21 Cdo 1342/2014
Datum rozhodnutí: 14.05.2014
Dotčené předpisy: § 160 odst. 4 o. s. ř., § 162 odst. 1 o. s. ř., § 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 1342/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné B. S. , zastoupené matkou J. Ch., právně zastoupenou Mgr. Bc. Hanou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, proti povinnému J. S. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem v Brně, Bohunická č. 238/67, pro dlužné výživné 3.000,- Kč a běžné výživné 3.000,- Kč měsíčně, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 80 EXE 1854/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2013, č. j. 20 Co 617/2012-40, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 23 Nc 25/2011-69 (dále též exekuční titul ), který nabyl právní moci dne 23. 10. 2012, ve výroku I. mimo jiné rozhodl o svěření nezletilé B. S. (zde oprávněné) do výchovy matky a otci (zde povinnému) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé výživným v částce 3.000,- Kč měsíčně, splatným vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a to počínaje dnem 8. 8. 2008, a dále povinnost doplatit nedoplatek výživného na nezletilou od 8. 8. 2008 do 30. 11. 2011 v částce 77.900,- Kč k rukám matky ve lhůtě deseti měsíců od právní moci rozsudku.

Oprávněná se návrhem na nařízení exekuce ze dne 2. 4. 2012, doplněným podáním ze dne 25. 4. 2012, podaným k soudní exekutorce Mgr. Marcele Petrošové, Exekutorský úřad Břeclav, na základě shora uvedeného exekučního titulu domáhala nařízení exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3.000,- Kč a pro běžné výživné splatné v budoucnu ve výši 3.000,- Kč ke každému 15. dni v měsíci předem k rukám matky počínaje měsícem dubnem 2012 a nákladů exekučního řízení a provedením exekuce navrhla pověřit soudní exekutorku Mgr. Marcelu Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav.

Městský soud v Brně k návrhu oprávněné usnesením ze dne 3. 5. 2012, č. j. 80 EXE 1854/2012-21, nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelného rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 23 Nc 25/2011 ze dne 6. 12. 2011, k uspokojení pohledávky oprávněné na dlužném výživném za měsíc březen 2012 ve výši 3.000,- Kč a pro běžné výživné od 1. 4. 2012 ve výši 3.000,- Kč měsíčně předem (výrok I.), provedením exekuce pověřil soudní exekutorku Mgr. Marcelu Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav (výrok II.), a povinnému uložil uhradit oprávněné a exekutorce náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím s tím, že nařízená exekuce se vztahuje i na tyto náklady (výrok III.).

K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 8. 2013, č. j. 20 Co 617/2012-40, rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. mění tak, že se návrh, aby soud nařídil exekuci na majetek povinného podle rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 23 Nc 25/2011 ze dne 6. 12. 2011 k uspokojení pohledávky oprávněné na dlužném výživném za měsíc březen 2012 ve výši 3.000,- Kč a pro běžné výživné od 1. 4. 2012 ve výši 3.000,- Kč měsíčně předem, zamítá (výrok I.) a ve výroku III. o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků ani exekutorka nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); žádnému z účastníků ani exekutorce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že k datu podání návrhu na nařízení exekuce předložený exekuční titul nebyl (ani předběžně) vykonatelný, neboť pokud jde o plnění běžného výživného od prosince 2011, tak v předloženém exekučním titulu sice je uvedena lhůta, v níž by měl povinný opětující se plnění platit, ale ( ) chybí určení, že jde o rozsudek předběžně vykonatelný a že tedy lhůta k plnění běžného výživného běží již od doručení daného rozsudku povinnému ( ) , komentáře k § 162 odst. 1 o.s.ř a § 160 odst. 4 o.s.ř. přitom požadují, aby pro předběžnou vykonatelnost rozsudku nechyběla jednak lhůta k plnění a dále ani určení, že lhůta k plnění běží již od doručení rozsudku povinnému .

Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení, které dovolatelka spatřuje v posouzení otázky, zda rozsudek o výživném pro nezletilé dítě je ze zákona předběžně vykonatelný a je tedy exekučním titulem, který lze bez dalšího vykonat. Namítá, že v případě rozsudku, kterým je stanoveno výživné, není nutné ani potřebné lhůtu k plnění stanovovat, neboť samotné rozhodnutí lhůtu pro plnění výživného explicitně stanovuje. Pokud je tedy v předběžně vykonatelném rozhodnutí stanoveno, že povinný má hradit výživné v určité výši a k určitému dni, je podmínka stanovení lhůty splněna a povinný musí od doručení rozhodnutí v souladu s ním řádně a včas plnit. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že pro případnou předběžnou vykonatelnost rozhodnutí o výživném by soud musel v souladu s ustanovením § 160 odst. 4 o. s. ř. v tomto rozhodnutí též stanovit lhůtu od doručení rozhodnutí , od které má být plněno, neboť při absenci této lhůty rozhodnutí není předběžně vykonatelné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony dále jen o. s. ř. ), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou podle ustanovení § 162 odst. 1 o. s. ř. předběžně vykonatelné, tj. lze je vykonat bez ohledu na právní moc, přičemž splatnost první v budoucnu splatné dávky výživného nastává nejdříve po doručení písemného vyhotovení rozsudku povinnému účastníku. Tomuto v soudní praxi ustálenému soudnímu závěru přitom neodporuje ani ustanovení § 160 odst. 4 o. s. ř., podle kterého u rozsudků předběžně vykonatelných soud určí lhůtu k plnění od jejich doručení tomu, kdo má plnit; u rozsudků odsuzujících k opětovnému plnění v budoucnu splatných dávek totiž lhůtu k plnění (obecně stanovenou v ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.) nahrazuje stanovení podmínek pro splatnost jednotlivých dávek (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 194/2005). Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř., § 52 odst. 2 exekučního řádu). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný, v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), nebude-li o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu