21 Cdo 1178/2009
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 476b obč. zák., § 35 odst. 1 obč. zák., § 132 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.




21 Cdo 1178/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. M. , proti žalovanému O. F. , zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Výhledské náměstí č. 1016, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 67/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2008, č. j. 26 Co 220/2008-88, takto:

I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá ; jinak se dovolání žalovaného odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 6.4.2007 se žalobce domáhal určení, že je dědicem po zůstavitelce H. K., roz. F., zemřelé dne 23.7.2006 . Uvedl, že na základě závěti, sepsané formou notářského zápisu notářem JUDr. Ladislavem Hejrelem, sp.zn. N 236/2000, NZ 233/2000, dne 23.10.2000, je závětním dědicem po zůstavitelce ; že v dědickém řízení byl usnesením ze dne 13.1.2004, č.j. 18 D 974/2006-56, odkázán, aby ve lhůtě jednoho měsíce podal u soudu žalobu ; že s manželem zůstavitelky měl nejen pracovní, ale i přátelský vztah ; že v době jeho nemoci se staral o vše, oč jej zůstavitelka a její předemřelý manžel požádali ; že po smrti manžela zůstavitelky zůstavitelku dál navštěvoval, staral se o ni po dobu její nemoci ; že se staral o údržbu zůstavitelčina domu a zahrady a obstarával pro zůstavitelku nákupy ; že se zůstavitelkou jezdil po doktorech, staral se o jejího psa i drůbež ; že proto zůstavitelka sepsala závěť, ve které jej ustanovila svým jediným dědicem ; že si je jistý, že závěť, kterou posléze předložil žalovaný, vznikla až po smrti zůstavitelky, tudíž je nepravá a podpis zfalšovaný ; že žalovaný se snaží získat nemovitost nepoctivým způsobem .

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 12.3.2008, č.j. 6 C 67/2007-49, žalobu zamítl; žalobci současně uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově na náhradě nákladů řízení 7.054,- Kč a žalovanému k rukám jeho zástupkyně 21.846,- Kč. Dospěl k závěru, že podpis zůstavitelky na závěti datované 19.7.2006 je jejím vlastnoručním a pravým podpisem ; že bylo prokázáno, že zůstavitelka závěť podepsala před svědky, kteří na závěť rovněž připojili své podpisy ; že závěť tak splňuje náležitosti dle ustanovení § 476b obč. zák. a jako později sepsaná ruší závěť, která byla v r. 2000 sepsána ve prospěch žalobce .

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.12.2008, č.j. 26 Co 220/2008-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.054,- Kč a odvolacího řízení 2.008,- Kč a dále České republice na účet Okresního soudu v Trutnově na náhradě nákladů řízení 7.054,- Kč. Uvedl, že v rozsahu přípustném v systému neúplné apelace doplnil dokazování o opětné výslechy svědků závěti D. a Ch. ; že na základě výsledků doplnění dokazování dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí není věcně správné ; že odvolání žalobce obsahovalo tři pro uplatněný nárok relevantní námitky, a to námitku, že podpis zůstavitelky na závěti datované dne 19.7.2006 není jejím vlastnoručním podpisem, že svědkyně D. je osobou blízkou touto závětí povolaného dědice a že zůstavitelka před svědky neprojevila, že listina s předmětnou závětí obsahuje její poslední vůli ; že žalobci se nepodařilo prokázat, že zůstavitelka spornou závěť nepodepsala a že svědkyně D. je osobou blízkou žalovanému ; že při jednání před okresním soudem se žádný ze svědků nezmiňoval o tom, že by zůstavitelka při podpisu závěti tento svůj úkon jakkoli komentovala ; že svědek Ch. dokonce výslovně uvedl, že o závěti se zůstavitelkou nemluvil ; že svědkyně D. si vybavila pouze komentování podpisu závěti zůstavitelkou při použití novin jako podložky a současně potvrdila, že při návštěvě, kdy se podepsala závěť, se o závěti už vůbec nemluvilo a že kdyby zůstavitelka jakýmkoliv způsobem projevovala vůči ní svoji vůli potvrdit, že listina obsahuje její poslední vůli, vybavila by si i tuto okolnost ; že existence výslovného projevu vůle zůstavitelky, že jí podepsaná listina obsahuje její poslední vůli, nebyla prokázána ; že posuzovaná závěť je tak neplatná pro nesplnění jedné ze zákonných podmínek stanovených v ustanovení § 476b obč. zák. ; že závěť ze dne 23.10.2000 pořízená ve prospěch žalobce vyhovuje všem zákonným podmínkám, a je proto platná .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že před soudy obou stupňů se nikdo neptal svědků, zda před nimi zůstavitelka učinila před podpisem, v průběhu podpisu, či po podpisu listiny o allografní závěti obvyklá znamení ; že není pochyb o tom, že zůstavitelka si závěť přečetla a teprve pak ji podepsala ; že zůstavitelka bez problémů četla ; že zůstavitelka pokýváním hlavou a jejím podpisem jednoznačně projevila vůli o tom, že listina o allografní závěti obsahuje její poslední vůli ; že svědkyně D. před krajským soudem uvedla, že zůstavitelka si vzala brýle a závěť si pročítala a noviny si vzala proto, aby závěť podepsala rovně ; že svědek Ch. před soudem prvního stupně uvedl, že zůstavitelka si závěť četla, a před krajským soudem uvedl, že zůstavitelka si sedla na lavičku, nasadila si brýle, vytáhla tašku a na ní dala noviny, aby to měla rovné ; že z popisu událostí svědků jednoznačně vyplývá, že zůstavitelka před svědky projevila způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje její poslední vůli . Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce uvedl, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že podepsaná listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že H. K., zemřelá dne 23.7.2006, (dále též jen zůstavitelka ), byla vdova, bezdětná, rodiče i prarodiče předemřeli, sourozence neměla. V dědickém řízení po zůstavitelce byly předloženy dvě závěti, a to závěť ze dne 19.7.2006 sepsaná za účasti dvou svědků A. D. a P. Ch., podle které byl dědicem veškerého majetku ustanoven O. F., bratranec zůstavitelky (tj. žalovaný), a závěť sepsaná formou notářského zápisu dne 23.10.2000, podle níž byl za dědice veškerého majetku povolán J. M. (tj. žalobce). Okresní soud v Trutnově v řízení o dědictví po zůstavitelce usnesením ze dne 16.3.2007, č.j. 18 D 974/2006-56, uložil J. M., aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Trutnově proti O. F. žalobu na určení, že je dědicem po zůstavitelce, a přerušil dědické řízení; vycházel ze závěru, že závěť ze dne 19.7.2006 byla zpochybněna dědicem ze závěti ze dne 23.10.2000 J. M. a že dědické právo J. M. se jeví jako méně pravděpodobné .

Podle § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Občanské právo vychází ze zásady bezformálnosti právních úkonů. Vůli proto lze projevit (vyjádřit navenek) zásadně jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Projev vůle tedy může být učiněn - obecně vzato - jak jednáním (konáním), tak i opomenutím; obě tyto formy projevu vůle lze vyjádřit buď výslovně nebo konkludentně (tj. jiným způsobem, jestliže nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl účastník projevit).

Vůli o tom, že listina o allografní závěti obsahuje jeho poslední vůli, může zůstavitel, na rozdíl od obecné úpravy obsažené v ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák., projevit před dvěma svědky současně přítomnými - jak vyplývá z ustanovení § 476b obč. zák. - jen výslovně. Znamená to, že konkludentní projevení vůle v tomto případě není možné. Smyslem právní úpravy jednak je, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), jednak to, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy, že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).

Z ustanovení § 476b obč. zák. vyplývá, že k tomu, aby allografní závěť byla platným právním úkonem, musí být splněny následující náležitosti: jednak zůstavitel musí závěť podepsat vlastní rukou, jednak zůstavitel musí před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a konečně svědci se musí na závěť podepsat. Ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by určovalo závazným způsobem také pořadí, v jakém musí být tyto náležitosti splněny. Podle ustanovení § 476b obč. zák. postačuje, jestliže se splnily v něm uvedené náležitosti i v jiném pořadí, než se v tomto ustanovení uvádí, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.

Ze znění ustanovení § 476b obč. zák. nelze rovněž důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000).

Žalovaný v dovolání namítá, že z popisu událostí svědků jednoznačně vyplývá, že zůstavitelka před svědky projevila způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje její poslední vůli .

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud jak shora citováno - vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění (tj. že zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně neprojevila, že sporná závěť obsahuje její poslední vůli) vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené námitky dovolatele opodstatněné.

Z odůvodnění napadeného rozsudku současně vyplývá, že odvolací soud při posouzení naplnění požadavku ustanovení § 476b obč. zák., totiž, zda zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevila, že závěť ze dne 19.7.2006 obsahuje její poslední vůli, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 35 odst. 1 a § 476b obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Dovolání žalovaného není přípustné ani v části výslovně směřující proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002 a uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2010

JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu