21 Cdo 1264/2001
Datum rozhodnutí: 13.09.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1264/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o 210.172,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 62/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001 č.j. 19 Co 546/2000-33, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. října 2000 č.j. 18 C 62/2000-17 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 601.136,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od 25.9.1994 do 30.5.1998 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k plnění služebních povinností na zahraničním pracovišti v M. v B., přičemž v souvislosti s následováním manželky do místa jeho výkonu služby byla žalovanému v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. došlo k neoprávněnému zvýšení vyplácené částky náhrady zvýšených životních nákladů v cizí měně (20% navýšení za manželku bylo vypočteno z nesprávně stanoveného vyššího základu), čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 činí v přepočtu na korunový ekvivalent 601.136,- Kč. Protože ve smyslu ustanovení § 4 zák. práce se posuzuje odpovědnost žalovaného podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění , je žalovaný ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. žalobkyni povinen vydat na penězích vše, co nabyl bezdůvodným obohacením .

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět do částky 390.964,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 5.10.2000 č.j. 18 C 62/2000-17 řízení v části na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 390.964,- Kč s příslušenstvím zastavil, žalobu o zaplacení 210.172,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 19.575,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného . Soud prvního stupně dovodil, že přeplatek na náhradě zvýšených životních nákladů způsobený nesprávným matematickým postupem při výpočtu plnění představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které jako klasický pracovněprávní vztah je třeba i přes znění ustanovení § 4 zák. práce posoudit podle ustanovení § 243 zák. práce. Aplikací ustanovení § 451 obč. zák, vzhledem k tomu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení zakotvená v ustanovení § 243 zák. práce je oproti ustanovení § 451 obč. zák. výrazně modifikována ve prospěch zaměstnance , by podle názoru soudu prvního stupně došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod . Protože podmínkou pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce je, že zaměstnanec při přijetí neprávem vyplacených částek věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, což však v řízení nebylo prokázáno , není uplatněný nárok důvodný.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.1.2001 č.j. 19 Co 546/2000-33 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.750,- Kč k rukám Z. R. a že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy v době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení, které je předmětem žaloby, neexistovala právní norma, která by upravovala povinnost vydat bezdůvodné obohacení přijaté vojákem z povolání z jeho služebního poměru, není možná úvaha, že nárok nelze uplatnit, neboť by se jednalo o odmítnutí spravedlnosti , ale podle právní teorie je nutno postupovat dle analogie legis a užít normu upravující právní vztahy nejbližší . Protože nejbližšími právními vztahy k služebním vztahům vznikajícím ze služebního poměru vojáka z povolání jsou podle názoru odvolacího soudu vztahy pracovněprávní, je třeba aplikovat ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce, nikoliv přímo, čemuž brání ust. § 4 zák. práce, ale nepřímo cestou analogie . Ve smyslu zmíněného ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce, by však k vrácení neprávem vyplacených částek mohl být žalovaný zavázán jen, pokud by věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, což však žalobkyně ani neučinila předmětem svých skutkových tvrzení . Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.) a připustil proti svému rozsudku dovolání pro řešení otázky, dle jakého právního předpisu bylo třeba postupovat při žalobě na vydání nároku na bezdůvodné obohacení, jež vzniklo vojáku z povolání na úkor majetku státu v období do 30.11.1999 .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že v daném případě není použití analogie s ustanovením § 243 zákoníku práce na místě , neboť ustanovení § 4 zák. práce nejenže deklaruje a potvrzuje úmysl zákonodárce oddělit právní úpravu zaměstnanců v pracovněprávním poměru a příslušníků ozbrojených sil , ale vyplývá z něj (stejně tak jako z ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. či § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb.) i úmysl zákonodárce vyloučit, resp. omezit na nezbytné minimum aplikaci zákoníku práce ve vztazích příslušníků ozbrojených sil (dříve vojáků) a jejich zaměstnavatele . Podle názoru dovolatelky je nepochybné, že analogie jako krajní prostředek, který má místo pouze tam, kde úprava některého z mnohotvárných společenských vztahů není žádným právním předpisem postižena , nepřichází v posuzované věci v úvahu, nýbrž měla být aplikována existující a platná hmotněprávní norma upravující v § 451 obč. z. bezdůvodné obohacení . Jestliže však odvolací soud použil analogie ustanovení § 243 zák. práce, bylo to s ohledem na účel a smysl ustanovení § 4 zák. práce v rozporu s rovným postavením stran před zákonem a došlo zde k právně neodůvodněnému rozšíření působnosti zákoníku práce ve prospěch dlužníka na újmu věřitele . Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatelky pominul, že náhrada zvýšených životních nákladů jako peněžní náležitost nemá - jak vyplývá z ustanovení § 3 a násl. zák. č. 143/1992 Sb. - charakter odměny za vykonanou práci (není platem ani jeho součástí), nýbrž je pouze zvláštním plněním, přiznávaným v rámci hmotného zabezpečení vojákům a žákům škol ozbrojených sil , jehož smyslem je hmotně zabezpečit manželského partnera osoby, která je dlouhodobě pracovně, resp. služebně přidělena do zahraničí a usnadnit tak rodinný život bez nutnosti žít odloučeně od rodiny. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný byl v období od 25.9.1994 do 30.5.1998 přidělen k výkonu služby do M. v B. Vzhledem k tomu, že jej následovala do místa výkonu služby v zahraničí jeho manželka, poskytovala žalobkyně žalovanému 20 % zvýšení k náhradě zvýšených životních nákladů z nesprávně stanoveného vyššího základu. Protože základ pro uvedené zvýšení mohl být stanoven pouze v rozmezí 30% až 64% z platu stanoveného žalovanému (srov. § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb.), vznikl na straně žalovaného za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 přeplatek ve výši 601.136,- Kč.



Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobkyni náleží vrácení přeplatku, rozhodující mimo jiné závěr o tom, jaký má význam skutečnost, že peněžní náležitosti vojáka z povolání vyplácené v nesprávné výši žalovaný přijal v dobré víře.

Právní postavení příslušníků ozbrojených sil v činné službě v době vzniku přeplatku upravoval zákon č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků, ve znění ústavních zákonů č. 100/1960 Sb., č. 143/1968 Sb. a č. 126/1970 Sb. a zákonů č. 59/1969 Sb., č. 150/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 65/1978 Sb., č. 74/1990 Sb., č. 228/1991 Sb., č. 77/1992 Sb., č. 226/1992 Sb., č. 34/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb. (tj. ve znění účinném do 30.11.1999). Účelem zákona bylo upravit některé právní poměry občanů České republiky, konajících službu v ozbrojených silách České republiky od počátku výkonu a po celou dobu trvání i po ukončení jejich vojenské činné služby (srov. § 1 zákona); zákon tedy neupravoval komplexně všechna, nýbrž výslovně jen některá práva a povinnosti příslušníků ozbrojených sil v činné službě a ponechal úpravu dalších okruhů právních vztahů - kromě jiných i úpravu odměňování za práci a poskytování náhrad výdajů při pracovních cestách - jiným právním předpisům.

Podmínky nároku na plnění, které je předmětem sporu v posuzované věci, stanovil zákon č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 8 odst. 2 uvedeného zákona - vojáci z povolání s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí mají nárok na stejné náhrady jako zaměstnanci rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Protože zákon staví v případě uvedeného nároku vojáky z povolání naroveň zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací, tedy osob, které nejsou ve služebním poměru vojáka z povolání, nelze již z tohoto důvodu vztáhnout na posuzovanou věc právní úpravu náhrad při zahraniční služební cestě podle ustanovení § 30 a násl. vyhlášky č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky.

Vlastní podmínky pro poskytování náhrady zvýšených životních nákladů totiž byly na základě dalšího zmocnění daného ustanovením § 24 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb., upraveny v ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Tato náhrada, která zaměstnanci náleží od prvního do posledního dne přidělení v zahraničí (srov. § 3 odst. 1 cit. nařízení vlády) a kterou zaměstnavatel stanoví ze základu v rozmezí 30% až 64% z platu stanoveného zaměstnanci (srov. § 3 odst. 2 cit. nařízení vlády), přísluší zvýšená o 20% za podmínek blíže upravených v ustanovení § 3 odst. 3 cit nařízení vlády zaměstnanci, kterého manželka nebo manžel následuje do místa výkonu práce v zahraničí.

Závěr odvolacího soudu, že v době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení neexistovala právní norma, která by upravovala povinnost vydat bezdůvodné obohacení přijaté vojákem z povolání z jeho služebního poměru , lze sdílet jen potud, že zvláštní právní předpisy upravující právní vztahy příslušníků ozbrojených sil v činné službě úpravu zmíněné problematiky skutečně postrádaly. V té době platný zákon č. 76/1959 Sb. i zákon č. 480/1992 Sb. neupravovaly - jak zcela správně uvádí odvolací soud - povinnost vojáka z povolání vydat bezdůvodné obohacení, získané v rámci služebního vztahu plněním bez právního důvodu. Nečinil tak ani zákon č. 119/1992 Sb., který umožňoval vztáhnout působnost zákoníku práce (pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak) jen na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona (srov. § 23 cit. zákona), a stejně tak (nazíráno v širších souvislostech - základ pro určení výše náhrady zvýšených životních nákladů je odvozován z platu vojáka z povolání) ani zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, jehož subsidiární působnost na platové otázky vojáků z povolání ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. založilo, problematiku bezdůvodného obohacení neřeší.

S názorem, že nárok na náhradu zvýšených životních nákladů, včetně jejího zvýšení podle ustanovení § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, je třeba posoudit nepřímo cestou analogie podle zákoníku práce proto, že nejbližší oblastí vztahů k služebním vztahům vznikajícím ze služebního poměru vojáka z povolání jsou vztahy pracovněprávní , však dovolací soud nesouhlasí.

Zvláštní povaha služebního poměru vojáků z povolání a z ní vyplývající odlišnosti ve srovnání s pracovním poměrem našla svůj odraz také při stanovení přímé působnosti zákoníku práce na pracovní vztahy vojáků z povolání. Lze jistě přisvědčit úvaze, že služebněprávním vztahům jsou nejbližší vztahy pracovněprávní již z toho důvodu, že se v obou případech jedná o vztahy ze závislé činnosti; nelze však sdílet úvahu, že na základě tohoto hlediska lze vyloučit posouzení věci podle ustanovení § 4 zák. práce. Podle uvedeného ustanovení na pracovněprávní (služebněprávní) vztahy příslušníků ozbrojených sil v činné službě lze zákoník práce vztáhnout, jen pokud to zákoník práce výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy. Protože žádné ustanovení zákoníku práce (srov. ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 1.12.1999, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání), ani žádné ustanovení zvláštních předpisů neumožňuje posouzení bezdůvodného obohacení ve služebním poměru vojáka z povolání na základě ustanovení § 243 zák. práce, kogentní povaha ustanovení § 4 zák. práce proto tím spíše vylučuje aplikaci ustanovení § 243 zák. práce nepřímo cestou analogie .

Závěr odvolacího soudu, který vychází z neslučitelnosti právní úpravy občanskoprávní a zcela samostatné úpravy vztahů pracovněprávních či jim obdobných vztahů ze služebního poměru, pomíjí, že právní úprava obou typů těchto vztahů navzájem je rovněž zcela samostatná a jedna od druhé oddělená. Zvláštní povaha služebního poměru ve srovnání s pracovním poměrem je tak akcentována - jak na to poukazuje dovolatelka - rovněž zákonem č. 143/1992 Sb., který sice považuje za zaměstnance vedle zaměstnanců (příslušníků) v pracovním poměru, i příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a služeb ve služebním poměru, avšak činí tak výlučně pro účely tohoto zákona v souvislosti s vymezením osobní působnosti zákona (srov. § 2 zákona č. 143/1992 Sb.). Že se jedná o okolnost povýtce jen legislativně technické povahy neumožňující dovodit subsidiaritu zákoníku práce a jakýkoli posun ve směru setření rozdílů mezi právní úpravou pracovního poměru na jedné straně a služebního poměru vojáků z povolání na straně druhé, vyplývá jednoznačně z ustanovení § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb., která odlišnosti obou typů závislé činnosti plně respektují; z obecné zásady (§ 25 odst. 1 cit zákona), že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se pracovněprávní vztahy zákoníkem práce [s výjimkou ustanovení § 95 odst. 4, § 111 odst. 1, 2 a 4 a § 112 až 123], jsou výslovně vyčleněny pracovněprávní vztahy zaměstnanců, kteří jsou příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a služeb ve služebním poměru, a tyto vztahy se řídí (pokud tento zákon nestanoví jinak) zvláštními zákony upravujícími jejich služební poměr (§ 25 odst. 2 cit. zákona).

Samotná okolnost, že se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě nevztahovala ustanovení zákoníku práce o bezdůvodném obohacení, však ještě neodůvodňuje závěr, že před datem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, český právní řád úpravu tohoto institutu zcela postrádal. Jestliže tuto úpravu neobsahovala v době vzniku nároku žalobkyně žádná zvláštní právní norma, bylo třeba vztahy z bezdůvodného obohacení posuzovat při neexistenci úpravy zvláštní z hlediska obecné úpravy odpovědnosti za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 až 459 obč. zák. K obdobným závěrům při aplikaci občanského zákoníku ostatně dospěla soudní praxe i při řešení otázek odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s plněním úkolů příslušníků ozbrojených sil již v dřívější době (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 493/96). Uplatněný nárok měl být tedy posuzován podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení a s přihlédnutím k hlediskům stanoveným v § 3 odst. 1 obč. zák. pro výkon subjektivních práv. Protože použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze předem vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždycky v souladu s dobrými mravy, příslušelo v rámci okolností případu z tohoto hlediska posoudit povahu plnění i povahu vztahu, na jehož základě se mu plnění dostalo, účelové určení nároku, okolnost, zda voják nesprávným údajem nepřispěl k vadnému výpočtu poskytnutého plnění, zda plnění přijal v dobré víře apod. Z výše uvedených důvodů není posouzení věci z hledisek právní otázky, pro kterou odvolací soud dovolání připustil, správné.

Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. září 2001

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu