21 Cdo 1163/2001
Datum rozhodnutí: 25.06.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1163/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. B., národní podnik, proti žalované I. R., o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 195/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. srpna 2000 č.j. 5 Co 1642/2000-59, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání "společného jmění manželů" a zřízení věcného břemene práva užívání, uzavřená dne 12.10.1998 mezi žalovanou a jejím manželem Ing. Z. R., podle které "přešly do výlučného vlastnictví žalované nemovitosti, a to stavební parcela parc. č. 2395/54 o výměře 115 m2 a dům čp. 850 na této stavební parcele (zastavěná plocha, objekt bydlení) a dále pozemková parcela parc. č. 2395/17 o výměře 184 m2 (ostatní plocha, jiná plocha), vše v k.ú. a obci P., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 1480", je vůči němu právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedená dohoda zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky ve výši 3.440.349,60 Kč s příslušenstvím, kterou má vůči Ing. Z. R. a která mu byla přiznána vykonatelným rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 24.11.1999 sp. zn. Rsp 18/99, že Ing. Z. R. uzavřel tuto dohodu v úmyslu zkrátit žalobce a že žalovaná o tomto úmyslu věděla.

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 20.4.2000 č.j. 8 C 195/2000-32 určil, že "dohoda o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů a zřízení věcného břemene práva užívání, kterou uzavřela dne 12.10.1998 žalovaná se svým manželem, u níž nastaly právní účinky vkladu ke dni 14.10.1998, podle které přešly do výlučného vlastnictví žalované nemovitosti, a to stavební parcela č. 2395/54 o výměře 115 m2 a dům čp. 850 na této stavební parcele postavený a dále pozemková parcela č. 2395/17 o výměře 184 m2, vše v katastrálním území a obci P., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1480", je vůči žalobci právně neúčinná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.015,- Kč "na účet" advokáta. Soud prvního stupně zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví žalované a Ing. Z. R. bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 4.3.1998 č.j. 6 C 130/98-7, který nabyl právní moci dne 7.4.1998, a vypořádáno dohodou o vypořádání "společného jmění manželů" a zřízení věcného břemene práva užívání ze dne 12.10.1998 (právní účinky vkladu této dohody do Katastru nemovitostí ČR vznikly dnem 14.10.1998). Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 24.11.1999 sp. zn. Rsp 18/99, který "nabyl moci práva doručením straně žalující dne 7.12.1999 a žalované dne 21.12.1999" a je "soudně vykonatelný", bylo Ing. Z. R. uloženo zaplatit žalobci 3.440.349,60 Kč s příslušenstvím. Na základě provedených důkazů dovodil, že všechny předpoklady odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. byly naplněny. Žalobce podal odpůrčí žalobu proti žalované v zákonem stanovené tříleté lhůtě, jeho pohledávka vůči Ing. Z. R. je vymahatelná, odporovaná dohoda zkracuje uspokojení pohledávky žalobce a "nikdo ze strany nesnesl hodnotný důkaz" o tom, že by Ing. Z. R. měl další majetek, ze kterého by žalobce mohl svoji pohledávku uspokojit. Vzhledem k tomu, že žalobcem napadená dohoda byla uzavřena mezi manželi, tj. osobami blízkými ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že úmysl Ing. Z. R. zkrátit věřitele nemohla rozpoznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Žalovaná tato svá břemena neunesla, neboť "nesnesla žádné relevantní tvrzení, které by ji mohlo vyvázat z režimu odporovatelnosti uvedené smlouvy", a ani v tomto směru nenavrhla "žádný podstatný důkaz". Dohoda o vypořádání "společného jmění manželů" a zřízení věcného břemene práva užívání ze dne 12.10.1998 je proto vůči žalobci "z titulu odporovatelnosti" právně neúčinná.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - poté, co žalobce při jednání dne 14.7.2000 "upřesnil" žalobní petit na určení právní neúčinnosti odporované dohody - rozsudkem ze dne 25.8.2000 č.j. 5 Co 1642/2000-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil "v tomto správném znění prvního odstavce: Určuje se, že dohoda, označená jako Dohoda o vypořádání zrušeného společného jmění manželů a zřízení věcného břemene práva užívání, kterou uzavřela dne 12.10.1998 žalovaná se svým manželem, u níž nastaly právní účinky vkladu ke dni 14.10.1998 a podle které přešly do výlučného vlastnictví žalované nemovitosti, a to stavební parcela č. 2395/54 o výměře 115 m2 a dům čp. 850 na této stavební parcele postavený a dále pozemková parcela č. 2395/17 o výměře 184 m2, vše v katastrálním území a obci P., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 1480, je vůči žalobci ohledně výše uvedených nemovitostí právně neúčinná" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.225,- Kč k rukám advokáta a že dovolání se v této věci nepřipouští. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované se nepodařilo prokázat, že by úmysl Ing. Z. R. zkrátit odporovatelným právním úkonem žalobce nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Námitku žalované, že pohledávka žalobce nebyla v době, kdy Ing. Z. R. odporovaný právní úkon učinil, ještě vymahatelná, odmítl s odůvodněním, že vymahatelnost pohledávky žalujícího věřitele není podmínkou odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcné legitimace k odpůrčí žalobě. K tomu, aby byl žalující věřitel věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě. Návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nevyhověl, neboť "okresní i odvolací soud při svém rozhodování vychází z ustálené judikatury, a proto by se v dovolacím řízení neřešila otázka zásadního právního významu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že byla "zkrácena ve svých důkazních návrzích", neboť v řízení nebyl vyslechnut Ing. Z. R., jehož výpovědí "mohla žalovaná prokazovat nevědomost existence pohledávek" a skutečnosti, že "v této době žalovaná se svědkem nebyli v příliš dobrém manželském vztahu" a že na základě dohody nabyli oba manželé majetek "v přibližně stejných podílech". Poukazuje na to, že v době, kdy Ing. Z. R. napadený právní úkon učinil, "pohledávka jako taková za žalobcem u manžela žalované neexistovala, protože byl v té době zcela normální obchodní vztah, při kterém byla stanovena splatnost jednotlivých odběrů a dodávek, které manžel žalované zcela řádně splácel", a zdůrazňuje, že ona i Ing. Z. R. "považovali tuto dohodu za zcela regulérní právní úkon bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že, jelikož rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř, nedošlo jím ke změně rozsudku soudu prvního stupně, nebyl jím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a odvolací soud ve svém rozsudku nepřipustil dovolání, mohla by být přípustnost dovolání žalované založena pouze při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání podle tohoto ustanovení však může být přípustné pouze pro řešení právních otázek; protože se však žalovaná "ohledně možných vad právního posouzení" omezila na "ničím nepodloženou argumentaci, že byla zkrácena na svých právech a že jde o věc zásadního právního významu", není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen (s tím, že odvolací soud uvedl "správné znění" výroku). Protože dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.1 písm.b) a § 239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. založena.

Žalovaná ve svém dovolání uvedla, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že neuplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel při rozhodování věci ze závěru, že Ing. Z. R. uzavřel se žalovanou dohodu ze dne 12.10.1998 v úmyslu zkrátit své věřitele. Protože žalovaná je jeho manželka, tedy osoba jemu blízká ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., předpokládá ustanovení § 42a odst.2 obč. zák., že jí musel být tento jeho úmysl zkrátit věřitele znám, ledaže by prokázala, že jej nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Odvolací soud uzavřel, že žalované se nepodařilo prokázat, že tento úmysl nemohla při náležité pečlivosti poznat, a že dohoda ze dne 12.10.1998 je proto vůči žalobci neúčinná.

Žalovaná ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Vytýká soudům obou stupňů, že nevyhověly jejímu návrhu na výslech Ing. Z. R. jako svědka a tvrdí, že pohledávka žalobce vůči Ing. Z. R. "jako taková byla přiznána až po rozhodnutí rozhodčího soudu" a v době uzavírání odporované dohody neexistovala. Podstatou dovolání - jak vyplývá z vylíčení dovolacích důvodů - je, že žalovaná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, a že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkový závěr, že "v době zrušení tehdy BSM pohledávka jako taková za žalobcem u manžela žalované neexistovala", a na tomto skutkovém závěru buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst.3 písm. b) a c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. § 7, § 8 odst.1, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. žalované uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2002

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu