21 Cdo 1346/2016
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: § 175h o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř.



21 Cdo 1346/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. P. , zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova č. 3078, proti žalovaným 1) M. H. a 2) B. H. , oběma zastoupeným JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 137/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 15/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2015, č. j. 26 Co 210/2015-473, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 24 Co 40/2016-536, takto:

Rozsudek krajského soudu ve spojení s usnesením krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. ledna 2015, č. j. 10 C 15/2013-406, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 1. prosince 2015, č. j. 10 C 15/2013-485, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 6.2.2013 proti žalovaným domáhala, aby bylo určeno, že R. V., byla ke dni své smrti 21.2.2010 výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště ve Slaném, v katastru nemovitostí pro obec a kat. území V. na listu vlastnictví č. 627 - jako budova v obci V. na st. pozemku parc. č. 449/1 v kat. území V., parcely st. p. č. 449/1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 416 m 2 , pozemku parc. č. 242/20 - zahrady o výměře 215 m 2 . Žalobu odůvodnila zejména tím, že R. V., zemřelá dne 21.2.2010 (dále též jen zůstavitelka ), vždy chtěla a projevovala svou pravou a poslední vůli v tom směru, aby jedinou univerzální dědičkou jejího veškerého majetku, který bude ke dni úmrtí vlastnit, byla žalobkyně , a proto závětí ze dne 1.8.2006, pořízenou ve formě notářského zápisu, ustanovila univerzální dědičkou veškerého jejího majetku, který bude ke dni úmrtí vlastnit, paní I. P. , že však následně dne 1.2.2010 zůstavitelka jako dárkyně uzavřela se žalovanými jako obdarovanými darovací smlouvu, na základě které zůstavitelka převedla na žalované nemovitost - budovu, která je postavena na st. p. č. 449/1 o výměře 416 m 2 , poz. parc. č. 449/1 o výměře 416 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, a poz. parc. č. 242/20 o výměře 215 m 2 - zahrada, vše v kat. území V. , a dále dne 1.2.2010 byla ze strany zůstavitelky vyhotovena závěť ve prospěch obou žalovaných za přítomnosti svědků paní H. K. a pana Ing. Š. J. , přestože, než zůstavitelka v dubnu v roce 2009 nastoupila do Domova Velvary, utrpěla vážnou mozkovou příhodu, následně pak utrpěla snad druhou mozkovou příhodu , a zůstavitelka tak trpěla vážnou duševní poruchou, kdy nedokázala posoudit následky svého úkonu, anebo tento svůj úkon ovládnout , byly u ní vymizelé rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti i určovací schopnosti a navíc vůbec neslyšela, dlouhodobě trpěla hluchotou, používala naslouchadlo, ale i přes toto špatně slyšela . Vzhledem k uvedenému má žalobkyně za to, že darovací smlouva ze dne 1.2.2010 uzavřená mezi zůstavitelkou jako dárkyní a oběma žalovanými jako obdarovanými je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku , neboť se jedná o právní úkon zůstavitelky, jako osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou , a ze stejného důvodu považuje také závěť z téhož dne, tj. z 1.2.2010, pořízenou zůstavitelkou, za absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 38 odst. 2 občanského zákoníku . Podle žalobkyně ani podpisy zůstavitelky pod darovací smlouvou ze dne 1.2.2010, pod návrhem na vklad vlastnického práva k této smlouvě ze dne 1.2.2010 a pod závětí ze dne 1.2.2010 nejsou pravými podpisy zůstavitelky a i z tohoto důvodu považuje uvedené listiny za absolutně neplatné , a proto má za to, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitosti - budovy ve V., postavené na poz. parc. č. 449/1, poz. parc. č. 449/1 a poz. parc. č. 242/20, vše v kat. území V. , a žalobkyně má na uvedeném určení naléhavý právní zájem, neboť darovací smlouvou zůstavitelky ze dne 1.2.2010 a závětí ze dne 1.2.2010 byla zbavena svého práva dědice z titulu závěti ze dne 1.8.2006 .

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16.1.2015, č.j. 10 C 15/2013-406, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 1.12.2015, č.j. 10 C 15/2013-485, určil, že zůstavitelka byla ke dni 21.2.2010 vlastnicí nemovitostí: budovy jako nedílné součásti pozemku st. parc. č. 449/1 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku st. parc. č. 449/1 a pozemku 242/20 - zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, pro obec a katastrální území V. (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že žalovaní jsou povinni nahradit České republice náklady, spojené s vypracováním znaleckých posudků, ve výši 33.779,- Kč, na účet Okresního soudu v Kladně (výrok III.). Soud prvního stupně nejprve dovodil, že dospěje-li při posouzení otázky platnosti předmětných právních úkonů (darovací smlouvy a závěti zůstavitelky ze dne 1.2.2010) jako otázky předběžné k závěru, že právní úkony zůstavitelky ze dne 1.2.2010 byly neplatné, obnoví se postavení žalobkyně jako universální dědičky po zůstavitelce na základě závěti ze dne 1.8.2006, a z uvedeného proto vyplývá nejen aktivní legitimace, ale též naléhavý právní zájem žalobkyně na žalobě . Na základě provedeného dokazování a zhodnocení důkazů (zejména ze závěrů znaleckého posudku znalkyně MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové a ze závěrů revizního znaleckého posudku, vypracovaného Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze) soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitelka v době, kdy dne 1.2.2010 uzavřela se žalovanými darovací smlouvu a zároveň týž den pořídila závěť ve prospěch žalovaných, trpěla duševní chorobou, a sice demencí cévního typu , a tato duševní porucha ovlivnila její schopnost uzavřít darovací smlouvu a pořídit závěť dne 1.2.2010 , a tedy že takto popsaný zdravotní stav zůstavitelky způsobil, že v den uzavření zmiňované darovací smlouvy a pořízení závěti neměla způsobilost k právním úkonům , a proto právní úkony zůstavitelky - uzavření darovací smlouvy se žalovanými a sepsání závěti, obojí dne 1.2.2010, jsou absolutně neplatné . Nepřiznání náhrady nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 150 o.s.ř. s tím, že žalovaní sami nevyvolali protiprávní stav a jako laici nemohli tušit, že tohoto právního úkonu již zůstavitelka není schopna , ve vztahu k nákladům řízení státu však soud prvního stupně ustanovení § 150 o.s.ř. nepoužil s odůvodněním, že dobrodiní poskytnuté neúspěšným žalovaným odepřením nákladů řízení úspěšné žalobkyni je již dostatečné .

K odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a k odvolání žalobkyně proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.10.2015, č.j. 26 Co 210/2015-473, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11.2.2016, č.j. 24 Co 40/2016-536, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku III. tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně - náhradu nákladů řízení ve výši 13.512,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7.150,- Kč k rukám JUDr. Pavla Sokola, advokáta se sídlem v Táboře, a České republice - Okresnímu soudu v Kladně na nákladech řízení 0,- Kč. Odvolací soud předně uzavřel, že chce-li se žalobkyně domoci svého tvrzeného práva na dědictví po zůstavitelce, musí do dědického řízení prokázat kromě svého dědického práva také existenci majetku, který zůstavitelka vlastnila ke dni své smrti, neboť ke zjišťování dědického práva soud přistoupí jen tehdy, nejsou-li důvody pro zastavení dědického řízení podle § 175h o.s.ř., a protože projednání dědictví ohledně majetku tvrzeného žalobkyní brání katastrální stav zápisu vlastnictví nemovitostí, žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti k majetku, který má být předmětem dědictví , a ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o aktivní legitimaci žalobkyně s odůvodněním, že postačuje, že žalobkyně tvrdí neplatnost dědického titulu žalovaných a má k dispozici listinu způsobilou založit její dědické právo . Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že zásadní a rozhodující zjištění přineslo znalecké dokazování , a to především znaleckým posudkem MUDr. Vladimíry Červenkové Šefrnové, jejíž závěry byly potvrzeny i znaleckým posudkem Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který je dle svého obsahu úplný , přičemž tyto jednoznačné a přesvědčivé závěry znaleckého posudku nezpochybňují ani znalecké posudky předložené žalovanými - znalecký posudek MUDr. Tomáše Turka a znalecký posudek MUDr. Dušana Spitzera, a dovodil, že v době podpisu darovací smlouvy byly volní vlastnosti zůstavitelky závažně narušené a zůstavitelka nebyla schopna posoudit následky svého jednání ve vztahu k právnímu úkonu, který učinila , a tedy zůstavitelka v době uzavření darovací smlouvy trpěla duševní poruchou, která natolik ovlivňovala její ovládací i rozpoznávací schopnosti, že se to podstatným způsobem týkalo její schopnosti uzavřít darovací smlouvu , a proto dospěl - v souladu se soudem prvního stupně - k závěru, že zůstavitelka v důsledku prokázané duševní poruchy byla neschopná úkonu darovací smlouvy , neboť měla narušené ovládací schopnosti i schopnosti rozpoznávací, takže nebyly zachovány takové složky projevu vůle, aby bylo možné považovat její projev vůle za platný ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. a § 38 odst. 2 obč. zák. , a rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně o použití ustanovení § 150 o.s.ř. ve vztahu k náhradě nákladů řízení mezi účastníky v řízení před soudem prvního stupně, jež považoval za spravedlivé a přiměřené .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Dovolatelé nesouhlasí jednak se závěrem o aktivní legitimaci žalobkyně, neboť mají za to, že žalobu na určení, že zůstavitel byl vlastníkem nemovitosti ke dni své smrti, může podat jen dědic , že však žalobkyně dědičkou po zůstavitelce ani v době podání žaloby, ani v době rozhodování soudu, není , a to i s ohledem na závěť pozdějšího data zanechanou zůstavitelkou ve prospěch žalovaných , a že navíc otázka, kdo je dědicem po zůstavitelce, nemůže být soudem vyřešena ani jako otázka předběžná , neboť její posouzení je zákonem svěřeno soudu provádějícímu řízení o dědictví , jednak se závěrem o naléhavém právním zájmu žalobkyně na podané žalobě, neboť podle určení zůstavitelky vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni její smrti nevede přímo k získání vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem v dědickém řízení , ale žalobkyně bude muset vést další soudní řízení ke zpochybnění závěti zůstavitelky pořízené ve prospěch žalovaných , a dále uvádí, že žalobkyně měla tvrdit skutečnost, že zůstavitelka zanechala majetek, už v dědickém řízení, které by pak nebylo zastaveno podle § 175h o.s.ř. , a v rámci dědického řízení se mělo vyjasnit, kdo je dědicem , neboť teprve v případě vyhodnocení pozdější závěti ve prospěch žalovaných jako neplatné by se žalobkyně dostala do postavení dědičky po zůstavitelce a jako dědička by pak mohla vést spor o určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti k předmětným nemovitostem. Odvolacímu soudu také vytýkají skutková zjištění a hodnocení duševního stavu zůstavitelky a namítají, že odvolací soud posuzoval a vyhodnocoval provedené důkazy z obráceného hlediska , přestože duševní poruchu zůstavitelky není možné předpokládat a nelze vést dokazování k vyloučení toho, že jednala v duševní poruše , a mají za to, že k možnosti učinění závěru o nezpůsobilosti zůstavitelky by se muselo jednat o bezpečně zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti , že povinností žalobkyně bylo bezpečně prokázat, že zůstavitelka v době darování duševní poruchou znemožňující učinit takovýto úkon trpěla , že však v projednávané věci minimálně oba znalecké posudky předložené žalovanými zpochybňují jednoznačnost závěrů o duševní poruše zůstavitelky . Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu stran její aktivní legitimace a že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť v případě určení vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí ČR, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem , má-li být soudní rozhodnutí zaznamenáno do katastru nemovitostí a dále tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žalobkyně souhlasí také se zjištěním odvolacího soudu o duševní poruše zůstavitelky, neboť má za to, že odvolací soud dospěl k jasnému závěru, a to bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti , a namítá, že dovolatelé spíše polemizují a napadají nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu o určení vlastnického práva zůstavitelky, bylo-li řízení o dědictví po zůstavitelce zastaveno, protože zůstavitelka zanechala nepatrný majetek. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka R. V., zemřelá dne 21.2.2010, uzavřela dne 1.2.2010 se žalovanými B. H. a M. H. darovací smlouvu, jíž bezúplatně převedla nemovitosti - budovu jako nedílnou součást pozemku st. parc. č. 449/1 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek st. parc. č. 449/1 a pozemek p. č. 242/20 - zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Slaný, pro obec a katastrální území V. - na oba žalované, že řízení o dědictví po zůstavitelce, která zanechala jednak závěť pořízenou dne 1.8.2006 ve formě notářského zápisu sp. zn. NZ 190/2006, N 203/2006, jíž ustanovila univerzální dědičkou veškerého majetku dceru své sestřenice paní I. P., roz. O., jednak allografní závěť ze dne 1.2.2010, jíž odkázala všechen majetek rovným dílem paní B. H. a panu M. H. a jíž zrušila veškeré jí dosud pořízené poslední vůle , bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 6.5.2010, č.j. 32 D 168/2010-35, a také řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 16.6.2010, č.j. 32 D 168/2010-47, zastaveno s tím, že dodatečně zjištěný majetek nepatrné hodnoty zůstavitelkou zanechaný sestávající z hotovosti ve výši 6.461,- Kč se vydává manželům B. H. a M. H., kteří se postarali o pohřeb a zaplatili pohřební výlohy . Protože žalobkyně měla pochybnosti o schopnosti zůstavitelky učinit ke dni 1.2.2010 právní úkony - darovací smlouvu a závěť ve prospěch žalovaných - neboť to zdravotní stav zůstavitelky již nedovoloval , domáhá se za uvedeného stavu věci, aby bylo určeno, že R. V., zemřelá dne 21.2.2010, byla ke dni 21.2.2010 vlastnicí předmětných nemovitostí .

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 21.2.2010, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen OSŘ , srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen obč. zák. , srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví (srov. § 175h odst. 1 OSŘ). Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví (srov. § 175h odst. 2 OSŘ).

Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat) při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem řízení o dědictví je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005). Dědickým právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení řízení o dědictví podaný podle ustanovení § 175x OSŘ (popřípadě zastaví-li řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ), jestliže bylo zastaveno již původní řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, popřípadě zastavuje-li řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal majetek (zjištěný v původním řízení a dodatečně objevený ) celkově jen nepatrné hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).

Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 1 OSŘ nebo podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku), nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se jako dědictví; v řízení o dědictví bude postupováno též podle ustanovení § 175i a násl. OSŘ, samozřejmě včetně zjišťování dědického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 133, ročník 2012).

Podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.

Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015].

Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 175s odst. 1 OSŘ) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení § 465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 a 2 OSŘ) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).

V projednávané věci bylo řízení o dědictví po zůstavitelce R. V., jakož i řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce, zastaveno podle ustanovení § 175h odst. 2 OSŘ a dodatečně zjištěný majetek zůstavitelky nepatrné hodnoty (hotovost uložená na pozůstalostním účtu v Domově Velvary ve výši 6.461,- Kč) byl vydán žalovaným jako vypravitelům pohřbu. Vzhledem k tomu, že v řízení o dědictví nebylo - z tohoto důvodu - zkoumáno dědické právo po zůstavitelce a nebyl tak řešen ani spor o dědické právo v úvahu přicházejících dědiců, tedy žalobkyně (kterou zůstavitelka povolala za svou univerzální dědičku závětí pořízenou ve formě notářského zápisu ze dne 1.8.2006) a žalovaných (které zůstavitelka povolala rovným dílem za své univerzální dědice allografní závětí ze dne 1.2.2010, jíž navíc zrušila veškeré jí dosud pořízené poslední vůle ), a protože dědické právo v jiném než v řízení o dědictví - jak bylo uvedeno shora - ani nemůže být posuzováno, a to ani jako otázka předběžná, je nutno uzavřít, že žalobkyně nebyla k požadovanému určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětným nemovitostem věcně legitimována.

V řízení o dědictví soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv dědictví (srov. § 175m větu první OSŘ). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů (a provedeného soupisu aktiv a pasiv) soud určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 OSŘ). Uvedeným postupem - jak vyplývá z ustanovení § 175m věty druhé OSŘ - není dotčeno ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ, podle něhož, jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.

Protože řízení o dědictví lze zahájit i bez návrhu, je soud povinen v něm provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky navrhovány (srov. § 120 odst. 2 OSŘ). Soud může vzít i v řízení o dědictví za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků (srov. § 120 odst. 4 OSŘ). Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází ze skutkových zjištění, která posoudí podle právních předpisů, a do aktiv a pasiv dědictví sepíše jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při uvedeném postupu soud musí - i když v řízení o dědictví lze provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky navrhovány - současně přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi dědici sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti a nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Přijetí závěru o existenci sporného aktiva či pasiva zůstavitele podle ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ však předpokládá zjištění, mezi kterými účastníky dědického řízení a z jakého důvodu je sporné, zda určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli. Popsaný postup platí obdobně také pro řízení o dědictví prováděné podle ustanovení § 175x OSŘ (dodatečně) proto, že se po skončení původního řízení o dědictví objevil nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh.

Soudní judikatura již dříve dospěla k závěru, že jedním z předpokladů vydání usnesení, jímž soud zastavuje řízení o dědictví proto, že zůstavitel nezanechal vůbec žádný majetek (§ 175h odst. 1 OSŘ), nebo proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb (§ 175h odst. 2 OSŘ), je skutečnost, že v řízení o dědictví nevyšel najevo žádný majetek, o němž by bylo sporné, zda ke dni smrti zůstavitele patřil zůstaviteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.9.2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014). Vzniknou-li totiž pochybnosti o tom, zda zůstavitel byl vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (a nejedná se o majetek nepatrné hodnoty), nelze v takovém případě řízení o dědictví zastavit podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 OSŘ a soudní komisař je povinen zabývat se zjištěním dědického práva jednotlivých v úvahu přicházejících dědiců.

V případě, že bylo řízení o dědictví zastaveno podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 OSŘ a jestliže byla podána žaloba o určení vlastnického práva zůstavitelky k majetku, k němuž se v řízení o dědictví z důvodu spornosti nepřihlíželo, resp. bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví, jako kdyby předmětný majetek zůstavitelka vůbec neměla, bude zapotřebí řízení o určení vlastnického práva zůstavitelky přerušit podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení oprávněn vyřešit, a vyčkat, zda bude na návrh žalobkyně (případně z jiného podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelčina majetku (případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ. Bude-li řízení o dědictví dodatečně zahájeno, může být v tomto sporném řízení pokračováno až poté, co bude v dodatečném řízení o dědictví po zůstavitelce dědické právo žalobkyně zjištěno. Nebude-li řízení o dědictví dle ustanovení § 175x OSŘ v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva zůstavitelky z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně zamítnout.

Z uvedeného tedy vyplývá, že domnívá-li se žalobkyně, že zůstavitelka R. V. zanechala (v době své smrti vlastnila) předmětné nemovitosti, měla se správně domáhat, aby soud provedl o tomto majetku dodatečné řízení o dědictví dle ustanovení § 175x OSŘ.

S ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně již bylo bezpředmětné, aby se dovolací soud zabýval námitkami dovolatelů stran hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho skutkovými zjištěními, přičemž dovolatelé ani neberou náležitě v úvahu, že těmito námitkami nezpochybňují právní posouzení věci, ale že jimi uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a dovolací soud by se těmito námitkami ani nemohl zabývat.

Protože v projednávané věci nebyla dána - jak bylo shora odůvodněno - aktivní věcná legitimace žalobkyně, není (alespoň prozatím) správný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že zůstavitelka vlastnila ke dni smrti předmětné nemovitosti. Vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení podle ustanovení § 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017

JUDr. Roman Fiala
předseda senátu