21 Cdo 1201/2000
Datum rozhodnutí: 31.01.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1201/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z., jako právnímu nástupci V. Z., zemř. 27. 6. 1998, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 437/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 1998, č.j. 20 Co 67/97-110, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 1998, č.j. 20 Co 67/97-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou došlou Okresnímu soudu v Hodoníně dne 31. 3. 1992 domáhala, aby tehdy žalovanému V. Z. byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání "id. 1/3 domu čp. 736 se stpl. 415 o vým. 301 m2 zaps. na LV č. 2367 v k.ú. K. u SG v K.". Žalobu odůvodnila tím, že předmětné nemovitosti, které přešly na stát podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb., ve znění zákona č. 67/1952 Sb., nabyli v roce 1958 rodiče žalovaného na základě protiprávního zvýhodnění, přičemž žalovaný, na něhož byly nemovitosti převedeny darovací smlouvou v roce 1990, je odmítá žalobkyni vydat. Při jednání Okresního soudu v Hodoníně dne 23. 9. 1993 rozšířila žalobkyně svůj požadavek na vydání další jedné ideální třetiny sporných nemovitostí; změna žaloby byla připuštěna. Podáním ze dne 22. 4. 1996 změnila žalobkyně žalobu tak, že požaduje vydat celé nemovitosti; tato změna žalobního návrhu byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18.11. 1996.

Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11. 1996, č.j. 7 C 437/92-82, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 2. 1998, č.j. 7 C 437/92-97, žalobu o uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně je sice osobou oprávněnou podle restitučního zákona, která svůj nárok uplatnila včas, žalovaný však není osobou povinnou sporné nemovitosti vydat, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by jeho právní předchůdci nabyli tyto nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 1998, č.j. 20 Co 67/97-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí vyhověl. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdci žalovaného, manželé V. a M. V., nabyli směnnou smlouvou sporné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. V odvolání rovněž zpochybňovaný závěr soudu prvního stupně dovozující, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání sporných nemovitostí vůči žalovanému včas, odvolací soud shledal správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (V. Z. dne 27. 6. 1998 zemřel a do jeho práv a povinností - pokud jde o sporné nemovitosti - vstoupil jeho syn P. Z. /viz usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 10. 1999, č.j. D 1294/98-60/) dovolání, v němž s výslovným odkazem na dovolací důvody podle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c/ a d/ o.s.ř. jednak brojí proti závěru dovozujícímu, že žalobkyně jako oprávněná osoba uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí včas, jednak polemizuje s hodnocením důkazů týkajících se zjišťování stavu a cen směňovaných nemovitostí. Dovolatel je přesvědčen, že žalobkyně nemůže být osobou oprávněnou podle restitučního zákona, neboť v době, kdy dne 3. 9. 1991 dopisem vyzvala původně žalovaného k vydání nemovitostí, neměla trvalý pobyt na území ČSFR (nyní České republiky) a poté, kdy se v "důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 stala oprávněnou osobou", již žádnou písemnou výzvu nepodala. Pokud jde o zjišťování cen směňovaných nemovitostí, vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že nepravdivě hodnotil tvrzení zemř. V. Z. ohledně rekonstrukce domu v letech 1939-1940 jako osamocené, když rovněž znalec ing. J. K. dospěl k závěru, že ke stavebním úpravám domu čp. 591 došlo, že se "nevypořádal s výpovědí svědka Š., tehdejšího pracovníka ONV K., který uvedl, že se při uzavření směnné smlouvy nevyskytly žádné problémy týkající se cen, a jemu samotnému se hodnota směňovaných věcí jevila jako stejná", a že se sice "dovolává" svědeckých výpovědí svědků K. a M., nebere však v úvahu, že se tito svědci odstěhovali z domu čp. 591 v útlém věku 6 a 10 let a jimi podané svědectví o tom, jak dům v té době vypadal, "je vskutku úsměvné". Ze všech namítaných důvodů dovolatel navrhl, aby "dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen "o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, subjektem k tomu legitimovaným (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dovolání shledal - z jiných než namítaných důvodů - opodstatněným.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnost) a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu tvrzeny nebyly a jejich existence nevyplývá ani ze spisu, trpí řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Zásada, podle níž odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.), neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod čísly 64/66 a 92/68). Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními § 132, § 211 a § 213 o.s.ř.; odvolací řízení je v takovém případě postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96).

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně, zabývaje se skutečnostmi podřaditelnými pojmu nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, příp. v důsledku protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, obsaženým v ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona, provedl - vedle výslechu svědků V. K., L. S., RNDr. J. M. a J. Š. - dokazování listinnými důkazy (směnnou smlouvou ze dne 18. 8. 1958, administrativní dohodou o převodu národního majetku ze dne 25. 3. 1958 a znaleckým posudkem vypracovaným znalcem J. K. (§ 125, § 129 odst. 1 o.s.ř.). Hodnocením všech důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. učinil mimo jiné zjištění, že to byl především tehdejší MNV K., kdo měl zájem na směně nemovitostí a že nemovitosti byly směňovány jako rovnocenné. I když to výslovně neuvedl, význam z hlediska závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti přitom přiznal pouze svědectví J. Š., zatímco výpovědím svědků V. K., L. S., RNDr. J. M., stejně jako v řízení vypracovanému znaleckému posudku a jeho doplňku nepřikládal závažnost, případně ani věrohodnost "neboť svědkové popisovali své subjektivní dojmy, navíc pak se časově ve svých údajích rozcházeli" a "znalec sám upozornil, že nemá ke svému závěru ( rozuměj závěru o ocenění směňovaných nemovitostí v rozdílných hodnotách) objektivní podklady". Odvolací soud naproti tomu při jednáních dne 21. 4. 1998 a 19. 5. 1998 - aniž by opakoval důkaz výslechem svědků (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) - pouze přečetl znalecký posudek, včetně jeho doplňku, provedl nově důkaz smlouvou o pojištění z 21. 7. 1951, dopisem O. s. č. d. z 21. 10. 1953, jakož i "sérií fotografií objektů 591 a 736", a na tomto základě - při zdůraznění závažnosti a věrohodnosti výpovědí svědků M. a K. - učinil skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně; s odkazem na ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř. pak rozsudek soudu prvního stupně změnil, maje za to, že skutkový stav věci zjistil po regulérním doplnění dokazování.

Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta první, o.s.ř.).

Přesto, že již existence vytčené vady vedla dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, považuje dovolací soud za účelné vyjádřit se k námitkám dovolatele, uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.; jeho prostřednictvím žalovaný - byť to nepřesně formuloval - zpochybnil právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalobkyně jako osoba oprávněná k vydání sporných nemovitostí podle restitučního zákona uplatnila svůj nárok na vydání sporných nemovitostí včas.

Restituční zákon ve svém ustanovení § 3 ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. rozdělil občany tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky z hlediska jejich možnosti uplatňovat v něm upravené restituční nároky do dvou kategorií podle toho, zda na území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky měli trvalý pobyt, tedy zda splňovali podmínku trvalého pobytu či nikoliv. Zatímco příslušníkům první z nich, kteří tehdy podmínku trvalého pobytu splňovali, umožnil jako oprávněným osobám uplatnit příslušné restituční nároky, ostatní, tedy příslušníky druhé kategorie, tj. státní občany tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky, kteří z nejrůznějších důvodů na území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky trvale nepobývali, z uplatnění těchto nároků vyřadil tím, že jim právě v důsledku nesplnění podmínky trvalého pobytu statut oprávněných osob nepřiznal.

Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 1994 publikovaným pod č. 164/1994 Sb. (dále jen "nález č. 164/1994 Sb.") bylo dnem 1. listopadu 1994 zrušeno:

1) V ustanovení § 3 odst. 1 zákona číslo 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za /druhou/ čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území", a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, označeném jako odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území".

2) V ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".

Uvedené části shora zmíněných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, zrušil Ústavní soud České republiky poté, co se zabýval otázkou ústavnosti zúžení okruhu osob, jímž byly způsobeny některé majetkové a jiné křivdy z občanskoprávních a pracovněprávních úkonů a ze správních aktů, které byly v tzv. rozhodném období učiněny v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektujícími práva občanů vyjádřená v mezinárodních smlouvách či jiných dokumentech závazných pro náš stát. Dovodil, že i při existenci pouze relativní rovnosti potencionálně zainteresovaných fyzických osob nemůže ústavněprávní koncepce základních lidských práv České republiky tolerovat existenci zužujícího ustanovení co do okruhu subjektů práva podle kritéria trvalého pobytu na území tehdy už České republiky a vyslovil názor, že ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavec 2) restitučního zákona před uvedeným nálezem, pokud normovalo jako předpoklad postavení oprávněné osoby též podmínku trvalého pobytu, je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti lidí zakotveným v Listině základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. V logické návaznosti na tento závěr pak Ústavní soud České republiky výslovně zrušil slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 restitučního zákona, ve znění před citovaným nálezem, a v této souvislosti konstatoval, že citovaná ustanovení jsou s ustanoveními § 3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavec 2) organicky spojena, neboť normují způsob, jímž může a musí oprávněná osoba svůj nárok realizovat.

Nález č. 164/1994 Sb. ve skutečnosti nevytvářel novou kategorii oprávněných osob, jeho účelem bylo pouze zrušit neústavní ustanovení restitučního zákona a umožnit občanům původně České a Slovenské Federativní Republiky, tehdy už České republiky, kteří neměli trvalý pobyt na území republiky /nesplňovali neústavní podmínku trvalého pobytu/ a nemohli tak právě z tohoto důvodu svůj nárok podle restitučního zákona úspěšně uplatnit, aby mohli restitučním zákonem přiznané nároky řádně, tedy v restitučním zákoně stanoveným způsobem, realizovat. Jinak řečeno, uvedený nález pouze odstranil a do budoucna zamezil kategorizaci občanů tehdy už České republiky při uplatňování nároků ve smyslu restitučního zákona podle neústavní podmínky trvalého pobytu a současně zrušením uvedené neústavní podmínky umožnil uplatnit restituční nároky i těm občanům původně České a Slovenské Federativní Republiky, tehdy už České republiky, kteří byli právě v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu (nikoliv však podmínky státního občanství) z uplatnění restitučních nároků podle restitučního zákona ve znění před uvedeným nálezem vyřazeni.

S odkazem na shora podaný výklad nelze dovozovat, že by občané původně České a Slovenské Federativní Republiky, posléze České republiky, kteří neměli trvalý pobyt na jejím území, museli výzvu k vydání věci učinit výlučně v době šesti měsíců od účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. Pokud podali výzvu k vydání věci již v původní lhůtě stanovené restitučním zákonem, tj. v době do 30. 9. 1991, měla taková výzva právní účinky s ní spojené, tj. zakládala - při splnění dalších restitučním zákonem stanovených podmínek - nárok na vydání věcí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník I číslo 10/1997).

V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2001

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová