21 Cdo 1066/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1066/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Č. L., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 155/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. října 2005 č.j. 35 Co 630/2005-89, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 30.4.2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně dne 14.1.2004 ve 12.00 hod provedla registraci vozidla F. E., jehož provozovatelem je D. V., čímž se "dopustila úmyslného neoprávněného vstupu do registru vozidel jiného registračního místa, než kam provozovatel dle svého trvalého bydliště patří, a vědomého porušení ust. § 4 odst.2 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů". Jednání žalobkyně považoval žalovaný za "vědomé a s úmyslem", o čemž svědčí jak skutečnosti neodpovídající údaj o bydlišti provozovatele, ačkoliv jeho trvalý pobyt ověřovala podle občanského průkazu, tak "vědomé vepsání" místa trvalého pobytu provozovatele v Přihlášce k registraci vozidla provedené písmem žalobkyně.


Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se neoprávněného vstupu do registru vozidel jiného registračního místa nedopustila a ani neporušila ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 56/2001 Sb. nebo jiné právní normy; D. V. jako provozovatel motorového vozidla F. E., které vzala do evidence motorových vozidel, má sice bydliště v P. (ve správním obvodu "města s rozšířenou působností N. B."), ale je také soukromým podnikatelem s místem podnikání v Č. L., a přihlásil proto vozidlo u registračního místa v Č. L. V průběhu řízení dále namítla, že jí výpověď z pracovního poměru nebyla doručena ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se žalovaný o důvodu výpovědi dověděl; žalovaný se totiž o důvodu výpovědi dověděl dne 11.3.2004 a výpověď z pracovního poměru žalobkyně převzala osobně až dne 27.5.2004); doručení výpovědi uložením na "poště" žalobkyně považuje za "neúčinné", neboť neměla možnost z důvodu pracovní neschopnosti si zásilku na "poště" vyzvednout.


Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 17.3.2005 č.j. 12 C 155/2004-64 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.225,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků dokazování jednak dovodil, že žalobkyně neporušila pracovní kázeň závažným způsobem (žalobkyně "nebyla ve vedoucí funkci, jednala pod vlivem žadatele, který ji o zaevidování prosil, a samo zaevidování do centrální evidence mimo pořádek nemá v zásadě žádné negativní důsledky"), jednak vzal za prokázané, že žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne 11.3.2004, neboť vedoucí oddělení J. F. jako nadřízený žalobkyně již v tento den "věděl, čeho (pokud jde o skutek) se žalobkyně dopustila". Protože výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena ve smyslu ustanovení § 266a odst.4 zákoníku práce dnem 17.5.2004, v němž se žalovanému vrátila poštou doručovaná "zásilka obsahující zmíněnou výpověď" jako nedoručitelná a žalobkyně svým opomenutím zmařila její doručení, došlo k výpovědi až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst.3 zákoníku práce; napadená výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem. Námitku žalovaného, že lhůta k rozvázání pracovního poměru se ve smyslu ustanovení § 46 odst.4 zákoníku práce prodloužila o dobu, po kterou "ve věci" provádělo na žádost žalovaného šetření Ministerstvo dopravy, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že postup Ministerstva dopravy nelze považovat za šetření ve smyslu tohoto ustanovení, neboť "ministerstvo zjevně nijak nezjišťovalo skutkový stav a neprovádělo ani jiné šetření natož správní řízení, pouze vyjádřilo svůj právní názor na situaci popsanou žalovaným".


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18.10.2005 č.j. 35 Co 630/2005-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.013,- Kč "u Mgr. M. H.". Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zaměstnavatel se doví o porušení pracovní kázně tehdy, jakmile se o něm doví kterýkoliv zaměstnanec, který je služebně nadřízen tomu, kdo pracovní kázeň porušil, a že nadřízeným žalobkyně byl vedoucí oddělení J. F., který "měl pravomoc organizovat a kontrolovat práci ostatních pracovníků oddělení, tedy i žalobkyně". Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně také v tom, že žalovaný se dozvěděl o porušení pracovní kázně žalobkyní dne 11.3.2004 (žalobkyně v tento den při jednání za účasti vedoucího oddělení J. F.a uvedla, že "si je plně vědoma, že neoprávněně v Č. L. přihlásila vozidlo, které patří do registračního místa N. B."), že výpověď byla žalobkyni doručena "s účinností nejpozději dne 11.5.2004" a že tedy k rozvázání pracovního poměru výpovědí došlo po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst.3 zákoníku práce; výpověď z pracovního poměru je proto neplatná. K prodloužení běhu lhůty podle ustanovení § 46 odst.4 zákoníku práce nemohlo podle názoru odvolacího soudu dojít, neboť Ministerstvo dopravy se "ve věci" vyjádřilo k žádosti žalovaného o "stanovisko, zda lze považovat za hrubé porušení pracovní kázně vědomé zaregistrování vozidla, které místně přísluší jinému úřadu", a žádné šetření o jednání žalobkyně neprovádělo.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první řadě, že "soud nesprávně právně posoudil skutečnost, že ve věci bylo ze strany Ministerstva dopravy ČR prováděno dle § 46 odst. 4 zákoníku práce šetření, resp. jednání žalobkyně, v němž je žalovaným spatřováno porušení pracovní kázně". Žalovaný totiž "vzhledem k závažnosti vědomého jednání" žalobkyně požádal Ministerstvo dopravy "o prošetření a stanovisko k danému případu" a "sdělení právního názoru odboru 150 Ministerstva dopravy" obdržel dne 16.4.2004. Názor odvolacího soudu, podle kterého se šetřením ve smyslu ustanovení § 46 odst.4 zákoníku práce rozumí "zjišťování skutkového stavu", je nesprávný; uvedené ustanovení zaměstnavateli umožňuje, aby "lépe a nezávisle na vlastních poznatcích posoudil, zda zaměstnanec skutečně pracovní kázeň porušil, zda porušení pracovních povinností bylo zaviněno, jaká byla forma jeho zavinění a jaký stupeň intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo, a aby dovodil, jaké opatření vůči zaměstnanci přijme", a "zjištění či závěr Ministerstva dopravy" byl pro žalovaného "závěrečným impulsem pro dání výpovědi žalobkyni". Žalovaný dále poukazuje na to, že evidence motorových vozidel patří pod výkon státní správy v přenesené působnosti, v níž je uplatňován "princip horizontálního řízení"; nelze proto vycházet z právního názoru, že se "za den, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu výpovědi z pracovního poměru, považuje den, ve kterém se o tomto důvodu dozvěděl přímý nadřízený zaměstnanec", který vychází "z předpokladu tzv. vertikálního řízení". Princip "horizontálního řízení" znamená, že "pracovní úkoly zaměstnance jsou stanoveny pracovní náplní, kterou uděluje vedoucí daného odboru, v tomto případě vedoucí odboru dopravy M.Ú. v Č. L.", a že "vedoucí oddělení není oprávněn udělovat zaměstnanci další pracovní úkoly nad rámec pracovní náplně; za nadřízeného žalobkyně je proto třeba považovat nikoliv vedoucího oddělení J. F., ale vedoucího odboru dopravy F. O., který se o jednání žalobkyně dověděl až dne 17.3.2004. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že právní otázky "vedoucího zaměstnance" a "šetření jiného orgánu" odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že napadený rozsudek je správný.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni v květnu 2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb. a č. 46/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2004 (dále též jen "zák. práce").


Podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Podle ustanovení § 46 odst. 4 věty první zák. práce stane-li se v průběhu lhůty dvou měsíců uvedené v předchozím odstavci jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, předmětem šetření jiného orgánu, lze dát výpověď ještě do dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.


Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl; stane-li se v průběhu dvouměsíční lhůty jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, předmětem šetření jiného orgánu, prodlužuje se tato lhůta k výpovědi z pracovního poměru tak, že skončí uplynutím dvou měsíců počítaného ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku tohoto šetření dověděl. Nejpozději však (a to i v případě, že jednání zaměstnance bylo předmětem šetření jiného orgánu) může zaměstnavatel dát výpověď z pracovního poměru do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl; to platí nejen tehdy, jestliže se během této lhůty zaměstnavatel o porušení pracovní kázně nedozvěděl, ale i v případě, že šetření jiného orgánu o jednání zaměstnance v této lhůtě ještě neskončilo, popřípadě se zaměstnavatel o jeho výsledku v této lhůtě nedozvěděl.


"Jiným orgánem" ve smyslu ustanovení § 46 odst. 4 věty první zák. práce se rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož zákonem založené pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně. Mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním řízení, které jsou oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu. Zjištění "jiného orgánu" v tomto směru mají zaměstnavateli umožnit, aby lépe a nezávisle na vlastních poznatcích posoudil, zda zaměstnanec skutečně pracovní kázeň porušil, zda porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance bylo zaviněno, jaká byla forma jeho zavinění a jaký stupeň intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo, a aby dovodil, jaké opatření z porušení pracovní kázně vůči zaměstnanci přijme; je proto odůvodněné, aby zaměstnavatel mohl po přiměřenou dobu se svým závěrem vyčkat výsledků činnosti těchto orgánů. Zákoník práce proto v ustanovení § 46 odst. 4 větě první stanoví (srov. slova "předmětem šetření jiného orgánu"), že pro podání výpovědi z pracovního poměru, jsou významné poznatky z jakékoliv činnosti jiného orgánu, do jehož pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 52/92, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993).


Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.12.1972 sp. zn. 5 Cz 37/72, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973).


Uvedené ustálené judikatuře rozsudek odvolacího soudu - jak vyplývá z jeho odůvodnění - odpovídá. Ministerstvo dopravy nepochybně není orgánem, do jehož zákonem založené pravomoci by patřilo posuzování jednání zaměstnanců žalovaného z pohledu, zda v něm lze spatřovat porušení pracovní kázně; v tom, že sdělilo (prostřednictvím svého odboru schvalování vozidel a předpisů) žalovanému svůj právní názor k otázce, zda lze "považovat za hrubé porušení pracovní kázně činnost pracovnice M. P., která zaregistrovala vědomě vozidlo, které místně přísluší jinému úřadu", už z tohoto důvodu nelze spatřovat výsledek "šetření jiného orgánu" ve smyslu ustanovení § 46 odst.4 věty první zák. práce. Vedoucí oddělení evidence vozidel odboru dopravy M. ú. v Č. L. J. F. byl podle zjištění soudů bezprostředně nadřízeným zaměstnancem žalobkyně. I kdyby v důsledku uplatnění "principu horizontálního řízení" byl - jak tvrdí žalovaný - oprávněn stanovit pracovní náplň žalobkyně vedoucí odboru dopravy M. ú. v Č. L. F. O., nic to nemění na tom, že vedoucí oddělení J. F. byl jako bezprostředně nadřízený zaměstnanec oprávněn (v rámci své působnosti) ukládat žalobkyni pracovní úkoly a dávat jí - v rámci stanovené pracovní náplně - závazné pokyny; je proto správný právní názor odvolacího soudu, že žalovaný se dověděl o důvodu k výpovědi dnem, v němž o jednání žalobkyně, zakládajícím (možný) důvod k výpovědi z pracovního poměru, získal vědomost (dověděl se) vedoucí oddělení J. F.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč [srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.], celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. ledna 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu