21 Cdo 1155/2002
Datum rozhodnutí: 11.03.2003
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 2/1991Sb., § 6 odst. 2 předpisu č. 2/1991Sb., § 10 odst. 2 předpisu č. 1/1992Sb., § 54 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 1155/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A., akciové společnosti, zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. K., o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp.zn. 6 C 114/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2002 č.j. 12 Co 268/2002-43, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 6.11.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že "společnost nedodržela splatnost mzdy za měsíc září 2001".

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v dopise ze dne 6.11.2001 "nedostatečně skutkově vymezen" a že žalovaný "nespecifikoval a nedoložil", kdy měl být uspokojen jeho nárok na mzdu.

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 5.2.2002 č.j. 6 C 114/2001-35 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že dopis ze dne 6.11.2001 byl téhož dne doručen žalobkyni a že mzda za měsíc září 2001 došla žalovanému na jeho účet u banky dne 1.11.2001. I když mzda je podle ustanovení § 119 odst.1 a 2 zák. práce splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu, v projednávaném případě bylo prokázáno, že podle kolektivní smlouvy ze dne 20.1.2000 "byla zaručena výplata mzdy každému zaměstnanci na jeho individuální účet u peněžního ústavu tak, aby tato částka byla připsána nejpozději 14. kalendářní den v měsíci", a úprava obsažená v kolektivní smlouvě má pro určení splatnosti mzdy přednost před zákonem. Uvedená kolektivní smlouva sice byla uzavřena na rok 2000, ale platila u žalobkyně i v roce 2001, neboť podle svého článku VIII odst. 1 zůstává v platnosti až do doby uzavření nové kolektivní smlouvy a nová kolektivní smlouva přijata nebyla. Soud prvního stupně uzavřel, že mzda za měsíc září 2001 měla být "s přihlédnutím k počítání času dle § 266 odst.3 zák. práce" připsána na účet žalovaného nejpozději dne 15.10.2001; protože se tak stalo až dne 1.11.2001, nevyplatila žalobkyně uvedenou mzdu žalovanému do 15 dnů po uplynutí její splatnosti a žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru v souladu s ustanovením § 54 odst.1 písm.b) zák. práce. Námitku žalobkyně, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v dopise ze dne 6.11.2001 "nedostatečně skutkově vymezen", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalovaný v dopise "jednoznačně vymezil, že důvodem je skutečnost, že žalobkyně nedodržela splatnost mzdy za měsíc září 2001", a že proto žalobkyni muselo být zřejmé, jaké jsou důvody okamžitého zrušení pracovního poměru.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.4.2002 č.j. 12 Co 268/2002-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že "jádrem sporu" je pouze posouzení, zda žalobkyně měla povinnost vyplatit žalovanému mzdu do 14.10.2001, jak to stanovila kolektivní smlouva pro rok 2000, nebo "podle ustanovení § 119 zák. práce". Protože v čl. VIII kolektivní smlouvy bylo výslovně uvedeno, že kolektivní smlouva zůstává v platnosti do uzavření nové kolektivní smlouvy, protože nová kolektivní smlouva nebyla do okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným uzavřena a protože úprava splatnosti mzdy obsažená v kolektivní smlouvě má přednost před úpravou uvedenou v zákoně, dospěl odvolací soud k závěru, že splatnost mzdy žalovaného za měsíc září 2001 je třeba posuzovat podle kolektivní smlouvy. Podle ní se žalobkyně ocitla v prodlení se zaplacením mzdy dne 15.10.2001; protože mzdu nevyplatila žalovanému nejpozději do 30.10.2001, žalovaný důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru má "všechny formální náležitosti", jde o platný právní úkon.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že v roce 2001 nebyly u ní "splněny zákonné podmínky pro aplikaci kolektivní smlouvy na rok 2000". Podle názoru žalobkyně je třeba u kolektivní smlouvy (stejně jako u každé jiné smlouvy) rozlišovat "stav platnosti" a "stav účinnosti", přičemž platností "se rozumí stav, kdy při konstituování smlouvy jakožto právního úkonu byly splněny zákonem předepsané náležitosti", a účinností "stav, kdy je smlouva způsobilá přivodit zamýšlené právní účinky". Kolektivní smlouva na rok 2000 je nepochybně platným právním úkonem. Byla uzavřena na rok 2000 a není v ní "sebemenší zmínka" o tom, že by její účinnost měla přesahovat období roku 2000, a proto je třeba dovodit, že v roce 2001 nemohla být účinná. Za tohoto stavu věci neměla žalobkyně povinnost vyplatit žalovanému mzdu tak, aby byla připsána na jeho účet nejpozději 14. kalendářní den v měsíci. Splatnost mzdy žalovaného za měsíc září 2001 nastala podle ustanovení § 119 odst.1 zák. práce až dnem 31.10.2001, kterým začala běžet patnáctidenní lhůta, jejímž marným uplynutí vzniklo žalovanému právo okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 54 odst.1 písm. b) zák. práce. Žalovanému byla mzda za měsíc září 2001 vyplacena dne 1.11.2001, a proto je jím podané okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaný dopisem ze dne 6.11.2001, který byl téhož dne doručen žalobkyni, okamžitě zrušil se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce a odůvodněním, že mu nebyla vyplacena mzda za měsíc září 2001 do 15 dnů po uplynutí její splatnosti, neboť ji obdržel (byla připsána na jeho účet u banky) dne 1.11.2001.

Při rozhodování této věci je třeba i v současné době postupovat podle právních předpisů v té době účinných, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen "zák. práce"), podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku v dosud platném znění (dále jen "zákona o mzdě") a podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění zákonů č. 519/1991 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 155/1995 Sb. a č. 220/2000 Sb., tedy podle zákona o kolektivním vyjednávání ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona o kolektivním vyjednávání").

Podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti.

Podle již ustálené judikatury soudů je důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce dán, i když zaměstnavatel ještě před doručením okamžitého zrušení uspokojil nárok zaměstnance na mzdu nebo náhradu mzdy, jestliže zaměstnanci vyplatil dlužnou mzdu nebo náhradu mzdy až po uplynutí 15 dnů po její splatnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, uveřejněný pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

V posuzovaném případě žalobkyně vyplatila žalovanému mzdu za měsíc září 2001 dne 1.11.2001, tedy ještě dříve, než žalovaný dne 6.11.2001 se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr. Za této situace bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné, kdy nastala splatnost této mzdy.

Žalovaný v době trvání pracovního poměru účastníků pobíral mzdu od obchodní společnosti (žalobkyně je akciovou společností). Poskytování mzdy za vykonanou práci žalovanému se proto řídilo zákonem o mzdě (srov. § 1 a § 2 tohoto zákona). Soudy obou stupňů přehlédly, že ustanovení § 22 zákona o mzdě vylučuje, aby poskytování, splatnost a výplata mzdy byly v tomto případě posuzovány podle ustanovení zákoníku práce (včetně ustanovení § 119 zák. práce); otázky splatnosti a výplaty mzdy žalovaného za měsíc září 2001 bylo proto potřebné posoudit podle ustanovení § 10 a § 11 zákona o mzdě.

Podle ustanovení § 10 odst.1 zákona o mzdě je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na některou její složku, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy.

Podle ustanovení § 10 odst.2 zákona o mzdě v rámci období uvedeného v § 10 odst.1 tohoto zákona určí zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem pravidelný termín výplaty, není-li tento termín sjednán v kolektivní smlouvě.

Podle ustanovení § 11 odst.3 věty první zákona o mzdě se mzda vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebylo-li v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě dohodnuto jinak.

Z citovaných ustanovení, jejichž znění bylo přijato zákonem č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, jenž nabyl účinnosti dnem 1.1.2001, vyplývá, že splatnost mzdy nenastává uplynutím období uvedeného v ustanovení § 10 odst.1 zákona o mzdě, ale v pravidelném termínu výplaty mzdy, který byl sjednán v kolektivní smlouvě, popřípadě který byl určen zaměstnavatelem po projednání s příslušným odborovým orgánem, nebyl-li předmětem ujednání obsaženého v kolektivní smlouvě, a že už samotným nevyplacením mzdy v pravidelném termínu výplaty se zaměstnavatel ocitá v prodlení s upokojením nároku zaměstnance na mzdu. Uvedené současně znamená, že se nadále, s ohledem na odlišnou právní úpravu účinnou od 1.1.2001, neuplatní právní názor, obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1473/2001, který byl uveřejněn pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí v projednávané věci dále významné, zda v kolektivní smlouvě bylo sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy a zda v kolektivní smlouvě byl dohodnut pravidelný termín výplaty mzdy u žalobkyně. Odvolací soud v této souvislosti řešil v napadeném rozsudku otázku, zda u žalobkyně v rozhodné době byla účinná kolektivní smlouva, která byla sjednána na dobu, jejíž uplynutí bylo stanoveno jinak než uvedením časového údaje (pevného dne podle kalendáře). Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí o věci samé významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 4 odst.1 zákona o kolektivním vyjednávání jsou platné kolektivní smlouvy uzavřené písemně a podepsané na téže listině oprávněnými zástupci příslušných odborových orgánů a zaměstnavateli, popřípadě zástupci jejich organizací, pokud dále není stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 6 odst.1 zákona o kolektivním vyjednávání se kolektivní smlouva uzavírá na dobu, která je v ní výslovně určena. Nedojde-li k určení této doby, má se za to, že byla sjednána na jeden rok.

Podle ustanovení § 6 odst.2 zákona o kolektivním vyjednávání začíná účinnost kolektivní smlouvy prvním dnem období, na které byla smlouva uzavřena, a končí uplynutím tohoto období, pokud doba účinnosti některých závazků není v kolektivní smlouvě sjednána odchylně.

Doba, na níž se uzavírá, může být v kolektivní smlouvě určena nejen uvedením časového období podle týdnů, měsíců nebo let či přímým časovým údajem (uvedením pevného data podle kalendáře). Určitým a srozumitelným je rovněž takové ujednání, kterým bude doba, na níž se kolektivní smlouva uzavírá, ohraničena událostí, o níž účastníci smlouvy nemusí mít při uzavření smlouvy ani jistotu, zda nebo kdy nastane. Platná je proto i taková kolektivní smlouva, jejíž přesné časové ohraničení není předem známo; doba, na níž byla kolektivní smlouva uzavřena, pak uplyne dnem, v němž nastane sjednaná událost.

V projednávané věci soudy zjistily, že dne 27.1.2000 byla mezi žalobkyní a Závodním výborem Odborového svazu pracovníků zemědělství akciové společnosti A. P. uzavřena "Kolektivní smlouva na rok 2000", v jejímž čl. VIII odst.1 bylo dohodnuto, že "tato kolektivní smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu obou smluvních stran a zůstává v platnosti do doby uzavření nové KS".

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v čl. VIII odst.1 kolektivní smlouvy ze dne 27.1.2000 byla určena doba, na níž byla tato kolektivní smlouva uzavřena. Uvedené ujednání je dostatečně určité; vyplývá z něj, že doba, na níž byla kolektivní smlouva uzavřena, začala běžet dnem podpisu smlouvy (tj. dnem 27.1.2000) a že uplyne dnem, kdy bude uzavřena mezi jejími účastníky nová kolektivní smlouva. Okolnost, že při uzavření smlouvy nebylo známo, kdy sjednaná událost (uzavření nové kolektivní smlouvy) nastane, nemá - jak uvedeno již výše - za následek neplatnost tohoto ujednání. Za této situace účinnost kolektivní smlouvy - jak vyplývá z ustanovení § 6 odst.2 zákona o kolektivním vyjednávání - začala dnem 27.1.2000 a skončila dnem, v němž byla uzavřena nová kolektivní smlouva.

S názorem dovolatelky, že kolektivní smlouva ze dne 27.1.2000 nemohla být účinná v roce 2001, nelze souhlasit. Ze samotné skutečnosti, že byla označena jako "kolektivní smlouva na rok 2000", nelze dovozovat, že by její účinnost musela skončit nejpozději dnem 31.12.2000; rozhodující v tomto směru není označení smlouvy, ale v ní obsažené (sjednané) určení doby, na niž byla uzavřena. Bylo-li dohodnuto, že doba, na niž byla uzavřena, skončí uzavřením nové kolektivní smlouvy, dovodil odvolací soud v souladu se zákonem, že účinnost kolektivní smlouvy skončí dnem, v němž nastane tato událost.

V projednávané věci nebylo sporu, že do dne, v němž žalovaný okamžitě zrušil se žalobkyní pracovní poměr, nová kolektivní smlouva nebyla uzavřena. Splatnost mzdy žalovaného za září 2001 se proto řídila ustanovením čl. III odst.1 kolektivní smlouvy ze dne 27.1.2000, podle kterého "každému zaměstnanci se zabezpečuje výplata mzdy, na kterou mu vznikl nárok podle této kolektivní smlouvy, mzdových předpisů a pracovní smlouvy, převodem finančních prostředků na jeho individuální účet u peněžního ústavu tak, aby tato částka byla připsána nejpozději 14. kalendářní den v měsíci".

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2003

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu