995 č. j. 29 Co 588/94-52, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 1994 č. j. 10 C 506/91-38 tak, že bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru Ing. I. K. ze dne 19. 11. 1991 je neplatné, vydán v řízení, jehož účastníkem nebyla společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. (a po právní moci tohoto rozsudku se ani nestala právním nástupcem žalované), nebyl by - protože nejde o rozsudek uvedený v ustanovení § 159a odst. 2 nebo 3 o. s. ř. - pro společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. závazný a vůči této společnosti by nebylo nezměnitelně stanoveno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 bylo neplatným právním úkonem. Platilo by proto, že - ve vztahu ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o., na niž přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu Ing. I. K. k žalované na základě převodu organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava k uvedené společnosti - byl pracovní poměr Ing. I. K. rozvázán platně a že tedy Ing. I. K. nemohl mít vůči společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 1995.

Za zaměstnavatele Ing. I. K., který by byl povinen mu přidělovat ode dne 5. 5. 1995 práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zák. práce 1995], nelze považovat ani žalovanou, neboť práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalované k Ing. I. K. přešla na základě převodu organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. na tuto společnost. Ing. I. K. proto nemohl mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce 1995 ani vůči žalované (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 268/2012).

Uvedené ovšem nelze (bez dalšího) vykládat tak, že by Ing. I. K. nemohl mít na náhradu mzdy požadovanou za dobu od 28. 1. 1999 do 30. 6. 2005 vůči žalované nárok z jiného právního důvodu.

Pracovníci mají prostřednictvím odborové organizace právo na informace o činnosti organizace a zásadních otázkách souvisejících s ekonomikou a rozvojem organizace (čl. V základních zásad zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994). Organizace (zaměstnavatel) projedná s příslušným odborovým orgánem (mimo jiné) opatření, která se týkají většího počtu pracovníků (zaměstnanců) [§ 18 odst. 1 písm. c) zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 a § 18 odst. 2 písm. c) zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2000], a informuje příslušný odborový orgán zejména o zásadních otázkách rozvoje organizace (zaměstnavatele) a o hospodářských výsledcích a perspektivě organizace (zaměstnavatele) [§ 18 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 a § 18 odst. 3 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2000]; k těmto účelům poskytuje organizace (zaměstnavatel) příslušnému odborovému orgánu potřebné informace, konzultace a doklady a v rámci svých možností přihlíží k jeho stanoviskům (§ 18 odst. 3 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 a § 18 odst. 4 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Spočívá-li příčina toho, proč se Ing. I. K. nestal - navzdory přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě převodu organizační jednotky Servis MON Bratislava ke společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. - zaměstnancem společnosti SPRINT-PRESS, spol. s r. o. [tj. příčina toho, proč nebyla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 11. 1991 vůči této společnosti a proč jí Ing. I. K. (po účinnosti převodu organizační jednotky žalované Servis MON Bratislava k ní) neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání], v tom, že žalovaná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákoníku práce neinformovala Ing. I. K. (prostřednictvím odborové organizace) o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na společnost SPRINT-PRESS, spol. s r. o. a že ani jinak nezajistila, aby se Ing. I. K. o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděl, odpovídá Ing. I. K. za škodu, která by mu v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§ 187 odst. 2 zák. práce 1995). Odvolací soud se však věcí z pohledu tohoto jiného možného právního posouzení věci nezabýval; jeho závěr o tom, že žalovaná nebyla povinna poskytnout Ing. I. K. jím požadované plnění, proto (zatím) nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. (spolu s usnesením odvolacího soudu obsahujícím akcesorické výroky o nákladech řízení) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (spolu s usnesením o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. ledna 2016

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu