21 Cdo 130/99
Datum rozhodnutí: 18.10.2000
Dotčené předpisy:




21 Cdo 130/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně L. K., proti žalované P. P., spol. s r.o., o určení věcí patřících do dědictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 102/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1998 č.j. 22 Co 529/97-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 6. 1993 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby bylo určeno, že dům čp. 964 v P. se stavební parcelou č. 3117 a zahradou č. 717/13 v katastrálním území P., obec P., tedy nemovitosti zapsané na LV č. 11350 u Katastrálního úřadu v P., patří jednou polovinou do dědictví po J. K. a jednou polovinou do dědictví po M. V. Svůj požadavek odůvodnila tím, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. před novelou", když prodávající uzavřeli smlouvu nesvobodně poté, co byli různým způsobem vydíráni, například tím, že nedojde-li k dobrovolnému odprodeji, bude provedeno vyvlastnění za daleko tvrdších podmínek". Namítanou neplatnost kupní smlouvy podpořila žalobkyně později rovněž tvrzením, že ke koupi nemovitostí nebyl dán souhlas tehdejšího ONV v P., jak ukládal prováděcí právní předpis, konkrétně vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku a smlouva tak odporovala zákonu.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. března 1997 č.j. 8 C 102/93-75 žalobu na určení, že dům čp. 964 v P. se stavební parcelou č. 3117 a zahradou č. 717/13 v katastrálním území P., obec P., zapsané na LV č. 11350 u Katastrálního úřadu v P., patří jednou polovinou do dědictví po J. K. a jednou polovinou do dědictví po M. V., zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Vycházel ze zjištění, že spoluvlastníci sporných nemovitostí nebyli k jejich prodeji nikterak donucováni, naopak uzavření kupní smlouvy s OÚNZ P. inicioval sám J. K., který pracoval léta v různých funkcích v nemocnici v P. a osobně se dobře znal s vedoucími pracovníky OÚNZ P. Činil tak za situace, kdy na něho jeho sestra M. V. působila, aby se činžovní dům plně obsazený nájemníky prodal, protože potřebovala peníze na opravu jiného svého domu. Cena nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem, který si nechal J. K. vypracovat a se souhlasem ONV P. byla zvýšena na dvojnásobek, tedy na částku 100.000 Kčs, jež byla prodávajícím vyplacena. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má sice jako jedna z dědiců po J. K. naléhavý právní zájem na určení, že v žalobě označené nemovitosti patří polovinou do dědictví po něm, avšak neprokázala, že kupní smlouva byla prodávajícími uzavřena nesvobodně v tísni. Prokázáno pak v řízení nebylo ani to, že by kupující potřeboval souhlas ONV P. k uzavření kupní smlouvy (k nabytí věcí od občanů do státního socialistického vlastnictví nepotřebovaly organizace schválení, ledaže to stanovil jejich nadřízený orgán); navíc absence tohoto souhlasu nemohla podle názoru soudu prvního stupně neplatnost smlouvy přivodit, neboť smlouva by neodporovala zákonu, jak předpokládá ustanovení § 39 občanského zákoníku platného v době uzavření kupní smlouvy, nýbrž pouze internímu předpisu. Naléhavý právní zájem na určení, že sporné nemovitosti patří polovinou do dědictví po M. V., žalobkyně nemá, neboť není dědičkou M. V.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. února 1998 č.j. 22 Co 529/97-94 rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Byť v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně, z obsahu jeho rozsudku vyplývá, že na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě byl souhlas okresního národního výboru s uzavřením kupní smlouvy dán. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku s tím, že otázku, zda porušením zákona je třeba rozumět i porušení norem nižší právní síly, kterou žalobkyně navrhla k přezkumu v dovolacím řízení, neshledal při dovozených skutkových závěrech zásadně právně významnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. I když v něm výslovně odkazuje na ustanovení § 241 odst. 1, 2 písm. b/ o.s.ř.", ve skutečnosti (podle obsahu dovolacích námitek) uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Pochybení odvolacího soudu shledává především ve vadném hodnocení provedených důkazů, které vedlo k nesprávnému závěru, že J. K. uzavřel kupní smlouvu dne 18. 12. 1974 svobodně, nikoliv v tísni pod nátlakem. Žalobkyně je přesvědčena, že všechny provedené důkazy umožňují uzavřít, že její (nyní již nežijící) manžel byl přinucen prodat nemovitosti za zcela nepřiměřenou kupní cenu, aniž se mohl svobodně rozhodnout komu majetek eventuálně prodat; kupní smlouvu tudíž neuzavřel svobodně. Odvolacímu soudu je rovněž vytýkáno, že bez povšimnutí nechal významnou skutečnost, to je námitku, že smlouva je uzavřena bez souhlasu nadřízeného orgánu". Námitkou, že soudy nerespektovaly ustanovení § 30 vyhlášky čís. 104/1966 Sb., resp. toto ustanovení hodnotily tak, že není součástí zákona, event. právního řádu ..." vyjadřuje žalobkyně nesouhlas s interpretací citovaného ustanovení odvolacím soudem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (žalobkyní) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř), projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl u závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. ty v daném případě nebyly dovolatelkou namítány, ani z obsahu spisu nevyplývají je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o.s.ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v posuzované věci), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Ani o jeden z těchto případů v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o změněné žalobě. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

Protože žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku navrhla připuštění dovolání, majíc zato, že otázka, zda porušením zákona je třeba rozumět i porušení všech právních norem", je zásadně právně významná, a odvolací soud tomuto jejímu návrhu nevyhověl, je namístě uvážit přípustnost dovolání právě v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. již pouze důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nastává až tehdy jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Zda jde o takové rozhodnutí, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (nevydává o tom žádné rozhodnutí) a kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, stejně jako před ním i soud prvního stupně, vycházely; podstatou jejích námitek je výtka vadného hodnocení provedených důkazů. Současně dovolatelka vychází z odlišných skutkových závěrů, než odvolací soud (z důkazů činí vlastní skutkové závěry, na nichž buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Pokud totiž v dovolání argumentuje tím, že J. K. byl přinucen nemovitosti prodat za zcela nepřiměřenou kupní cenu, aniž mohl sám rozhodnout komu nemovitosti prodá, předestírá tím vlastní skutkové závěry, zcela se lišící od skutkových závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, který uzavřel, že J. K. nebyl k uzavření kupní smlouvy donucován, naopak pro něho z hlediska kupní ceny výhodná smlouva byla s OÚNZ P. uzavřena z jeho iniciativy. Skutkový závěr odvolacího soudu dovozující, že souhlas ONV P. se zvýšením kupní ceny za smlouvou převáděné nemovitosti a potažmo tudíž i s uzavřením kupní smlouvy byl dán, dovolatelka zcela pomíjí. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolání žalobkyně tak v tomto směru představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c/ o.s.ř. Poměřovat správnost rozsudku odvolacího soudu v dovolání uplatněným a konkretizovaným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nebyl dovolací soud oprávněn, neboť přezkoumání rozhodnutí z tohoto důvodu není přípustné.

Užitý dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolatelka obsahově vymezila nesouhlasem s názorem, který vyslovil již soud prvního stupně a s nímž se odvolací soud (byť to ne zcela pregnantně v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku vyjádřil) ztotožnil, podle něhož by k porušení zákona nedošlo (a kupní smlouva tudíž nemohla být neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření smlouvy) ani za předpokladu, že by nabytí nemovitostí státem - Okresním ústavem národního zdraví P. od občanů podléhalo schválení příslušným okresním národní výborem a tento souhlas by nebyl udělen. Jen s posouzením právní otázky dovolenosti předmětu právního úkonu je dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. oprávněn spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.

Jak již bylo výše zmíněno, rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je pouze takové, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující, přičemž současně musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Dovoláním zpochybněný právní závěr byl odvolacím soudem vysloven pouze hypoteticky pro případ odlišných skutkových závěrů, než které byly odvolacím soudem v dané věci ve skutečnosti dovozeny; jako takový nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (rozhodnutí na něm nespočívá a případná nesprávnost tohoto závěru se do výsledku řízení nemohla promítnout).

Nejde-li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, je nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 124 odst. 1 o.s.ř. Žalovanému žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly a žalobkyně (dovolatelka), která byla v tomto řízení neúspěšná, nemá na jejich náhradu právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. října 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková