21 Cdo 1271/2004
Datum rozhodnutí: 11.10.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1271/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalované L. H., zastoupené advokátem, o 70.468,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 827/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2003 č.j. 22 Co 1973/2003-281, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.845,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 70.468,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná u ní byla zaměstnána od 1.3.1997 do 6.1.1998 jako prodavačka na prodejně v O. Dne 1.3.1997 proběhla za účasti žalované předávací inventura prodejny, téhož dne byla mezi účastnicemi uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti a od 2.3.1997 již žalovaná na provozovně zcela samostatně pracovala. Dne 5.1.1998 byl na základě inventury zásob zjištěn na provozovně schodek a žalovaná, přestože inventurní zápis odsouhlasila a ke zjištěnému schodku nevznesla žádné námitky, odmítá schodek zaplatit.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 26.3.2002 č.j. 4 C 827/98-200 žalobu zamítl a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na nákladech řízení 74.408,- Kč a ČR na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci 1.637,40 Kč. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že pro platnost dohody o hmotné odpovědnosti se vyžaduje, aby mezi účastníky byl pracovněprávní vztah (R 12/1976) . Jelikož však z výsledků dokazování vyplývá, že vůle stran byla uzavřít pracovní poměr až od 2.3.1997 , dovodil, že za tohoto stavu je dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená dne 1.3.1997 neplatným právním úkonem a že žalovaná proto za vzniklý schodek nemůže odpovídat dle § 176 a nenese za něj odpovědnost ani podle ustanovení § 172 zák.práce, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku škody zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.7. 2002 č.j. 22 Co 1574/2002-226 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.035,- Kč na účet advokáta. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, který při svém závěru, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou vznikl až 2.3.1997, vycházel zejména z písemné pracovní smlouvy ze dne 15.3.1997, z přihlášky zaměstnance k pojištění z téhož dne (v obou listinách je uveden vznik pracovního poměru 2.3.1997), popř. z výpovědi zaměstnankyně Okresní správy sociálního zabezpečení v J. M. B., která vypověděla, že žalobkyně v přihlášce zaměstnance sama uvedla datum vzniku pracovního poměru 2.3.1997. Protože přes námitky žalobkyně nelze dovodit, že by došlo k překročení rámce hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. , a odvolací soud proto nemá možnost (a ani důvod) skutková zjištění soudu prvního stupně zpochybnit , je rozsudek soudu prvního stupně, který ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu vyvodil i správné právní závěry , věcně správný.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7.5.2003 č.j. 21 Cdo 2287/2002-243 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně je rozhodující vyřešení předběžné otázky, zda již v době uzavření dohody o hmotné odpovědnosti existoval mezi účastnicemi platně sjednaný pracovněprávní vztah. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda (kdy) došlo k uzavření pracovní smlouvy, však nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o tom, kdy podle jejich názoru pracovní poměr vznikl, nýbrž jak zdůraznil - významné je objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli (písemně, ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli projevit) na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí. Podle názoru dovolacího soudu však z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při zjišťování, kdy se účastnice shodli způsobem nevzbuzujícím pochybnost na stanovených podstatných náležitostech pracovní smlouvy, vycházel z důkazů zachycujících pouze subjektivní úsudek účastnic o právních následcích událostí, které proběhly ve dnech 1. a 2. 3.1997, a pominul přitom rozhodné skutečnosti, které vyplývají ze shodných skutkových tvrzení účastnic a jsou způsobilé být skutkovým podkladem pro závěr, kdy objektivně byl dovršen proces vzniku pracovního poměru. Protože výsledek takovéhoto hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., nemá rozhodnutí soudu založené na skutkovém zjištění, že k uzavření pracovního poměru došlo až 2.3.1997, oporu v provedeném dokazování.

Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 17.6.2003 č.j. 4 C 827/98-255 (ve znění opravného usnesení ze dne 3.7.2003 č.j. 4 C 827/98-269) žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 151.830,50 Kč k rukám advokáta a ČR na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci 818,70 Kč. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně, která měla podle dohody účastnic nastoupit do pracovního poměru jako prodavačka s hmotnou odpovědností a měla tuto práci vykonávat na prodejně v O. jako jediná prodavačka, se dne 1.3.1997 dopoledne dostavila do prodejny, zúčastnila se zde předávací inventury, na jejímž základě převzala hodnoty svěřené k vyúčtování a uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, a na závěr pak převzala od předmětné prodejny klíče, se účastnice takto ústně dohodly na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy (den nástupu do práce 1.3.1997, druh práce jediná hmotně odpovědná prodavačka, místo výkonu práce prodejna v O.) a jejich pracovní poměr tak vznikl dnem 1.3.1997. Jelikož mezi účastnicemi platně dne 1.3.1997 vznikl pracovněprávní vztah a tentýž den byla platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti , soud prvního stupně dovodil, že žalovaná (jíž se ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce nepodařilo odpovědnosti se zcela ani zčásti zprostit ) odpovídá jako jediná hmotně odpovědná prodavačka za schodek, který vznikl na prodejně žalobkyně v O. v období od 1.3.1997 do 5.1.1998 ve výši 70.468,- Kč a je povinna nahradit žalobkyni škodu v požadované výši.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.11. 2003 č.j. 22 Co 1973/2003-281 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 142.401,50 Kč k rukám advokáta a České republice na účet Okresního soudu v Jindřichově Hradci 367,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.430,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, neboť jak zdůraznil - soud prvního stupně neopomenul zhodnotit všechny dovolacím soudem akcentované skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a které jsou významné z hlediska zjištění, kdy se účastnice shodli způsobem nevzbuzujícím pochybnost na stanovených podstatných náležitostech pracovní smlouvy a objektivně tak byl dovršen proces vzniku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně posuzoval všechny pro věc zásadní důkazy a rovněž ve vlastním právním hodnocení respektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu , nelze jeho závěrům nic vytknout . Dovodil-li proto soud prvního stupně, že pracovní poměr žalované u žalobkyně vznikl již dnem 1.3.1997, pak žalovaná podle ust. § 176 odst. 1 zák. práce odpovídá na základě platné dohody o hmotné odpovědnosti uzavřené rovněž dne 1.3.1997 za vzniklý schodek . Za správné odvolací soud považoval rovněž závěry soudu prvního stupně o tom, že se žalované nezdařilo zprostit se zcela ani zčásti své odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce a že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro možné snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že závěr soudů o tom, že pracovní poměr mezi účastnicemi vznikl již 1.3.1997, kdy žalovaná po předchozí dohodě s žalobkyní přišla během dne do prodejny v O., nebere v úvahu skutečnost, že mezi účastnicemi byla ještě předtím již v měsíci únoru 1997 sjednána ústně pracovní smlouva, kterou byly platně dojednány všechny podstatné náležitosti nezbytné pro vznik pracovního poměru . Tehdy bylo mezi nimi výslovně dohodnuto, že den nástupu do práce bude 2.3.1997 a toho dne také vznikne pracovní poměr, což následně potvrdily i v písemně sepsané pracovní smlouvě, kde jako den nástupu do práce též obě shodně potvrdily den 2.3.1997 ; vycházely přitom stále z původní ústně uzavřené pracovní smlouvy a nikoliv z toho, jaký byl v té době jejich subjektivní úsudek . Vznik pracovního poměru dle původní ústní pracovní smlouvy dne 2.3.1997 pak podle jejího názoru potvrzují i další písemné důkazy obsažené ve spise - potvrzení o zaměstnání vystavené žalobkyní a přihláška k sociálnímu zabezpečení. Dovolatelka dále zdůraznila, že dne 1.3.1997 žalobkyně prováděla předávací inventuru nikoliv se žalovanou, ale s tehdejší prodavačkou M. P., žalovaná uvedeného dne vůbec nenastupovala do zaměstnání, nýbrž podle předchozí domluvy s žalobkyní v průběhu dne jako budoucí prodavačka přišla do prodejny jen za tím účelem, aby si po dokončení inventury s předchozí prodavačkou převzala klíče od prodejny , aby mohla následující den začít pracovat, a pouze v této souvislosti potvrdila převzetí zboží i klíčů od prodejny . Z uvedených skutečností nelze v žádném případě dovozovat, že toho dne vznikl žalované konkludentně pracovní poměr , neboť pouhá návštěva prodejny během dne 1.3.1997 nemůže být podle jejího názoru vykládána tak, že žalovaná způsobem nevzbuzujícím pochybnost nastoupila do výkonu práce. Přišla do prodejny jen za tím účelem, aby podle dřívější dohody převzala klíče; taková byla její vůle toho dne a nelze jí podsouvat vůli jinou . Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Podle jejího názoru nejsou v daném případě splněny podmínky pro věcné přezkoumávání napadeného rozsudku , neboť odvolací soud rozhodl v intencích závazných právních závěrů Nejvyššího soudu ČR .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení není kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž rozhodnutí soudu odvolacího, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147), může být dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sama dovolatelka).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalovaná sice v dovolání uvádí, že jej podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů, že účastnice fakticky ústně dohodly den nástupu do zaměstnání 1.3.1997 , v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že mezi účastnicemi byl jako den nástupu do práce dohodnut den 2.3.1997 ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že pracovní poměr žalované u žalobkyně vznikl až dnem 2.3.1997). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž byl rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.770,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 3.845,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 11. října 2004

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu