21 Cdo 121/2002
Datum rozhodnutí: 11.11.2002
Dotčené předpisy: § 8 předpisu č. 513/1991Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 243b odst. 4 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 121/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. J. a 2) M. J., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 269/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2000, č.j. 13 Co 24/2000-59, takto:

I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným M. J. zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem Restaurace S., firma J., S. 1/529, P. D. ze dne 23. 10. 1996 byl s žalobcem rozvázán pracovní poměr dle § 53 - hrubé porušení prac. kázně (nedodržování mír podávaných jídel, nedodržování prac. doby) s okamžitou platností .

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dne 23. 10. 1996 je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se nikdy uvedeného hrubého porušení pracovní kázně nedopustil.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 1998, č.j. 27 C 269/96 22, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady právní zastoupení ve výši 5.375,- Kč na účet JUDr. F. V., P., Č. 26 . Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že při namátkových kontrolách dne 30. 9. 1996 a 23. 10. 1996 bylo zjištěno, že žalobce nedodržoval stanovené míry vydávaných jídel, a to v neprospěch zákazníka, a že opakovaně docházel pozdě do zaměstnání. Uvedené porušení pracovní kázně posoudil jako zvlášť hrubé zejména proto, že se jednalo o opakované zjištění a že poškozování zákazníků může zásadně poškodit dobré jméno majitelů restaurace.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 1999, č.j. 20 Co 468/98 - 35, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nedostatečně, případně vůbec nehodnotil důkazy v řízení provedené, považoval rozsudek pro nedostatek odůvodnění za nepřezkoumatelný. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou věcné pasivní legitimace ve sporu a aby v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. své rozhodnutí náležitě zdůvodnil.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 9. 1999, č.j. 27 C 269/96-43, řízení proti druhému žalovanému zastavil, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady právního zastoupení ve výši 11. 725,- Kč na účet JUDr. F. V., P., Č. 26 . Z provedených důkazů měl soud prvního stupně za prokázáno, že při kontrolách dne 30. 9. 1996 a 23. 10. 1996 bylo zjištěno, že žalobce nedodržoval stanovené míry vydávaných jídel, a to v neprospěch zákazníka. Za prokázáno rovněž měl, že žalobce opakovaně docházel pozdě do zaměstnání, což mělo za následek špatnou kvalitu jeho práce jako kuchaře. Oboje porušení pracovní kázně považoval za hrubé, neboť poškozování zákazníků může zásadně poškodit dobré jméno majitelů, přičemž šlo o opakované jednání, a pozdní příchody žalobce do zaměstnání měly zásadní vliv na chod celé restaurace.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2000, č.j. 13 Co 24/2000-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dne 23. října 1996 je neplatné, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám JUDr. J. B. na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.675,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč. Vycházeje z toho, že podpis zaměstnavatele na dopise ze dne 23. 10. 1996 je nečitelný a jako zaměstnavatel je označena Restaurace S. firma J., S. 1/529, P. D. , dovodil, že zaměstnavatel není označen tak, jak stanoví ustanovení § 9 odst. 1 obch. zákoníku; je však nesporné, že zaměstnavatelem žalobce je podle pracovní smlouvy první žalovaný, který učinil též žalobou napadené okamžité zrušení pracovního poměru. Ze znění samotného okamžitého zrušení pracovního poměru podle odvolacího soudu vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není skutkově vymezen tak, jak to vyžaduje ustanovení § 55 zák. práce, neboť v něm není uvedeno, kdy bylo zjištěno nedodržení mír podávaných jídel a kdy žalobce nedodržoval pracovní dobu. Vzhledem k tomu, že zápis o nedodržování pracovní doby a váhy podávaných jídel ze dne 30. září 1996 obsahuje napomenutí žalobci za opakovaný pozdní příchod a nedodržení gramáže vydávaného jídla na úkor zákazníka s tím, že šlo o druhý případ, a v závorce se uvádí ČOI ze dne 31. 10. 1994 zápis v inspekční knize , porušení pracovní kázně v tomto zápise uvedené bylo jediným, které by spadalo do lhůty stanovené v § 53 odst. 2 zák. práce. I kdyby skutečnosti uvedené v tomto zápisu byly pravdivé, je odvolací soud názoru, že nemohou být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť [kromě toho, že údajné porušení pracovní kázně nebylo žádný způsobem ověřeno (snad kromě svědkyň D. a P., které mají určitý vztah k žalovanému) ], nejde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, pro které by bylo možno ze strany zaměstnavatele zrušit se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě; při tomto porušení pracovní kázně by zaměstnavatel mohl dát zaměstnanci výpověď pro závažné porušení pracovní kázně, popř. pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně, podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaní dovozují, že okamžité zrušení pracovního poměru učinil ve vztahu k žalobci jeho zaměstnavatel - první žalovaný, který tuto listinu podepsal. Zaměstnavatel je sice v okamžitém zrušení pracovního poměru označen nesprávně, ale vzhledem k tomu, že právní subjektivita v tomto pracovněprávním vztahu jednoznačně náleží pouze fyzické osobě podnikateli (prvnímu žalovanému), je nutno takový úkon považovat za platný. Jsou přesvědčeni, že vzhledem k tomu, že zákon nepředepisuje nějakou standardní specifikaci důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, a jestliže sám odvolací soud tvrdí, že jediné krácení míry podávaných jídel a pozdní příchod do práce, ke kterému lze podle lhůty uvedené v § 53 odst. 2 zák. práce přihlédnout, je to, jež bylo učiněno 30. 9. 1996, nelze toto jednání zaměnit s jiným. Dovolatelé jsou dále přesvědčeni, že i když pro starší provinění žalobce by nebylo možno postupovat podle § 53 zák. práce, zvyšují tato starší a druhově stejná provinění natolik závažnost porušení pracovní kázně, že nepochybně bylo dosaženo takového stupně závažnosti provinění žalobce, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo plně na místě. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, v jakém rozsahu je v posuzovaném případě dovolání žalovaných přípustné.

Vzhledem k tomu, že výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 9. 1999, č.j. 27 C 269/96-43, jímž bylo řízení proti druhému žalovanému zastaveno, nebyl odvoláním napaden, stal se pravomocným. Odvolací soud tak ve vztahu k druhému žalovanému rozhodoval toliko ve výroku o nákladech řízení mezi ním a žalobcem (v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o.s.ř.) a o zrušení usnesení soudu prvního stupně odvolací soud rovněž rozhodne usnesením (srov. § 223 o.s.ř. ); povahu usnesení tato rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže jsou přičleněna k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Protože se v posuzované věci o žádný z uvedených případů nejedná, není dovolání druhého žalovaného z hlediska ustanovení § 238a o.s.ř. přípustné a Nejvyšší soud ČR je tedy podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. odmítl.

Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání prvního žalovaného přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že v dopise ze dne 23. 10. 1996 označený odesilatel Restaurace S., firma J., S. 1/529, P. D. není označen tak, jak to vyžaduje ustanovení § 9 odst. 1 obch. zákoníku.

Obchodním jménem fyzické osoby je její jméno a příjmení (dále jen jméno ). Obchodní jméno fyzické osoby může obsahovat dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání (§ 9 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen obch. zák. ).

Pod obchodním jménem činí podnikatel fyzická osoba právní úkony při své podnikatelské činnosti (srov. § 8 obch. zák.). Uvede-li v písemném právním úkonu podnikatel své obchodní jméno nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná obchodní společnost, jiná právnická osoba, popř. fyzická osoba). Opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedené obchodní jméno neodpovídalo žádné obchodní společnosti nebo jinému podnikateli, by to pak znamenalo, že právní úkon vlastně nebyl ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřujícímu - učiněn. Ve skutečnosti jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li jí odstranit pomocí výkladu (§ 266 obch. zák., § 240 odst. 3 zák. práce), neplatnost právního úkonu [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. V projednávané věci, jak správně uvedl odvolací soud, je však nesporné, že zaměstnavatelem žalobce je podle pracovní smlouvy první žalovaný, který rovněž učinil žalobou napadené okamžité zrušení pracovního poměru.

Projednávanou věc je třeba posuzovat s ohledem na to, že s žalobcem byl pracovní poměr okamžitě zrušen dopisem ze dne 23. 10. 1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.

Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není v dopise ze dne 23. 10. 1996 dostatečně skutkově vymezen, neboť se v něm neuvádí kdy bylo zjištěno nedodržování mír podávaných jídel, kdy žalobce nedodržoval pracovní dobu, což je významné i z hlediska ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce . S tímto názorem lze souhlasit, neboť z dopisu ze dne 23. 10. 1996 skutečně nelze dovodit, jakým konkrétním jednání žalobce (kdy a jakým skutkem) se měl žalobce hrubého porušení pracovní kázně dopustit. Odvolacímu soudu je však nutno vytknout, že na splnění požadavku vyplývajícího z ustanovení § 55 zák. práce usuzoval jen z obsahu samotného písemného okamžitého zrušení pracovního poměru, aniž by se neurčitost písemného projevu vůle pokusil odstranit jeho výkladem.

Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval zejména tím, za jakých okolností první žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč první žalovaný pracovní poměr okamžitě zrušuje. Při výkladu projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) není - jak uvedeno výše - významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností, jež existovaly v době doručení dopisu ze dne 23. 10 1996 žalobci (neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době doručení dopisu žalobci), za kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, šlo by o neplatný právní úkon.

Vzhledem k tomu, že v řízení dosud nebylo napevno postaveno, jaký konkrétní skutek či skutky byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23. 10. 1996 se žalobcem (zda okamžité zrušení splňuje požadavky § 55 zák. práce), nemohl se dovolací soud zabývat námitkami dovolatele směřujícími do hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně jednáním v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaným.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v přezkoumávaném rozsahu správný, Nejvyšší soud ČR jej podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. v této části zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu