21 Cdo 1234/2014
Datum rozhodnutí: 03.03.2015
Dotčené předpisy: § 50 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007, § 50 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007, § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007, § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007




21 Cdo 1234/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně MgA. Mgr. art. J. S. , zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4 Modřanech, K Dolům č. 1924/42, proti žalovanému EKOSPOL a. s. se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 747/19, IČO 63999854, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 6.962,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 108/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013 č. j. 64 Co 346/2012-253, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Dopisem ze dne 23. 3. 2007 nazvaným Výpověď žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní ruší pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyně, která je u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 1. 2006 ve znění jejích dodatků zaměstnána jako projektant-architekt s organizačním zařazením do oddělení projekce v sektoru přípravy staveb, se na základě rozhodnutí vedení společnosti z 3. 1. 2007 o organizačních změnách ve společnosti a o změně úkolů vybraných oddělení společnosti, včetně odd. projekce stala nadbytečnou.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dovolenou 6.962,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u ní nebyl dán výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalovaný přijal od 1. 4. 2007 do pracovního poměru na totožnou pozici, jakou dosud zastávala žalobkyně , dva nové zaměstnance, a to Ing. arch. S. U. a Ing. M. K., že skutečným důvodem výpovědi byla neochota žalovaného zaplatit žalobkyni odměny za dokončené projekty, na kterých se podílela, a že s rozhodnutím žalovaného o organizačních změnách ve společnosti ze dne 3. 1. 2007 nebyla seznámena. Dále uvedla, že žalovaný jí nezaplatil náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 10 pracovních dnů ve výši 6.962,- Kč.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že objektivním důvodem pro rozhodnutí žalovaného o nadbytečnosti žalobkyně byla její, pro potřeby žalovaného nevyhovující kvalifikace a chybějící zkušenosti a praxe zejména ve výstavbě inženýrských sítí a bytových projektů, že všichni jeho zaměstnanci přijatí na funkci projektant-architekt po 3. 1. 2007 včetně Ing. arch. S. U. a Ing. M. K. mají vysokoškolské vzdělání stavebního a technického zaměření a že s rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2007, na jehož základě se stala nadbytečnou, byla žalobkyně seznámena jednak osobně svým přímým nadřízeným Ing. J. Z., a jednak v rámci pravidelných porad a informačním přípisem vedení společnosti všem zaměstnancům.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 8. 2010 č. j. 30 C 108/2007-71 vyhověl žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, zastavil řízení co do částky 6.962,- Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.000,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Čižinského. Na základě zjištění, že po doručení výpovědi žalobkyni přijal žalovaný na stejnou pracovní pozici do oddělení projekce, které nebylo zrušeno ani reorganizováno, dva nové zaměstnance, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni nesplňuje zákonné náležitosti . Uvedl, že záležitost , kdy představenstvo žalovaného rozhodlo o personálních změnách v oddělení projekce , nelze řešit výpovědí pro nadbytečnost danou zaměstnanci, který zaměstnavateli nevyhovuje, jestliže jeho pracovní pozice zůstává , ale případně jinými právními prostředky (převedení na jinou práci, dohoda, výpověď z jiných zákonných důvodů) .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2011 č. j. 64 Co 502/2010-126 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobkyně se nestala nadbytečnou ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť za organizační změnu nelze považovat stanovení jiných kvalifikačních předpokladů k výkonu práce projektant-architekt v oddělení projekce (vysokoškolské vzdělání stavebního směru a zkušenosti z praxe), které žalobkyně nesplňovala. Zdůraznil však, že při posouzení, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce dal zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu a že okolnost, jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se věcí zabýval z hledisek ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce , neboť v řízení bylo zjištěno a z výpovědi vyplývá, že byly pro práci zastávanou žalobkyní stanoveny jiné požadavky, aniž se stala nadbytečnou .

Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 11. 5. 2012 č. j. 30 C 108/2007-167 opětovně vyhověl žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 9.400,- Kč a že o odměně ustanovené zástupkyně bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím . Dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobkyni nebyl dán ani důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce spočívající v tom, že by žalobkyně přestala bez zavinění žalovaného splňovat požadavky pro řádný výkon práce, neboť tím, že po uzavření pracovní smlouvy se žalobkyní žalovaný stanovil jiné podmínky pro výkon práce v pozici projektant-architekt , a to důrazem na vysokoškolské vzdělání technického (stavebního) směru, tento stav podle dikce zákoníku práce zavinil a nemůže se tak tohoto zákonného důvodu dovolávat . Kromě toho ani nelze uvést, že by žalobkyně neměla příslušné technické vzdělání , neboť podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně v rámci studia na fakultě architektury Slovenské technické univerzity absolvovala zkoušky nebo zápočty mimo jiné z pozemního stavitelství, stavitelství, statiky, stavební fyziky, technického zařazení budov, železobetonových nosných soustav, realizací staveb, projektu stavby a územního plánování.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2013 č. j. 64 Co 346/2012-253 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítá, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč. Vycházel ze zjištění, že příkazem generálního ředitele žalovaného č. 1/2007 bylo vedoucím zaměstnancům uloženo provést personální změny v sektoru přípravy staveb za účelem snížení nákladů bytových domů dle navrhovaných projektů a že žalobkyně, jejíž projekty nebyly realizovatelné právě pro vyšší nákladovost a z hledisek technických výstupů je bylo třeba přepracovávat , byla s touto organizační (personální) změnou seznámena prostřednictvím svého nadřízeného Ing. Z., který na základě příkazu generálního ředitele zjišťoval příčiny, proč ze sektoru přípravy staveb vycházely výstupy projektů, které nesplňovaly stavebně technická a ekonomická kritéria, a to jednak v rámci projednání rozhodnutí o organizační změně, jednak v rámci jednání o ukončení pracovního poměru dohodou , při nichž Ing. Z. sdělil žalobkyni zaměstnavatelem nově určené kvalifikační předpoklady pro výkon funkce inženýr-architekt (vysokoškolské vzdělání technického směru). Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy důvod výpovědi musel být oběma stranám zřejmý, odpovídá jeho vymezení ve výpovědi ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že stanovením jiných podmínek pro výkon práce na pozici projektant-architekt s důrazem na vysokoškolské vzdělání technického (stavebního) směru žalovaný zavinil, že žalobkyně přestala splňovat požadavky pro řádný výkon práce, neboť zaměstnavatel je oprávněn dříve stanovené požadavky pro řádný výkon určité práce změnit, zejména ukazuje-li se, že prostřednictvím dosud vymezených požadavků není možné dosahovat odpovídajících pracovních výsledků. Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru naplňuje předpoklady skutkové podstaty výpovědního důvodu ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně podřadil výpovědní důvod pod § 52 písm. f) zákoníku práce , přestože z písemné výpovědi nevyplývá, že pro práci zastávanou žalobkyní byly stanoveny jiné požadavky či něco jiného, co by jakýmkoli způsobem naznačilo , že výpověď byla dána z jiného důvodu než z důvodu organizačních změn a změn úkolů vybraných oddělení; výpověď z pracovního poměru proto nesplňuje požadavky stanovené v ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce. Žalobkyně nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že zaměstnavatel je oprávněn v době trvání pracovního poměru měnit své požadavky na vzdělání zaměstnance pro jím zastávanou pracovní pozici, neboť takový závěr by podle názoru žalobkyně vedl k tomu, že by se zaměstnavatel nepohodlného zaměstnance, k jehož výpovědi však nelze použít ani jeden z výpovědních důvodů, zbavil tak, že by v průběhu jeho pracovního poměru jakkoliv libovolně, účelově nebo i fiktivně změnil podmínky kladené na jeho pracovní pozici a pro jejich nesplnění by mu dal výpověď . Žalobkyně zdůrazňuje, že úmyslem žalovaného bylo dát jí výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a že až v průběhu řízení žalovaný začal hovořit o výpovědním důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Dovolatelka má za to, že ani tento výpovědní důvod nebyl naplněn, neboť k nesplnění požadavků pro řádný výkon práce bez zavinění zaměstnavatele nemohlo dojít, a to jednak proto, že ke změně požadavků došlo vinou zaměstnavatele, a jednak proto, že žalobkyně splňuje i dodatečně změněné podmínky pro řádný výkon práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhovuje.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Zdůraznil, že jeho snahou bylo od počátku provést strukturální změnu ve složení zaměstnanců na oddělení projekce, aniž by však na tomto oddělení zároveň snižoval jejich celkový počet .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jakým způsobem je zaměstnavatel povinen vymezit důvod výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 23. 3. 2007 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zák. práce.

Podle ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52 zák. práce), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná; důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011].

Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 52 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Důvod výpovědi z pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď. Pomocí výkladu právního úkonu však nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011). Při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, naproti tomu není významné, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1768/2000).

V projednávané věci žalovaný odůvodnil výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni dopisem ze dne 23. 3. 2007 tím, že se žalobkyně na základě rozhodnutí vedení společnosti z 3. 1. 2007 o organizačních změnách ve společnosti a o změně úkolů vybraných oddělení společnosti, včetně odd. projekce stala nadbytečnou. Z takto vymezeného důvodu výpovědi je zřejmé, že žalovaný v ní uvedl skutečnosti, které jestliže by skutečně nastaly by naplnily skutkovou podstatu výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, podle něhož zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Protože důvod je ve výpovědi skutkově vymezen tak, že jej není možné zaměnit s jiným důvodem, neboť na základě skutkových údajů uvedených žalovaným ve výpovědi jej lze odlišit od jiných skutečností, na nichž by mohl (obecně vzato) spočívat stejný nebo jiný důvod výpovědi vypočtený v ustanovení § 52 zák. práce, měly se soudy zabývat tím, zda skutečnostmi uvedenými ve výpovědi byla vskutku naplněna skutková podstata výpovědního důvodu obsaženého v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, tj. tím, zda žalovaný přijal dne 3. 1. 2007 rozhodnutí o změně svých úkolů, svého technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se žalobkyně stala nadbytečnou, a zda tu je příčinná souvislost mezi její nadbytečností a přijatými organizačními změnami, tj. zda se žalobkyně stala právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u žalovaného) nadbytečnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004).

Za stavu, kdy je ze skutkových údajů uvedených ve výpovědi zřejmé, že jejím důvodem byla (měla být) nadbytečnost žalobkyně nastalá v důsledku rozhodnutí žalovaného o organizačních změnách, nemohl odvolací soud v souladu se zákonem dovodit, že důvodem výpovědi je ve skutečnosti nesplňování požadavků žalovaného nezbytných pro řádný výkon práce žalobkyní a spočívajících ve vysokoškolském vzdělání technického (stavebního) směru, a že je proto třeba výpověď posoudit nikoliv z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, nýbrž z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu obsaženého v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, a to ani s přihlédnutím k tomu, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a že za těchto okolností bylo podle zjištění odvolacího soudu mezi účastníky zřejmé, že skutečným důvodem výpovědi bylo nesplňování uvedených požadavků na vzdělání nezbytných pro řádný výkon práce žalobkyní. Tím, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru, by bylo na místě se zabývat pouze v případě, že by nebylo možné provést výklad písemného projevu vůle (obsahu písemné výpovědi z pracovního poměru) jen na základě listiny, v níž je obsažen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2999/2000). Protože z dopisu žalovaného ze dne 23. 3. 2007 je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z důvodu její nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí žalovaného o organizačních změnách a nikoliv pro nesplňování požadavků nezbytných pro řádný výkon práce, a protože pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat vůli, kterou žalovaný ve výpovědi neprojevil, znamenalo by posuzování výpovědi z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce [namísto skutkové podstaty výpovědního důvodu obsaženého v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce] připustit v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 zák. práce dodatečnou změnu důvodu výpovědi.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 23. 3. 2007 naplňuje skutkovou podstatu výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu