21 Cdo 1235/2011
Datum rozhodnutí: 05.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta prní o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 1235/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. D., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. č. 109/1, proti žalované UXA spol. s r.o. se sídlem v Brně, Plotní č. 546/45, IČO 44013353, zastoupené JUDr. V. R., o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 182/91, o dovolání žalobce rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010 č.j. 15 Co 87/2010-321, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.11.2010 č.j. 15 Co 87/2010-321, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22.7.2009 č.j. 43 C 182/91-293 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 40.000,- Kč s úroky z prodlení a o placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 700,- Kč počínaje dnem 9.3.1990, vše z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání anebo obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).

I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy (zejména vypracování nového revizního znaleckého posudku, odborné posouzení příslušného ordinariátu chorob z povolání, výslech žalobce jako účastníka řízení a odmítl převzít žalobcem předložené odborné vyjádření Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce), a vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že žalobce neprokázal, že dne 30.10.1985 utrpěl u žalované pracovní úraz úrazovým dějem, jak popisoval žalobce , že nepříznivý zdravotní stav žalobce není v příčinné souvislosti s tvrzeným úrazem , že u žalobce nebyla prokázána nemoc z povolání , že zdravotní postižení žalobce není důsledkem jeho nepřevedení na jinou práci, neboť k degenerativnímu poškození meziobratlových plotének žalobce nedošlo v důsledku výkonu práce, ale v souvislosti s vrozenou vývojovou anomálií , a že proto nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností zaměstnavatele a zdravotním stavem žalobce ), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže dovolatel především polemizuje se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítá, že kolektiv znalců Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, který vypracoval revizní ústavní znalecký posudek ze dne 10.9.2008, pouze prostudoval soudní spis, nestudoval zdravotnickou dokumentaci žalobce od roku 1994 a ani si ji nevyžádal, neprováděl jeho vyšetření, nehodnotil a nezpracovával výsledky takového vyšetření , vyjadřoval se k možné existenci nemoci z povolání u žalobce, ačkoli k tomu je oprávněn pouze lékař ordinariátu nemocí z povolání , a aniž by odstranil odvolacím soudem vytýkané vady dříve podaného znaleckého posudku MUDr. René Mostera, CSc. ze dne 19.11.1994 , s tímto posudkem se ztotožnil , třebaže jmenovaný znalec neměl v té době k dispozici lékařské nálezy, které byly u žalobce zjištěny později , a navíc znalec Moster je ortoped , zatímco zdravotní potíže žalobce jsou z 95% neurologické .

Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o existenci pracovního úrazu (příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a poškozením zdraví žalobce), o eventuelní existenci nemoci z povolání a o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a tvrzenou škodou, kdy podle názoru dovolatele ke zhoršení zdravotního stavu žalobce mělo docházet tím, že nebyl přeřazen na jinou pro něho vhodnou práci , na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody na zdraví žalobci , za niž odpovídá žalovaná . Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolatel zároveň opomíjí, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem (úrazovým dějem), resp. porušením právní povinnosti zaměstnavatelem a případně vzniklou škodou není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (k tomu obdobně srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 300/2001 ze dne 21.2.2002).

Jestliže dovolatel v této souvislosti poukazuje na právní názor vyslovený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1962, sp. zn. 4 Cz 86/61, uveřejněném pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1963, podle kterého existence určitého chorobného stavu (vrozené nebo získané predispozice), třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno výkonem práce jako jednou z hlavních příčin , potom přehlíží, že skutkový závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neexistenci příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a poškozením zdraví žalobce vyplývá ze zhodnocení obsahu výše zmíněných znaleckých posudků, v nichž znalci po náležitém odůvodnění dospěli k závěru, že událost ze dne 31.10.1985 (kdy žalobci při zvedání odlitků tzv. ruplo v zádech), popisovaná žalobcem jako pracovní úraz, nesplňuje kriteria úrazu , a že hlavní a podstatnou příčinou nepříznivého zdravotního stavu žalobce nebyl pracovní úkon (a s ním spojená tělesná námaha), ale předchozí degenerace meziobratlové ploténky, v jejímž vazivovém prstenci (již dříve) vznikne radiální trhlinka . Při zjišťování toho, co bylo příčinou škody na zdraví žalobce, tedy bylo postupováno v souladu s ustálenou soudní praxí, která vychází z názoru, že pracovním úrazem se rozumí takové poškození zdraví zaměstnance, jehož příčinou byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy že k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné; přitom musí jít o příčinu podstatnou, důležitou a značnou (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1975 Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 94 a násl., a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30.6.1961 sp. zn. 4 Co 172/61, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1962).

Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak výše uvedeno přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. října 2011

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu