21 Cdo 1337/2006
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1337/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) M. Š., zastoupené advokátem, b) Ing. A. B., zastoupené advokátkou, proti žalované K. b., a.s., o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, za účasti 1) JUDr. M. A., 2) J. S., 3) I. S., obou zastoupených advokátem, jako vedlejších účastníků na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 166/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2005, č.j. 20 Co 60/2005-122, takto:


I. Dovolání žalobkyň se odmítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně a) se domáhala, aby bylo určeno, že "dražba ze dne 17.6.2002 provedená firmou A. s.r.o. ohledně nemovitostí, a to budovy čp. 133 ve S., postaveného na pozemku stavební parcely č. 369, pozemek parcely č. 369 - stavební, pozemek parcely 1008/2, pozemek parc. č. 1008/3, vše zapsané na Katastrálním úřadě v P. pro obec S. k.ú. S. na LV je neplatná". Podle názoru žalobkyně a) je dražba nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň provedená na návrh žalované jako zástavní věřitelky neplatná proto, že nebyl dodržen "postup podle § 13 zákona č. 26/2000 Sb. o odhadu ceny předmětu dražby" ("zjištěná cena" uvedená v dražební vyhlášce "neodpovídá skutečnosti"), že v dražební vyhlášce nebylo "přesně označeno příslušenství práva a závazky na předmětu dražby váznoucích a s ním spojených" ("obecné označení nájemní smlouvy je nedostatečné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné"), že zástavní věřitelka mohla podle zástavní smlouvy provést "realizací zástavy formou přímého prodeje a nikoliv dražbou" a že protokol o předání předmětu dražby neobsahuje "podrobný popis stavu při předání práv a závazků na předmětu váznoucích".


Na návrh žalobkyně a) Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1.10.2003, č.j. 22 C 166/2002-50 ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. připustil, aby do řízení na její stranu přistoupila žalobkyně b).


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.9.2004, č.j. 22 C 166/2002-76 žalobu zamítl a rozhodl, že "žalobkyně a žalovaná nemají navzájem" právo na náhradu nákladů řízení, že vedlejším účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni a), že žalobkyně b) je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 17.428,- Kč k rukám "jejich právního zástupce" a že advokátu, který byl za řízení ustanoven podle ustanovení § 30 o.s.ř. zástupcem žalobkyně a), se "přiznávají náklady řízení" ve výši 9.437,- Kč. Při svém rozhodování dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, neboť smlouvou ze dne 26.5.2003 postoupila zástavním právem zajištěnou pohledávku jinému a spolu s pohledávkou přešlo "i její příslušenství a práva s ní spojená". Bylo proto podle názoru soudu prvního stupně "nadbytečné zabývat se okruhem účastníků", když žalobkyně mohly podat "žalobu o vyslovení neplatnosti dražby podle § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., a to proti navrhovateli dražby, dražebníku a vydražiteli, kteří jsou v takovém případě nerozlučnými společníky v řízení (§ 91 odst. 2 o.s.ř.)", navíc žalobkyněmi uváděné důvody "nejsou relevantními důvody, pro které by eventuelně mohla být neplatnost dražby vyslovena".


K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.4.2005, č.j. 20 Co 60/2005-122 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní b) a vedlejšími účastníky tak, že se vedlejším účastníkům náhrada nákladů řízení nepřiznává, a ve výroku "o nákladech řízení Mgr. M. P." tak, že se "Mgr. M. P. přiznává odměna za zastupování ve výši 2.000,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2.162,- Kč"; v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl, že "žalobkyně a žalovaná navzájem" nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že vedlejším účastníkům se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává a že žalobkyni a) ustanovenému zástupci advokátu se "přiznává odměna za zastupování v odvolacím řízení ve výši 1.000,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 75,- Kč". Ve věci samé dospěl k závěru, že žaloba "zástavce nebo vlastníka" o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby ve smyslu ustanovení § 48 zákona č. 26/2000 Sb. musí směřovat nejen vůči navrhovateli dražby, ale také proti dražebníkovi a vydražiteli; všechny tyto osoby jsou nerozlučnými společníky ve sporu ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. Protože žalobkyně podaly v projednávané věci, v níž se účastenství řídí ustanovením § 90 o.s.ř., žalobu jen proti navrhovatelce dražby a protože nedostatek pasivní věcné legitimace nebyl za řízení před soudem prvního stupně odstraněn a v odvolacím řízení jeho odstranění již není s ohledem na ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř. možné, nemohla být žaloba o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby úspěšná.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání.


Žalobkyně a) ve svém dovolání v první řadě namítá, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením § 118a o.s.ř., neboť žalobkyně nepoučily o tom, že označily okruh účastníků řízení "neúplně", a nevyzvaly je "k nápravě". Soudy obou stupňů se navíc "zcela nevyrovnaly s faktem", že žalobkyně b) dražebníka za účastníka označila a že vydražitelé se řízení zúčastnili jako vedlejší účastníci, a ani se žádostí žalobkyně b) o "ustanovení právního zástupce", ačkoliv splňovala podmínky podle ustanovení § 138 o.s.ř. Žalobkyně a) dále zpochybňuje názor soudů o pasivní věcné legitimaci, neboť v ustanovení § 48 zákona č. 26/2000 Sb. "je ve skutečnosti vymezen pouze okruh aktivně legitimovaných osob" k podání žaloby; postačovalo tedy, aby podala žalobu jen proti navrhovateli dražby, když "otázka vyslovení platnosti dražby není takovým společným právem a povinností, která by vyžadovala pluralitu účastníků na straně žalované". Žalobkyně a) dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně b) v dovolání soudům vytýká, že se "plně nezabývaly" žádostí žalobkyně b) o ustanovení zástupce, když "rozhodly pouze o osvobození žalobkyně od soudních poplatků", čímž žalobkyni b) "odňaly v dané fázi řízení právo na spravedlivý proces, neboť s ohledem na charakter sporu a jeho složitost nebyla dovolatelka v rámci řízení u soudů obou stupňů schopna náležitým způsobem hájit své zájmy". Protože je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobkyně b) navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobkyně dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyň proti rozsudku odvolacího soudu tedy mohou být přípustná jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb. (dále též jen "zákona o veřejných dražbách") se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání.


Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy jak je tomu například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nepochybné, že titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem je jiná právní skutečnost, a to příklep licitátora. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 48 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).


Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnost veřejné nedobrovolné týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v těchto ustanoveních uvedených prekluzívních lhůtách.


Žaloba o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Podání této žaloby má oporu v ustanovení § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách a žalobu lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.


Výklad právní otázky, kdo je v řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby pasivně věcně legitimován, se v judikatuře soudů ustálil. Byl přijat názor, že řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí z hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) - aniž by tu byla dána jakákoliv výjimka - navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2006, sp. zn. 21 Cdo 569/2005, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, když žalobu z tohoto důvodu zamítl.


Žalobkyně ve svých dovoláních rovněž namítají, že je soudy v rozporu s ustanovením § 118a o.s.ř. nepoučily o "okruhu účastníků řízení", že žalobkyně b) dražebníka za účastníka označila, že vydražitelé se řízení zúčastnili jako vedlejší účastníci a že se soudy nezabývaly žádostí žalobkyně b) o ustanovení zástupce. Protože tyto námitky představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl k nim - i kdyby snad mohly být důvodné - dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyň proti tomuto rozsudku tedy nejsou přípustná ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované a vedlejším účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. května 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu