21 Cdo 1130/2001
Datum rozhodnutí: 11.04.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1130/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. H. proti žalované České republice Nejvyššímu kontrolnímu úřadu v Praze 7, Jankovcova č. 63, o 304.068,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 93/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 93/96-36 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2000 č.j. 22 Co 51/99-52, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 93/96-36 se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2000 č.j. 22 Co 51/99-52 se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.925,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila 304.068,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 8.5.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná přes rozsudky, kterými najisto bylo postaveno , že výpověď daná žalobci žalovanou dne 11.3.1993 je neplatná a pracovní poměr mezi účastníky trvá, odmítá žalobce (přes jeho písemné výzvy) zaměstnávat a ani mu neposkytuje náhradu mzdy. Žalobce proto po žalované požadoval za období od 1.6.1993 do 18.4.1996 náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (včetně náhrady mzdy za neposkytnutou dovolenou) sníženou o příjmy, které dosáhl v jiných zaměstnáních.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25.6.1998 č.j. 10 C 93/96-36 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 54.829,75 Kč s 19% úrokem z prodlení od 8.5.1996 do zaplacení, žalobu co do částky 249.238,25 Kč s 19% úrokem z prodlení od 8.5.1996 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po přihlédnutí k druhu práce a výši výdělků, kterých žalobce dosáhl u jiných zaměstnavatelů, u nichž pracoval po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí žalované ze dne 11.3.1993, v souladu s ust. § 61 odst. 2 zák. práce na žádost zaměstnavatele přiznal žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (vypočteného dle § 17/1,2 zák. č. 1/92 Sb. o mzdě ) pouze za dobu šesti měsíců.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8.2.2000 č.j. 22 Co 51/99-52 rozsudek soudu prvního stupně až na odvoláním nenapadený odsuzující výrok I potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 14.550,- Kč k rukám její zástupkyně . Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že žalobce po neplatném rozvázání pracovního poměru účastníků pracoval od 15.11.1993 do 31.5.1995 v pracovním poměru na dobu neurčitou, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že pro přiznání náhrady mzdy žalobci za dobu delší než šest měsíců není zákonného opodstatnění . Námitku žalobce proti způsobu výpočtu průměrného výdělku odvolací soud odmítl s odůvodněním, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a nelze mu v tomto směru nic vytknout .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.6.1998 č.j. 10 C 93/96-36 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Namítal, že závěr soudů o nároku žalobce na náhradu mzdy pouze za šest měsíců není správný, neboť ve spise není založena žádná výslovná žádost žalované, která je ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce zákonným předpokladem pro přiměřené snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců. Rovněž zdůraznil, že odvolací soud přehlédl chybný výpočet žalobcova průměrného výdělku a vůbec se nezabýval námitkou obsaženou v odvolání, že žalobce v mezidobí rozhodně nevykonával práci srovnatelnou s prací u žalované . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 93/96-36 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 1998 č.j. 10 C 93/96-36 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 5.850,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 5.925,- Kč [srov. § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. dubna 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu