21 Cdo 1206/2004
Datum rozhodnutí: 16.08.2004
Dotčené předpisy: § 243 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1206/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) P. H., a B) P. P., proti žalovanému A. T., s.r.o., o 175.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 108/1998 a 27 C 110/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 16 Co 398/2003-69, takto :

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 3.787,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobami ze dne 5.7.1998 (vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 108/98 a 27 C 110/98) se žalobce A) a žalobkyně B) domáhali, aby jim žalovaný zaplatil každému 87.660,- Kč s 20% úrokem od 15.2.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že pracovali u žalovaného [žalobce A) na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.1992, ve znění pozdějších dodatků, ve funkci vedoucího obchodního oddělení a žalobkyně B) na základě pracovní smlouvy ze dne 26.4.1993, ve znění pozdějších dodatků, ve funkci vedoucí ekonomického oddělení] až do 31.1.1998, kdy ukončili pracovní poměr výpovědí. Za trvání pracovního poměru byla žalobcům (každému z nich) rozhodnutím jednatele žalovaného Ing. F. J. ze dne 29.10.1997 přiznána pracovní odměna podle pracovní smlouvy ve výši 87.660,- Kč, která jim byla také vyplacena. Následně nový jednatel žalovaného Ing. J. S. sdělil žalobcům dopisem ze dne 5.2.1998, že jim za rok 1997 přísluší roční odměna ve výši 49.845,- Kč (1,5% z hrubého zisku za ukončený kalendářní rok 1997); odměnu přiznanou v říjnu 1997 označil za zálohu na tuto roční odměnu a rozdíl mezi zaplacenou zálohou a výší roční odměny (37.815,- Kč) byl žalobcům sražen ze mzdy za měsíc leden 1998. Žalobci namítají, že přijali odměnu ve výši 87.660,- Kč v dobré víře, že se jedná o mimořádnou odměnu. Požadují proto zaplacení mzdy za měsíc leden 1998 každý ve výši 37.815,- Kč a dlužné odměny ve výši 1,5% z hrubého zisku za ukončený kalendářní rok 1997 každý ve výši 49.845,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co věci obou žalobců spojil ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 21.9.1999, č.j. 27 C 108/1998-42, žalobu žalobce A) na zaplacení 87.660,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 15.2.1998 do zaplacení a žalobu žalobkyně B) na zaplacení 87.660,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 15.2.1998 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.025,- Kč na účet advokáta JUDr. J. V. Vycházeje ze zjištění, že podle pracovní smlouvy měli žalobci nárok na základní plat, odměny v předpokládané výši 5.000,- Kč měsíčně, mimořádné nebo zvláštní odměny podle odměňovacího řádu a na odměny ve výši 1,5% z hrubého zisku za ukončený kalendářní rok (zálohy na tuto odměnu mohly být vypláceny v průběhu roku), že v měsíci říjnu 1997 byla každému ze žalobců s platem za tento měsíc a odměnou 5.000,- Kč vyplacena další částka 87.660,- Kč (odpovídající 1,5 % z částky 5,844.000,- Kč, což byl hospodářský výsledek k 30.9.1997), soud prvního stupně dovodil, že uvedená částka byla zálohou na celoroční odměnu. Protože na základě roční účetní závěrky činila roční odměna žalobců (každého z nich) pouze částku 49.845,- Kč, dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když žalobcům srazil ze mzdy rozdíl mezi částkou vyplacenou a částkou nárokovou, tj. 37.815,- Kč; proto žaloby jako nedůvodné zamítl.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.11.2003, č.j. 16 Co 398/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení každý částku 6.050,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odměna ve výši 87.660,- Kč,- Kč vyplacená každému z žalobců byla zálohou na roční odměnu za rok 1997 a nikoliv mimořádnou či zvláštní odměnou, jak tvrdili žalobci. Rovněž uzavřel, že srážka ze mzdy žalobců za měsíc leden 1998 byla provedena v souladu s ustanoveními § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce a § 12 odst.1 písm. b) zákona č. 1/1992 Sb., která umožňují zaměstnavateli provést srážky ze mzdy bez existence dohody se zaměstnancem za předpokladu, že se jedná o zálohu na mzdu, kterou je zaměstnanec povinen vrátit proto, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této mzdy. Námitku žalobců ohledně jejich dobré víry odmítl s odůvodněním, že postup podle ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce vzhledem k tomu, že se jednalo o zálohu nepřichází pojmově v úvahu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesouhlasí se závěrem soudů, že v případě vyplacení částky 87.660,- Kč (každému z nich) se jednalo o zálohu na roční odměnu a nikoliv o mimořádnou či zvláštní odměnu, neboť tento závěr byl opřen o zjištění, že sdělení Ing. F. J. ze dne 29.10.1997 o udělení odměny dle pracovní smlouvy JUDr. K., Ing. J. a oběma žalobcům neobsahuje žádné označení přiznané odměny jako mimořádné či zvláštní ; přitom však - uvádí žalobci neobsahuje ani označení odměny jako roční nebo jako zálohy na roční odměnu . Žalobci proto namítají nedostatečnost provedeného dokazování , neboť podle jejich názoru skutečnost, že něco není výslovně uvedeno v jakékoliv listině, nemůže být důkazem pro skutkový závěr, že obsahem této listiny je jiná skutečnost, která v listině též výslovně uvedena není , a dovozují, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V tom, kdy je vyúčtována mzda zaměstnanci , spatřují žalobci otázku zásadního právního významu; tato otázka má podle nich význam z hlediska oprávnění žalovaného jako zaměstnavatele provést srážku ze mzdy zaměstnance dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o mzdě bez existence dohody se zaměstnancem. Žalobci jsou přesvědčeni, že přiznanou odměnu začal posuzovat jako zálohu na roční odměnu až Ing. J. S. (na začátku roku 1998) a že do té doby byly odměny posuzovány jako mimořádné a tak byly také vyplaceny. Proto žalovaný nebyl oprávněn provést srážku z jejich mzdy; nejednalo se o zálohu na mzdu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Poukázal zejména na to, že dovolání neobsahuje přípustný dovolací důvod, neboť žalobci napadají skutkové otázky a podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. . Pro případ, že by dovolání bylo shledáno přípustným, uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů vychází ze správně zjištěného skutkového stavu věci, který byl také správně právně posouzen.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 11.11.2003), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (podle ustanovení Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 , neboť rozsudek soudu prvního stupně bylo vydán dne 21.9.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.



Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu; uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku (nad rámec ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř.), že proti tomuto rozsudku lze podat dovolání , pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Protože žalobci nenavrhli, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatelé ani netvrdí, že by jí rozsudek odvolacího soudu byl postižen.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení § 3 odst.1 bod 5, § 10 odst.3, § 14 odst.1, § 15, § 16, § 17 odst. 1 písm. a) a § 18 odst.1] vyplývá, že žalovanému přísluší paušální odměna za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč jsou žalobci, a to každý v rozsahu jedné poloviny, tj. v částce 3.787,50 Kč, povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 16. srpna 2004

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu