21 Cdo 1138/2006
Datum rozhodnutí: 20.03.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1138/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. F. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. G., s.r.o., zastoupené advokátkou, 2) D. M., správkyni konkurzní podstaty úpadce T., s.r.o. a 3) Ing. M. P., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti dražební vyhlášky, za účasti Ř. K. s.r.o., zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 153/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2005, č.j. 40 Co 910/2005-90, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) a žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. Ve vztahu žalobce, žalované 2) a vedlejšího účastníka na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 21. 4. 2004 se žalobce domáhal určení, že dražební vyhláška ze dne 14.1.2004, vyhlášená dražebníkem V. G., a navrhovatelkou D. M., správkyní konkurzní podstaty úpadce T. s.r.o., s určeným licitátorem Ing. M. P., je pro neurčitost vymezení předmětu dražby, včetně označení a popisu, i pro rozpor se zákonem č. 26/2000 Sb. neplatná . Uvedl, že plánovaná dražba na den 30.4.2004 má neurčitý projev vůle ve vymezení předmětu dražby ; že na str. 2 dražební vyhlášky je doslova uvedeno, že k movitým věcem zařazeným do veřejné dobrovolné dražby patří lapač tuků, měrný objekt, technologie ČOV, 3 ks ohřívačů vody, jejich ocenění je součástí stavební části znaleckého posudku ; že žalobce je nepochybně vlastník nemovitostí, jak vyplývá z výpisu z KN, uvedené předměty jsou však součástí stavby a nemohou být posuzovány samostatně jako věc a je těžko představitelné, že žalobce v případě realizace dražby tyto věci bude vydávat vydražiteli, když se nejedná o samostatné věci v právním slova smyslu podle ust. § 118 obč. zák., když navíc, zřejmě v omylu, i K. O. v usnesení 8 K 26/96 ze dne 2.12.1998 uvádí seznam věcí movitých určených žalované 2) k prodeji, ač jsou součástí výrobní technologie ; že je dlužno dodat, že od počátku konkursu se jedná o podnik a nikoliv o soubor věcí nemovitých a movitých ; že z textu dražební vyhlášky není především patrné, zda znalec, který oceňoval nemovitosti, je znalcem z oboru ekonomika, oceňování staveb ; že pokud jde o znalce s takovým oprávněním, pak překračuje svou působnost, neboť pro oceňování věcí movitých slouží samostatný obor ; že dále je neurčité a nesrozumitelné tvrzení o tom, že cena věcí movitých je nulová ; že autor textu zřejmě zaměňuje tzv. účetní hodnotu věcí (odpisy) s cenou obvyklou, která bude buď kladná a porovnatelná s věcmi porovnatelnými v místě oceňování, anebo záporná, když by se jednalo o náklady fyzické likvidace, ale v žádném případě nulová ; že na str. 2 dražební vyhlášky text pokračuje, že objekty areálu jsou v dobrém stavu, část konstrukcí je poškozená a bude nutná jejich celková rekonstrukce ; že tento popis se zcela vymyká požadavku dražebního zákona o značení a předmětu dražby ; že pokud dražební vyhláška měla na mysli, že požadavek zákona splní text znaleckého posudku, pak znalecký posudek, který měl vypracovat Ing. J. F. ze dne 11.12.2003, měl být v plném textu č.l. III dražební vyhlášky ; že místo toho dražební vyhláška uvádí, že předmět dobrovolné dražby je blíže specifikován a popsán ve znaleckém posudku, když je k nahlédnutí u dražebníka ; že ani toto tvrzení není pravdivé, neboť při osobní návštěvě u dražebníka jeho jednatel odmítl předložit uvedený znalecký posudek a tudíž prokázal i fakticky, že není součástí dražební vyhlášky, která jinak byla dne 19.3.2004 žalobci doručena ; že zcela kuriózní je závěrečná věta ve vymezení předmětu dražby, tj. předmět dražby se draží jak stojí a leží. ; že jde o ukázkový učebnicový příklad neurčitosti právního úkonu ; že žalobce nadále tvrdí, že dražební vyhláška musí obsahovat podstatné okolnosti, které ovlivňují hodnotu předmětu dražby ; že dražebník a správkyně konkurzní podstaty, tedy žalovaní 1) a 2) z časových důvodů již nejsou schopni napravit závažné a podstatné nedostatky dražební vyhlášky, když dražba se má konat dne 30.4.2004 .


Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23.4.2004, č.j. 20 C 107/2004-20, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Přerově .


Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 29.4.2005, č.j. 9 C 153/2004-71, žalobu, aby bylo určeno, že dražební vyhláška ze dne 14.1.2004, vyhlášená dražebníkem V. G. a navrhovatelkou D. M., správkyně konkurzní podstaty úpadce T. s.r.o s určeným licitátorem Ing. M. P., je pro neurčitost vymezení předmětu dražby včetně označení a popisu i pro rozpor se zákonem č. 26/2000 Sb. neplatná zamítl; současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalovanému 1), žalovanému 3) a vedlejšímu účastníku se vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vycházel ze závěru, že v daném případě soud naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dražební vyhlášky nespatřuje, neboť ani případný úspěch žalobce, tj. prohlášení dražební vyhlášky za neplatnou, nemůže mít za následek žádnou změnu v právním postavení mezi účastníky sporu ; že žalobce by nemohl tímto určením dosáhnout ani nekonání dražby a tím prodeje nemovitostí, jejichž je vlastníkem ; že žalobce uplatnil žalobou nikoli určení, zda existuje určitý právní vztah mezi účastníky nebo určité právo, jak předpokládá ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., nýbrž určení právní skutečnosti (platnosti či neplatnosti dražební vyhlášky) ; že žaloba na určení neplatnosti dražební vyhlášky není podle zákona č. 26/2000 Sb. možná, zákon obsahuje v § 24 právní prostředek jen k reparaci důsledků neplatné dražby v taxativně vymezených případech a v propadné tříměsíční lhůtě ode dne konání dražby, a to žalobou na neplatnost dražby ; že žaloba na určení neplatnosti dražební vyhlášky nesplňuje předpoklady na určení podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř. a není přípustná ani podle jiného právního předpisu .


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27.10.2005, č.j. 40 Co 910/2005-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; uložil žalobci zaplatit žalovanému 1) a žalovanému 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.795,- Kč k jejich ruce společné a nerozdílné k rukám jejich zástupkyně; rozhodl, že žalobce a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ; uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Ř. K., s.r.o. na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru že na žádaném určení není naléhavý právní zájem, neboť výsledek řízení o určení neplatnosti dražební vyhlášky, která byla vydána dle ustanovení § 20 zákona č. 26/2000 Sb. (zákona o veřejných dražbách) k dobrovolné veřejné dražbě nemovitého a movitého majetku zahrnutého do konkurzní podstaty T., s.r.o., v B. na návrh navrhovatelky dražby správkyně konkurzní podstaty úpadce T., s.r.o., v B., D. M., není dán proto, že výsledek řízení o neplatnost dražební vyhlášky nemůže mít žádný zásadní význam a že tedy nemůže vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a jakýmkoliv způsobem ovlivnit právní postavení žalobce ; že prostřednictvím žádaného určení nemůže žalobce docílit změny vlastnictví, která nastala v důsledku přechodu vlastnictví k předmětu dražby vydražiteli Ř. K., s.r.o. (viz potvrzení o nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě dobrovolné, vydané dle § 31 zákona č. 26/2000 Sb. ze dne 21.5.2004) .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že spor o neplatnost dražební vyhlášky opřel o určující nález podle ustanovení § 80 o.s.ř. o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, je-li na tom naléhavý právní zájem ; že jako důvod uvedl, že je směnečně zavázán podle směnečného platebního rozkazu vydaného K. O. pod sp. zn. 23 Cm 186/96 a podle tohoto rozhodnutí je proti němu vedena OS v Přerově exekuce pod č.j. E-Nc 1877/2004 ; že je třeba poukázat na skutečnost, že zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nepřiznal žalobci jako osobě zavázané zástavním právem za úpadce T. s.r.o. B. aktivní žalovací právo na neplatnost dražby ; že oba soudy nevěnovaly pozornost těmto tvrzením o vadnosti dražební vyhlášky: a) nedostatečný popis předmětu dražby (předmět dražby se oceňuje jak stojí a leží) a libovolné zaměňování věcí movitých za nemovité a naopak, b) ve skutečnosti se jedná o podnik s úplným technologickým zařízením výroba masných výrobků, takže znalecký posudek měl oceňovat technologický celek, který i v době vyhotovení znaleckého posudku byl výrobně využíván ; že místo toho se znalec dopustil podstatné chyby, že oceňoval nemovitost jako nefunkční a oddělil technologii dražební vyhláška, když pojala do svého textu tento vadný znalecký posudek, tedy nemůže být po právní stránce platná ; že dále dražební vyhláška obsahuje nápadně nízkou cenu předmětu dražby, když předcházející znalecké posudky tento předmět oceňovaly částkou okolo 30 mil. Kč (oproti vydražené částce 4 mil. Kč) ; že oběma rozhodnutími soudy porušily žalobcův nárok na spravedlivý proces podle Listiny Lidských práv . Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná 1) a žalovaný 3) k dovolání žalobce uvedli, že se plně ztotožňují s názorem soudu, kterým byla žaloba zamítnuta ; že podanou žalobou se žalobce nemohl domoci zániku závazku ze směnečného platebního rozkazu, což bylo žalobcem uváděno k prokázání jeho právního zájmu na podané určovací žalobě ; že z důvodů nesplnění předpokladů pro podání žaloby na určení dle § 80 písm. c) o.s.ř. nebylo nutno se zabývat dalšími okolnostmi tvrzenými žalobcem a uváděnými v podaném odvolání a následném dovolání .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).


Protože odvolací soud v daném případě při posouzení otázky, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, aplikoval i interpretoval ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. též. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2006, sp.zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2006, sp.zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 25, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2006, sp.zn. 29 Odo 1363/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006, sp.zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, ročník 2007), nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.


Další námitky uplatněné dovolatelem v dovolání, které se týkají jiných otázek, než otázky existence jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o.s.ř.], nemohou v dané věci založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože usnesení odvolacího soudu spočívá výhradně na závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.


Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalované 1) a žalovanému 3) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 15, § 16, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006), celkem ve výši 1.935,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované 1) a žalovanému 3) tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit v zákonné lhůtě k rukám advokáta, který žalovanou 1) a žalovaného 3) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Vzhledem k tomu, že žalované 2) a vedlejšímu účastníku na straně žalovaných v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem, žalovanou 2) a vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. března 2008


JUDr. Roman Fiala, v. r


předseda senátu