21 Cdo 1350/2006
Datum rozhodnutí: 03.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1350/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P. C., proti žalované Č., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1001/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2005, č.j. 49 Co 275/2003-251, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 19.6.1995 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že ke dni 1.7.1992 v souvislosti s organizační změnou v útvaru 6060 odbor MTZ byla rozhodnutím ředitele Ing. J. K. ze dne 1.6.1992 zrušena žalobcem zastávaná funkce vedoucího oddělení nákupu a že poté, aniž došlo k uzavření dohody o změně pracovní smlouvy, byl žalobce zařazen na funkci referent obchodu (v tarifním stupni č. 9) v nově zřízeném odboru obchodu. Jelikož dne 27.5.1994 žalobce opětovně vyslovil nesouhlas s návrhem změny pracovní smlouvy na funkci referent obchodu a odmítl i jinou možnost pracovního uplatnění, žalovaná jej pro jeho nadbytečnost nemá možnost dále zaměstnávat.


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalované dále trvá. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované (jejího právního předchůdce) pracoval od 30.5.1986, nejprve jako odborný asistent ředitele a od 1.10.1987 jako vedoucí oddělení nákupu MTZ, a že výpověď ze dne 19.6.1995 (které dne 23.6.1994 předcházela výpověď z téhož důvodu, o jejíž neplatnosti však dosud nebylo pravomocně rozhodnuto) se odvolává na organizační změny, od kterých uplynuly k rozvázání pracovního poměru více než dva roky. Podle názoru žalobce tedy nelze uvádět rozvázání pracovního poměru do souladu s touto žalovanou tvrzenou organizační změnou , a proto výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce v souvislosti s výpovědí ze dne 19.6.1995 není dán.


Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27.1.1998, č.j. 7 C 1001/95-35 určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 19.6.1995 je neplatné, žalobu o určení trvání pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď ze dne 19.6.1995 sice splňuje formální předpoklady její platnosti, avšak žalovaná předtím, než k této výpovědi přistoupila, nenabídla žalobci jiné pracovní místo (opakovanou nabídku práce referenta obchodu učiněnou počátkem roku 1994 lze vázat toliko k předchozí výpovědi ze dne 23.6.1994), čímž nesplnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, a že proto je výpověď neplatná. Protože již z tohoto závěru vyplývá další existence pracovního poměru mezi účastníky, žalobu o určení trvání pracovního poměru soud prvního stupně pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl.


K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.6.1999, č.j. 15 Co 247/98-53 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a ve výroku III. o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že právní závěr o splnění či nesplnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce (kterou soud prvního stupně navíc zkoumal v rozporu se zásadou projednací, neboť její nesplnění žalobce do doby vyhlášení rozsudku nijak nezpochybnil) se musí opírat o konkrétní skutkové závěry o druhu a počtu volných pracovních míst, jakož i požadavků na ně kladených, a zdravotním stavu, schopnostech a kvalifikaci zaměstnance, a že kromě toho se o žádná konkrétní skutková zjištění neopírá ani jeho závěr o existenci příslušné organizační změny, v důsledku níž se žalobce měl stát nadbytečným. Soudu prvního stupně, jehož rozsudek odvolací soud za tohoto stavu považoval pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný, proto uložil, aby řízení v tomto směru doplnil a zároveň aby neopomenul poučit účastníky o jejich právu a povinnosti dokazování (§ 5 a § 120 odst. 1 o.s.ř.).


Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 27.1.2000, č.j. 7 C 1001/95-122 žalobu o určení neplatnosti výpovědi ze dne 19.6.1995 zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 7.375,- Kč k rukám právního zástupce žalované. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalobce naposledy pracoval u žalované ve funkci vedoucího oddělení nákupu MTZ (o změně druhu práce na funkci referenta obchodu se účastníci nedohodli ani konkludentní formou), dospěl k závěru, že se žalobce stal na základě rozhodnutí ředitele ze dne 1.6.1992 (kterým byla ke dni 1.7.1992 zrušena žalobcem zastávaná funkce vedoucího oddělení nákupu MTZ) pro žalovanou nadbytečným, přičemž - jak zdůraznil - je nerozhodné , s jakým časovým odstupem po rozhodnutí o organizační změně byla výpověď žalobci dána. Protože z provedeného dokazování dále vyplynulo, že pro žádné ze sedmi volných pracovních míst, jimiž žalovaná disponovala v době dání výpovědi, žalobce nesplňoval stanovené předpoklady a požadavky, nelze podle názoru soudu prvního stupně ani z případného nesplnění nabídkové povinnosti dovodit neplatnost přezkoumávané výpovědi .


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.10.2002, č.j. 15 Co 316/2000-167 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dala žalovaná žalobci dne 19.6.1995, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 6.190,- Kč k rukám zástupkyně žalobce. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že po rozhodnutí o organizační změně k 1.7.1992 nedošlo mezi účastníky ke změně pracovní smlouvy ani konkludentně (§ 240 odst. 2 zák. práce), neboť na straně žalované byla dána vůle po 1.7.1992 zaměstnávat žalobce ve funkci referenta obchodu, s čímž žalobce opakovaně vyslovil nesouhlas, a jestliže po 1.7.1992 až do konce roku 1993 dále vykonával práci, byl subjektivně přesvědčen , že působí ve své dosavadní funkci, když skutečně z dokazování v řízení vyšlo najevo, že se jeho náplň práce zásadnějším způsobem nezměnila . Byl-li tedy žalobce za této situace ke dni dání výpovědi stále vedoucím oddělení nákupu MTZ, pak jeho nadbytečnost nastala právě v příčinné souvislosti s organizační změnou, na kterou žalovaná odkazuje v posuzované výpovědi. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že minimálně ke dvěma pracovním místům , pro jejichž výkon žalobce sice nesplňoval žalovanou požadované doplňkové vzdělání a délku praxe, ale splňoval předpoklady stanovené právními předpisy, existovala v době dání výpovědi nabídková povinnost žalované vůči žalobci. Vycházel přitom z názoru, že k okruhu stávajících zaměstnanců nemusí platit stejné požadavky jako ty, které si zaměstnavatel určuje jako svou výchozí pozici navenek, tedy k okruhu zájemců o volné pracovní místo , přičemž potřeba doplňkového vzdělání i délka praxe může podléhat hodnocení soudu , posuzuje-li splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Protože žalobci žádné z vhodných volných pracovních míst nabídnuto nebylo, dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19.6.1995 je z tohoto důvodu neplatná.


K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.2003, č.j. 21 Cdo 533/2003-180 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas s úvahou odvolacího soudu zakládající nerovnost v posuzování požadavků nezbytných pro řádný výkon práce v závislosti na tom, zda jde o uchazeče o zaměstnání zvenčí anebo o stávajícího zaměstnance , neboť jak zdůraznil zaměstnavatel při výpovědi dané z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce je (v rámci plnění povinnosti uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce) povinen nabídnout zaměstnanci jen takové volné pracovní místo, pro které splňuje zaměstnanec nejen předpoklady stanovené zvláštními předpisy, ale i požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon jeho práce [srov. § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce], protože zaměstnanci nemůže být nabídnuto pracovní místo, ohledně něhož by byl dán jiný výpovědní důvod. Kromě toho dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že důvodnost žaloby neposuzoval rovněž z toho hlediska, zda za daných okolností, které výpovědi předcházely (dlouhodobý faktický výkon práce žalobce v odboru obchodu po rozhodnutí o organizační změně a jeho setrvalý postoj k nabízené změně sjednaného druhu práce v průběhu této doby a nadále atd.), nelze takové jednání žalobce kvalifikovat jako zneužívání subjektivního práva zaměstnance na újmu zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce a zda v něm nelze spatřovat okolnost, která má význam z hlediska úvahy o podmínkách poskytnutí soudní ochrany před neoprávněným rozvázáním pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce.


Krajský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 9.11.2005, č.j. 49 Co 275/2003-251 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.114,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se opětovně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nadbytečnost žalobce nastalá v souvislosti s rozhodnutím o organizační změně k 1.7.1992, které bylo přijato oprávněným orgánem žalované, bez ohledu na poměrně velký časový odstup přetrvávala i v době po výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.6.1995 , neboť jak vyplývá z výsledků dokazování žalobce opakovaně odmítal návrh žalované na uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ve sjednaném druhu práce na funkci referent obchodu a striktně setrvával na svém požadavku na přidělování práce ve funkci vedoucího oddělení nákupu MTZ ; ve faktickém výkonu funkce referenta obchodu žalobcem do prosince 1993 přitom nelze podle jeho názoru spatřovat ani jeho konkludentní souhlas se změnou pracovní smlouvy , jestliže žalobce jak sám uvedl - vykonával tuto práci v subjektivním přesvědčení, že nadále působí ve své dosavadní funkci vedoucího oddělení nákupu MTZ . Vzhledem k tomu, že odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu - již nemohl akceptovat přetrvávající námitky žalobce , podle kterých by na něj jako na stávajícího zaměstnance při obsazování volných pracovní míst neměly být kladeny stejné požadavky jako na uchazeče zvenčí , rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že k předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.6.1995 přistoupila žalovaná též v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 písm. a) o.s.ř., protože v době výpovědi neměla možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, jelikož žádné vhodné místo pro žalobce neměla . Navíc za daných okolností případu, kdy žalobce nabízené pracovní místo v odboru obchodu, ač je opakovaně odmítal, dlouhodobě vykonával, přičemž - jak prohlásil u jednání před soudem prvního stupně dne 14.10.1997 by toto místo nepřijal, ani kdyby mu bylo znovu nabídnuto před dáním předmětné výpovědi, je podle názoru odvolacího soudu odůvodněn závěr, že žalobce by nebyl ochoten přijmout nabídku na žádné pracovní místo, kterých se pokud namítal nesplnění nabídkové povinnosti žalovaným dovolával , a že za tohoto stavu uplatnění neplatnosti výpovědi s tím, že nebyla splněna nabídková povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, je zneužitím subjektivního práva zaměstnance (žalobce) na újmu zaměstnavatele (žalované) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000. V první řadě namítal, že není správný závěr soudů o naplnění použitého výpovědního důvodu, neboť podle jeho názoru ze skutkových tvrzení vyplývá , že rozhodnutí žalované se tváří jako organizační změny a je tak i označeno, ve skutečnosti však se jedná o jakýsi administrativní úkon sledující zrušení označení funkce vedoucího oddělení nákupu a pozdější nazvání této funkce referent či vedoucí referátu či referent obchodu ; žalobcem zastávané pracovní místo tedy zůstalo zachováno a v jeho výkonu práce se organizační změnou nic nezměnilo. Za zcela mylný dovolatel považoval rovněž závěr odvolacího soudu o zneužití výkonu subjektivního práva žalobce na újmu žalované, neboť - jak v této souvislosti zdůraznil - žalobce pouze využil (nikoliv zneužil) práva na soudní ochranu . Podle jeho názoru neexistuje jediná podmínka vylučující poskytnutí soudní ochrany žalobci , nýbrž naopak žalobce dokládal skutečnosti osvědčující šikanózní jednání žalované vůči němu . Dovolatel dále považuje za nevyřešenou otázku, kdo a kdy skutečně a v rámci své pravomoci provedl organizační změnu a dal výpověď , a konečně vyjádřil přesvědčení, že žalovaná vůči němu nesplnila svou nabídkovou povinnost, neboť minimálně 2 místa ze seznamu pracovních míst volných k rozhodnému období (Správce HIM TSA a Strojník energetických zařízení) měla být žalobci nabídnuta , neboť jak dále dovozoval - splňoval všechny předpoklady i požadavky pro výkon těchto funkcí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jejího názoru v dané věci nejde o skrytou diformitu ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000, ani o jiný případ přípustnosti dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. a žalobce návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil (§ 239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobce přípustné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 27.1.2000 č.j. 7 C 1001/95-122 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 27.1.1998 č.j. 7 C 1001/95-35 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 23.6.1999, č.j. 15 Co 247/98-53.


Ze znění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.


Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 27.1.2000, č.j. 7 C 1001/95-122 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 23.6.1999, č.j. 15 Co 247/98-53 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy, a proto, že považoval závěry soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů, které jej k tomu vedly, za nepřezkoumatelné. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly pokyny k doplnění dokazování a k odstranění procesních pochybení soudu prvního stupně. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že byl naplněn použitý výpovědní důvod, protože se žalobce se stal na základě rozhodnutí ředitele ze dne 1.6.1992 pro žalovanou nadbytečným, a že byla splněna i hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť žalobce nesplňoval stanovené předpoklady a požadavky pro žádné z volných pracovních míst, jimiž žalovaná disponovala v době dání výpovědi, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.


Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v posuzované věci nelze dovozovat jak se dovolatel mylně domnívá - ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.


Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými od 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst.1 a § 18 odst. 1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. dubna 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.


předseda senátu