21 Cdo 126/2005
Datum rozhodnutí: 24.01.2006
Dotčené předpisy: § 48 odst. 3 předpisu č. 26/2000Sb., § 48 odst. 4 předpisu č. 26/2000Sb., § 48 odst. 5 předpisu č. 26/2000Sb., § 36 odst. 2 předpisu č. 26/2000Sb., § 71 odst. 2 předpisu č. 182/1993Sb., § 71 odst. 3 předpisu č. 182/1993Sb., § 71 odst. 4 předpisu č. 182/1993Sb.




21 Cdo 126/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. L. F., zastoupeného advokátem, b) J. F., proti žalovanému A., společnosti s ručením omezeným, zastoupenému advokátkou, o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 92/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2004 č.j. 14 Co 165/2004-124, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu ve výroku o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokátu se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku uvedeného pod bodem I.) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2004 č.j. 19 C 92/2002-63 se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že je neplatná veřejná nedobrovolná dražba "budovy čp. 1517 na p.č.st. 2564, pozemku p.č.st. 2564 o výměře 150 m2 - zastavěná plocha a pozemku p.č. 63/19 o výměře 101 m2 - ostatní plocha, manipulační plocha a příslušenství, vše zapsané v KN u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2207 pro k.ú. D., provedená dne 26.3.2002 v 13.30 hodin v aukční síni v P., Š. 38, dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že žalovaný jako dražebník provedl k uspokojení pohledávek K. b., a.s. a Č. s.y, a.s., zajištěných zástavním právem na uvedených nemovitostech, veřejnou nedobrovolnou dražbu, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 40 odst.1 a 2 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalobci a) nebylo doručeno "písemné oznámení o dražbě" a ani "upozornění na zamýšlený výkon práva zástavního věřitele"; žalovaný byl proto povinen od dražby upustit, o čemž byl žalobcem a) písemně vyrozuměn, přesto však dražbu provedl. Žalobci kromě toho zpochybnili odhad prodávaných nemovitostí, kterým byla zjištěna cena ve výši 1.700.000,- Kč, s odůvodněním, že znaleckým posudkem byla v roce 2000 jejich cena stanovena ve výši 3.250.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.1.2004 č.j. 19 C 92/2002-63 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 4.725,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel dne 27.9.2001 s K. b., a.s. smlouvu o provedení nedobrovolné veřejné dražby nemovitostí žalobců k vymožení jejích pohledávek z úvěrových smluv ze dne 2.12.1992 a ze dne 20.1.1994, jejichž konečná splatnost byla stanovena ke dni 30.9.1996 a ke dni 31.12.1997, zajištěných zástavním právem k těmto nemovitostem, že podle čestného prohlášení učiněného K. b., a.s. do notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. J. B. dne 23.5.2001 pod zn. NZ 148/2001 nebyly tyto pohledávky řádně a včas splněny, že nedobrovolná dražba nemovitostí proběhla dne 26.3.2002 a že vydražitelem se stala obchodní společnost P. D., s.r.o. Písemně oznámení o dražbě ze dne 3.11.2001 sice nebylo žalobci doručeno (v rozporu s ustanovením § 10 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) do jeho vlastních rukou, avšak uvedené pochybení není podle názoru soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 46 odst.3 tohoto zákona důvodem k upuštění od dražby, bylo-li mu doručeno písemné upozornění na zamýšlený výkon práva zástavního věřitele; takovéto upozornění bylo žalobci a) doručeno dne 7.5.2001 a žalobkyni b) dne 20.8.2001. Námitku žalobců proti ocenění prodávaných nemovitostí soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalobci přes výzvu žalovaného neposkytli potřebnou součinnost k ocenění nemovitostí a že proto cena nemovitostí byla ve smyslu ustanovení § 13 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů stanovena podle "dostupných údajů, které měl dražebník k dispozici". Protože nebyl zjištěn žádný důvod neplatnosti dražby uvedený v ustanovení § 48 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, není žaloba důvodná.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2004 č.j. 14 Co 165/2004-124 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.350,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.425,- Kč, vše k rukám advokáta, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.350,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.425,- Kč, že advokátu se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce a) v odvolacím řízení 4.800,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit státu "na účet Městského soudu v Praze" na náhradě nákladů řízení 4.800,- Kč a na soudním poplatku z odvolání 1.000,- Kč. Odvolací soud zabývaje se otázkou, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován, dovodil, že dražba prováděná podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 36 občanského zákoníku, neboť k přechodu vlastnického práva na vydražitele nedochází smlouvou, ale příklepem licitátora, že neplatnost této dražby podle ustanovení § 48 odst.3 a 4 zákona č. 26/2000 Sb. je "zásadně neplatností relativní a soud ji může vyslovit pouze na návrh osoby k tomu oprávněné a pouze z důvodů, kterých se tato osoba dovolává", a v prekluzívní lhůtě stanovené zákonem, že "pasivní legitimace v daném případě není založena ani rozhodnutím soudu nebo dohodou účastníků" a "nerozlučné společenství nezakládá ani hmotněprávní povaha předmětu řízení", že podle rozhodnutí soudu o neplatnosti dražby "nelze dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví k nemovitostem" (nic nebrání vydražiteli, aby se domáhal určení svého vlastnického práva) a že v ustanovení § 63 odst.4 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů je upravena zvláštní odpovědnost dražebníka za škodu způsobenou porušením tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá podle názoru odvolacího soudu závěr, že ve sporu o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby z důvodu nesprávného postupu dražebníka je pasivně věcně legitimován pouze dražebník. Z hlediska důvodů neplatnosti dražby odvolací soud dovodil, že písemné oznámení o dražbě bylo žalobci a) řádně doručeno, neboť si zásilku uloženou "na poště" nevyzvedl a za řádné je třeba považovat každé doručení, při němž se zásilka dostane do sféry dispozice adresáta, že však nebylo řádně doručeno žalobkyni b), od níž "se nevrátila doručenka" a žalobkyně b) popřela, že by jí byla zásilka doručena. Žalovaný nebyl přes nedostatek řádného doručení písemného oznámení o dražbě žalobkyni b) povinen od dražby upustit, neboť oběma žalobcům bylo řádně doručeno upozornění na zamýšlený výkon práva. Provedená dražba je však přesto podle názoru odvolacího soudu neplatná; ustanovení § 46 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů sice "osvobozuje dražebníka od povinnosti upustit od dražby v případě, že oznámení o dražbě není doručeno zástavci a dlužníku, pokud jim bylo doručeno upozornění o zamýšleném výkonu práva", ale - vzhledem k tomu, že ustanovení § 48 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů "odlišuje dva odlišné důvody neplatnosti dražby, a to 1) případ, kdy dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, a 2) případ, kdy nejsou splněny podmínky uvedené v § 40 odst.1 a 2 zák. č. 26/2000 Sb." - "znamená to pouze to, že dražba není neplatná z důvodu, že dražebník neupustil od dražby, ale z důvodu nesplnění podmínek § 40 odst.1 a 2 cit. zákona". Dražba provedená dne 26.3.2002 ohledně nemovitostí žalobců je proto neplatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého sice nebyl povinen od dražby upustit, avšak dražba je přesto pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 40 odst.1 a 2 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů neplatná, neboť nelze "logicky" uzavřít, že by žalovaný na jedné straně byl v souladu se zákonem oprávněn dražit a na druhé straně by šlo o neplatnou dražbu a o porušení zákona, které by zakládalo nárok na náhradu škody podle ustanovení § 63 odst.4 tohoto zákona. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci. Uvedl, že žaloba o neplatnost dražby podle ustanovení § 48 odst.3 až 5 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů je "konstruována jako zvláštní druh určovací žaloby s dopředu vymezeným okruhem aktivně legitimovaných osob, kterým ex lege svědčí naléhavý právní zájem", a že tedy "nejde o určovací žalobu podle § 80 písm.c) o.s.ř., u které musí být prokázán naléhavý právní zájem". Určí-li soud, že dražba je neplatná, má to za následek, že "původní vlastník, jehož vlastnictví je uvedeným deklaratorním rozhodnutím postaveno najisto, se může ujmout oprávněné držby předmětu dražby", neboť vydražitel musí věc vrátit vlastníkovi. Podle názoru dovolatele z uvedeného vyplývá, že v řízení o neplatnost dražby jsou pasivně věcně legitimováni nejen dražebník, ale i navrhovatel a vydražitel, neboť se jedná o "osoby, které jsou rozhodnutím v tomto řízení přímo dotčeny ve svém právním postavení", a nelze "připustit, aby se vydražitel dozvěděl o případné neplatnosti dražby až v následném soudním řízení, v němž bude žalován na vyklizení nemovitosti jako předmětu neplatné dražby, neboť zákon č. 26/2000 Sb. neukládá dražebníkovi, aby v případě, že dražba bude prohlášena za neplatnou, vydražitele o této skutečnosti informoval". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech.

Dovolání žalovaného směřuje též proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla přiznána advokátu, jenž byl Českou advokátní komorou "ustanoven" zástupcem žalobce a), odměna a náhrada hotových výdajů, "splatná po právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím Městského soudu v Praze". Účastníkem řízení ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ten, komu byl zástupce ustanoven, a ustanovený zástupce. Práv a povinností žalovaného se uvedené rozhodnutí netýká, přiznáním odměny a náhrady hotových výdajů advokátu za zastupování žalobce a) nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech a není proto ani oprávněn (subjektivně legitimován) podat proti němu dovolání.

Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokátu bylo podáno tím, kdo k tomuto mimořádnému opravnému prostředku není oprávněn, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - s ohledem na to, že napadená veřejná nedobrovolná dražba byla provedena dne 26.3.2002 - podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona o veřejných dražbách").

Podle ustanovení § 48 odst.3 zákona o veřejných dražbách může dlužník, zástavce, vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastník dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst.1, 2 a 4, § 39 odst.1 až 8, 10 a 12, § 40 odst.1 a 2, § 43 odst.1 až 3 nebo § 46 odst.1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška vlastníkovi předmětu dražby, zástavci, je-li osobou odlišnou od vlastníka předmětu dražby, nebo dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.

Podle ustanovení § 48 odst.4 zákona o veřejných dražbách může účastník dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 15 odst.1 až 3, § 39, § 42, § 43 odst.1 až 3, 5 až 7, § 44, § 47 odst.1 až 12 a v § 49; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška vlastníkovi předmětu dražby, zástavci, je-li osobou odlišnou od vlastníka předmětu dražby, nebo dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.

Podle ustanovení § 48 odst.5 věty první a druhé zákona o veřejných dražbách jde-li o nedobrovolnou dražbu podle § 36 odst.2, je dlužník, zástavce nebo vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, oprávněn požádat soud, aby vyslovil neplatnost dražby, pokud nebyl navrhovatel oprávněn navrhnout provedení nedobrovolné dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Není-li právo uplatněno do 1 roku po udělení příklepu, zaniká.

Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm.a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání.

Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy jak je tomu například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud správně dovodil, že veřejná dražba prováděná podle zákona o veřejných dražbách není právním úkonem a že titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem je příklep licitátora [srov. § 2 písm.a) zákona o veřejných dražbách]. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm.n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 48 odst.1 zákona o veřejných dražbách).

Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních § 48 odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (věcně legitimována) a byla-li žaloba podána v těchto ustanoveních uvedených prekluzívních lhůtách.

Žaloba o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. Podání této žaloby má totiž oporu v ustanovení § 48 odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách a žalobu lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Oprávnění (věcnou legitimaci) k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby (tj. právo domáhat se vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby) zákon poskytuje ve vztahu k důvodům neplatnosti vypočteným v ustanovení § 48 odst.3 zákona o veřejných dražbách "dlužníku, zástavci, vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli", ohledně důvodů neplatnosti dražby uvedených v ustanovení § 48 odst.4 zákona o veřejných dražbách "účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli" a "dlužníku, zástavci a vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce", jestliže neplatnost nedobrovolné dražby provedené podle ustanovení § 36 odst.2 zákona spočívá v důvodu uvedeném v ustanovení § 48 odst.5 tohoto zákona. Kdo je v řízení o této žalobě pasivně věcně legitimován, však zákon o veřejných dražbách výslovně nestanoví.

Při úvaze, která z osob zúčastněných na veřejné nedobrovolné dražbě je v řízení o neplatnost této dražby pasivně věcně legitimována, je třeba přihlédnout k výše nastíněné právní povaze veřejné nedobrovolné dražby, zmíněným předpokladům pro vyslovení její neplatnosti a důsledkům, které z vyslovení neplatnosti dražby vyplývají pro právní vztahy těchto osob, jakož i k tomu, že účinek rozhodnutí o žalobě - jak vyplývá především z povahy neplatnosti dražby - se musí vztahovat na všechny, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká, a že závěr o platnosti dražby musí pro všechny, jejichž práv a povinností se týká, vyznít stejně. Uvedená hlediska vyžadují, aby se řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby vždy zúčastnili její navrhovatel, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel, popřípadě jejich právní nástupci, tedy všichni, jejichž práv a povinností se rozhodnutí o žalobě o neplatnosti dražby (již ze samotné své podstaty) týká (musí týkat), neboť musí být zajištěno, aby - protože rozhodnutí o žalobě bude působit na jejich práva a povinnosti - mohli za řízení v zájmu ochrany svých práv a oprávněných zájmů vykonávat ohledně žalobou napadené dražby svá procesní práva, popřípadě plnit své procesní povinnosti a přispět tak k dosažení účelu řízení (tj. rozhodnutí o žalobě v souladu s hmotným právem), a aby vůči všem, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká, byla otázka její neplatnosti vyřešena rozhodnutím soudu závazně (§ 159a odst.1 a 4 o.s.ř.). Nepodala-li některá z těchto osob žalobu, musí všechny vystupovat na žalované straně a mají za řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst.2 o.s.ř.).

S názorem odvolacího soudu, podle kterého je pasivně legitimovanou osobou pouze dražebník, nelze souhlasit. Odvolací soud totiž nebere náležitě v úvahu, že rozhodnutí o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby se týká práv a povinností dalších osob a že určení neplatnosti dražby má - jak správně uvádí dovolatel - za následek, že na vydražitele nepřešlo vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, že práva k předmětu dražby zůstala zachována přes udělený příklep dosavadnímu vlastníku (jiné oprávněné osobě) a že tím odpadl zdroj, z něhož měla být uspokojena pohledávka navrhovatele dražby; rovněž pro tyto osoby musí být otázka neplatnosti dražby rozhodnutím soudu vyřešena závazným způsobem. Uvedené důsledky určené neplatnosti nedobrovolné dražby neumožňují, aby za pasivně legitimovanou osobu byl v řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby považován pouze dražebník.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že řízení o určení (vyslovení) neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst.2 o.s.ř.

Žalobci žalobou o určení neplatnosti dražby napadají platnost veřejné nedobrovolné dražby, provedené - jak bylo soudy zjištěno - podle ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách. V průběhu dovolacího řízení však ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách bylo nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10.5.2005). Za této situace je pro posouzení neplatnosti napadené dražby především určující posouzení otázky, zda a jaké důsledky může Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací vyvodit z toho, že ustanovení zákona, na kterém odvolací soud založil své právní závěry, bylo v průběhu dovolacího řízení jako protiústavní zrušeno.

Podle ustanovení § 71 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 182/1993 Sb.") jiná pravomocná rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.

Podle ustanovení § 71 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, nejsou v soudní praxi žádné pochybnosti o tom, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu ČR přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nesmí soud již v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení) založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71 odst.2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.

V dovolacím řízení platí, že pro posouzení správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodný stav v době jeho vyhlášení (vydání); dovolací soud proto nemůže přihlížet ani ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1994 sp. zn. 7 Cdo 81/93, kterým byl uveřejněn pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Uvedený závěr se použije jak v případě, že ke změnám zákona došlo činností moci zákonodárné (Parlamentu České republiky), tak i tehdy, došlo-li ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nálezem Ústavního soudu ČR; v obou případech totiž změněná nebo zrušená právní úprava přestává působit v budoucnu (tedy v době po jejich přijetí a vyhlášení).

Při zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je třeba vzít v úvahu též důvod, pro který Ústavní soud ČR ke zrušení přistoupil, tj. rozpor s ústavním pořádkem [srov. Čl. 87 odst.1 písm.a) Ústavy]. Ačkoliv ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dochází s účinky do budoucna, nemůže být pominuto, že stav protiústavnosti (rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již v době rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, i když nebyl (zatím) k tomu Ústavou povolaným orgánem (Ústavním soudem ČR) deklarován, neboť jinak by došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Protože soudy (včetně Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího) nemohou při řešení věci použít zákon (jeho jednotlivé ustanovení), který byl Ústavním soudem ČR shledán protiústavním, soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud ČR později protiústavním, aniž by bylo rozhodné to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem ČR s účinky do budoucna také zrušeno (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že v posuzovaném případě musí být přihlédnuto též k tomu, že ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách bylo protiústavní již v době rozhodování věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem, i když tato protiústavnost byla Ústavním soudem ČR deklarována (nálezem ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb.) až v průběhu dovolacího řízení. Dovozené přihlédnutí pak má za následek, že dotčená veřejná nedobrovolná dražba nemůže být platná.

Aniž by bylo potřebné se zabývat jinými námitkami dovolatele, z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. ve výroku ve věci samé a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2006

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu