21 Cdo 1217/2005
Datum rozhodnutí: 09.02.2006
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 209 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 211 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 212a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 120 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1217/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně E. H. Č., ú. p., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému E., spol. s r.o, zastoupenému advokátem, o 74.970,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003 č.j. 29 Co 701/2003-100, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 22/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č.j. 11 Cmo 188/2004-29, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12.11.2003 č.j. 29 Co 701/2003-100 odmítl odvolání podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.2.2003 č.j. 4 C 472/2001-89, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 74.970,- Kč s 10% úrokem od 10.10.2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 18.975,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný přes výzvu soudu prvního stupně ve svém odvolání neuvedl odvolací důvody, neboť "v doplňujícím podání k odvolání toliko uvedl přibližné znění ust. § 205 odst.2 písm.b), d) a g) o.s.ř., aniž své odvolání doplnil, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí po skutkové nebo právní stránce, respektive v čem konkrétně spatřuje nesprávnost postupu soudu". Protože takové odvolání nelze ve smyslu ustanovení § 212a odst.2 o.s.ř. přezkoumat, muselo být odvolání podle ustanovení § 211 a § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný ve smyslu ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost. Žalobu zdůvodnil tím, že jeho odvolání podané proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.2.2003 č.j. 4 C 472/2001-89, doplněné podáním ze dne 1.8.2003, odvolací důvody obsahuje, neboť v něm bylo uvedeno, že "soud nedostatečně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil" a že "soud neprovedl všechny navrhované důkazy, přičemž odkázal na své vyjádření k žalobě". Žalovaný v odmítnutí odvolání krajským soudem spatřuje "odnětí práva jednat před soudem", když soud "vůbec nepřihlédl k tomu, že žalovaný v době, kdy odvolání podával, nebyl již zastoupen advokátem" a že odvolání podával "sám, v časové tísni a bez hlubších znalostí o soudním řízení"; současně "očekával, že bude odvolacím soudem slyšen při ústním jednání a že bude mít možnost se před tímto soudem vyjádřit". Protože "jednou ze zásad soudního řízení v demokratickém státě je zásada dvou instancí", má žalovaný za to, že krajský soud tuto "zásadu porušil, a to ve prospěch procesního formalismu".

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.4.2004 č.j. 36 C 22/2004-12 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč k rukám "jejího právního zástupce". Dospěl k závěru, že krajský soud odmítl odvolání žalovaného podané proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.2.2003 č.j. 4 C 472/2001-89 v souladu se zákonem. Odvolací soud totiž "nepřezkoumává úplně celé řízení soudu prvního stupně, ale pouze to, co je odvolatelem konkrétně namítáno", žalovaný však v odvolání "nic konkrétního nenamítal" a "věci nikterak nepomohl" ani odkaz na vyjádření ze dne 25.10.2002, které bylo učiněno "v úplně jiném stádiu řízení" a které proto nemohlo "reagovat na to, co soud vyslovil v rozsudku".

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2004 č.j. 11 Cmo 188/2004-29 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného proti rozsudku okresního soudu neuvádělo žádné odvolací důvody a že označení odvolacích důvodů obsažené v doplnění odvolání žalovaného učiněném v podání ze dne 1.8.2003 je "nepostačující", neboť představuje "pouhé čtyři řádky nepřesné a neúplné citace zákonných důvodů a odkaz na vyjádření odvolatele ze dne 25.10.2001" a žádné konkrétní důvody, pro které nepovažuje rozsudek soudu prvního stupně za správný, žalovaný neuvedl. Z ustanovení § 205 odst.1 a 2 o.s.ř. přitom vyplývá "nezbytnost konkretizace odvolacích důvodů" a odkaz na vyjádření účastníka v průběhu řízení před soudem prvního stupně je nedostačující, neboť se týká stavu před vydání rozsudku napadeného odvoláním. Žaloba pro zmatečnost proto není důvodná.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že poučení, které mu bylo poskytnuto v původním řízení o tom, jak má své odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.2.2003 č.j. 4 C 472/2001-89 doplnit, nebylo dostatečné. Soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby v doplnění odvolání uvedl, "v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu", žalovaný odvolání doplnil "dle svých možností v souladu s pokyny soudu" a předpokládal, že bude mít možnost "odvolací důvody dále konkretizovat v rámci ústního jednání u odvolacího soudu při přednesu odvolání". Žalovaný dále namítá, že při podání odvolání neměl "žádného zástupce" a že soud prvního stupně měl poučení o doplnění odvolání "této skutečnosti přizpůsobit". Žalovaný dovozuje, že odvolání nemůže být odmítnuto, nebyla-li "oprávněná osoba řádně poučena o náležitostech odvolání nebo jí nebyla poskytnuta dostatečná pomoc", přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.b),

§ 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaný napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 205 odst.1 o.s.ř. v odvolání musí být vedle obecných náležitostí

(§ 42 odst.4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).

Podle ustanovení § 209 věty první a § 43 odst.1 o.s.ř. předseda senátu soudu prvního stupně usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Podle ustanovení § 211 a § 43 odst.2 věty první o.s.ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, odvolací soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení (tj. odvolání), odmítne.

Podle ustanovení § 212a odst.1 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst.2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 212a odst.2 o.s.ř. rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle ustanovení § 212a odst.1 o.s.ř., neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§ 43 a 209 o.s.ř.) ve věcech neuvedených v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř. žádné odvolací důvody.

Podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 mohlo dojít k zastavení řízení u odvolacího soudu pro nesplnění výzvy k odstranění vad odvolání podle tehdy platných ustanovení § 211 a 43 odst.2 občanského soudního řádu jen tehdy, šlo-li o vady, které bránily věcnému vyřízení odvolání (jestliže účastníkem podané odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně svou neúplností nebo nesprávností neumožňovalo pokračovat v odvolacím řízení), a podle ustálené judikatury soudů vada, spočívající v tom, že v odvolání nebyl uveden toliko odvolací důvod, věcnému vyřízení odvolání nebránila (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.3.1979 sp. zn. 3 Cz 18/79, uveřejněný pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998 sp. zn. 27 Cdo 208/98, uveřejněné pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Podle nyní platné právní úpravy (podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001) uvedený právní názor dopadá jen na rozhodování o odvolání, které bylo podáno proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé (na usnesení jen procesní povahy) nebo které směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně nebo usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, jestliže byly vydány v tzv. nesporném řízení (tj. ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř.). Směřuje-li však odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebo usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, které byly vydány v tzv. sporném řízení, z ustanovení § 212a odst.2 o.s.ř. vyplývá, že tato rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže odvolací soud přezkoumat postupem podle ustanovení § 212a odst.1 (tedy z důvodů, které nebyly uplatněny v odvolání), jestliže v odvolání nebyly uvedeny žádné odvolací důvody a jestliže náprava nebyla odvolatelem zjednána ani na základě usnesení, kterým byl vyzván k doplnění odvolání o tuto náležitost

(§ 209 a § 43 o.s.ř.), že odvolacímu soudu je tímto způsobem zakázáno, aby posoudil věcnou správnost napadeného rozhodnutí, jestliže odvolání neobsahuje přes výzvu soudu žádné odvolací důvody (tj. konkrétní vylíčení toho, v čem odvolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně), a že tedy neuvedení odvolacích důvodů v odvolání samo o sobě brání jeho věcnému vyřízení a pokračování v odvolacím řízení; odvolání proto musí být podle ustanovení § 211 a § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 13/2004, které bylo uveřejněno pod č. 115 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - z uvedeného právního názoru vycházel. Usnesení odvolacího soudu proto z důvodu této otázky nemůže mít po právní stránce zásadní význam.

V dovolání žalovaný rovněž namítá, že nebylo dostatečné poučení, které mu bylo poskytnuto v původním řízení o tom, jak má své odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26.2.2003 č.j. 4 C 472/2001-89 doplnit. Tuto námitku žalovaný - jak vyplývá z obsahu spisu - neuplatnil ani v žalobě pro zmatečnost, ani za řízení před soudy obou stupňů a přišel s ní až v dovolání. Protože důvody žaloby pro zmatečnost mohou být měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232 odst.2 o.s.ř.) a protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti ve věci samé (srov. § 241a odst.4 o.s.ř.), nebylo možné uzavřít, že by z hlediska této (žalovaným v dovolání vznesené) námitky mohlo mít napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť k ní - s ohledem na její novost v řízení - nelze přihlížet jak při posouzení opodstatněnosti dovolání, tak i samotné žaloby pro zmatečnost.

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu