21 Cdo 1286/2006
Datum rozhodnutí: 09.01.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1286/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. S. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. A. S., a.s. zastoupené advokátem, o 1.091.396,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 51/2000, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005 č.j. 49 Co 405/2004-630, takto:


I. Dovolání účastníků se odmítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila celkem 1.195.856,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dala dopisem ze dne 27.6.1997 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce, která byla pravomocným rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou. Žalobce po žalované "z titulu odškodnění za neplatnou výpověď" požaduje, aby mu ve smyslu ustanovení § 61 zákoníku práce nahradila mzdu za dobu od července 1997 do listopadu 1999 ve výši 1.067.243,- Kč s úroky z prodlení, aby mu poskytla náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za roky 1997, 1998 a 1999 (za celkem 59 dnů) ve výši 117.334,- Kč, aby mu poskytla příspěvek na penzijní připojištění, "zajištěný kolektivní smlouvou", za dobu od října 1997 do listopadu 1999 ve výši 2.600,- Kč a aby mu vyplatila "příspěvek na závodní stravování" za dobu od 18.9.1997 do 30.11.1999 (za celkem 557 pracovních dnů) ve výši 8.679,- Kč.


Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 21.3.2002 č.j. 12 C 51/2000-287 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy za dobu od 30.1.1998 do 30.11.1999 celkem 848.913,- Kč s úroky z prodlení (ve výroku rozsudku blíže specifikovanými) a na příspěvku na penzijní připojištění 2.300,- Kč, žalobu o zaplacení náhrady mzdy ve výši dalších 218.330,- Kč s úroky z prodlení, o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 117.334,- Kč s úroky z prodlení, o příspěvek na penzijní připojištění ve výši 300,- Kč a o příspěvek na "závodní stravování" ve výši 8.679,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 32.056,- Kč k rukám advokáta, že žalobce je povinen zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Znojmě" 1.483,50 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Znojmě" 7.327,- Kč a na soudním poplatku 8.970,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 27.6.1997 podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce, byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.6.1998 č.j. 12 C 744/97-51, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co 454/98-69, jenž nabyl právní moci dnem 9.11.1999, určena jako neplatný právní úkon. Žalobci podle názoru soudu prvního stupně nenáleží náhrada mzdy za měsíce červenec a srpen 1997, neboť v té době ještě plynula výpovědní doba (pracovní poměr účastníků měl podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 skončit dnem 31.8.1997), a nelze mu ji poskytnout ani za dobu od 1.9. do 14.9.1997, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti. Při posouzení, od kdy má být po 15.9.1997 žalobci náhrada mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce přiznána, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, teprve - s ohledem na to, že oznámení "nenahradila" žaloba ze dne 8.7.1997 (správně ze dne 4.7.1997) a že tvrzení žalobce o dřívějším oznámení nebyla za řízení prokázána - dne 30.1.1998; žalobci proto náleží náhrada mzdy od tohoto dne až do dne 9.11.1999. V dalším období (po dni 9.11.1999) až do 30.11.1999 má žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 zákoníku práce, neboť žalovaná odmítla žalobce zaměstnat i po pravomocně skončeném řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Náhradu mzdy soud prvního stupně stanovil ve výši průměrného výdělku žalobce zajištěného za druhé čtvrtletí roku 1997, který - s ohledem na navýšení mzdy podle kolektivní smlouvy - pro období roku 1998 zvýšil o 10,8% a pro období roku 1999 o 12%. Návrh žalované, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, neshledal důvodným, neboť žalobce neměl v rozhodném období možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za stejných nebo lepších podmínek, než měl u žalované. Vedle náhrady mzdy má žalobce nárok na příspěvek na penzijní připojištění, neboť jeho výplata ve výši 100,- Kč měsíčně "je garantována kolektivními smlouvami za roky 1998 a 1999 a upřesněna směrnicí ze dne 1.3.1995" a žalobce by ji za měsíce leden 1998 až listopad 1999 ve výši 2.300,- Kč obdržel, kdyby žalovaná "neporušila své povinnosti tím, že mu z důvodu neplatné výpovědi nepřidělovala práci". Požadavek žalobce na přiznání náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za roky 1997, 1998 a 1999 není opodstatněný, neboť za rok 1997 žalobci nenáleží ani náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce a v letech 1998 a 1999 mu byla náhrada mzdy přiznána "za všechny placené dny" a nelze mu ji z důvodu nevyčerpané dovolené přiznat dvakrát. Na "závodní stravování" za dobu od 18.9.1997 do 30.11.1999 nelze žalobci přispět, neboť z ustanovení § 140 odst.1 věty první zákoníku práce vyplývá, že příspěvek nenáleží při překážkách v práci a o dovolené.


K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.2003 č.j. 49 Co 98/2002-332 odmítl odvolání žalobce "proti přisuzujícímu výroku", potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci náhradu mzdy ve výši 46.554,- Kč s úroky z prodlení a na příspěvku na penzijní připojištění 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady mzdy ve výši 11.323,- Kč s úroky z prodlení a 26% úroku z prodlení z částky 14.243,- Kč od 11.10.1997 do 31.10.1997, o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 117.334,- Kč s úroky z prodlení a o příspěvek na stravování ve výši 8.679,- Kč, a změnil rozsudek soudu prvního stupně "v přisuzujícím výroku" tak, že zamítl žalobu o zaplacení 26% úroku z částky 1.696,- Kč za dobu od 11.2. do 28.2.1998 a z částky 14.133,- Kč za dobu od 11.4. do 30.4.1998 a o náhradu mzdy ve výši 3.195,- Kč s úroky z prodlení, a v zamítavém výroku tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 135.447,- Kč s úroky z prodlení a na příspěvku na penzijní připojištění 300,- Kč; v dalších částech "přisuzujícího výroku" a "zamítavého výroku", jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Při zkoumání, od kdy náleží žalobci náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, dospěl odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že žalobou ze dne 4.7.1997 (na základě které bylo zahájeno řízení ve věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 744/97) žalobce neuplatnil pouze neplatnost výpovědi z pracovního poměru, ale také určení dalšího trvání pracovního poměru po uplynutí výpovědní lhůty, a že tedy tím "nepochybně vyjádřil svou vůli být u žalované dále zaměstnáván"; protože tato žaloba byla dne 10.7.1997 doručena organizační složce žalované, v níž žalobce pracoval ("divizi Z."), je třeba uvedený den považovat za den doručení oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce pak žalobci vznikl dnem 15.9.1997, neboť mu může náležet až po uplynutí výpovědní doby a po skončení pracovní neschopnosti. Výši náhrady mzdy odvolací soud stanovil podle průměrného výdělku žalobce zjištěného za druhé čtvrtletí roku 1997; při výpočtu průměrného výdělku vycházel z toho, že v rozhodném období byla žalobci zúčtována k výplatě hrubá mzda ve výši 115.502,- Kč, od níž je třeba odečíst náhradu mzdy za dovolenou ve výši 10.997,- Kč a zálohu na manažerskou odměnu za 1. pololetí roku 1997 ve výši 45.648,- Kč a k níž je třeba přičíst poměrnou část zálohy na manažerskou odměnu, která činí 20.288,- Kč, a že nelze přihlížet k vyplacenému doplatku manažerské odměny za rok 1996. Protože žalobce odpracoval ve druhém čtvrtletí roku 1997 celkem 448 hodin, činí jeho průměrný hodinový výdělek 176,66 Kč a průměrný měsíční výdělek 30.725,- Kč. Náhrada v této výši žalobci náležela do 15.3.1998; pro závěr, zda mu přísluší i v dalším období (až do 9.11.1999), nebyly dosud zjištěny všechny potřebné skutečnosti a žalované, která se ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce domáhala, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za období přesahující 6 měsíců, mělo být poskytnuto poučení o povinnosti tvrzení. Při rozhodování o úrocích z prodlení z přisouzené náhrady mzdy odvolací soud dovodil, že se odvíjejí od splatnosti mzdy, která v projednávané věci nastala, protože nebyla sjednána v pracovní nebo v kolektivní smlouvě, posledním dnem následujícího kalendářního měsíce; v prodlení se zaplacením náhrady mzdy se proto žalovaná ocitla vždy prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po měsíci, v němž nastala splatnost mzdy (náhrady mzdy). Nárok na náhradu mzdy za měsíce červenec a srpen 1997 nebylo možné podle názoru odvolacího soudu posoudit podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, ale podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, neboť žalobce náhradu za toto období odvozuje od neplatného převedení na jinou, méně placenou práci. Za dobu od 9.11. do 30.11.1999 náleží žalobci náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, za rozhodné období významné pro zjištění průměrného výdělku však nelze považovat kalendářní čtvrtletí předcházející neplatnému rozvázání pracovního poměru (jak to učinil soud prvního stupně), ale kalendářní čtvrtletí předcházející překážce v práci na straně zaměstnavatele, tedy třetí kalendářní čtvrtletí roku 1999. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že příspěvek na penzijní připojištění náleží žalobci za celé požadované období, neboť není "závislý na době oznámení o trvání na dalším zaměstnávání podle § 61 zákoníku práce". Na příspěvek na "závodní stravování" a na náhradu za nevyčerpanou dovolenou nemá žalobce podle názoru odvolacího soudu nárok. Příspěvek na "závodní stravování" je spjat "s vlastním výkonem práce" a, jestliže žalobce pro žalovanou nepracoval (lhostejno z jakých důvodů), nemá na toto plnění nárok. Nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou "nevyplývá z ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce" a nemůže tedy žalobci náležet vedle nároku na náhradu mzdy poskytovaného podle tohoto ustanovení. Odvolací soud z uvedených důvodů žalobci přiznal náhradu mzdy za dobu od 15.9.1997 do 15.3.1998 v celkové výši 182.001,- Kč s úroky z prodlení a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.600,- Kč a dovodil, že žalobce nemá nárok na jím požadovanou vyšší náhradu mzdy za dobu od 15.9.1997 do 15.3.1998 s úroky z prodlení, na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a na příspěvek na "závodní stravování"; ohledně nároku žalobce na náhradu mzdy (včetně úroků z prodlení) za dobu od 1.7. do 31.8.1997 a za dobu od 16.3.1998 do 30.11.1999 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.


K dovolání účastníků Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.3.2004 č.j. 21 Cdo 2343/2003-395 odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 46.554,- Kč s úroky z prodlení a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované se ukládá, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 135.447,- Kč s úroky z prodlení a na příspěvku na penzijní připojištění 300,- Kč, zamítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 50.930,- Kč s 12% úrokem od 13.7.1999 do zaplacení a částky 50.930,- Kč s 10% úrokem od 11.7.2000 do zaplacení, zamítl dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo, aby zaplatila žalobci dalších 300,- Kč, a zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a změněn (s výjimkou výroků, vůči nimž byla dovolání účastníků zamítnuta), jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 1.696,- Kč s 26% úrokem od 11.2.1998 do zaplacení, 33.920,- Kč s 26% úrokem od 11.3.1998 do zaplacení a 14.133,- Kč s 26% úrokem od 11.4.1998 do zaplacení, a ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba o 14.243,- Kč s 26% úrokem od 11.10.1997 do zaplacení, o 34.816,- Kč s 26% úrokem od 12.11.1997 do zaplacení, o 31.651,- Kč s 26% úrokem od 11.12.1997 do zaplacení, o 31.651,- Kč s 26% úrokem od 10.1.1998 do zaplacení, o 34.409,- Kč s 26% úrokem od 11.2.1998 do zaplacení, o 15.474,- Kč s 26% úrokem od 26.7.1998 do zaplacení a o 8.679,- Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při posuzování věci samé dovolací soud nejprve dovodil, že zaměstnancovo oznámení zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, nahrazuje z pohledu ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce nejen žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil vedle neplatnosti rozvázání pracovního poměru požadavek na náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru, ale také žaloba, kterou zaměstnanec požaduje kromě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též určení, že pracovní poměr účastníků trvá i v době (po dni), ke kterému měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru skončit, a dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku. Průměrný výdělek při určení náhrady mzdy je třeba zjistit jako průměrný hodinový výdělek z rozhodného období od 1.4. do 30.6.1997 a do hrubé mzdy zúčtované žalobci v tomto období je třeba zahrnout i poměrnou část "zálohy na manažerskou odměnu", vyplacenou v celkové výši 45.648,- Kč. Při řešení otázky, od kdy žalobci náleží úroky z prodlení, je třeba vycházet ze závěru, že žalovaná se dostala do prodlení s uspokojením žalobcova nároku na náhradu mzdy vždy od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nastala podle ustanovení § 10 odst.1 a § 19 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) její splatnost. Dovolací soud dále dovodil, že žalobce nemá za dobu od 1.9.1997 do 9.11.1999 nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou (nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou žalobce může mít jen za dobu do 31.8.1997, tj. za dobu, než měl pracovní poměr účastníků skončit podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997) a že požadavek žalobce na "příspěvek na závodní stravování" je třeba posoudit jako nárok z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce.


Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 3.8.2004 č.j. 12 C 51/2000-560 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy za dobu od 1.7.1997 do 30.11.1999 celkem 856.137,- Kč s úroky z prodlení (ve výroku rozsudku blíže specifikovanými) a na "příspěvku na závodní stravování" 8.679,- Kč, zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy ve výši dalších 211.106,- Kč s úroky z prodlení, dalších úroků z prodlení z přisouzených částek, náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 ve výši 15.474,- Kč s úroky z prodlení a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 ve výši 15.474,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 115.560,- Kč k rukám advokáta, že žalobce je povinen zaplatit "České republice - na účet Okresního soudu ve Znojmě" 1.415,50 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit "České republice - na účet Okresního soudu ve Znojmě" 7.463,- Kč a na soudním poplatku 9.620,- Kč. Poté, co dovodil, že "návrh žalobce je co do základu důvodný" a že žalobcův průměrný hodinový výdělek zjištěný za druhé kalendářní čtvrtletí roku 1997 činil 176,66 Kč, soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleží podle ustanovení § 130 zákoníku práce z důvodu neplatného převedení na jinou práci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1.7. do 31.8.1997, z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 15.9.1997 do 8.11.1999 a z důvodu nepřidělování práce po skončení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 130 zákoníku práce za dobu od 9.11. do 30.11.1999. Návrhu žalované, která ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce požadovala, aby soud žalobci nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující dobu 6 měsíců, soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že se žalobce v rozhodné době nezapojil a ani neměl možnost se zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za stejných nebo lepších podmínek, než jaké měl u žalované. Kromě náhrady mzdy náleží žalobci rovněž ve smyslu ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce náhrada škody za "příspěvek na závodní stravování" ve výši 8.679,- Kč, na nějž měl podle kolektivní smlouvy nárok a který mu nebyl vyplacen jen proto, že s ním žalovaná neplatně rozvázala pracovní poměr, popřípadě že mu po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřidělovala práci v souladu s pracovní smlouvou. Náhradu za nevyčerpanou dovolenou soud prvního stupně žalobci nepřiznal, neboť v době do 31.8.1997 měl nárok na 24 dnů dovolené (7 dnů bylo "převedeno" z nároku za rok 1996 a nárok za rok 1997 činil dle odpracované doby 17 dnů) a v tomto rozsahu také dovolenou čerpal. Povinnost žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení soud prvního stupně zdůvodnil ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. s tím, že žalovaná se ocitla v prodlení s uspokojením žalobce vždy od prvního dne následujícího po měsíci, v němž nastala splatnost příslušné náhrady mzdy.


K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.9.2005 č.j. 49 Co 405/2004-630 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy za dobu od 1.8.1998 do 30.11.1999 částku 495.343,- Kč s úroky z prodlení, ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci "na poměrné části nákladů odvolacího řízení" 16.230,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se v první řadě ztotožnil se soudem prvního stupně ve způsobu určení průměrného výdělku žalobce za druhé čtvrtletí roku 1997 (včetně zohlednění manažerské odměny ve výši 45.648,- Kč vyplacené v červnu 1997 v poměrné části), v závěru, že žalobci nenáleží náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za dobu od 1.1. do 31.8.1997, a v posouzení úroků z prodlení "z jednotlivých částek náhrady mzdy" a odmítl požadavek žalobce na "valorizaci výše průměrného hodinového výdělku podle skutečného mzdového vývoje" s odůvodněním, že ji nelze zohlednit ani při zjišťování průměrného výdělku, ani jako náhradu škody podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce. Za opodstatněný nepovažoval návrh žalované, jímž podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce požadovala, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující 6 měsíců. Odvolací soud v tomto směru zdůraznil, že ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce může soud přistoupit, jen jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodil, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce u svého zaměstnavatele, a že, nelze-li po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se vůbec zapojil do práce za podmínek méně výhodných než u dosavadního zaměstnavatele, nelze "připustit požadavek, aby zaměstnanec aktivně využíval možnosti rekvalifikace výhradně za tím účelem, aby získal možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele po dobu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, a to popřípadě i za méně výhodných podmínek", a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "nic takového nebylo za řízení prokázáno", ačkoliv soud prvního stupně žalovanou "řádně a opakovaně" poučil o povinnosti tvrdit a prokazovat mimo jiné skutečnosti o tom, že žalobce se v době vymezené v ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za zásadně rovnocenných či výhodnějších mzdových podmínek, avšak žalovaná "setrvala na svém právním názoru, že mzdové podmínky jsou pro posouzení její žádosti podle § 61 odst. 2 zákoníku práce irelevantní", neuvedla "za řízení žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by uvedený závěr bylo možno dovodit", a žalovanou navržené důkazy byly pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce irelevantní. Odvolací soud dále odmítl jako bezdůvodné námitky žalované o tom, že by mohla být považována za důvod pro užití ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce okolnost, že "neplatnost výpovědi nebyla důsledkem neexistence výpovědního důvodu, nýbrž pouze formálních nedostatků tohoto právního úkonu", a že náhrada mzdy měla být žalobci přiznána "v čisté výši".


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.


Žalobce ve svém dovolání ze dne 27.1.2006, podaném téhož dne u soudu prvního stupně, uvedl, že s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí, že přípustnost dovolání dovozuje "částečně z ustanovení § 237/1a) o.s.ř., ale zejména pak z ustanovení odstavce 3 cit. § 237 o.s.ř.", a že "podrobnější odůvodnění dovolání bude předloženo do 1 týdne". Podáním ze dne 31.1.2006, které došlo soudu prvního stupně dne 1.2.2006, žalobce doplnil své dovolání o vylíčení dovolacích důvodů.


Žalovaná ve svém dovolání namítá, že soudy vyložily ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce "extenzivním způsobem a v její neprospěch", neboť v rozporu se zněním tohoto ustanovení dovodily, že významné je nejen to, zda se "zaměstnanec zapojil nebo nezapojil do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou, popřípadě v místě rovnocenném či výhodnějším", nýbrž také to, zda "zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě nebo práci co do druhu rovnocennou či výhodnější", a zda "tuto práci vykonával nebo mohl vykonávat za rovnocenných nebo výhodnějších mzdových podmínek", jakož i to, že "kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých konal práci u zaměstnavatele podle pracovní smlouvy, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil". Soudy postupovaly podle názoru žalované v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř., když odmítly provést jí navržený důkaz výslechem ředitele Ú. p. ve Z. Ing. D. a důkaz vyžádáním smluv uzavřených mezi žalobcem a pojišťovacími společnostmi, popř. zprávami těchto společností o příjmech žalobce, a posléze "nesprávně dovodily, že žalovaná neunesla důkazní břemeno a že se jednalo o požadavek k provedení vyšetřovacího důkazu, který je v občanském soudním řádu nepřípustný", ačkoliv tím ve skutečnosti žalované "znemožnily unést důkazní břemeno o tom, že se žalobce zřekl zaměstnání rovnocenného, popř. výhodnějšího, nežli zastával podle pracovní smlouvy, a v jakém skutečném rozsahu žalobce pobíral příjmy z podnikatelské činnosti". Žalovaná dále dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud při hodnocení důkazů "pominul, že žalobce de facto z vlastního rozhodnutí nebyl nikde zaměstnán, ani se nezaregistroval do seznamu uchazečů o práci u Ú. p. ve Z., a že naopak živnostensky podnikal". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. s odůvodněním, že, "jestliže se ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vztahuje na vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, lze je analogicky aplikovat i na tento případ, v němž soud prvního stupně při rozhodování ve věci samé byl vázán názorem dovolacího soudu, který zrušil jak dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí soudu odvolacího", popřípadě z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť "napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam z důvodu, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání napadeného rozsudku, které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a že dovolání žalované není přípustné.


Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.


Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).


Podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.


Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst.3 o.s.ř.).


K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst.2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.).


Dovolání, které neobsahuje údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto. Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst.1, § 209 a § 43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení § 243c odst.1 a § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).


V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobci (jeho dřívějšímu zástupci advokátovi) byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 28.11.2005, že žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas a že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení § 241 o.s.ř. (žalobce byl při podání dovolání zastoupen advokátem). Dovolání žalobce však neobsahuje údaj o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá (žalobce v tomto směru odkázal na "podrobnější odůvodnění podaného dovolání"), a dovolání o tuto náležitost doplnil až podáním ze dne 31.1.2006, které bylo podáno u soudu prvního stupně dne 1.2.2006. Protože dovolací lhůta uplynula (srov. též § 57 odst.2 větu druhou o.s.ř.) dnem 30.1.2006, doplnil žalobce své dovolání o vylíčení dovolacích důvodů až po marném uplynutí lhůty podle § 241b odst.3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že k opožděně provedenému doplnění dovolání o údaj, z jakých důvodů se rozsudek odvolacího soudu napadá, nelze - jak uvedeno již výše - přihlédnout, žalobce tak dovolacímu soudu, který je - jak rovněž již výše bylo uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat jím uplatněnými námitkami - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.


I když k dovolání jsou legitimováni - jak mimo jiné vyplývá z ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř. - účastníci řízení, neznamená to, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku současně plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).


Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též - jak vyplývá z obsahu dovolání - ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (žaloby o zaplacení náhrady mzdy ve výši 211.106,- Kč s úroky z prodlení, dalších úroků z prodlení z přisouzených částek, náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 ve výši 15.474,- Kč s úroky z prodlení a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 ve výši 15.474,- Kč s úroky z prodlení). Protože v tomto směru nebylo žalobě vyhověno a protože tím žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, žalovaná nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované v tomto směru podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě (žaloby o zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.8.1998 do 30.11.1999 ve výši 495.343,- Kč s úroky z prodlení). Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné; i když rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.3.2002 č.j. 12 C 51/2000-287 byl ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.8.1998 do 30.11.1999, zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28.5.2003 č.j. 49 Co 98/2002-332, rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.8.2004 č.j. 12 C 51/2000-560, potvrzeným napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21.9.2005 č.j. 49 Co 405/2004-630, o tomto nároku stejně (soud prvního stupně oběma svými rozsudky žalobcově požadavku na přiznání náhrady mzdy za dobu od 1.8.1998 do 30.11.1999 vyhověl). Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. nelze důvodně usuzovat ani z toho, jaký právní názor byl vysloven v rozsudku dovolacího soudu ze dne 30.3.2004 č.j. 21 Cdo 2343/2003-395, a to jak z důvodu, že se posouzení nároku na náhradu mzdy za dobu od 1.8.1998 do 30.11.1999 netýká, tak i proto, že z důvodu vázanosti právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, vůbec nemůže být založena přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Protože je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.), může dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalovaná v dovolání kromě nesprávného právního posouzení věci namítá, že řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. K těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst.3 o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, dovolání žalované přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.


Z hlediska právního posouzení věci žalovaná zpochybňuje soudy zaujatý výklad ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce. Výklad tohoto ustanovení se v rozhodovací činnosti soudů již ustálil; byl přijat a nadále je jako správný přijímán názor, že ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce může soud přistoupit, jen jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci a že totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), a na tomto názoru dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit. Protože odvolací soud z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - vycházel, nemůže mít napadený rozsudek ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, po právní stránce zásadní právní význam.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolání obou účastníků byla odmítnuta a s ohledem na výsledek řízení tedy na náhradu svých nákladů nemají právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 9. ledna 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu