21 Cdo 1094/2014
Datum rozhodnutí: 05.06.2014
Dotčené předpisy: § 49 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 50h o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 122 o. s. ř., § 243d odst. a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 1094/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněného V. B. , zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, proti povinnému J. N. , zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, pro 110.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 24 EXE 604/2012, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 31. května 2013, č. j. 54 Co 1232/2012-36, takto:
I. Dovolání oprávněného se zamítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.462,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Boženy Kopecké, advokátky se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52.
Odůvodnění:

Na návrh oprávněného Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 16. 5. 2012, č. j. 24 EXE 604/2012-8, nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j. 38 Cm 836/2011-10, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 110.856,- Kč s úrokem ve výši 6 % z částky 160.529,- Kč od 21. 12. 2010 do 7. 1. 2011, a ve výši 6 % z částky 110.856,- Kč od 8. 1. 2011 do zaplacení, a nákladů předcházejícího řízení ve výši 37.640,- Kč, jakož i povinnosti povinného uhradit oprávněnému jeho náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (náklady oprávněného) a náklady soudní exekutorce pověřené provedením exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím v příkazu k úhradě nákladů exekuce, provedením exekuce pověřil soudní exekutorku JUDr. Ivanu Kozákovou, Exekutorský úřad Třebíč.

K odvolání povinného Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. 54 Co 1232/2012-36, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh oprávněného na nařízení exekuce podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j. 38 Cm 836/2011-10, k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému směnečný peníz ve výši 110.856,- Kč, 6 % úrok z částky 160.529,- Kč od 21. 12. 2010 do 7. 1. 2011 a 6 % úrok z částky 110.856,- Kč od 8. 1. 2011 do zaplacení a náklady nalézacího řízení ve výši 37.640,- Kč, zamítá, a žádný z účastníků, ani soudní exekutorka, nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že za situace, kdy doručovací adresa povinného je adresa bytového domu, nelze učinit závěr, že v místě doručování nelze zanechat vhodným způsobem písemnou výzvu k vyzvednutí písemností s poučením (§ 49 odst. 2, § 50h o.s.ř.). Taková výzva totiž nemusí být vhozena do schránky adresátem užívané, ale lze ji kupříkladu vhodit do schránky přináležející k bytu či umístit na dveřích domu, na nástěnce ve společných prostorách, nalepit ji v prostoru domovních schránek a podobně ( ). Za této situace nebyly splněny podmínky pro to, aby nalézací soud sám na své úřední desce vyvěsil výzvu k vyzvednutí písemnosti ve smyslu ustanovení § 49 odstavec 2 o.s.ř. (a aby po uplynutí deseti dnů ode dne jejího připravení k vyzvednutí bylo možné zásilku považovat za doručenou) . V projednávané věci tedy při doručování směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j. 38 Cm 836/2011-10 (dále též exekuční titul ), nebyl dodržen zákonem předepsaný postup pro náhradní doručení písemností, exekuční titul doposud nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku a nebyl tak naplněn jeden ze základních předpokladů pro nařízení exekuce.

Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včasně podaným dovoláním, v němž namítá, že trvání na zanechání výzvy k vyzvednutí podle ustanovení § 49 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též o. s . ř.) je přehnaným formalismem, neboť, i kdyby totiž byla výzva nějakým způsobem zanechána, byl by výsledek naprosto stejný. Případné vadné doručení exekučního titulu a v důsledku toho i chybné vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu neznamená, že exekuční titul je nevykonatelný, protože, pokud soud rozhoduje podle stavu ke dni rozhodnutí, pak by měl posoudit i možnost, že se exekuční titul stal vykonatelným později, než bylo uvedeno v doložce právní moci a vykonatelnosti . Za nesprávný dovolatel považuje rovněž postup odvolacího soudu, který rozhodoval bez jednání za situace, kdy prováděl dokazování spisem jiného soudu, na základě kterého je učiněno zjištění o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu vadného doručení, v důsledku čehož následně došlo k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Namítá, že v exekučním řízení exekuční soud není oprávněn přezkoumávat doručení exekučního titulu za situace, kdy na tomto byla řádně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, navíc za situace, kdy povinný v řízení, v němž byl exekuční titul vydán, nevyužil možnosti podat návrh na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního titulu (§ 50d o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu pobočky v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013, č. j. 54 Co 1232/2012-36, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Povinný se k dovolání oprávněného mimo jiné vyjádřil tak, že za situace, kdy nemohl soud ve smyslu ustanovení § 46a odst. 2 o. s. ř. požádat o doručování na jinou adresu, protože o nalézacím řízení nevěděl, a kdy měl dodávku poštovních zásilek z adresy, na kterou mu byl exekuční titul doručován, na novou adresu zajištěn bývalými sousedy a novou majitelkou bytu, nepovažuje trvání na vylepení výzvy (§ 49 odst. 2 o. s. ř.) za formalismus. Jestliže nedošlo k řádnému doručení, nemohl být směnečný platební rozkaz exekučním titulem k zahájení exekuce, neboť logicky nebyl vykonatelný . Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání oprávněného zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka postupu při doručování podle ustanovení § 49 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 1. 7. 2009, jestliže adresát nemá domovní schránku), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 49 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009) pro doručování písemností do vlastních rukou platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.

Pokud tedy adresát při doručování písemností do vlastních rukou není na adrese (pro doručování) zastižen, doručující orgán na této adrese zanechá písemnou výzvu (podle ustanovení § 49 odst. 2 o. s. ř.) k vyzvednutí písemnosti. Výzva se zpravidla zanechává v domovní nebo jiné adresátem užívané schránce. Pokud schránku adresát nemá, je možné výzvu zanechat na jiném vhodném místě například na dveřích bytové jednotky, domu apod. Uvedeným způsobem doručující orgán postupuje, i kdyby věděl, že se adresát odstěhoval nebo že je v místě doručování neznámý. Vrácení písemností odesílajícímu soudu bez zanechání výzvy (s výjimkou případu, o který se však v této věci nejedná, kdy výzvu v místě doručování nelze zanechat) je nepřípustné a nezakládá řádné a účinné doručení doručované písemnosti (zde exekučního titulu). Exekuční titul tak v projednávané věci nebyl řádně doručen, v důsledku čehož nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným.

Exekuci na majetek povinného přitom lze nařídit jen na základě vykonatelného exekučního titulu [k tomu srov. ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen ex. řád ], tedy exekučního titulu, který je vykonatelný, jak po stránce formální, tak i po stránce materiální (obsahové), což je soud povinen zkoumat ještě před nařízením exekuce. Při přezkumu přitom není omezen údaji vyplývajícími z potvrzení o vykonatelnosti, kterým titul opatřil orgán, který ho vydal, ale je oprávněn správnost potvrzení o vykonatelnosti přezkoumávat. Vykonatelnost v jednotě obou aspektů lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 922/2009).

Činí-li (exekuční) soud závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. Za těchto podmínek tak není třeba nařizovat jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitka dovolatele, že postup odvolacího soudu nebyl správný, pokud rozhodoval bez jednání za situace, kdy prováděl dokazování spisem jiného soudu, na základě kterého následně dospěl k závěru o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu jeho vadného doručení povinnému, proto není opodstatněná.

Za správný považuje dovolací soud i akcesorický výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013, č. j. 54 Co 1232/2012-36, v němž odvolací soud žádnému z účastníků, ani soudní exekutorce, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soudní praxe při rozhodování o nákladech exekuce a nákladech řízení mezi účastníky vycházela z principu objektivní odpovědnosti oprávněného za vykonatelnost exekučního titulu. Tento princip však byl prolomen judikaturou Ústavního soudu ČR (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2696/08, případně nález ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2888/10), který opakovaně vyslovil názor, že soud je povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, jímž je poskytování soudní ochrany právům a v tomto kontextu zvážit i dosah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným, jestliže se spolehl na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k exekuci předkládaného titulu. Nelze bez dalšího dát oprávněnému k tíži, že se rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Přitom nelze na druhé straně přehlížet, že obdobné záruky je namístě vztáhnout i k osobě povinného, pakliže též on nezpůsobil, že doložka vykonatelnosti byla soudem vyznačena vadně.

V dané věci se oprávněný domáhal nařízení exekuce podle směnečného platebního rozkazu, který soud nesprávně opatřil doložkou právní moci a vykonatelnosti a uvedená skutečnost byla zjištěna až v exekučním řízení. Oprávněnému nelze přičíst zavinění ve vztahu ke vzniku nákladů na nařízení exekuce a nelze je přičíst ani povinnému, který nesprávné vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti nezpůsobil. Dovolací soud proto považuje za správný výrok odvolacího soudu, kterým náhradu nákladů exekuce soudní exekutorce nepřiznal.

Nepřiznání náhrady nákladů soudní exekutorce není porušením zásady úplatnosti vyplývající z ustanovení § 3 exekučního řádu. V této souvislosti odkazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 1226/08, podle něhož stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za uvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajování a zastupování). Tyto závěry lze vztáhnout bez dalšího i na činnost v postavení exekutora. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedení zápisu do seznamu dala souhlas k provádění exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.

Shora uvedené závěry citované judikatury Ústavního soudu o absenci zavinění ve vztahu k jejich vzniku platí obdobně i pro náklady řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný byl v dovolacím řízení plně úspěšný a oprávněný je proto povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky proto určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem částkou ve výši 6.162,50 Kč. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly povinnému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (za jeden úkon právní služby, srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Oprávněný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.462,50 Kč povinnému zaplatit k rukám advokátky JUDr. Boženy Kopecké, která jej v dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. června 2014

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu