21 Cdo 1161/2013
Datum rozhodnutí: 02.02.2015
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř., § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř., § 243b odst. 3 věta první o. s. ř., § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb., § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb., § 301 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb.




21 Cdo 1161/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. O. B., zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Na Hradbách č. 119/3, proti žalované DŘEVO TRUST, a.s. se sídlem ve Frýdku Místku, T. G. Masaryka č. 602, IČO 259 88 531, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 165/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2011 č.j. 16 Co 218/2011-273, takto:

I. Rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 1.6.2009 zamítá , a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. V dalším se dovolání žalobce zamítá.
Odůvodnění:

Dopisem ze dne 1.6.2009 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1) písm. b) zák. práce. Důvod k tomu to opatření spatřovala v tom, že žalobce v poslední době soustavně porušuje povinnosti vyplývající z právních přepisů, konkrétně:
1) dlouhodobé nerespektování rozhodnutí představenstva ohledně vyčlenění ekonomického úseku z podřízenosti žalobci,
2) od května 2009 faktické neřízení práce podřízených zaměstnanců,
3) svévolné rozhodnutí o nevyplacení odměn zaměstnancům za měsíc duben 2009,
4) zastrašování a vyhrožování zaměstnanci společnosti,
5) nedostavení se do zaměstnání ve dnech 28.5.2009 a 29.5.2009 a i přes rozhodnutí představenstva ze dne 27.5.2009, nepodání informace, kde se nacházel,
6) nepředložení plánu práce na následující týden dne 29.5.2009,
7) nesplnění povinnosti informovat představenstvo o plnění úkolů stávajícího týdne dne 29.5.2009.

Pro případ, jestliže by soud rozhodl, že výše uvedená porušení povinností nedosahují úrovně porušení povinností zvlášť hrubým způsobem , žalovaná dává tímto výpověď podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

Dopisem ze dne 16.6.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Jako důvod tohoto opatření uvedla stejné skutečnosti jako v dopise ze dne 1.6.2009.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1.6.2009, výpověď z pracovního poměru ze dne 1.6.2009 a výpověď z pracovního poměru ze dne 16.6.2009 jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru či k eventuální výpovědi považuje za zavádějící, nezaložené na pravdě, neurčité a diskriminující. Důvody pro ukončení pracovního poměru uvedené pod body 1) a 2) jsou podle žalobce neurčité, k bodu 3) uvedl, že pokyn nevyplatit odměny zaměstnancům za duben 2009 on nedal, dále si není vědom toho (bod 4), že by zastrašoval či vyhrožoval zaměstnancům společnosti, a k bodům 5), 6) a 7) žalobce namítá, že s těmito povinnostmi nebyl seznámen a nemohl se tedy dopustit jejich porušení. Ze stejných důvodů považuje žalobce za neplatnou rovněž výpověď ze dne 16.6.2009.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 8.11.2010 č.j. 17 C 165/2009-197 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalobci přípisem žalované ze dne 1.6.2009, výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze dne 1.6.2009 a výpověď daná žalobci přípisem žalované ze dne 16.6.2009 jsou neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 19.334,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Hany Skotnicové. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že důvody okamžitého zrušení a výpovědi z pracovního poměru uvedené pod body 1), 2) a 4) jsou ve zrušovacím projevu ze dne 1.6.2009 a ve výpovědi ze dne 16.6.2009 nedostatečně skutkově vymezeny. Důvod uvedený pod bodem 3) a 5) nebyl podle názoru soudu prokázán, neboť rozhodování o odměnách zaměstnanců bylo v kompetenci ředitele společnosti, a nebylo prokázáno, že žalobce nepodal žalované informaci o služební cestě ve dnech 28.5.2009 a 29.5.2009. Porušení nově stanovených pracovních povinností předkládat představenstvu plán práce na následující týden a informovat představenstvo o plnění úkolů, jak jsou uvedeny pod body 6) a 7), nedosahují intenzity zvlášť závažného hrubého porušení pracovní kázně , ale jen méně závažné porušení, které neodůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru, ani výpověď z pracovního poměru. Soud přitom přihlédl zejména k tomu, že žalobce dlouhodobě vykonával funkci ředitele žalované společnosti řádně jak vyplývá ze svědeckých výpovědí - a do května 2009 bez výhrad ze strany představenstva či ostatních zaměstnanců společnosti.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.8.2011 č.j. 16 Co 218/2011-273 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci přípisem žalované ze dne 1.6.2009 je neplatné (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze dne 1.6.2009 a výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze dne 16.6.2009 jsou neplatné tak, že žalobu o určení neplatnosti obou výpovědí z pracovního poměru zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.747,- Kč k rukám advokátky JUDr. Taťány Přibilové. Odvolací soud se ztotožnil pouze zčásti se závěrem soudu prvního stupně, že důvody uvedené v obou výpovědích i v okamžitém zrušení pracovního poměru pod body 1), 2) a 4) představují pouze obecné vymezení porušení pracovních povinností, které nesplňuje požadavky na řádné skutkové vymezení důvodu výpovědi a důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 a § 60 zák. práce. Odvolací soud též přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že se žalobce nedopustil porušení pracovních povinností jednáním vytýkaným pod bodem 3), neboť rozhodnutí o odměnách náleželo výlučně do kompetence žalobce jako ředitele. Naproti tomu shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně v rozporu se zásadou koncentrace řízení přihlédl k tvrzením žalobce, uvedeným po skončení prvního jednání, že pracovní cestu ve dnech 28.5.2009 a 29.5.2009 vykonal s konkludentním souhlasem předsedy představenstva společnosti. Jednáním uvedeným pod body 5), 6) a 7) pak podle názoru odvolacího soudu žalobce jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. Žalobce zcela vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených, kterých si byl jak je patrné z jeho jednání vědom, a tím se dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. S přihlédnutím k dalším okolnostem má ale odvolací soud za to, že se nejedná o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Po žalované sice není možné spravedlivě žádat, aby pracovní poměr žalobce nadále pokračoval, okolnosti případu však ani neodůvodňují závěr, že po žalované nelze požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. S ohledem na skutečnost, že se žalobce dopustil jednáním vytýkaným pod body 5), 6) a 7) závažného porušení pracovních povinností, byly tak splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce. Za situace, kdy žalobce vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených, nemůže podle odvolacího soudu obstát námitka žalobce, že rozvázání pracovního poměru bylo ze strany žalované účelové. K námitce žalobce, že s ním nemohla žalovaná současně okamžitě zrušit pracovní poměr, a ze stejných důvodů mu poté zaslat výpověď z pracovního poměru, odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998) poukázal na to, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují, jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti výroku II.) podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem soudu, že jednáním uvedeným pod body 5) až 7) jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 301 písm. a) zákoníku práce, a tím se dopustil závažného porušení pracovních povinností. Nesouhlasí také se závěrem soudu, že rozvázání pracovního poměru nebylo ze strany žalované účelové, a nesouhlasí se závěrem, že žalovaná mohla dát žalobci výpověď spolu s okamžitým zrušením pracovního poměru. Dovolatel považuje pokyny žalované týkající se schvalování služebních cest, povinnosti předkládat pracovní plán a následující týden informovat o plnění úkolů s ohledem na jeho postavení ve společnosti a na dobu, po kterou ve společnosti pracoval za jednoznačně šikanózní, účelové a diskriminační . Dovolatel má za to, že se soudy obou stupňů touto námitkou nedostatečně zabývaly a detailněji nevysvětlily důvody, které je vedly k závěrům, že se o účelové jednání ze strany žalované nejednalo. Vyslovil nesouhlas se závěrem, že jeho jednání uvedené ve výpovědi pod body 5) až 7) dosáhlo intenzity závažného porušení pracovních povinností podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce a vyslovil přesvědčení, že odvolací soud výpovědní důvody a intenzitu porušení pracovních povinností nesprávně vyhodnotil. Dále namítal, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jestliže změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu, aniž by znovu provedl důkazy, na základě nichž své měnící rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl, a je nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho dovolání napadené části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá (vedle určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 1.6.2009) určení neplatnosti výpovědí ze dne 1.6.2009 a ze dne 16.6.2009 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.9.2009, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen zák. práce ).

Dovolatel v první řadě namítá, že mu žalovaná nemohla dát výpověď současně s okamžitým zrušením pracovního poměru , a že opačný názor zaujatý odvolacím soudem není správný. Je skutečností, že žalovaná dopisem ze dne 1.6.2009 žalobci sdělila, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr, a že pokud by soud rozhodl , že nejsou splněny podmínky pro skončení pracovního poměru tímto způsobem, dává žalobci ze stejných skutkových důvodů výpověď. Odvolací soud označil tento postup za přípustný, vycházeje z názoru, který zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/1997, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Přehlédl však, že uvedený právní názor se odvíjí od dvou samostatně učiněných, nepodmíněných, na sobě navzájem nezávislých právních úkonů směřujících ke skončení pracovního poměru výpovědi a následně učiněného okamžitého zrušení pracovního poměru jejichž platnost proto lze posuzovat samostatně, přičemž samostatně též nastávají jejich právní účinky.

V posuzovaném případě je ale na listině ze dne 1.6.2009 s okamžitým zrušením pracovního poměru další právní úkon výpověď z pracovního poměru učiněn podmíněně, teprve pro případ, pokud by soud rozhodl , že okamžité zrušení nesplňuje zákonem stanovené podmínky. Důsledkem je, že se tím mají odložit účinky, které jsou s doručením výpovědi spojeny, jako je počátek běhu výpovědní doby, která podle ustanovení § 51 odst. 2 zák. práce začíná prvním dnem kalendářního měsíce po doručení výpovědi. Vzhledem k tomu zůstává nejisté, zda na základě takové výpovědi vůbec skončí pracovní poměr, i když výpověď již byla doručena (§ 51 odst. 1 zák. práce), od čehož se jinak odvíjí lhůta k uplatnění neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 72 zák. práce. Protože od uvedených ustanovení kogentní povahy se nelze odchýlit (srov. též § 363 zák. práce), z uvedeného vyplývá, že výpověď z pracovního poměru, která je podmíněna tím, že vznik právních účinků spojených s doručením výpovědi je činěn závislým na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o níž není známo, zda vůbec nastane, je neplatným právním úkonem. Za tohoto stavu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k výpovědi ze dne 1.6.2009 zrušit (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel rovněž namítá, že v žádném případě nemohla být naplněna intenzita závažného porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) zák. práce . Východiskem úvah v tomto směru (již jen ve vztahu k výpovědi ze dne 16.6.2009) je skutečnost, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen pracovní povinnosti ) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86, ročník 2006, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 4 zák. práce) je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 písm. a) zák. práce, se samozřejmě týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy.

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci , závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že představenstvo žalované vydalo dne 26.5.2009 pokyn, že veškeré služební cesty schvaluje řediteli předem předseda představenstva a dále uložilo žalobci povinnost předkládat představenstvu vždy v pátek do 12.00 hod. plán práce na následující týden a povinnost informovat představenstvo ve stejném termínu o plnění úkolů stávajícího týdne. Z ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec (byť i ve vedoucí funkci) nemůže sám rozhodnout o tom, že realizuje pracovní cestu, ale musí na ni být vyslán svým nadřízeným, v posuzovaném případě statutárním orgánem žalované. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, žalobce si byl vědom těchto pokynů ze strany představenstva žalované a v bodech 5), 6) a 7) tedy jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. Při posouzení intenzity porušení povinností je třeba v daném případě přihlédnout k funkci, kterou žalobce zastával, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec jak na to poukazuje odvolací soud - vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených, přičemž tato povinnost patří mezi základní povinnosti všech zaměstnanců, a navíc byl podle ustanovení § 302 písm. f) zák. práce jako vedoucí zaměstnanec povinen zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů. V daném případě nemůže obstát námitka žalobce, že rozvázání pracovního poměru bylo ze strany žalované účelové. Je jistě možné, že žalobce může pociťovat vzniklou situaci s ohledem na své dřívější postavení úkorně, nicméně skutečností zůstává, že k porušení povinností objektivně došlo. S ohledem na výše uvedené okolnosti je odůvodněn závěr, že žalobce se vytýkaným jednáním pod body 5) až 7) dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, přičemž zejména s přihlédnutím k délce pracovního poměru žalobce a ke skutečnosti, že vytýkaným jednáním nebyla žalované způsobena škoda nelze toto jednání považovat za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Jelikož se žalobce dopustil závažného porušení pracovních povinností, byly tak splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce.

Za situace, kdy žalobce nerespektoval pokyny nadřízených a neplnil své zaměstnanecké povinnosti, nemůže obstát ani námitka žalobce, že ze strany žalované se jednalo o šikanózní chování, neboť jako šikana bývá označováno zneužití výkonu subjektivního práva, kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů. I když je takový výkon práva se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku však není zneužitím výkonu práva ve smyslu § 7 odst. 2 ZPr i v případě, je-li jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99).

Na existenci vad řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dovolatel usuzoval z toho, že odvolací soud odlišně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by je sám opakoval. V této souvislosti je však zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, kdy odvolací soud vychází z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování. O takové vady se ovšem v posuzovaném případě nejedná, jelikož odvolací soud vycházel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku napadeném dovoláním žalobce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce ve vztahu k výpovědi ze dne 16.6.2009 podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Ve vztahu k výpovědi ze dne 1.6.2009 byl rozsudek odvolacího soudu jak již bylo uvedeno v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení zrušen (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Ostravě dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

Protože řízení o neplatnost výpovědi ze dne 1.6.2009 dosud nekončí, v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2015

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu