21 Cdo 122/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 1685 odst. 1 o. z., § 1684 odst. 1 o. z., § 1684 odst. 2 o. z., § 177 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb., § 178 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb., § 1653 o. z.



21 Cdo 122/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci pozůstalosti po V. F. , zemřelém dne 7. srpna 2014, za účasti 1) D. F. , zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd č. 450/40, 2) M. F. , 3) M. G. a 4) K. G. , všech zastoupených Danielou Christinou Devereauxovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, K Zelené louce č. 1341/20, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 633/2014, o dovolání D. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č.j. 24 Co 148/2015-252, takto:

Dovolání D. F. se zamítá .
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po V. F., zemřelém dne 7.8.2014, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11.9.2014 č.j. 13 D 633/2014-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byl pověřen (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních) Mgr. Radim Neubauer, notář v Praze 1.

Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 4.6.2015 č.j. 13 D 633/2014-202 nařídil soupis pozůstalosti s tím, že "bude proveden dne 23.6.2015 hod. v bytě, který obýval zůstavitel s pozůstalou manželkou"; současně předvolal k soupisu účastníky řízení, uložil pozůstalé manželce D. F., aby v době soupisu umožnila přístup do objektu, kde se bude soupis konat, a ke všem věcem, které se v něm nacházejí, pověřenému soudnímu komisaři, nebo jeho zaměstnanci, který se prokáže písemným pověřením, ostatním účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům, a soudnímu znalci Ing. Milanu Koubovi, a uložil účastníkům řízení, aby při soupisu poskytli soudnímu komisaři potřebnou součinnost, zejména podali na vyžádání informace a vysvětlení a řídili se pokyny soudního komisaře. Soupis pozůstalosti nařídil soud prvního stupně podle ustanovení § 177 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 1685 odst. 1 občanského zákoníku s odůvodněním, že účastníci 2), 3) a 4) uplatnili výhradu soupisu; soupis má být proveden v prostorách, kde se nachází majetek zůstavitele, včetně majetku, který byl ve společném jmění zůstavitele a účastnice 1) [pozůstalé manželky], která právo výhrady soupisu neuplatnila.

Účastnice 1) podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. Namítala v něm, že provedení soupisu v bytě, v němž bydlí, představuje nepřípustný zásah do jejích základních práv a svobod. Má za to, že postup soudního komisaře je fakticky domovní prohlídkou ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "LZPS") a že usnesení o nařízení soupisu pozůstalosti je v rozporu jednak s čl. 12 LZPS, jednak s čl. 7 LZPS zakotvujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a čl. 2 LZPS, ze kterého vyplývá, že státní moc lze uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Bude-li proveden soupis pozůstalosti "zamýšleným způsobem", má účastnice 1) za to, že soudní komisař a každý, kdo vstoupí do jejího obydlí, se dopustí trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 trestního zákoníku.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2015 č.j. 24 Co 148/2015-252 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým byl nařízen soupis pozůstalosti) s tím, že "soupis v bytě, který zůstavitel obýval s pozůstalou manželkou, bude proveden v době, kterou určí soud prvního stupně". Vzhledem k tomu, že účastníci 2), 3) a 4) uplatnili ve lhůtě stanovené zákonem výhradu soupisu, bylo podle názoru odvolacího soudu povinností soudu nařídit soupis pozůstalosti, tedy sepsání veškerého majetku, který se nalézá v prostorách, které zůstavitel za svého života užíval, a v nichž lze proto očekávat, že měl uloženy věci, které byly v jeho vlastnictví nebo spoluvlastnictví (včetně společného jmění manželů), přičemž k těmto prostorám nepochybně patří především místo, kde měl zůstavitel v době úmrtí bydliště. Protože má právo být přítomen soupisu podle § 1684 odst. 2 občanského zákoníku každý z dědiců, tedy i "dědici, kteří v bytě nebydlí", je pozůstalá manželka povinna umožnit při provádění tohoto úkonu přístup do bytu také těmto osobám. Námitka, že nařízení soupisu je neodůvodněným a nezákonným zásahem do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí, nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát, neboť jde o "opatření na základě zákona"; naopak, znemožňování tohoto úkonu je "nepřípustným zásahem do práv dědiců, kteří uplatnili výhradu soupisu", a "nesplněním příkazu soudu". Vzhledem k tomu, že je povinností soudu provést za splnění zákonem stanovených podmínek soupis, nemůže se jednat o uplatňování státní moci v rozporu s čl. 2 LZPS, neboť jde o postup v mezích stanovených zákonem, a soud má zároveň právo ukládat účastníkům, popřípadě i jiným osobám, povinnosti, jejichž splnění je nezbytné k provedení tohoto úkonu. Námitku, že jde o úkon srovnatelný s domovní prohlídkou podle trestního řádu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že naopak neposkytnutí potřebné součinnosti a nesplnění povinnosti zpřístupnit byt je spojeno se sankcemi v podobě možnosti uložení pořádkové pokuty podle ustanovení § 53 odst. 1 o.s.ř. a povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly jejím zaviněním.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala D. F. dovolání. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda "je možné provést soupis pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1685 občanského zákoníku a ustanovení § 177 zákona o zvláštních řízeních soudních v místě, které je obydlím osoby, která s provedením soupisu v tomto obydlí nesouhlasí" a považuje rozhodnutí o nařízení soupisu v rozporu s čl. 12 a čl. 7 LZPS, a současně i v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru dovolatelky není zamýšlený postup soudního komisaře ničím jiným než domovní prohlídkou ve smyslu čl. 12 odst. 2 LZPS. Dovozuje, že uvedený postup nemá žádnou "oporu v zákoně"; ze zákona totiž nevyplývá, že by soud byl oprávněn uložit komukoli povinnost "strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí ve svém obydlí", a nařízení soupisu v bytě dovolatelky je proto nezákonné a protiústavní. Dovolatelka má dále za to, že neprovedení soupisu pozůstalosti v jejím obydlí by nepředstavovalo zásah do práv dědiců, neboť není jasné, zda se zde nachází jakýkoli soudem dosud nezjištěný majetek. Nakonec dovolatelka namítá, že "pozůstalé děti zneužívají dědické řízení k tomu, aby vůči ní získaly neoprávněné výhody pro uplatnění eventuálních dalších nároků, které však s dědictvím nikterak nesouvisejí a jejich postup představuje šikanu v rámci neodůvodněné zášti". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř.") po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda lze provést soupis pozůstalosti v bytě (domě), ve kterém zůstavitel žil před svou smrtí, aniž by byl jeho vlastníkem (spoluvlastníkem, nájemcem), a vlastník (nájemce) tohoto bytu (domu) s provedením soupisu nesouhlasí. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání účastnice 1) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel V. F. zemřel dne 7.8.2014, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s.").

Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu (§ 1685 odst. 1 obč. zák.). Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele (srov. § 1684 odst. 1 obč. zák.). Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky vykonavatel závěti, správce dědictví, každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží, věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, a souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom má právní zájem; odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl (srov. § 1684 odst. 2 obč. zák.).

Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici; nebyl-li správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat soud (§ 1687 odst. 1 obč. zák.). V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687 odst. 2 obč. zák.).

Soud usnesením rozhodne o nařízení soupisu pozůstalosti nebo, odůvodňují-li to okolnosti případu, o jeho nahrazení seznamem pozůstalostního majetku, který vyhotoví správce pozůstalosti a který potvrdí všichni dědici (srov. § 177 odst. 1 z.ř.s.). Nařídí-li soud soupis pozůstalosti, vyrozumí o době a místu jeho provedení všechny osoby, které mají právo být přítomny soupisu a vznášet dotazy a připomínky, nejméně 15 dnů předem (srov. § 178 odst. 1 z.ř.s.)

Soupis pozůstalosti je prováděn neveřejně a nemůže se ho účastnit nikdo jiný, než o kom to stanoví zákon nebo to rozhodne soud. Se souhlasem soudu (soudního komisaře) mohou být přítomny soupisu osoby, které na tom prokáží právní zájem, např. soudem ustanovený znalec, další věřitelé zůstavitele, případně odkazovníci, hrozí-li, že budou nuceni poměrně přispět na povinný díl (§ 1653 obč. zák.). Soupis pozůstalosti se provede v domě zůstavitele, v jeho bytě nebo v jiných prostorách, v nichž jsou nebo mohou být umístěny zůstavitelovy hmotné movité věci, přičemž je třeba v soupisu uvést nejen majetek, který patřil výlučně zůstaviteli, ale také věci, které patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela.

V projednávané věci uplatnili v zákonem stanovené lhůtě právo výhrady soupisu účastníci 2), 3) a 4) v souladu s ustanovením § 1685 odst. 1 obč. zák.; soud prvního stupně tedy nařídil soupis pozůstalosti a určil místo, kde má být soupis proveden. Účastnice 1) se nicméně provedení soupisu ve svém bytě brání a odpírá přístup do bytu soudu (soudnímu komisaři) a všem osobám, které mají právo být přítomny soupisu.

Soud (soudní komisař) v řízení o pozůstalosti z úřední povinnosti zjišťuje všechny rozhodné skutečnosti, aniž by přitom byl omezen tím, co uvádějí účastníci (srov. § 20 odst. 1 z.ř.s.). Majetek zůstavitele a další aktiva pozůstalosti soud (soudní komisař) zjišťuje již v předběžném šetření (§ 139 z.ř.s.), a to zejména ze (veřejných či neveřejných) seznamů nebo systémů vedených podle zvláštních právních předpisů, v nichž je evidován zůstavitelův majetek, např. katastru nemovitostí, registru silničních vozidel, rejstříku ochranných známek, patentového rejstříku, rejstříku průmyslových vzorů, centrálního registru zbraní (§ 140 z.ř.s.), nebo ze sdělení třetích osob, např. bank, poboček zahraničních bank, spořitelních a úvěrních družstev (§ 141 z.ř.s.). V průběhu řízení o pozůstalosti jsou zdrojem zjištění majetku zůstavitele a dalších aktiv pozůstalosti údaje účastníků řízení (zejména dědiců, vykonavatele závěti a správce pozůstalosti), především jimi sestavené seznamy majetku pozůstalosti nebo vydaná prohlášení o pozůstalostním majetku. Jedním ze zdrojů, prostřednictvím kterého lze zjistit zůstavitelův majetek a další aktiva pozůstalosti, je soupis pozůstalosti.

S ohledem na výše uvedené je třeba z ustanovení § 1685 odst. 1 obč. zák. dovodit, že skutečný smysl soupisu pozůstalosti je nutné spatřovat především v tom, že je právním prostředkem, který umožňuje v domě, bytě nebo na jiném místě, kde měl (mohl mít) zůstavitel uloženy své věci, sepsat hmotné movité věci (o nichž lze předpokládat, že patřily zůstaviteli), u nichž hrozí, že by jinak nevyšly najevo a nebyly by tak v řízení o pozůstalosti sepsány do seznamu aktiv pozůstalosti, opatřit doklady, jež mohou nasvědčovat tomu, že zůstavitel měl další majetek nebo dluhy, a případně provést ocenění sepsaných věcí podle shodného prohlášení dědiců nebo provedené osobou, která spravuje pozůstalost, anebo znalcem, byl-li přibrán k soupisu. V případech, že zůstavitel neměl v době smrti umístěny své věci v žádném domě, bytě nebo na jiném místě nebo že místo, kde neměl zůstavitel své věci, nebylo objeveno, soupis pozůstalosti se neprovede.

Zjištění pozůstalostního jmění (provedením soupisu pozůstalosti nebo jiným způsobem) je nezbytné (mimo jiné) pro vydání usnesení o dědictví a skončení dědického řízení, neboť soud vydá rozhodnutí o dědictví, bylo-li zjištěno dědické právo a pozůstalostní jmění, byla-li splněna zůstavitelova nařízení, nedošlo-li k nařízení likvidace pozůstalosti a bylo-li mu prokázáno, že byly splněny povinnosti vůči odkazovníkům, stanovené zákonem jako předpoklad pro potvrzení dědictví (srov. § 184 odst. 1 z.ř.s.).

V projednávané věci je nepochybné, že zůstavitel V. F. bydlel společně s účastnicí 1) [pozůstalou manželkou] v jejím bytě a že místem, kde lze soupis provést, je "tento byt", v němž zůstavitel měl (mohl mít) své věci. Neumožňuje-li účastnice 1) soudnímu komisaři, aby provedl v jejím bytě soupis pozůstalosti za účasti ostatních dědiců (dětí zůstavitele) a soudem ustanoveného znalce, musí být důsledkem takového jednání to, že řízení o pozůstalosti po zemřelém V. F. nelze (zatím) pravomocně skončit a že dědicům nemůže být - s ohledem na princip ingerence státu při nabývání dědictví, ze kterého právní úprava dědického práva vychází - potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli; to samozřejmě neplatí tehdy, bylo-li možné náležitě zjistit pozůstalostní jmění zůstavitele jiným způsobem, například nahrazením soupisu seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici, případně společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (srov. § 1687 odst. 1 a 2 obč. zák.).

V projednávané věci se dosud nepodařilo zjistit stav pozůstalostního jmění bez nutnosti provedení soupisu pozůstalosti. Po nařízení soupisu tedy přetrvávají důvody pro jeho provedení. Brání-li účastnice 1) jeho provedení, hrubě ztěžuje postup řízení a soud jí může uložit podle ustanovení § 53 odst.1 o.s.ř. pořádkovou pokutu.

Námitce dovolatelky o tom, že by provedení zamýšleného soupisu pozůstalosti bylo srovnatelné s domovní prohlídkou podle trestního řádu, nelze přisvědčit. Dovolatelka (vědomě) zaměňuje domovní prohlídku, kterou lze vykonat, je-li tu důvodné podezření, že v bytě nebo v jiném prostoru je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, se soupisem pozůstalosti, jehož účelem je zjistit, zda a jaký zůstavitelův majetek se nachází v místě soupisu. Účastnice 1) je povinna umožnit provedení soupisu ve svém bytě a zároveň umožnit účast na soupisu osobám uvedeným v zákoně, tj. (mimo jiné) ostatním dědicům zůstavitele [účastníkům 2), 3) a 4)] a soudnímu znalci pro účely určení hodnoty majetku zůstavitele v době jeho smrti. Tím, že to odmítá učinit, nebrání nedotknutelnost svého soukromí a obydlí, ale úmyslně maří probíhající řízení o pozůstalosti a brání soudu zjistit skutečný stav pozůstalostního jmění, ačkoliv o to soud usiluje zákonem předepsaným postupem. I když zákon výslovně nestanovuje povinnost osoby strpět vstup osob do svého obydlí a umožnit jim prohlídku a soupis věcí v jejím obydlí, vyplývá taková povinnost bez dalšího ze zákonných ustanovení upravujících soupis pozůstalosti a postup při provedení tohoto úkonu.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání D. F. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po V. F. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu