21 Cdo 1307/2004
Datum rozhodnutí: 26.10.2004
Dotčené předpisy: § 46 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 133 odst. 1 písm. e) předpisu č. 65/1965Sb., § 135 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 127 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 6 odst. 1 písm. e) předpisu č. 20/1966Sb., § 21 odst. 1 písm. e) předpisu č. 20/1966Sb., § 77 odst. 1 písm. e) předpisu č. 20/1966Sb.




21 Cdo 1307/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. A. K. (dříve Ing. P. K.), proti žalované N. k. České republiky, příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 34/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004 č.j. 16 Co 506/2003-249, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 11.8.1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "příkazem ředitele NK č. 18/98 z 10.8.1998, čj. Ř/990, se s účinností od 1.9.1998 v oddělení automatizace ruší pracovní místo č. 0A/1 - výzkumně vývojový pracovník II, T 10", na kterém "je v současné době" žalobce zařazen. Zároveň žalobci sdělila, že ho "nemá možnost dále zaměstnávat".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy ve výši 9.975,- Kč měsíčně ode dne 25.12.1998 "do dne nabytí právní moci rozsudku". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu před podáním výpovědi nenabídla v rozporu s ustanovením § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce jinou pro něho vhodnou práci (místo technika v oddělení automatizace). Žalovaná svůj postup odůvodňovala tím, že "práce technika je úplně jiného charakteru než práce programátora, kterou dosud v oddělení automatizace vykonával", a "zdravotními důvody". Podle názoru žalobce ani "jeden z těchto důvodů není dán"; pro výkon práce technika by totiž postačovala pouze "průprava", podle vyjádření lékaře byl žalobce tuto práci schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat a žalovaná si navíc zdravotní stav žalobce zjišťovala až po podání výpovědi.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7.3.2000 č.j. 27 C 34/99-38 žalobu "v části týkající se požadované náhrady mzdy vyloučil k samostatnému řízení" a rozsudkem ze dne 7.3.2000 č.j. 27 C 34/99-34 určil, že výpověď z pracovního poměru, provedená dopisem žalované ze dne 11.8.1998, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že v době výpovědi z pracovního poměru bylo u žalované volné místo "technika s pož. SS vzděláním v útvaru, ke pracoval žalobce ve funkci s pož. VŠ vzděláním". Ačkoliv toto pracovní místo bylo pro žalobce vzhledem k jeho kvalifikaci vhodné, žalovaná mu je nenabídla, aniž "by měla prokázáno, že žalobce ze zdravotních důvodů nemůže tahat těžká břemena"; podle "následných lékařských potvrzení odborníků" je navíc zřejmé, že žalobce v době k 1.9.1998 mohl tuto práci vykonávat "i ze zdravotních důvodů". Podle názoru soudu prvního stupně zaměstnavatel, který má za to, že zaměstnanec nesplňuje "zdravotní předpoklady" pro výkon funkce, kterou mu má nabídnout, musí mít tuto skutečnost "s vědomím zaměstnance potvrzenou od příslušného lékaře". Protože žalovaná v době výpovědi nic takového potvrzeno neměla, byla povinna mu nabídnout práci technika; to však neučinila, a proto je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.9.2000 č.j. 13 Co 308/2000-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že podle výpovědi ze dne 11.8.1998, která byla žalobci doručena dne 17.8.1998, měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 30.11.1998, a že žalobce podal u soudu žalobu o určení její neplatnosti dne 19.2.1999. Za této situace bylo potřebné se zabývat tím, zda žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce; z tohoto pohledu mělo být zjištěno, zda v době běhu výpovědní doby žalobce nebyl práce neschopným pro nemoc nebo úraz, neboť ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává. Pro případ, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi byla podána včas, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby ustanovil znalce k posouzení, zda žalobce byl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat práci technika.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 26.7.2001 č.j. 27 C 34/99-82 znovu určil, že výpověď z pracovního poměru, provedená dopisem žalované ze dne 11.8.1998, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit "čs. státu náklady na svědečném" ve výši 140,- Kč "na účet Obvodního soudu pro Prahu 1". Dovodil, že žaloba o určení neplatnosti pracovního poměru byla podána v "prekluzívní lhůtě" dvou měsíců, neboť výpovědní doba uplynula ve smyslu ustanovení § 48 odst.2 zákoníku práce dnem 24.12.1998. Při zkoumání, zda žalobce mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat práci technika, dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce prodělal v předchozím období přeměnu pohlaví z ženy na muže, že se dne 16.6.1998 podrobil "břišní urologické operaci" a že ke dni 3.8.1998 byl schopen vykonávat práci bez jakýchkoli omezení. Vycházel přitom z výpovědí lékařů, kteří žalobce v té době ošetřovali (zejména z výpovědi Doc. MUDr. V. J., CSc., který prováděl u žalobce urologickou operaci a který jednoznačně uvedl, že "žalobce od ukončení pracovní neschopnosti dne 3.8.1998 byl schopen vykonávat fyzickou práci bez omezení, včetně přenášení počítačů"), a považoval za "vyvrácené" stanovisko praktické lékařky MUDr. L., která dne 2.9.1998 podala žalované stanovisko, že "u žalobce vzhledem k prodělané nitrobřišní operaci nedoporučuje zvedání těžkých břemen minimálně na dobu 3 měsíců"; navíc toto stanovisko je irelevantní, neboť ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce by mohlo mít význam, jen kdyby zdravotní potíže žalobce byly trvalého charakteru. Vzhledem k tomu, že v době podání výpovědi z pracovního poměru nebyla zdravotní způsobilost žalobce "nijak omezena", mělo mu být nabídnuto volné místo technika. Žalovaná tak však neučinila, a proto je výpověď z pracovního poměru ze dne 11.8.1998 neplatná.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2002 č.j. 13 Co 37/2002-99 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který by jednoznačně zodpověděl otázku, zda byl žalobce v době, kdy mu byla dána výpověď z pracovního poměru, schopen zastávat místo, o kterém tvrdí, že mu mělo být nabídnuto. Tuto otázku považoval odvolací soud za "zcela zásadní" s tím, že "důkaz znaleckým posudkem nelze nahradit rozpornými stanovisky a svědeckými výpověďmi lékařů", neboť odborné vyjádření lze namísto znaleckého posudku použít pouze v případě, nemá-li soud o jejich správnosti pochybnosti. Pro závěr, zda žalovaná splnila vůči žalobci nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce, proto nebyl podle názoru odvolacího soudu náležitě zjištěn skutkový stav věci.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 26.9.2002 č.j. 27 C 34/99-151 ve znění usnesení ze dne 23.12.2002 č.j. 27 C 34/99-171 zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, provedená dopisem žalované ze dne 11.8.1998, je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že "řízení o vzájemném návrhu žalované ze dne 19.6.2001 se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí". Dovodil, že důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví nebylo možné provést, neboť žalobce se nedostavil k potřebnému lékařskému vyšetření a nedal souhlas s použitím své zdravotnické dokumentace. Za této situace je podle názoru soudu prvního stupně odůvodněn závěr, že žalobce neunesl ve věci důkazní břemeno, neboť "neprokázal, že mu mělo být nabídnuto místo technika, jak od počátku tvrdil, a že tedy žalovaná nesplnila nenabídnutím tohoto místa svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.5.2003 č.j. 16 Co 203/2003-208 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o vyloučení vzájemného návrhu žalované ze dne 19.6.2001 "k samostatnému projednání a rozhodnutí") zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že zkoumání, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce, se děje vždy podle stavu v době výpovědi a že povinnost tvrzení a povinnost důkazní má v tomto směru zaměstnavatel. Ke zjištění skutkového stavu věci proto není podstatné provést důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda žalobce byl před podáním výpovědi schopen vykonávat práci technika výpočetní techniky (jak dovodil odvolací soud ve svých předchozích rozhodnutích), ale objasnění, proč bylo žalobci před podáním výpovědi nabízeno pouze nekvalifikované místo skladníka, když bylo v řízení prokázáno, že v této době byla u organizace volná jiná místa lépe odpovídající kvalifikaci žalobce, například místo vedoucího "MTZ" či místo technika výpočetní techniky.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21.8.2003 č.j. 27 C 34/99-222 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na svědečném" 140,- Kč "na účet Obvodního soudu pro Prahu 1". Dospěl k závěru, že otázku, zda jiná práce, kterou je zaměstnavatel povinen nabídnout zaměstnanci před podáním výpovědi, je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, je třeba posuzovat z "hlediska dlouhodobého, nikoliv z hlediska jen přechodného omezení pracovní způsobilosti"; není-li tedy zaměstnanec v důsledku operativního zákroku schopen po skončení pracovní neschopnosti vykonávat práci, která by jinak pro něj byla vhodná z hlediska jeho schopností a kvalifikace, po "zcela přechodnou dobu v důsledku pooperační rekonvalescence", nezbavuje to zaměstnavatele povinnosti nabídnout mu ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce takové volné pracovní místo. Z vyjádření a výpovědí lékařů MUDr. L., MUDr. P. Z. a Doc. MUDr. V. J., CSc., vzal za prokázané, že nezpůsobilost žalobce k výkonu práce technika výpočetní techniky v důsledku jeho zdravotního stavu způsobeného pooperačními obtížemi nebyla "dlouhodobějšího charakteru", a dovodil, že důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalobce "v předmětném období" by byl nadbytečný. Žalovaná podle názoru soudu prvního stupně nesplnila řádně svou nabídkovou povinnost, neboť žalobci nabídla pouze nekvalifikované místo skladníka, ačkoliv v době výpovědi měla volné místo technika výpočetní techniky, které - jak bylo zjištěno - bylo z hlediska zdravotního stavu, schopností a kvalifikace žalobce pro něj vhodným pracovním místem. Námitku žalované o tom, že na předmětné místo technika bylo ještě před podáním výpovědi žalobci provedeno výběrové řízení, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalovanou "nezavazovala žádná skutečnost" k obsazení tohoto místa.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.2.2004 č.j. 16 Co 506/2003-249 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom, že okolnost, že zaměstnanec není v důsledku operativního zákroku schopen po ukončení pracovní neschopnosti vykonávat pro něj jinak vhodnou práci po zcela přechodnou dobu, nezbavuje zaměstnavatele mu takové pracovní místo nabídnout, a odmítl názor žalované, že doba tří až čtyř měsíců, po níž žalobce podle vyjádření MUDr. L. nemohl "tahat těžká břemena", by byla "dlouhodobějšího charakteru". Za této situace je správný názor soudu prvního stupně, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, uloženou jí ustanovením § 46 odst.2 zákoníku práce. Požadavek žalované, aby byl proveden důkaz znaleckým posudkem a výpověďmi spolupracovníků žalobce o jeho zdravotním stavu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že otázka zdravotního stavu žalobce byla spolehlivě zjištěna jiným způsobem. Za důvodnou odvolací soud nepovažoval ani námitku žalované, že by rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný, ani že se soud prvního stupně neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu o nutnosti zabývat se dalšími v organizaci volnými místy, a ani že by soud prvního stupně při jednání dne 21.8.2003 nepostupoval v souladu s ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že zdravotní omezení, která mají trvat po dobu tří až čtyř měsíců, nejsou "omezeními dočasnými", k nimž by z hlediska splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce nemělo být přihlíženo, neboť je "třeba vzít na zřetel, jakou zátěž v současné době zaměstnanecký poměr pro zaměstnavatele přináší", a "posoudit v této souvislosti dopady zaměstnávání zaměstnance, který není schopen práci odpovídající pracovnímu místu vykonávat". Otázku "nutnosti posouzení zdravotního stavu zaměstnance zaměstnavatelem a možnost jeho posouzení s ohledem na zaměstnavatelem dosažitelné informace o zdravotním stavu zaměstnance s ohledem na povinnost zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci" soudy za řízení řešily rozdílně; odvolací soud původně nařídil, aby byl proveden k posouzení zdravotního stavu žalobce důkaz znaleckým posudkem, když však žalobce neposkytl k provedení tohoto důkazu součinnost, odvolací soud (jiný odvolací senát) posléze dospěl k závěru, že vypracování znaleckého posudku není potřebné. I když odvolací soud není vázán svým dříve vysloveným právním názorem, je takový postup v rozporu s právem na spravedlivý proces a netýká se vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu. V tom, že soud prvního stupně v rozporu se závazným pokynem odvolacího soudu neprovedl důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalobce, shledává dovolatelka vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Žalovaná dále namítá, že "soud nesprávně posoudil otázku splnění nabídkové povinnosti vzhledem ke vhodnosti nabízeného pracovního místa z hlediska zdravotního stavu žalobce". Poukazuje na to, že žalobce sdělil žalované, že "jeho zdravotní stav neumožňuje vykonávat práce skladníka", že si žalovaná tuto okolnost u ošetřující lékařky žalobce ověřovala a že "informace, které získala, místo technika výpočetní techniky z nabídkové povinnosti vylučovaly, neboť z hlediska zdravotního stavu byla tato práce nevhodná". Přisvědčily-li soudy tvrzení žalobce, že "tomu tak nebylo", nevzaly v úvahu, že tu "stojí proti sobě lékařská tvrzení proti lékařským tvrzením a objektivní zdravotní stav žalobce zjištěn nebyl". MUDr. P. Z. "vystavil v listopadu 1998 potvrzení ve prospěch žalobce ke dni 3.8.1998, tj. zpětně a toliko po prostudování dokumentace", kterou však "neměl soud k dispozici a nemohl tedy toto potvrzení přezkoumat". Podle Doc. MUDr. V. J., CSc., ošetřující lékařka MUDr. L. "nepochybila", když v srpnu 1998 potvrdila, že žalobce nemůže nosit těžká břemena, když "chtěla - v zájmu ochrany pacienta - žalobce ochránit od zdravotních komplikací". Dovolatelka se domnívá, že závěr soudů obou stupňů, podle kterého zdravotní stav žalobce jeho zaměstnání na místě technika výpočetní techniky umožňoval, učiněný na základě rozporných stanovisek lékařů a bez znaleckého posudku, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.b), popřípadě z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že souhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů a že dovolání "je účelové a obsahuje nepravdy". Žalovaná za řízení neunesla důkazní břemeno o tom, že by žalobce nebyl ze zdravotních důvodů ("dlouhodobě") schopen vykonávat práci technika, a dokazování znaleckým posudkem by bylo nadbytečné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 11.8.1998, jenž mu byl doručen dne 17.8.1998, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce"), a podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákonů č. 210/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 548/1991 Sb., č. 550/1991 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 15/1993 Sb., č. 161/1993 Sb., č. 307/1993 Sb. a č. 60/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 206/1996 Sb. a zákonů č. 14/1997 Sb., č. 79/1997 Sb., č. 110/1997 Sb. a č. 83/1998 Sb., tedy podle zákona o péči o zdraví lidu ve znění účinném do 31.12.1998 (dále jen "zákona o péči o zdraví lidu").

Podle ustanovení § 46 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže

a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,

b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.

Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou "přímus" zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce.

Jestliže zaměstnavatel má v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné, je povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout. Výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na takové místo přejít nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci.

Jinou pro zaměstnance vhodnou prací se rozumí práce odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance (srov. § 37 odst. 5 zák. práce). Jde tedy o práci, kterou je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci způsobilý vykonávat. Z toho, že jiná vhodná práce má odpovídat pokud možno i kvalifikaci zaměstnance, je nutno dovodit, že takovou prací je třeba rozumět především práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Lze tedy za vhodnou práci ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce považovat popřípadě i takovou práci, při níž není zcela využito kvalifikace zaměstnance. Vhodnou prací není ovšem taková práce, kterou zaměstnanec není schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, pro své omezené schopnosti nebo pro nedostatek kvalifikace, jestliže kvalifikaci nemůže získat předchozí průpravou. Za předchozí průpravu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) a b) zák. práce nelze považovat získávání schopností a kvalifikace náročnými způsoby, např. absolvováním školy, vyučením v oboru apod. (srov. též závěry uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 787/2004).

Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například ustanovení § 240 odst.1 a 3 zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst.2 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru, soud zkoumá, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle tohoto ustanovení podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Má-li zaměstnavatel v době výpovědi k dispozici více volných pracovních míst, které může zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 zák. práce nabídnout a které jsou pro zaměstnance vhodné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, z výše uvedeného vyplývá, že je povinen nabídnout nejprve práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. V případě, že by uvedeným způsobem nepostupoval a že by například zaměstnanci nabídl práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje, ačkoliv měl volné (a jinak pro zaměstnance vhodné) pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance nebo pracovní místo, které odpovídá co nejvíce kvalifikaci zaměstnance, nesplnil by tzv. nabídkovou povinnost v souladu s ustanovením § 46 odst.2 zák. práce a výpověď z pracovního poměru by z tohoto důvodu byla neplatným právním úkonem.

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaná nabídla žalobci před podáním výpovědi práci skladníka - expedienta, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje, ačkoliv měla volné též místo technika výpočetní techniky, pro jehož výkon bylo vyžadováno středoškolské vzdělání. Vzhledem k tomu, že žalovaná pracovní místo technika výpočetní techniky nenabídla žalobci před podáním výpovědi a že toto pracovní místo více odpovídá kvalifikaci žalobce než nabídnutá práce skladníka - expedienta, nesplnila žalovaná - jak vyplývá z výše uvedeného - tzv. nabídkovou povinnost v souladu s ustanovením § 46 odst.2 zák. práce, ledaže by bylo prokázáno, že pracovní místo technika výpočetní techniky žalobce nebyl schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo pro své omezené schopnosti. Soudy se za tohoto stavu věci správně zabývaly (mimo jiné) tím, zda by žalobce byl schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu práci technika výpočetní techniky.

Podle ustanovení § 133 odst.1 písm.e) zák. práce jsou zaměstnavatelé povinni nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti.

Podle ustanovení § 135 odst.3 písm.c) zák. práce je každý zaměstnanec povinen podrobit se lékařským prohlídkám stanoveným právními předpisy.

Podle ustanovení § 6 odst.1 písm.e) zákona o péči o zdraví lidu jsou organizace (zaměstnavatelé) povinny v zájmu zabezpečení zdravých životních podmínek postupovat při zařazování do práce nebo k jiné činnosti, popřípadě při převedení na určitou práci nebo na jinou činnost podle posudků příslušných lékařů nebo komisí.

Posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob k práci se uskutečňuje v rámci závodní preventivní péče. Závodní preventivní péči, jejímž cílem je zabezpečení prevence včetně ochrany zdraví před nemocemi z povolání a jinými poškozeními zdraví z práce a prevence úrazů (srov. § 18a zákona o péči o zdraví lidu), je každý zaměstnavatel povinen zabezpečit pro všechny své zaměstnance, uskutečňuje se ve spolupráci (zpravidla na základě smlouvy) se zařízením léčebně preventivní péče (§ 35 a násl. zákona o péči o zdraví lidu) a svobodná volba lékaře je u ní vyloučena (srov. § 9 odst.2 zákona o péči o zdraví lidu).

Lékařskou posudkovou činnost, jejímž "předním úkolem" je posuzování způsobilosti k práci, vykonávají v rámci léčebně preventivní péče, včetně závodní preventivní péče, ošetřující lékaři, popřípadě odborné komise zdravotnických zařízení (srov. § 21 odst.1 a § 77 odst.1 zákona o péči o zdraví lidu). Přezkoumání správnosti vydaného lékařského posudku o způsobilosti k práci se lze domáhat způsobem uvedeným v ustanovení § 77 zákona o péči o zdraví lidu. Byl-li lékařský posudek vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v řízení před soudem přezkoumání z hlediska svého obsahu a soud z tohoto rozhodnutí vychází (§ 135 odst.2 o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že jinou vhodnou prací ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 zák. práce není práce, kterou zaměstnanec není schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, nemůže (nesmí) zaměstnavatel před podáním výpovědi nabízet zaměstnanci takovou práci, o níž bylo lékařským posudkem, vydaným v souladu s právními předpisy, stanoveno, že ji zaměstnanec nesmí vzhledem ke svému zdravotnímu stavu konat. V řízení, v němž se zaměstnanec domáhá určení neplatnosti výpovědi, pak soud při posuzování otázky, zda zaměstnavatel před podáním výpovědi splnil ohledně této práce tzv. nabídkovou povinnost v souladu s ustanovením § 46 odst.2 zák. práce, z tohoto lékařského posudku - jak uvedeno výše - vychází, aniž by byl oprávněn zkoumat jeho obsahovou správnost. Uvedené platí obdobně, byla-li způsobilost zaměstnance k výkonu práce z hlediska jeho zdravotního stavu posuzována rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení.

V případě, že u pracovního místa, které má zaměstnavatel volné a které odpovídá schopnostem a pokud možno též kvalifikaci zaměstnance, nebylo lékařským posudkem, rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo orgánu sociálního zabezpečení (dále jen "lékařským posudkem") stanoveno, zda je zaměstnanec může vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zastávat, nelze bez dalšího dovozovat, že zaměstnavatel měl (byl povinen) takovou práci zaměstnanci před podáním výpovědi - v zájmu splnění své tzv. nabídkové povinnosti - vždy nabídnout. Zaměstnavatel totiž ani v této situaci nesmí (jak mu to ukládá ustanovení § 133 odst.1 písm.e) zák. práce) připustit, aby zaměstnanec vykonával práci, jejíž výkon by neodpovídal jeho zdravotní způsobilosti; vyplývá z toho mimo jiné, že zaměstnavateli nelze důvodně vytýkat to, že zaměstnanci nenabídl před podáním výpovědi jinou práci, jestliže k jejímu výkonu zaměstnanec nemá - objektivně vzato - zdravotní způsobilost. Nemůže-li zaměstnavatel doložit zdravotní nezpůsobilost zaměstnance k výkonu této jiné práce lékařským posudkem (proto, že nebyl vydán), musí prokázat - má-li být uzavřeno, že před podáním výpovědi postupoval v souladu s ustanovením § 46 odst.2 zák. práce - v řízení před soudem jiným způsobem (pomocí jiných důkazů), že zaměstnanec stejně není (v době výpovědi nebyl) schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu takovou práci konat.

V projednávané věci nebyl lékařský posudek o tom, že žalobce není schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu konat práci technika výpočetní techniky, vydán ani v době před výpovědí z pracovního poměru, a ani po jejím podání. Takovým posudkem není ani písemné vyjádření MUDr. L. ze dne 2.9.1998, neboť nemá náležitosti lékařského posudku a navíc jeho obsahem není závěr o tom, zda žalobce je či není schopen vykonávat práci technika výpočetní techniky, ale pouze doporučení "tělesného šetření a zákazu zvedání těžkých břemen minimálně po dobu 3 - 4 měsíců". Za této situace bylo na žalované, aby za řízení prokázala jiným způsobem (jinými důkazy) své tvrzení, že žalobce by nebyl v době výpovědi vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen konat práci technika výpočetní techniky.

Při řešení otázky, zda žalobce byl schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen konat práci technika výpočetní techniky, soudy vycházely z vyjádření a výpovědí lékařů MUDr. L., MUDr. P. Z. a Doc. MUDr. V. J., CSc., z nichž vzaly za prokázané, že nezpůsobilost žalobce k výkonu práce technika výpočetní techniky v důsledku jeho zdravotního stavu způsobeného pooperačními obtížemi nebyla "dlouhodobějšího charakteru", a dovodily, že důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalobce v době výpovědi by byl nadbytečným důkazem. Tyto závěry považuje dovolací soud za správné. Vzhledem k tomu, že - jak vyplývá z provedených důkazů - žalobce byl po prodělané operaci dnem 3.8.1998 uznán práce schopným a že pouze podle názoru MUDr. L. neměl jen po omezenou dobu "zvedat těžká břemena" (a tomuto doporučení lze rozumět - jak uvedl též Doc. MUDr. V. J., CSc. - jako projevu zájmu lékaře "chránit pacienta", který v nedávné době prodělal "náročnou a neobvyklou operaci"), byl pro potřeby tohoto řízení zdravotní stav žalobce v době výpovědi náležitě zjištěn, aniž by o něm musel být proveden důkaz znaleckým posudkem. Soudy za tohoto stavu věci správně dovodily, že důkaz znaleckým posudkem o zdravotní stavu žalobce by byl nadbytečným.

Dovolací soud souhlasí rovněž s názorem soudů obou stupňů v tom, že případná krátkodobá (dočasná) zdravotní nezpůsobilost žalobce k výkonu práce technika výpočetní techniky nebránila žalované v tom, aby mu tuto práci před podáním výpovědi nabídla.

Zákoník práce rozlišuje mezi dlouhodobou a dočasnou zdravotní nezpůsobilostí zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy. Zatímco dlouhodobá pracovní nezpůsobilost, při níž je zdravotní stav zaměstnance více méně trvalý, je důvodem k převedení zaměstnance na jinou práci [§ 37 odst.1 písm.a) zák. práce], popřípadě k rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele [§ 46 odst.1 písm.d) zák. práce], nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou, pro něho vhodnou práci, v případě dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance (pro nemoc, úraz apod.) je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jejího trvání (§ 127 odst.1 zák. práce). Vzhledem k tomu, že dočasná pracovní neschopnost zaměstnanci zásadně nebrání konat práci podle pracovní smlouvy (po dobu, po kterou nemůže pracovat, je zaměstnavatel povinen jeho nepřítomnost v práci omluvit), nemůže být ani překážkou pro to, aby mu - hodlá-li zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce - nabídl jinou práci (na místě, které má volné), i když ji zaměstnanec bude vzhledem ke svém zdravotnímu stavu (zjištěném zpravidla lékařským posudkem) schopen konat až po skončení své dočasné pracovní neschopnosti. Jinou vhodnou prací ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 zák. práce je proto vzhledem ke zdravotnímu stavu zaměstnance též taková práce, kterou zaměstnanec sice není schopen v době výpovědi vykonávat, jestliže nejde o dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost k výkonu této práce.

Případnou nezpůsobilost žalobce k výkonu práce technika výpočetní techniky (pro neschopnost zvedat těžká břemena) v trvání přibližně 3 až 4 měsíce (odpovídající přibližně délce výpovědní doby) nelze považovat za dlouhodobou. Namítá-li žalovaná, že je "třeba vzít na zřetel, jakou zátěž v současné době zaměstnanecký poměr pro zaměstnavatele přináší", a "posoudit v této souvislosti dopady zaměstnávání zaměstnance, který není schopen práci odpovídající pracovnímu místu vykonávat", pak dostatečně nepřihlíží k tomu, že by zaměstnanci, který by u ní konal práci technika výpočetní techniky a který by - obdobně jako žalobce - nemohl po dobu 3 až 4 měsíců zvedat těžká břemena, musela ve smyslu ustanovení

§ 127 odst.1 zák. práce omluvit nepřítomnost v práci (samozřejmě za předpokladu, že by byl uznán práce neschopným) a že není žádný důvod k tomu, aby byl činěn rozdíl mezi zaměstnancem, který určitou práci již pro zaměstnavatele koná, a zaměstnancem, který by ji měl začít vykonávat na základě dohody o převedení na tuto práci.

Vzhledem k tomu, že práce technika výpočetní techniky byla pro žalobce vhodná i vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, soudy obou stupňů správně uzavřely, že žalovaná před podáním výpovědi z pracovního poměru ze dne 11.8.1998 nepostupovala v souladu s ustanovením § 46 odst.2 zák. práce a že proto je tato výpověď neplatným právním úkonem.

Námitka dovolatelky, že řízení před soudy je postiženo vadou ve smyslu ustanovení

§ 241a odst.2 písm.a) o.s.ř., neboť soud prvního stupně v rozporu se závazným pokynem odvolacího soudu neprovedl důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalobce, není důvodná.

Podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením

§ 226 odst.1 o.s.ř. neprovedl důkaz tímto znaleckým posudkem, ačkoliv mu to bylo uloženo usnesením odvolacího soudu ze dne 5.9.2000 č.j. 13 Co 308/2000-48 a usnesením odvolacího soudu ze dne 13.2.2002 č.j. 13 Co 37/2002-99. Současně je však třeba přihlédnout k tomu, že odvolací soud, který - jak správně uvádí dovolatelka - není vázán právním názorem, který vyslovil ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí, svůj závazný pokyn k doplnění dokazování v usnesení ze dne 20.5.2003 č.j. 16 Co 203/2003-208 změnil a že ke zjištění skutkového stavu věci provedení tohoto důkazu - jak uvedeno výše - nebylo potřebné. Za této situace vytýkaná vada řízení nemohla mít vliv na správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud k ní proto nepřihlížel.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu