21 Cdo 1084/2000
Datum rozhodnutí: 01.02.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 1084/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., o vydání železniční průkazky pro důchodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 244/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 1999, č.j. 20 Co 113/99-63, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou směřovanou původně též proti "Ministerstvu dopravy a spojů ČR, nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1"), aby "žalovaní přiznali žalobci a jeho manželce od 1. 1. 1995 na neurčito (bez časového omezení) zaměstnanecké jízdné a přepravné v rozsahu bývalých ČSD a jízdní výhody pro tratě cizích železnic sdružených v UIC v rámci reciprocity".

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 2. 1997, č.j. 24 C 244/94-18, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci bude vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 200,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podle Tarifu jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení činnosti Českých drah, účinného od 1. 1. 1994, žalobce jako zaměstnanec ŽS Brno a jeho rodinní příslušníci nemají na výhody v Tarifu uvedené za období od 1. 1. 1995 nárok. Vycházel přitom mimo jiné z toho, že takový nárok nevzniká žalobci ani při odchodu do důchodu "v průběhu platnosti Tarifu", neboť se týká pouze důchodců, kteří pobírali důchod "v době účinnosti Tarifu, tj. 1. 1. 1994", a pracovníků, kteří odešli následně do důchodu a byli zaměstnanci organizací uvedených v § 1 odst. a) Tarifu, což není případ žalobce.

K odvolání žalobce (poté, co žalobce změnil žalobní návrh tak, aby první žalovaný byl uznán povinným vydat mu do 3. ledna 1998 dvacet kusů volných jízdenek pro rok 1998 a co proti druhému žalovanému vzal žalobu zpět) Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 1997, č.j. 20 Co 316/97-41, připustil zpětvzetí žaloby proti druhému žalovanému (Ministerstvu dopravy a spojů ČR se sídlem Praha 1, nábř. L. Svobody 12), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným zrušil, v tomto rozsahu řízení zastavil a druhému žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal; zároveň připustil změnu žalobního návrhu, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovanou zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že po připuštění změny žaloby žalobce již jasně a srozumitelně upravil petit, dovodil, že o něm nemohl rozhodnout a projednat jej, neboť by tím nahrazoval činnost soudu prvního stupně a účastníkům by tím odňal možnost řádného opravného prostředku. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil, zda žalobcův upravený žalobní požadavek je důvodný, aby vzal v úvahu i odvolací námitky a využil i skutkových zjištění, která v dosavadním řízení učinil.

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co připustil další změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen do 15-ti dnů od rozhodnutí vydat žalobci a jeho manželce železniční průkazku pro důchodce) rozsudkem ze dne 3. 11. 1998, č.j. 24 C 244/94-48, změněnou žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce ani jeho manželka nepatří do okruhu osob, kterým Tarif jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení činnosti Č. d., účinný od 1. 1. 1994, přiznává jízdní a přepravní výhody. Vycházel přitom z toho, že žalobce odešel do důchodu v roce 1996 jako pracovník ŽS, a.s. Brno, což však není organizace uvedená v ustanovení § 1 bod a) a b) Tarifu účinného od 1. 1. 1994. Žalobce totiž podle soudu prvního stupně nebyl držitelem jízdních a přepravních výhod ke dni 31. 12. 1993. Ustanovení § 16 Tarifu platného do 31. 12. 1993 posoudil jako přechodné a týkající se pouze okruhu pracovníků, kteří nebyli uvedeni v § 2 odst. 1 stejného Tarifu před změnou provedenou "dodatkem č.1", platnou od 1. 1. 1993, neboť tuto změnu nelze na přechodné ustanovení § 16 aplikovat, není-li to v ní výslovně uvedeno. Princip zásluhovosti (výsluhy let) se v "dodatku č. 1" odráží u pracovníků ŽS Brno odstupňováním odpracovaných let, nikoli však nárokem na jízdní a přepravní výhody. Za takové výhody nelze podle Tarifu platného do 31. 12. 1993 považovat volné jízdenky.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 1999, č.j. 20 Co 113/99-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se návrh na připuštění dovolání zamítá. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobci (ani jeho manželce jako rodinné příslušnici, jejíž nárok je odvislý od nároku zaměstnance) nevznikl nárok na jízdní a přepravní výhody (železniční průkazka). Vycházel přitom z toho, že podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci drah, ve znění pozdějších předpisů, bylo Federální ministerstvo dopravy oprávněno stanovit jízdné a přepravné pro přepravu pracovníků ČSD a pracovníků organizací podílejících se na zabezpečování činnosti ČSD. Toto oprávnění realizovalo Federální ministerstvo dopravy tím, že vydalo Tarif jízdného a přepravného na tratích ČSD pro přepravu pracovníků s.o. ČSD a dalších organizací podílejících se na zabezpečení činnosti ČSD, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Tento Tarif zakládal nárok na jízdné a přepravné i pro pracovníky ŽS Brno. Opravou č. 1 ze dne 19. 1. 1992 došlo však ke změně § 2 odst. 1 písm. c) uvedeného Tarifu, podle níž bylo zrušeno poskytování této jízdní výhody mimo jiné i pro pracovníky ŽS Brno. Naproti tomu byl doplněn § 9 stejného Tarifu, který umožnil pro tyto pracovníky zavedení systému volných jízdenek. Tarif účinný od 1. 1. 1994 stanovil jízdné a přepravné pro přesně vymezený okruh osob v § 1, přičemž žalobce do tohoto okruhu osob nepatří. Jestliže totiž žalobce ke dni 31. 12. 1993 měl podle § 9 Tarifu účinného od 1.1.1992 pouze nárok na poskytování volných jízdenek, nelze jej považovat za "držitele jízdních a přepravních výhod" ve smyslu Tarifu platného od 1. 1. 1994. Odvolací soud přitom "neshledal v tomto řízení důvod pro přehodnocování podzákonné normy (v tomto případě rozhodnutí ústředního orgánu státní správy vydaného na základě zákona), která byla vydána v návaznosti na příslušné zákony v rámci působnosti orgánu státní správy". Návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl proto, že výklad použitých podzákonných norem nečiní zásadní obtíže.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, neboť soudy posuzovaly nárok žalobce na železniční průkazku nikoliv na základě zákona a v jeho souladu, nýbrž pouze na základě interních normativních předpisů, a z toho, že tato problematika se netýká jen žalobce, ale mnoha dalších takto dotčených osob, žalobce namítá, že jeho nárok na jízdní výhody vyplývá z ustanovení § 16 odst. 2 Tarifu platného od 1. 1. 1992, který nikdy nebyl změněn. Žalobce byl totiž držitelem jízdních výhod od 1. 7. 1959, kdy nastoupil do pracovního poměru k ŽS Brno, a proto k datu 31. 12. 1989 splňoval v uvedeném ustanovení zmíněný předpoklad držby jízdních výhod nepřetržitě 20 let. Namítá dále, že soudy posuzovaly jeho nárok pouze podle Tarifu platného od 1. 1.1994, tj. podle podzákonného právního předpisu, ačkoliv podle jeho přesvědčení jeho nárok vyplývá přímo ze zákona, totiž z ustanovení § 4l odst. 2 zákona č. 9/1993 Sb. o českých drahách, ve znění zákona č. 212/1993 Sb., podle něhož Ministerstvo dopravy stanoví Tarif jízdného a přepravného pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy podílejících se na zabezpečení činnosti Č. d., poživatelů důchodů, kteří pracovali v oblasti dopravy, jakož i jejich rodinných příslušníků. Ke dni účinnosti citovaného ustanovení (13. 8. 1993) byl žalobce "pracovníkem v oblasti dopravy" více jak 34 roků a nárok na jízdní výhody jako důchodci mu tak přiznává přímo zákon. Vytýká dále odvolacímu soudu, že věc posuzoval podle podzákonného předpisu, aniž by jako předběžnou otázku vyřešil, zda Tarif, jako podzákonná norma, je v souladu se zákonem. Přesto je přesvědčen, že splňuje předpoklady pro přiznání jízdních výhod i podle § 1 písm. c) Tarifu platného od 1. 1. 1994, neboť splňuje všechny tam uvedené podmínky: bydlí v ČR, pobírá zde důchod, měl jízdní výhody ke dni 31. 12. 1993 a pracoval po celý život v oblasti dopravy. Za významné pochybení soudu považuje také to, že v celém řízení nebyla předložena podepsaná Oprava č. 1 Tarifu platného od 1. 1. 1992. Navíc je přesvědčen, že výhoda volných jízdenek znamená, že se jedná o jízdní a přepravní výhodu, neboť na zadní straně přebalu svazku jízdenek je poučení, podle něhož jízdenka opravňuje k bezplatné přepravě zavazadla do váhy 30 kg, nikoli k přepravě psa. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 244/94 ze dne 3. 11. 1998 a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o.s.ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda je v projednávané věci dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.(. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.(. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci při posuzování žalobcem uplatněného nároku soud aplikoval mimo jiné Tarif jízdného a přepravného na tratích ČSD pro přepravu pracovníků s.o. ČSD a dalších organizací podílejících se na zabezpečení činnosti ČSD, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992, vydaný Federálním ministerstvem dopravy podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. f) zákona č. 68/89 Sb., o organizaci Č. s. d., a Tarif jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení Č. d., účinný ode dne 1. 1. 1994, jenž byl vydán Ministerstvem dopravy České republiky podle § 4l odst. 2 zákona č. 9/1993 Sb., o Č. d., ve znění zákona č. 212/1993 Sb. Výklad obsahu těchto předpisů a jejich souladu se zákonem se dosud v praxi vyšších soudů neustálil. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Žalobce mimo jiné v dovolání vytýká, že "nikdy za celé řízení nebyla předložena podepsaná oprava č. 1 Tarifu 92". Tím ale netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil pro stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí s rozsahem a kvalitou provedeného dokazování, tedy se skutkovými závěry odvolacího soudu. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

S názorem dovolatele, že soud věc posuzoval podle podzákonné normy, aniž vyřešil jako předběžnou otázku, zda tarif jako podzákonná norma je v souladu se zákonem, dovolací soud nesouhlasí.

Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem.

Citované ustanovení Ústavy České republiky nejen opravňuje soud k tomu, aby v případě, že zjistí rozpor mezi jiným právním předpisem a zákonem, takový úsudek učinil sám (a k takovému podzákonnému ustanovení nepřihlížel) - na rozdíl od situace, kdy zjistí rozpor mezi zákonem a ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem (v takovém případě předloží věc ústavnímu soudu - článek 95 odst. 2 Ústavy České republiky, § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř.(, zároveň z tohoto ustanovení vyplývá, že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit vždy. To, že se soud zabývá souladem používaného zákona s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, případně souladem používaného předpisu podzákonného se zákonem, nemusí vždy výslovně vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí. Nezjistí-li žádný rozpor, nepředkládá spis Ústavnímu soudu a není třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí vysvětloval, že používané právní předpisy jsou v souladu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, případně, že jiný právní předpis je v souladu se zákonem. Skutečnost, že je aplikován zákon nebo přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi zákonem a ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, případně rozpor mezi podzákonným předpisem a zákonem, zjištěn nebyl. Takto v projednávané věci postupovaly i oba soudy (odvolací soud navíc zmínil, že podzákonná norma byla vydána na základě zákona v rámci působnosti orgánu státní správy).

Ani dovolací soud rozpor mezi podzákonným předpisem (Tarifem jízdného a přepravného na tratích ČSD pro přepravu pracovníků s.o. ČSD a dalších organizací podílejících se na zabezpečení činnosti ČSD, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 a Tarifem jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení Č. d., účinným ode dne 1. 1. 1994) a zákonem (zákonem č. 68/89 Sb., o organizaci Č. s. d. a zákonem č. 9/1993 Sb., o Č. d., ve znění zákona č. 212/1993 Sb.) nezjistil.

Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonným zmocněním, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry (takové ustanovení nemůže použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem.

V projednávané věci zákon (§ 4l, odst. 2 zákona č. 9/1993 Sb., o Č. d., ve znění zákona č. 212/1993 Sb.) určil, že ministerstvo dopravy stanoví tarif jízdného a přepravného pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků ministerstva dopravy, podílejících se na zabezpečení činnosti Č. d., poživatelů důchodů, kteří pracovali v oblasti dopravy, jakož i jejich rodinných příslušníků. Zákonné limity, které podzákonný předpis nesmí překročit, aniž by se dostal do rozporu se zákonem (a soud jej neaplikoval), tedy určily, že má být vydán "tarif jízdného a přepravného" (aniž stanovil jeho rozsah a obsah) a okruh adresátů, jimž mají být výhody přiznány (aniž stanovil, zda všem skupinám stejné výhody, případně, že v jedné skupině mají mít všichni stejné výhody). Tyto zákonné limity Tarif jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení Č. d., účinný ode dne 1. 1. 1994 (dále též jen "Tarif 94"), v ustanoveních, jež soudy při projednávání této věci aplikovaly, nepřekročil ani jinak neporušil.

Souhlasit také nelze s názorem dovolatele, že nárok na jízdní výhody mu vyplývá přímo ze zákona (z § 4l odst. 2 zákona č. 9/1993 Sb., o Č. d., ve znění zákona č. 212/1993 Sb.).

Podle ustanovení § 4l odst. 2 zákona č. 9/1993 Sb., o Č. d., ve znění zákona č. 212/1993 Sb., ministerstvo dopravy stanoví tarif jízdného a přepravného pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků ministerstva dopravy, podílejících se na zabezpečení činnosti Č. d., poživatelů důchodů, kteří pracovali v oblasti dopravy, jakož i jejich rodinných příslušníků.

Citované ustanovení samo o sobě žádné nároky na jízdní a přepravní výhody nestanoví. Jedná se o předpis zmocňovací, který pouze určuje kdo (který orgán), co (které právní vztahy) a pro který okruh adresátů má předpisem nižší právní síly upravit. Teprve na základě takového zmocnění vydaný podzákonný předpis stanoví konkrétní podmínky vzniku práv a povinností, jakož i jejich obsah. Dovolatel přehlíží, že citované zmocňovací ustanovení pouze opravňuje ministerstvo dopravy k vydání tarifu jízdného a přepravného, aniž blíže určuje jeho obsah (které konkrétní jízdní a přepravní výhody má ministerstvo dopravy stanovit), a dovozuje, že mu vzniká nárok, který však ve zmocňovacím ustanovení není vůbec uveden (je obsažen teprve v podzákonném předpise vydaném na základě zákonného zmocnění). Vycházel-li proto odvolací soud z toho, ža žalobci nárok přímo ze zákona nevyplývá (vyjádřil to tím, že nárok posuzoval přímo podle podzákonného předpisu), postupoval správně.

Důvodná není ani námitka dovolatele, že jeho nárok na jízdní a přepravní výhody vyplývá z ustanovení § 16 odst. 2 Tarifu platného do 31. 12. 1993.

Jak správně uvedly oba soudy, nárok žalobce žalobou uplatněný nutno posuzovat podle Tarifu jízdného a přepravného na tratích Č. d. pro přepravu pracovníků Č. d. a pracovníků Ministerstva dopravy České republiky, podílejících se na zabezpečení Č. d., účinného ode dne 1. 1. 1994, neboť, domáhá-li se žalobce vydání železniční průkazky pro důchodce, je pro rozsudek i pro právní posouzení rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 1 Tarifu 94 stanoví se tímto tarifem jízdné a přepravné: a) pracovníků Č. d., Ministerstva dopravy, kteří byli držiteli jízdních a přepravních výhod ke dni 31. 12. 1993, odboru železnic Ministerstva dopravy, Drážního správního úřadu a Státní drážní technické inspekce, b) osob nově přijatých do pracovního poměru na Ministerstvo dopravy, kteří se podílejí na činnosti Č. d., o jejichž přiznání rozhodne v jednotlivých případech ministr dopravy, c) poživatelů důchodů, kteří pobírají důchod od České správy sociálního zabezpečení, mají trvalý pobyt v České republice, pracovali v oblasti dopravy a jsou držiteli jízdních a přepravních výhod ke dni 31. 12. 1993 a dále pracovníků po ukončení pracovního poměru z důvodu odchodu do důchodu z organizací uvedených v odst. a) a b), dále d) rehabilitovaných osob, kterým byly navráceny jízdní výhody ČSD v letech 1989 - 1991 z titulu rehabilitací, schválených na základě opatření ministra dopravy a spojů ČSSR č.j. 9/1990-050 a kteří jsou občany České republiky a e) rodinných příslušníků pracovníků a důchodců podle odst. a) až d). Poskytování jízdních a přepravních výhod držitelům, kteří nejsou uvedeni v § 1 tohoto tarifu, zaniká dnem 31. 12. 1993 (§ 5 odst. 3 stejného tarifu).

Nárok žalobce na jízdní a přepravní výhody, s ohledem na citovaná ustanovení Tarifu 94, může vyplývat jen z ustanovení § 1 tohoto tarifu. Protože žalobce nebyl ke dni účinnosti Tarifu 94 (1. 1. 1994) pracovníkem žádné z organizací uvedených v § 1 odst. a) citovaného tarifu, ani osobou nově přijatou do pracovního poměru na Ministerstvu dopravy, či osobou rehabilitovanou na základě opatření ministra dopravy a spojů ČSSR, nevyplývá jeho nárok na jízdní a přepravní výhody z ustanovení § 1 odst. a), b) či d) Tarifu 94.

Žalobci však takový nárok nevyplývá ani z ustanovení § 1 odst. c) Tarifu 94. Naposled citované ustanovení zahrnuje dva okruhy osob. V první řadě jde o poživatele důchodů mající trvalý pobyt v České republice, kteří pracovali v oblasti dopravy a jsou držiteli jízdních a přepravních výhod ke dni 31. 12. 1993, a dále o pracovníky, kteří ukončili pracovní poměr z důvodu odchodu do důchodu z organizací uvedených v § 1 odst. a) a b) Tarifu 94. Do žádného z uvedených okruhů osob však žalobce nepatří. Do prvního proto, že ke dni 1. 1. 1994 (účinnost Tarifu 94) nesplňoval požadavek, že je poživatelem důchodu (žalobce odešel do důchodu v listopadu 1996), a do druhého proto, že do důchodu neodešel z organizace uvedené v § 1 odst. a) a b) Tarifu 94. Přitom, jak vyplývá ze shora uvedeného je pro posouzení nároku na přiznání jízdních výhod zcela nerozhodné, zda byl žalobce případně držitelem jízdních a přepravních výhod až do dne 31. 12. 1993 (srov. § 5 odst. 3 Tarifu 94). Nárok na jízdní a přepravní výhody nemůže žalobci vyplývat pouze z toho, že byl eventuálně držitelem těchto výhod podle § 16 odst. 2, případně jiných ustanovení tarifu platného do 31. 12. 1993. K tomu, aby mohl být držitelem jízdních a přepravních výhod i po 1. 1. 1994, musel by mimo skutečnost, že je držitelem jízdních a přepravních výhod k 31. 12. 1993, splňovat i další z požadavků uvedených v ustanovení § 1 odst. c) první části věty Tarifu 94, musel by totiž k tomuto dni být poživatelem důchodu. Tento požadavek ale k uvedenému datu žalobce nesplňoval.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. a není postižen ani jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. l a § 151 odst. l věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 1. února 2001

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková