21 Cdo 1348/2006
Datum rozhodnutí: 15.02.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1348/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobců a) M. Ř. a b) D. R., obou zastoupených advokátem, proti žalované A. R., zastoupené advokátem, o určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti ze dne 6.6.1998, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 19/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č.j. 21 Co 403/2005-42, takto:


I. Dovolání žalobců se odmítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 28.1.2005 domáhali určení, že paní A. R., není dědičkou ze závěti ze dne 6. června 1998, pořízené zůstavitelem J. R., který zemřel . Uvedli, že při jednání dne 24.5.2004 u Dr. H. konstatoval soudní komisař, že bude vydáno usnesení ve smyslu ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. a jednání bude odročeno na neurčito ; že důvodem tohoto postupu je výklad práva projevený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, pod sp. zn. 30 Cdo 2428/2003 ; že podle tohoto názoru soudy mají při sporu o obsah právního úkonu závěti, tedy ve sporu o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že soudní komisař při jednání řekl, že pravděpodobně bude k podání žaloby vyzvána paní A. R., tedy žalovaná v tomto řízení ; že její výklad závěti, podle kterého se žalobcům ve svých důsledcích má například dostat každému 40723/100000 z jedné čtvrtiny nemovitostí, se jeví jako méně pravděpodobný ; že však soud rozhodl jinak a svým usnesením ze dne 2.8.2004, č.j. D 940/98-282, jim uložil, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení podali u Okresního soudu v Příbrami žalobu proti žalované na určení, že není dědičkou ze závěti zůstavitele ze dne 6.7.1998 ; že Krajský soud v Praze usnesení Okresního soudu jako správné potvrdil ; že jádrem sporu je výklad závěti zůstavitele pořízené dne 6.6.1998, respektive žalobci namítaná neurčitost tohoto právního úkonu ; že chápou obsah závěti tak, že jejich otec chtěl, aby žalované patřila polovina domu a druhá polovina měla patřit jim ; že v tomto smyslu se i vyjadřoval za života ; že dům čp. 1092 je domem dvougeneračním, kolaudovaným jako dvě bytové jednotky ; že otec vždy říkal dceři M., že bude mít jednu bytovou jednotku, že jí odkáže půlku domu ; že zůstavitel chtěl, aby se sourozenci takto dohodli s tím, že D. R. by pak připadl byt po jeho matce ; že žalovaná naproti tomu chápe závěť jinak , neboť vychází z toho, že dům č.p. 1092 byl z jedné poloviny ve výlučném vlastnictví zůstavitele a z druhé poloviny ve společném jmění manželů (zůstavitele a žalované) , a že tedy smrtí zůstavitele zaniklo společné jmění, takže jedna čtvrtina domu se automaticky stala vlastnictvím žalované ; že ze zbývajících dvou třetin získá závětí polovičku ; že poslední čtvrtina se rozdělí podílem ze zákona a že ve výsledku se tak každému z dětí dostává 40723/100000 z jedné čtvrtiny domu ; že logický výklad závěti by měl odpovídat jejich výkladu ; že když zůstavitel hovořil v závěti o tom, že ustanovuje svoji manželku A. R. majitelkou ideální poloviny rodinného domu čp. 1092, jednalo se o výsledek, jehož mělo být dosaženo ; že zůstavitel tak disponoval s majetkem, který v té době spadal do masy SJM ; že závěť je možné vyložit minimálně dvojím způsobem a že její jazykový obsah je takový, že ať se soud ztotožní s názorem žalobců, nebo s názorem žalované, nebude to v rozporu s jejím jazykovým obsahem ; že za takového stavu je na zvážení, zda se nejedná o závěť neurčitou pro svůj nejednoznačný obsah, připouštějící nejméně dvojí výklad ; že pak by se jednalo o úkon absolutně neplatný ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku ; že závěť pořízenou zůstavitelem není možné považovat za jednoznačnou a že o tom svědčí už i stanoviska zúčastněných stran, která dochází k různým výkladům textu závěti .


Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20.6.2005, č.j. 6 C 19/2005-24, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.500,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze závěru, že zůstavitel J. R., zemřelý, zanechal závěť vlastnoručně psanou dne 6.6.1998 , kterou ustanovil žalovanou majitelkou ideální poloviny rodinného domu čp. 1092, celé zahrady a garáže ; že ohledně této závěti nedošlo mezi účastníky dědického řízení ke shodě, neboť žalobci (děti zůstavitele) namítali, že zůstavitel nemohl ze zdravotních důvodů testovat ; že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 18.8.1999, č.j. D 940/98-88, proto byli odkázáni k podání žaloby na určení, že závěť zůstavitele ze dne 6.6.1998 je z důvodu nezpůsobilosti zůstavitele neplatná ; že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 23.3.2000, č.j. 14 C 279/99-21, bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť znalec MUDr. M. dospěl k závěru, že zůstavitel byl schopen závěť pořídit ; že zůstavitel rovněž zanechal závěť ze dne 2.8.1998 sepsanou se svědky (tzv. allografní) ; že ohledně této závěti byla odkázána se žalobou na občanskoprávní řízení žalovaná, neboť žalobci namítali, že svědci nebyli přítomni při projevu vůle zůstavitele ; že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15.2.2002, č.j. 6 C 171/2001-11, bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť žalovaná s tvrzením dětí zůstavitele souhlasila ; že dne 28.5.2002 žalobci začali namítat neplatnost závěti zůstavitele ze dne 6.6.1998 z důvodu neurčitosti s tím, že zůstavitel projevil vůli, aby manželka byla vlastníkem ideální poloviny domu, tedy že jí odkazuje toliko jednu čtvrtinu, nikoliv polovinu ; že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 2.8.2004, č.j. D 940/98-282, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30.11.2004, č.j. 21 Co 379/2004-292, byli žalobci odkázání, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí podali k Okresnímu soudu v Příbrami žalobu proti žalované na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele ze dne 6.6.1998 ; že rozhodnutí nabylo právní moci dne 28.12.2004 ; že žalobci podali příslušnou žalobu dne 28.1.2005; že dům č.p. 1092 v D. a garáž postavená na pozemku parc. č. st. 1909/2 jsou zapsány na LV č. 2100 pro obec a katastrální území D. ; že zůstavitel je výlučným vlastníkem podílové jedné poloviny a že druhá podílová polovina je ve společném jmění zůstavitele a jeho manželky, tedy žalované ; že pozemky parc. č. 1909/1, 1909/2, 1909/3 a parc. č. 1082/50 jsou zapsány na LV č. 2080 pro obec a katastrální území D. a že vlastníkem těchto nemovitostí je zůstavitel ; že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na určovací žalobě ; že předmětnou žalobu k soudu podali včas ; že nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že závěť zůstavitele je neurčitá ; že závěť zůstavitele ze dne 6.6.1998 je jednoznačná a určitá ; že zůstavitel odkázal žalované ideální jednu polovinu rodinného domu čp. 1092, celou zahradu a garáž ; že tento právní úkon byl učiněn výslovně v písemné podobě ; že účastníci dědického řízení neměli o obsahu tohoto úkonu až do roku 2002 žádné pochybnosti ; že v rámci dědického řízení bylo v témže roce vydáno konečné rozhodnutí o dědictví, a to mimo jiné na základě závěti ze dne 6.6.1998, neboť soud o obsahu této závěti neměl pochyb ; že na základě závěti žalovaná zdědí jednu polovinu domu, tři čtvrtiny garáže a celou zahradu ; že zbývající pozemky a čtvrtina domu připadne dědicům ze zákona ; že tento výklad závěti odpovídá nejen jazykovému vyjádření, ale i vůli zůstavitele, který závětí ze dne 2.8.1998 odkázal veškerý majetek manželce, tedy žalované ; že bylo vůlí zůstavitele odkázat značný majetek žalované, nikoliv žalobcům ; že žalobci byli ze strany soudu poučeni ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť neunášeli tzv. důkazní břemeno a že ačkoliv k výzvě soudu označili důkazy výslechem svědků, tyto soud neprovedl z důvodu nadbytečnosti .


K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j. 21 Co 403/2005-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.401,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze závěru, že žaloba je žalobou podle § 175k odst. 2 o.s.ř. jako žalobou svého druhu ; že ačkoliv se jí žalobci domáhají určení, resp. popření dědického práva žalované, nestíhá je povinnost prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. ; že okresní soud se touto otázkou v napadeném rozsudku zabýval nadbytečně ; že žalobci jako děti a žalovaná jako manželka jsou dědici zůstavitele J. R. v první skupině podle § 473 odst. 1 obč. zák. ; že žalované kromě toho svědčí další dědický titul, jímž je závěť zůstavitele ze dne 6.6.1998 ; že tato závěť splňuje formální náležitosti zakotvené v § 476 odst. 1, 2 obč. zák. ; že není sporné, že je napsaná vlastní rukou zůstavitele, a je v ní uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána ; že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené v příslušné listině se vykládá gramaticky, tj. z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů; logicky, tj. z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů, nebo systematicky, tj. z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu ; že soud na základě provedeného dokazování posoudí skutečnou vůli účastníka v okamžiku právního úkonu, která nesmí být v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu ; že k posouzení skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o ní pochybnosti, je pak třeba zjišťovat, vedle znění textu listiny (slovního výkladu), všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětních dědiců učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele ; že závěť zůstavitele ze dne 6.6.1998 není neplatným právním úkonem pro neurčitost ; že jazykové vyjádření obsažené v závěti zůstavitele ze dne 6.6.1998 z pohledu významu jednotlivých použitých slov a jejich vzájemné návaznosti zcela jednoznačně a srozumitelně uvádí, kdo je dědicem z této závěti (manželka zůstavitele) a jaký majetek má podle závěti nabýt (ideální polovinu rodinného domu č.p.1092 a celou zahradu a garáž) ; že závěť nehovoří o další osobě nebo osobách, které by podle ní měly dědit a je nepřípustné její obsah doplňovat extenzívním výkladem o okruh osob v ní neuvedených ; že rozsah majetku v závěti obsažený, nemusí být totožný s rozsahem majetku, který bude po vypořádání společného jmění manželů náležet podle soupisu aktiv a pasiv do dědictví ; že však tato skutečnost nečiní závěť neplatnou, ale neúčinnou ohledně majetku, který zůstaviteli ke dni jeho smrti, k němuž se dědictví podle § 463 obč. zák. nabývá, nenáležel ; že předmětná závěť je dostatečně srozumitelná a neobsahuje ani žádné věcné nedostatky, pro které by bylo možno pochybovat o určitosti vůle zůstavitele v ní vyjádřené a že je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ; že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam , neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena a která je soudem odvolacím řešena v rozporu s hmotným právem ; že oba soudy aplikují závěť zůstavitele na rozsah majetku zůstavitele, který mu zbývá po vypořádání SJM v důsledku zániku SJM smrtí zůstavitele ; že tento výklad odporuje logice věci ; že soudy nerespektují výslechy řady svědků uskutečněných před notářem, kdy jednoznačně vyplývá vůle zůstavitele taková, aby ve dvougeneračním domku v jedné polovině bydlela manželka a ve druhé děti (respektive dcera zůstavitele) ; že pochybení soudů je větší o to, že mění rozsah majetku, zužují jej a pak teprve aplikují závěť ; že zůstavitel evidentně (podle obsahu závěti i slyšených svědků) takto vůbec neuvažoval ; že obsah závěti nedává jednoznačný základ ; že se jedná o neurčitý právní úkon, projev vůle je nejednoznačný ; že soudy vykládají závěť způsobem nerespektujícím výkladová pravidla ; že soud měl odpovědět na otázku, zda je možné vyložit závěť více způsoby ; že toto však zcela opomenul ; že namísto toho odpovídá na to, kterou verzi výkladu považuje za správnou a nikoliv na to, zda je možný dvojí výklad, jak ve svém podání tvrdili žalobci ; že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ; že soud prvního stupně nerespektuje zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.s.ř. ; že předmětný dům je dvougenerační, kolaudovaný jako dvě bytové jednotky ; že zůstavitel se vyjadřoval i za života, že dcera M. bude mít jednu bytovou jednotku a manželka A. bude mít druhou polovinu domu, tedy druhou bytovou jednotku a synovi D. připadne byt po jeho matce ; že takto chápou obsah závěti i oba žalobci ; že toto rozdělení je logické, koresponduje se zůstavitelovou závětí a vůlí a v každém případě je i správné a spravedlivé ; že zůstavitel se svými dětmi vycházel, tak není důvod, proč by je chtěl zbavit možnosti v předmětném domě bydlet ; že zůstavitel vždy svou vůli vykládal tak, jak uvádějí žalobci ; že názor žalované se jeví jako naprosto nepravděpodobný ; že vůli zůstavitele je možné poznat z výslechů slyšených svědků (zejména M. R., H. R., M. Ch. nebo M. R.), které notář vyslechl ; že zůstavitel říkal, že nechce nikoho ošidit a že polovinu domu by měla mít jeho manželka, polovinu domu jeho dcera a syn, že bude dědit po matce ; že manželka s dětmi by měli dolejšek a M. s manželem a synem hořejšek , že polovina domu bude D. a M. ; že k doložení skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o ní pochybnosti, je třeba zjišťovat, vedle znění textu listiny /slovního výkladu/, všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětních dědiců učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele ; že žalovaná nepřímo potvrdila výklad žalobců, když ve své výpovědi uvedla, že měla mít dle přání zůstavitele zajištěno, aby v domě mohla bydlet i nadále a nikdo ji nemohl odstěhovat ; že soud dospívá k závěru, že text závěti je jednoznačný a určitý, neboť zůstavitel odkázal žalované ideální jednu polovinu rodinného domu čp. 1092, celou zahradu a garáž ; že to je ale výklad závěti, jak jej interpretují žalobci! ; že tomu, že zůstavitel v rámci závěti nerozlišuje svůj výlučný majetek od majetku v SJM nepochybně svědčí to, že ustavuje žalovanou majitelkou celé zahrady a garáže, přestože se jedná rovněž o majetek, který byl částečně v SJM žalované a zůstavitele ; že soud používá svůj výklad tam, kde se mu to hodí ; že soud na jedné straně, pokud se rozhoduje o polovině domu uvádí, že se jedná o polovinu po rozdělení SJM, a na druhé straně, pokud se jedná o celou zahradu a celou garáž, vychází z toho, že zůstavitel disponuje i majetkem v SJM ; že takový výklad není spravedlivý, je nucený chtěný, chceme-li libovolný, a nikoliv logický ; že rovněž i zůstavitelem zvolené sloveso ustavuji a nikoliv například odkazuji , spíše svědčí o tom, že zůstavitel chtěl označit výsledek, jehož má být dosaženo ; že judikatura publikovaná k uvedené otázce zná případ, kdy zůstaviteli nic nebrání, aby v rámci své závěti disponoval s majetkem, který v té době spadl do masy SJM ; že je otázkou, zda je závěť platná tedy určitá v případě, že pojmy použité v jazykovém vyjádření obsahu úkonu jsou sice srozumitelné, avšak přesto nejednoznačné, neurčité a nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k výkladu zúčastněných osob a výpovědi svědků, jednoznačně určit záměr, jak chtěl zůstavitel s předmětným domem naložit ; že je tedy otázkou, zda je v tomto případě opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle ustanovení § 37 obč. zák. ; že závěť není možné považovat za jednoznačnou ; že právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem ; že o tom svědčí už i stanoviska zúčastněných stran, které dochází k různým výkladům textu závěti ; že nesouhlasí s tím, že je pouze jediné východisko v interpretaci závěti ; že soudy učinily tendenční výklad v jejich neprospěch . Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná uvedla, že považuje podané dovolání za zcela nedůvodné ; že sporná závěť je platná a určitá, neboť zcela jednoznačně a srozumitelně uvádí, kdo je dědicem manželka zůstavitele a jaký majetek má podle závěti nabýt ideální polovinu rodinného domu čp. 192 a celou zahradu a garáž a jiný výklad nabízený žalobci nepřipouští ; že závěť nehovoří o další osobě nebo osobách, které by podle ní měly dědit a je nepřípustné její obsah doplňovat extenzivním výkladem o okruhu dalších osob v ní neuvedených . Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.


Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Podle ustanovení § 476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.


Podle ustanovení § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.


Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.


Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. I když žalobci v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Namítán je totiž nesprávný výklad obsahu právního úkonu, tj. závěti (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), tedy nesprávné posouzení okolnosti skutkové povahy rozhodné pro posouzení práv ze sporné smlouvy vyplývajících (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004). Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Dovolatelé rovněž namítají, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ; že soud prvního stupně nerespektuje zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.s.ř. .


Ani v tomto případě dovolatelé neuplatnili dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které - jak uvedeno výše - nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 309,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. února 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu