21 Cdo 1270/2002
Datum rozhodnutí: 14.01.2003
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 186/1992Sb.




21 Cdo 1270/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalovanému T. H., zastoupenému advokátem, o 8.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 299/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2002 č.j. 16 Co 70/2002-93, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 8.400,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 3.9.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že současně s přijetím žalovaného do služebního poměru k Policii České republiky dne 1.11.1996 byla s žalovaným uzavřena dohoda o rozšíření vzdělání studiem na SPŠ MV ČR po dobu 18 měsíců, ve které se žalovaný zavázal setrvat ve služebním poměru po ukončení studia po dobu 4,5 roků. Protože tento závazek nedodržel (žalovaný ukončil služební poměr ke dni 28.2.1999), vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni alikvotní část nákladů (za 42 neodsloužených měsíců) vynaložených na jeho studium.

Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 15.8.2001 č.j. 3 C 299/99-70 řízení zastavil a vyslovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v J. ; současně žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.097,- Kč k rukám zástupce žalovaného advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že o žalovaném nároku vyplývajícím ze služebního poměru soud nemá pravomoc rozhodovat.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12.3.2002 č.j. 16 Co 70/2002-93 usnesení soudu prvního stupně, pokud jím bylo zastaveno řízení a ve výroku II. (tj. ve výroku o nákladech řízení), potvrdil, ve výroku o postoupení věci jej změnil tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru vnitra České republiky, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se jedná o jinou věc ve smyslu ust. § 7 odst. 2 o.s.ř. a nikoli o věc vyplývající z pracovněprávního vztahu . Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí o věci služebního poměru policisty není dána pravomoc soudů, nýbrž Ministerstva vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů (§ 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.); uvedené pak platí nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to - jak zdůraznil - rovněž v případě (o jaký jde i v posuzované věci), kdy služební poměr skončil. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu, kterým však podle názoru odvolacího soudu je ministr vnitra České republiky.

V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud nepřesně interpretoval ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. V tomto ustanovení - jak zdůraznila - je expresis verbis uvedeno, že ministr vnitra (případně jím pověřený funkcionář) jedná a rozhoduje podle tohoto zákona ve věcech služebního poměru; výslovně se však zde neuvádí, že ministr vnitra (příp. jím pověřený funkcionář) má právo jednat a rozhodovat též ve věcech bývalého služebního poměru i po jeho skončení. Jestliže v dřívější době ministr vnitra na základě ustanovení § 127 výnosu Ministerstva vnitra České republiky č. 374/1992 Sb. takovou pravomoc měl, pak podle názoru dovolatelky od 5.6.2000, kdy byl uvedený výnos zrušen vyhláškou č. 161/2000 Sb., toto oprávnění nemá. Protože žalovaný nárok vznikl až po skončení služebního poměru a nemohl vzniknout dříve, byť souvisí se služebním poměrem , žalobkyně dovozovala, že ministr vnitra nemůže o tomto nároku jednat a rozhodnout, nýbrž že je v tomto případě dána pravomoc soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1. 2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 11.10.1999 nárok na zaplacení alikvotní části nákladů vynaložených v průběhu služebního poměru žalovaného na rozšíření jeho vzdělání studiem na Střední policejní škole Ministerstva vnitra České republiky. Za rozhodující skutečnost a za právní základ žaloby považovala okolnost, že žalovaný nedodržel závazek setrvat ve služebním poměru k policii po skončení studia po dobu čtyř roků a šesti měsíců, který na sebe vzal dohodou o rozšíření vzdělání, kterou účastníci uzavřeli dne 1.11.1996 podle ustanovení § 64 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.

Podle ustanovení § 2 odst. 2, části první věty před středníkem zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen ministr) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen služební funkcionář ).

Okolnost, že k projednání a rozhodování věcí služebního poměru policistů není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů, žalobkyně v dovolání nezpochybňuje; namítá však, že pravomoc uvedených orgánů se již nevztahuje na případy, kdy služební poměr (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.) mezi příslušníkem Policie České republiky (policistou) a Policií České republiky (policií) skončil, byť se služebním poměrem souvisí . S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.

Služebně právní vztahy vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18 let do služebního poměru (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb.). Od této doby jsou služební funkcionáři oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení.

Právní vztahy vyplývající ze služebního poměru policisty však nejsou omezeny výlučně jen na vztahy vyplývající z plnění služebních úkolů policisty v době trvání jeho služebního poměru; jsou jimi také například nároky zaměstnavatele (policie) nebo zaměstnance (policisty) vyplývající z odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 75 a násl. zákona č. 186/1992 Sb., i když ke škodě došlo až po skončení služebního poměru. Služebně právní vztahy rovněž nevznikají jen mezi policistou a Policií České republiky, ale i mezi policií a dalšími osobami, např. pozůstalými po zemřelém policistovi. Za služebněprávní vztahy nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Vycházejíc (kromě jiného) z naznačených výše uvedených okolností, dospěla soudní praxe již v minulosti k závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162), že pravomoc ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil.

V daném případě žalobkyně dovozuje svůj nárok z porušení povinnosti ze strany žalovaného (policisty) vyplývající z dohody o rozšíření vzdělání ze dne 1.11.1996 uzavřené podle ustanovení § 64 zákona č. 186/1992 Sb. v souvislosti s přijetím žalovaného do služebního poměru. Protože jde o nárok, jehož právní podklad je podmíněn služebním poměrem obou účastníků, a jehož existence by bez jejich předchozího služebně právního vztahu byla vyloučena, nemůže být veřejnoprávní povaha tohoto vztahu dotčena okolností, že nárok žalobkyně, jehož uspokojení se v tomto řízení domáhá, mohl vzniknout až v souvislosti s nesplněním dohodnutých podmínek - v souvislosti se skončením služebního poměru žalovaného. Namítá-li dovolatelka, že závěr odvolacího soudu je nesprávný i proto, že žalobcův nárok vznikl až po skončení služebního poměru a nemohl vzniknout dříve , potom přehlíží, že důsledkem závazkového vztahu založeném smlouvou služebně právní povahy, nemůže být nárok odlišného charakteru, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinný, družstevní, popř. obchodně právní nárok, k jehož projednání by teprve byla dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř.

Ve prospěch opačného názoru nelze ani úspěšně namítat, že pravomoc ministra vnitra České republiky jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru i po jeho skončení zanikla poté, co vyhláškou Ministerstva vnitra České republiky č. 161/2000 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky, byl zrušen výnos Ministerstva vnitra České republiky č. 374/1992 Sb., kterým se provádí zákon České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Úvahy v tomto směru totiž nepřihlíží náležitě k tomu, že vyhláška i výnos jsou právními předpisy nižší právní síly, které mohou být vydány ministerstvem (či jiným správním úřadem nebo orgánem územní samosprávy) pouze na základě zmocnění stanoveného zákonem a jen v mezích zákona (srov. článek 79 odst. 3 Ústavy České republiky). Tento podzákonný předpis tudíž nemohl originálně založit pravomoc ministra vnitra České republiky přesahující meze (limity) stanovené zákonem; tím, že výnos č. 374/1992 Sb. uváděl v ustanovení § 127, že v řízení ve věcech služebního poměru se postupuje podle tohoto výnosu i v případě, kdy služební poměr skončil, stanovil jen podrobnosti o řízení ve věcech služebního poměru (srov. § 138 zákona č. 186/1992 Sb.), tedy procesní postup při realizaci pravomoci svěřené ministru vnitra již v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Okolnost, že vyhláška č. 161/2000 Sb. již žádné podobné ustanovení neobsahuje, proto nemá na rozsah pravomoci ministra vnitra České republiky, založené ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., žádný vliv.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2003

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu