21 Cdo 1169/2008
Datum rozhodnutí: 26.01.2010
Dotčené předpisy: § 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2002, § 266a předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2002, § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 1169/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému C. spol. s r.o. , zastoupenému advokátem, o 212.551,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 827/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007 č.j. 23 Co 414/2007-261, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. června 2007 č.j. 3 C 827/2004-238 se - s výjimkou výroků, kterými bylo žalobci přisouzeno 17.824,- Kč s 2% úrokem od 1.5.2004 do zaplacení a 18.715,- Kč s 2% úrokem od 1.7.2004 do zaplacení - zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za měsíce listopad 2003 až březen 2004 celkem 212.551,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného od 1.3.2002 jako číšník v herně N. S. v K. a že mu bylo dne 26.9.2002 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, provedené ze strany žalovaného podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20.6.2003 č.j. 19 C 266/2002-30, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16.12.2003 č.j. 23 Co 438/2003-50, pravomocně určeno jako neplatné. Žalobce "bezprostředně po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru" oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, žalovaný mu však neumožnil v práci pokračovat. Žalobci proto přísluší ve smyslu ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, a to až do dne 8.3.2004, kdy bylo žalovanému doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, učiněné žalobcem podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Kromě toho má žalobce nárok na náhradu mzdy za nevybranou dovolenou a na náhradu mzdy podle ustanovení § 54 odst.3 zákoníku práce.

Žalovaný potvrdil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil vůči žalobci podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, bylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno za neplatné. Žalobce však neoznámil žalovanému, že by trval na dalším přidělování práce podle pracovní smlouvy; náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce proto žalobci nenáleží.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 2.12.2005 č.j. 3 C 827/2004-159 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 42.173,- Kč k rukám advokáta. Poté, co zjistil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 25.9.2002, učiněné žalovaným podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno jako neplatné, soud prvního stupně dále z výsledků dokazování dovodil, že dopis ze dne 8.10.2002, v němž žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a který žalobce odeslal žalovanému poštou na adresu jeho sídla, byl odevzdán dne 9.10.2002 v provozovně žalovaného, která se nachází na adrese jeho sídla. Zásilku od poštovního doručovatele však nepřevzal "odpovědný statutární zástupce společnosti", ale P. H., který je "pravidelným návštěvníkem provozovny společnosti C. v P. u. v R.", který vůči žalovanému nemá pracovněprávní a ani jiný vztah a který si - protože měl "vypito nějaké pivo" - už nepamatuje, jak s převzatou zásilkou naložil (neví, zda "si zásilku někdo vzal nebo zda se hodila do koše"). Protože ani poštovní doručovatel neví, zda osoba, která zásilku převzala, byla zaměstnancem žalovaného (byl "to někdo za barovým pultem"), nebylo podle názoru soudu prvního stupně možné uzavřít, že by zásilka obsahující oznámení žalobce ze dne 8.10.2002 byla doručena žalovanému, když ji "převzal nikoliv oprávněný pracovník žalované společnosti, ale host společnosti žalovaného", a žádný ze slyšených svědků se "jednoznačně nevyjádřil v tom smyslu, že by oznámení bylo žalované společnosti doručeno". Protože oznámení zaměstnance o tom, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nemůže být "nahrazeno" žalobou zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nepřísluší žalobci požadovaná náhrada mzdy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.2.2006 č.j. 23 Co 20/2006-188 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přihlédl k ustanovení § 16 obchodního zákoníku, které je třeba "vykládat tak, že je na podnikateli, aby učinil opatření, která by vyloučila, aby se přímo v jeho provozovně někdo, kdo k tomu není oprávněn, vydával za osobu jednající za něj", a na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že, jestliže "žalovaný připustil, aby se v jeho provozovně za barovým pultem, jak bylo prokázáno z výpovědi poštovního doručovatele, vyskytoval svědek P. H., který v této provozovně příležitostně vypomáhal, zavazuje ho jeho jednání - převzetí písemnosti adresované žalovanému, neboť doručovatel nemohl v této situaci vědět, že svědek P. H. není k převzetí pošty pro žalovaného oprávněn". Odvolací soud dále vytknul soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že "neprokázání oznámení o tom, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání, samo o sobě nevylučuje nárok na náhradu mzdy za výpovědní dobu ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 zákoníku práce a nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou", a uložil mu mimo jiné, aby v dalším řízení vycházel ze závěru, že žalobce oznámil dne 9.10.2002 žalovanému svůj požadavek na další zaměstnávání.

Okresní soud v Rakovníku poté rozsudkem ze dne 22.6.2007 č.j. 3 C 827/2004-238 žalovanému uložil, aby zaplatit žalobci 212.551,- Kč s 3,5% úrokem z částky 28.964,- Kč od 1.1.2003 do zaplacení, s 3% úrokem z částky 48.125,- Kč od 1.6.2003 do zaplacení, s 2% úrokem z částky 58.819,- Kč od 1.12.2003 do zaplacení, s 2% úrokem z částky 57.928,- Kč od 1.5.2004 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 18.715,- Kč od 1.7.2004 do zaplacení; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit "na účet Okresního soudu v Rakovníku" na "nákladech řízení státu znalečné" ve výši 10.191,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 135.936,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu dovodil, že žalobce má právo na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, a to od září 2002, kdy bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, až do 5.3.2004, kdy pracovní poměr účastníků skončil okamžitým zrušením ze strany žalobce, že tu nejsou důvody pro snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, že žalobce má podle ustanovení § 110b odst.3 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a že žalobci přísluší též náhrada mzdy podle ustanovení § 54 odst.3 zákoníku práce. Při výpočtu výše náhrady mzdy vycházel ze znaleckého posudku Ing. J. P., podle něhož průměrný hodinový výdělek žalobce činil v rozhodném období 55,70 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.10.2007 č.j. 23 Co 414/2007-261 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 50.170,40 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud odkázal na závěry svého předchozího (zrušovacího) rozhodnutí a dovodil, že soud prvního stupně řádně zjistil "žalobcův výdělek u žalovaného v době před neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru" a že správně nevyhověl požadavku žalovaného na snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce. Soud sice náležitě nevzal v úvahu, že náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce mohla žalobci náležet jen do 31.1.2004, kdy byl pravomocně skončen spor o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25.9.2002, a že další náhrada mzdy až do skončení pracovního poměru účastníků v březnu 2004 mu náležela podle ustanovení § 130 zákoníku práce, uvedená "nepřesnost v právním posouzení" však neměla vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje - jak vyplývá z jeho obsahu, určeného především vymezením dovolacích důvodů - proti rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého "žalobce dne 9.10.2002 řádně oznámil žalovanému, že trvá na jeho dalším zaměstnávání". Žalovaný zdůrazňuje, že žalobcův dopis ze dne 8.10.2002 převzal v provozovně žalovaného od poštovního doručovatele "pravidelný host restaurace" P. H., z provedeného dokazování nevyplývá, že by se "vyskytoval za pultem" (P. H. jako svědek vypověděl, že "byl v restauraci na pivu a seděl u baru") nebo že by se "vydával za osobu, která může poštu převzít", a "jeho posezení v restauraci" nemohlo "vyvolat u poštovního doručovatele dojem, že se jedná o zaměstnance". Žalovaný dále zdůrazňuje, že "nemůže žádným způsobem zajistit v restauraci, aby se někdo z hostů zachoval zcela neobvykle a převzal za ni doporučenou zásilku", a že P. H. mu zásilku nepředal, a dovozuje, že při doručování dopisu ze dne 8.10.2002 "je třeba vnímat jednoznačně pochybení poštovního doručovatele a nikoliv žalovaného". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byly žalobci přisouzeny nároky na náhradu mzdy za dovolenou a na náhradu mzdy podle ustanovení § 54 odst.3 zákoníku práce, je podle ustanovení § 237 odst.2 písm.b) o.s.ř. nepřípustné. Ve věci náhrady mzdy poskytované z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru žalobce zdůraznil, že P. H. je "dlouholetým známým bývalého jednatele žalovaného P. B., který dodnes vystupuje jako člen orgánů ve společnostech, které jsou se žalovaným úzce personálně propojeny", že P. H. podle své výpovědi "v některých případech žalovanému vypomáhal" a že poštovní doručovatel P. H. "jednoznačně odmítl, že by zásilku předal některému z hostů", a poukazuje na to, že, kdyby žalovanému nebylo doručeno oznámení ze dne 8.10.2002, ale až žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nemohlo by ještě před podáním žaloby dojít mezi účastníky k jednání o skončení pracovního poměru a vzájemném vypořádání, jehož návrh a další listiny "vztahující se k tomuto jednání byly v řízení před soudem potvrzeny".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadené části je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo (mělo dojít) k doručení dopisu ze dne 8.10.2002 žalovanému - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Pro oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením dále zaměstnával, zákon nepředepisuje určitou formu (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996); projev vůle zaměstnance tu může být učiněn písemně nebo ústně, jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit.

Právní účinky oznámení zaměstnance trvajícího na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, které bylo učiněno písemně, nastávají dnem, v němž byla písemnost doručena druhému účastníku pracovního poměru - zaměstnavateli.

Písemný projev vůle (písemnost) je - obecně vzato - doručen druhému účastníku (adresátu), jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil; rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat.

Zákoník práce předepisuje určitý způsob doručování písemného projevu vůle (písemnosti) pouze v ustanovení § 266a zák. práce; vyplývá z něho, že určitým způsobem ("do vlastních rukou") se v pracovněprávních vztazích doručují jen písemnosti zaměstnavatele určené zaměstnanci a jen tehdy, týkají-li se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy anebo vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 266a odst.1 zák. práce). Tím, že byl určitý způsob doručování předepsán jen ohledně písemných projevů vůle (písemností) uvedených v ustanovení § 266a odst.1 zák. práce, bylo současně stanoveno, že ve vztahu k jiným písemnostem takový (zvláštní) postup platit nemá a že tedy pro jejich doručení postačí, aby se ocitly ve sféře dispozice druhého účastníka pracovněprávního vztahu. O písemnostech zaměstnance určených jeho zaměstnavateli tedy platí, že je lze zaměstnavateli doručit jakýmkoliv způsobem, kterým se dostanou do sféry jeho dispozice, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci, popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který je nadřízen zaměstnanci, o jehož písemnost jde (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce zaslal žalovanému na adresu jeho sídla prostřednictvím držitele poštovní licence (Č. p., s.p.) dopis ze dne 8.10.2002 obsahující oznámení o tom, že žalobce trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával, jako doporučenou zásilku. V místě doručování (v provozovně žalovaného na adrese jeho sídla) převzal od poštovního doručovatele zásilku P. H., označený soudem prvního stupně jako "pravidelný návštěvník provozovny společnosti C. v P. u. v R.".

Na závěr, zda dopis žalobce ze dne 8.10.2002 byl řádně doručen žalovanému tím, že zásilku obsahující dopis převzal od poštovního doručovatele P. H., nelze usuzovat z právní úpravy obsažené v ustanovení § 16 obchodního zákoníku. Nehledě k tomu, že převzetí poštovní zásilky není právním úkonem, nevzal odvolací soud náležitě v úvahu, že právní úprava pracovního poměru a dalších pracovněprávních vztahů, obsažená v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a v dalších pracovněprávních předpisech, vycházela - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) - z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahoval rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a že proto právní předpisy ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce na straně jedné a občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem na straně druhé a neupravovaly přímé či analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodněprávních) vztazích nebo občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně měly kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívala na principu, že "co není povoleno, je zakázáno"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovovalo, považovat za zakázané (k tomu srov. blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů byla vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohla vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštěly. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 16 obchodního zákoníku nebylo možné v pracovněprávních vztazích užít, a to ani přímo, ani analogicky.

Výše uvedeným způsobem mohl být dopis žalobce ze dne 8.10.2002 - jak je zřejmé z výše uvedeného - řádně doručen žalovanému, jen jestliže se dostal do sféry jeho dispozice a jestliže tedy žalovaný měl (získal) možnost (objektivně vzato) seznámit se s jeho obsahem.

Pro dodání (odevzdání) dopisu žalobce ze dne 8.10.2002 prostřednictvím držitele poštovní licence žalovanému (adresátu) platil postup předepsaný tehdy platnou vyhláškou č. 28/2001 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence (vyhláška o základních službách držitele poštovní licence), ve znění vyhlášky č. 5/2002 Sb. V případě, že byl stanovený postup pro dodání zásilky žalovanému dodržen, ocitla se zásilka ve sféře dispozice žalovaného, aniž by bylo právně významné, zda fyzická osoba, která se zdržovala v kanceláři, provozovně nebo jiné uzavřené prostoře označené názvem adresáta (právnické osoby) a která zásilku od poštovního doručovatele převzala, měla k adresátu pracovněprávní nebo jiný obdobný vztah nebo by byla jinak právnickou osobou zmocněna či oprávněna k převzetí poštovních zásilek určených žalovanému.
Otázkou, zda byl dodržen při dodání (odevzdání) poštovní zásilky obsahující žalobcův dopis ze dne 8.10.2002 P. H. postup předepsaný vyhláškou č. 28/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 5/2002 Sb., se soudy v dosavadním řízení - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - nezabývaly. Nemůže proto obstát ani závěr o tom, že by dopis ze dne 8.10.2002 byl žalovanému řádně doručen.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadené části a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl v napadených výrocích zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v dotčené části i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu