21 Cdo 1080/2004
Datum rozhodnutí: 08.10.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1080/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ch. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V., a. s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 250/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2003, č.j. 16 Co 269/2003-182, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2000 celkem 692.433,- Kč s příslušenstvím, jež vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěl dne 2. 4. 1982, mu byla žalovaným až do 31. 12. 1995 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. S účinností od 2. 1. 1996 mu žalovaný přestal tuto náhradu poskytovat s odůvodněním, že od 2. 1. 1996 je žalobce plně invalidní pro obecnou nemoc . Žalobce je přesvědčen, že jeho zdravotní stav (pro který bylo nutno mu přiznat plný invalidní důchod ) je důsledkem pracovního úrazu ze dne 2. 4. 1982; žalovaný je proto povinen hradit mu náhradu za ztrátu na výdělku i po 1. 1. 1996.



Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, č.j. 26 C 250/97-67, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že státu se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že příčinná souvislost mezi pracovním úrazem, který žalobce utrpěl dne 2. 4. 1982, a ztrátou na výdělku již neexistuje, neboť důvodem jeho plné invalidity je obecná choroba demence organického typu s encefalotickými podněty na podkladě aterosklerózy mozku, a že, kdyby by žalobce trpěl pouze následky úrazu z roku 1982, byl by i nadále schopen vykonávat sedavé zaměstnání a byl by pouze částečně invalidní. Vycházel přitom zejména z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení P., ze dne 15. 1. 1996, která rozhodovala o žalobcově plné invaliditě. Uvedený závěr učinila po vyšetření žalobce odbornými lékaři - neurologem MUDr. H., psychiatrem a psychologem MUDr. S. a ortopedem primářem MUDr. C. a na základě zdravotní dokumentace praktické lékařky MUDr. K. Soudem ustanovený znalec MUDr. Z. B. konstatoval, že souvislost nelze jednoznačně prokázat ani vyloučit .



K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 11. 2000, č.j. 16 Co 354/2000-81, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neodstranil rozpory mezi závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Z. B. a závěry posudkové komise MPSV , která rozhodovala o invaliditě žalobce; podle znaleckého posudku souvislost mezi pracovním úrazem žalobce z roku 1982 a jeho plnou invaliditou nelze jednoznačně ani prokázat, ani vyloučit, neboť jde o dvě samostatné nosologické jednotky, zatímco podle závěrů posudkové komise je invalidita žalobce výhradně způsobena obecnou chorobou . Navíc podle odvolacího soudu není namístě ustanovovat pro zjištění příčiny nezpůsobilosti žalobce vykonávat práci po 2. 1. 1996 znalce z oboru zdravotnictví ortopedie (tím byl znalec MUDr. Z. B.), ale výhradně znalce z oboru zdravotnictví posudkové lékařství. Přihlédnout je třeba také k tomu, že posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí posuzovala zdravotní stav žalobce pro jiné účely, než je řízení o náhradu škody.



Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 5. 2003, č.j. 26 C 250/97-172, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se státu vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co doplnil dokazování zejména znaleckým posudkem znalkyně MUDr. Z. N. (z oboru posudkového lékařství) a revizním posudkem znalce MUDr. T. V. (rovněž z oboru posudkového lékařství), dospěl opět k závěru, že žalobce byl uznán plně invalidním nikoli pro následky pracovního úrazu ze dne 2. 4. 1982, ale pro obecnou chorobu . Vycházel přitom zejména ze závěru znaleckého posudku znalce MUDr. T. V., který konstatoval, že samotné poúrazové následky pracovního úrazu ze dne 2. 4. 1982 nebyly hlavní ani převážnou příčinou plné invalidity a že takovou příčinou byla porucha psychiky žalobce.



K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č.j. 16 Co 269/2003-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odmítl názor žalobce, že mezi znaleckými posudky, jež byly ve věci vypracovány, jsou rozpory. Podle jeho názoru znalecké posudky jsou v souladu (mimo posudku MUDr. B., který je nejednoznačný, a navíc nejde o vlastní závěr znalce, nýbrž o závěr posudkové komise MPSV ; k tomuto znaleckému posudku proto nebylo možno přihlédnout). Za správný proto považoval závěr, že žalobce se stal ke dni 2. 1. 1996 plně nezpůsobilým k výkonu práce z důvodů obecné choroby , nikoliv pro následky pracovního úrazu. Protože ze skutkových závěrů vyplynulo, že zdravotní stav žalobce se zhoršil bez toho, že by to mělo nějakou souvislost s jeho pracovním úrazem ze dne 2. 4. 1982, a že toto zhoršení zdravotního stavu samo o sobě vyloučilo jakoukoliv výdělečnou činnost žalobce počínaje 2. 1. 1996, došlo na straně žalobce k podstatné změně poměrů, která měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.



Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Shrnuje závěry jednotlivých znaleckých posudků ve věci vypracovaných a vytýká soudu prvního stupně, že se spokojil s provedenou důkazní situací a ztotožnil se s názory znalců tvrdících, že se u něj jedná o trvalou invaliditou v důsledku obecného onemocnění . S takovými závěry se však neztotožnil a doposud neztotožňuje a navrhoval superrevizi . Vždy byl aktivní sportovec, je sečtělý, ovládá několik jazyků a po psychické stránce je naprosto zdráv, schopen být aktivně zapojen do částečného výkonu zaměstnání. Zamítnutí jeho návrhu na superrevizi znaleckých posudků hodnotí jako účelové a je přesvědčen, že být věkově mladší nebyl by takto uvržen do trvalé invalidity. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně žalobu zamítl).

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.



Žalobce ve svém dovolání právní závěry soudů (aplikací ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce) nezpochybňuje. I když uvádí, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání), je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy přihlédly a jak tyto důkazy hodnotily; vytýká jim nesprávný závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho úrazem ze dne 2. 4. 1982 a jeho plnou nezpůsobilostí k výkonu práce od 1. 1. 1996. Napadá tedy skutkové závěry soudů týkající se zmíněné příčinné souvislosti. Námitky žalobce tak nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak výše uvedeno přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. října 2004

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu