21 Cdo 1058/2014
Datum rozhodnutí: 15.05.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1, věta první o. s. ř., § 42a obč. zák. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 1058/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Dlouhá č. 705/16, proti žalované V. Z. , zastoupené JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Spálená č. 92/21, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 2/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č. j. 55 Co 245/2013-183, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013, č. j. 55 Co 245/2013-183, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v němž byl vyjádřen právní názor, že dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013) rozumět nejen osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, z nichž mimo jiné vyplývá, že k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován k odpůrčí žalobě, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, k otázce vynaložení náležité pečlivosti osoby dlužníku blízké za účelem rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele]; není proto důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o splnění podmínek odporovatelnosti právního úkonu), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2014
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu