21 Cdo 1058/2006
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1058/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T., a.s., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 15/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005 č.j. 16 Co 96/2005-127, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 31.10.2001 žalovaný sdělil žalobci, že "jej nemůže nadále zaměstnávat na místě podle pracovní smlouvy", že "nabízená volná pracovní místa auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů odmítl" a že mu proto "dává ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce výpověď z důvodu nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně".


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného, u něhož pracuje v různých funkcích 23 let, byl dnem 1.2.1997 jmenován do funkce výrobního ředitele a ode dne 1.7.2000 do funkce vedoucího útvaru investičních projektů. Poté, co byl dne 12.7.2001 z posléze uvedené funkce odvolán, mu žalovaný dal dopisem ze dne 24.7.2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce; žalobce platnost této výpovědi napadl žalobou, vedenou u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 238/2001. Posléze mu žalovaný dne 29.10.2001 nabídl volná pracovní místa auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů a dne 31.10.2001 mu dal další výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Žalobce považuje výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 za neplatný právní úkon, neboť výpovědní důvod je v ní uveden jen obecně (neuvádí se, o jakou organizační změnu se jedná), u žalovaného vykonává funkci výrobního ředitele, z níž dosud nebyl odvolán, a žalovaný dal výpověď během výpovědní doby plynoucí na základě výpovědi ze dne 24.7.2001.


Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 5.9.2002 č.j. 6 C 15/2002-33 ve znění usnesení ze dne 22.10.2002 č.j. 6 C 15/2002-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.818,- Kč k rukám advokáta a že žalovaný je povinen zaplatit "ČR na účet Okresního soudu v Novém Jičíně" na náhradě nákladů řízení 1.849,10 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalovaného dříve než byl jmenován vedoucím útvaru investičních projektů ve funkci výrobního ředitele, avšak dosud byl odvolán pouze z funkce vedoucího útvaru investičních projektů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "žalobce nadále vykonává u žalovaného funkci výrobního ředitele, do které byl jmenován", a že proto "nemohlo dojít k zániku pracovního poměru výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce".


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12.2.2003 č.j. 16 Co 370/2002-49 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že funkce obsazovaná jmenováním může zaniknout dohodou uzavřenou podle ustanovení § 36 zákoníku práce o změně sjednaných pracovních podmínek (druhu práce) a že tedy nelze dospět k závěru, že by žalobce vykonával u žalovaného funkci výrobního ředitele jen proto, že "jmenování do funkce vedoucího útvaru investičních projektů neobsahovalo odvolání z funkce výrobního ředitele". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval "formálními a hmotněprávními podmínkami platnosti sporné výpovědi".


Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 7.5.2003 č.j. 6 C 15/2002-57 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.152,- Kč k rukám advokáta. Při posuzování podmínek platnosti výpovědi soud prvního stupně dovodil, že "z formulace výpovědního důvodu" je patrno, z jakého důvodu byla výpověď z pracovního poměru podána i v čem je důvod k výpovědi spatřován [ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce totiž obsahuje jediný výpovědní důvod - nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně], že však "výpověď neobsahuje údaj o tom, o jakou konkrétní organizační změnu šlo". V tomto směru zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu žalovaného obsaženém v dopise ze dne 31.10.2001 podle názoru soudu prvního stupně "nedostatečně určité", a proto je výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 ve smyslu ustanovení § 44 zákoníku práce neplatná.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.10.2003 č.j. 16 Co 168/2003-69 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že soud prvního stupně posoudil platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zákoníku práce "neúplně a nesprávně", neboť projev vůle žalovaného "nepodrobil" výkladu ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce se záměrem, aby byly odstraněny všechny pochybnosti o určitosti tohoto písemného projevu vůle; při zkoumání platnosti výpovědi totiž není možné se zabývat "jen pouhým textem výpovědi", ale, jsou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, je třeba "v rámci výkladu projevu vůle podle § 240 odst. 3 zákoníku práce se zabývat zejména tím, za jakých okolností byl tento projev vůle učiněn a zda z nich bylo zřejmé, proč byla dána zaměstnanci výpověď". Uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval platností výpovědi "z hlediska formálního i hmotněprávního".


Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 3.3.2004 č.j. 6 C 15/2002-79 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22.750,- Kč k rukám advokátky. Poté, co na základě výsledků dokazování zjistil, že po odvolání z funkce vedoucího útvaru investičních projektů žalobce obdržel od žalovaného nabídku volných pracovních míst auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů a že žalobce nabídnutá místa odmítl, soud prvního stupně dospěl k závěru, že "výpověď byla žalobci dána z důvodů uvedených v ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce, který konstruuje právní fikci splnění podmínek výpovědi z důvodů ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce v případě, že zaměstnanec po odvolání z funkce odmítne zaměstnavatelem nabízená místa", a že proto výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 nemůže být neplatná "pro nekonkrétnost" použitého důvodu. Námitku žalobce, že výpověď je neplatná, protože byla dána žalobci ve výpovědní lhůtě předešlé výpovědi ze dne 24.7.2001, označil za bezpředmětnou, neboť tato výpověď byla rozhodnutím soudu "určena jako neplatná, tzn. že tento právní úkon jakoby nebyl učiněn".


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.7.2004 č.j. 16 Co 136/2004-95 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nemohla být dopisem ze dne 31.10.2001 dána výpověď z pracovního poměru "z důvodů uvedených v ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce", neboť podle ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce ve znění zákona č. 155/2000 Sb. nastává fikce nadbytečnosti z důvodu podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, jen jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance odvolaného z funkce jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, a nikoliv také tehdy, jestliže zaměstnanec odvolaný z funkce nabídnutou jinou práci odmítl. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení znovu zkoumal, zda byla naplněna skutková podstata některého z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zákoníku práce.


Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 19.1.2005 č.j. 6 C 15/2002-109 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.399,- Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalovaného ve funkci výrobního ředitele, do níž byl jmenován dne 3.2.1997, a že po zrušení této funkce byl žalobce dne 27.6.2000 jmenován do funkce vedoucího útvaru investičních projektů, z níž byl v souvislosti se zrušením této funkce odvolán dne 12.7.2001. Dopisem ze dne 24.7.2001 žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28.2.2002 sp. zn. 6 C 238/2001 určena jako neplatná. Dne 29.10.2001 žalovaný nabídl žalobci volná pracovní místa auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů; poté, co žalobce nabídku odmítl, dal mu žalovaný dopisem ze dne 31.10.2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce poté, co byl odvolán z funkce vedoucího útvaru investičních projektů a co odmítl nabízená volná pracovní místa, se stal pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem a že tím nastala skutečnost, se kterou ustanovení § 46 odst. 1 zákoníku práce spojuje možnost rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr. Žalobce nemohl mít žádné pochybnosti o tom, v čem je konkrétně spatřován důvod výpovědi (z jakého důvodu se stal nadbytečným), protože "obdržel odvolání z funkce, dostal nabídku, aby pracoval na některém volném místě a tuto nabídku odmítl". Námitku žalobce, že výpověď je neplatná, protože byla dána žalobci ve výpovědní lhůtě předešlé výpovědi ze dne 24.7.2001, označil za bezpředmětnou, neboť tato výpověď byla rozhodnutím soudu "určena jako neplatná, tzn. že tento právní úkon jakoby nebyl učiněn".


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.11.2005 č.j. 16 Co 96/2005-127 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.257,- Kč k rukám advokátky. Poté, co zjistil, že žalobce zastával u žalovaného v době výpovědi z pracovního poměru pouze funkci vedoucího útvaru investičních projektů, odvolací soud nejprve dovodil, že soud prvního stupně vyložil projev vůle obsažený v dopise ze dne 31.10.2001 v souladu s ustanovením § 240 odst.3 zákoníku práce a že tedy žalobci "bylo zřejmé, proč mu byla dána výpověď". Žalobce byl bezprostředně po zasedání představenstva žalovaného dne 11.7.2001, na němž bylo schváleno nové organizační schéma od 12.7.2001 a bylo rozhodnuto o odvolání žalobce z funkce vedoucího útvaru investičních projektů ke dni 12.7.2001, informován o provedených organizačních změnách, které byly důvodem výpovědí daných žalobci ve dnech 24.7.2001 a 31.10.2001. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že k odvolání z funkce došlo výhradně z vůle žalovaného kvůli zrušení funkce, že organizační změnu nezavinil a že nabízená volná místa nemusel přijmout, dovodil však, že i za těchto okolností jsou dány podmínky pro podání výpovědi žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, protože se stal pro žalovaného nadbytečným v důsledku organizačních změn (jeho pracovní místo bylo zrušeno), žalovaný ho nemohl dále zaměstnávat a žalovaný splnil nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 zákoníku práce.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že z funkce výrobního ředitele, do níž byl jmenován dne 3.2.1997, dosud nebyl odvolán "písemně a ani jinou formou" a že proto - dokud trvá pracovní poměr založený jmenováním do funkce výrobního ředitele - nemohla být dána výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů. Výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 je navíc neurčitá, neboť v ní nejsou uvedeny skutečné důvody, které vedly žalovaného k rozvázání pracovního poměru, výpovědní důvod není podrobným a určitým způsobem konkretizován, není v ní obsaženo, o jakou konkrétní organizační změnu mělo jít, a že ani z okolností případu nemohl žalobce pochopit, proč dostal výpověď. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce, který podle svého tvrzení pracoval u žalovaného asi od roku 1978, byl žalovaným jmenován dne 3.2.1997 do funkce výrobního ředitele a dne 27.6.2000 - poté, co byla funkce výrobního ředitele zrušena - do funkce vedoucího útvaru investičních projektů, z níž byl odvolán dne 12.7.2001. Dopisem ze dne 24.7.2001 žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28.2.2002 č.j. 6 C 238/2001-20 určena neplatnou. Dne 29.10.2001 žalovaný nabídl žalobci "na základě nadbytečnosti v souvislosti s organizačními změnami" volná místa auditora jakosti a provozního zámečníka - mazače strojů; poté, co žalobce tuto nabídku odmítl, dal mu žalovaný dopisem ze dne 31.10.2001 výpověď z pracovního poměru "z důvodu nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně".


Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dme 31.10.2001 je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době rozvázání pracovního poměru - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen "zák. práce").


Podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. práce pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.


Podle ustanovení § 27 odst. 3 zák. práce volbou se pracovní poměr zakládá v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usneseními příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů podle zvláštního zákona.


Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.


Pracovní poměr se - jak vyplývá z výše uvedeného - zakládá nejen pracovní smlouvou, ale i volbou nebo jmenováním. Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto rovněž v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena nebo jmenována do funkce jen se svým souhlasem (srov. § 7 odst. 1 zák. práce a v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů). Pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním vzniká dnem, který byl stanoven k nástupu do funkce (§ 65 odst. 1 věta první zák. práce).


Do funkce může být jmenována (zvolen) nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat (zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje, například v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce. Byl-li do funkce jmenován (zvolen) zaměstnanec, který u zaměstnavatele již pracuje, dochází - nemá-li zaměstnanec nadále vykonávat také dosavadní druh práce (funkci) - jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce o dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, které vzhledem k ustanovení § 68 zák. práce platí i pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním); vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke změně i v místě výkonu práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.1999 sp. zn. 21 Cdo 2096/98, uveřejněný pod č. 51 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).


V posuzovaném případě byl žalobce jmenován dne 27.6.2000 do funkce vedoucího útvaru investičních projektů v době, kdy u žalovaného již pracoval ve funkci výrobního ředitele, do níž byl jmenován dne 3.2.1997. Protože bylo nepochybné, že po jmenování do funkce vedoucího útvaru investičních projektů žalobce neměl nadále konat (zrušenou) funkci výrobního ředitele, došlo tím ke změně v obsahu pracovního poměru účastníků v druhu práce (funkci), kterou žalobce v době od 27.6.2000 pro žalovaného konal. Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce zastával u žalovaného v době výpovědi z pracovního poměru pouze funkci vedoucího útvaru investičních projektů, je tedy správný.


Podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.


Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.


Pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním lze rozvázat nejen způsoby vypočtenými v ustanovení § 42 odst.1 zák. práce. Ustanovení § 65 odst.3 věta druhá zák. práce vytváří další způsob skončení pracovního poměru založeného volbou nebo jmenováním; slova "je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c)" v něm obsažená představují fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možno s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti této výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje] (srov. též například právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 85/95, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 1/1997 na str. 34, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 3016/2005).


Fikce nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 65 odst.3 věty druhé a § 46 odst.1 písm.c) zák. práce nastává nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel neměl k dispozici žádné volné místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, ale i v případě, že zaměstnanec nabídku takové práce odmítl; rovněž za této situace zaměstnavatel ve skutečnosti z pohledu ustanovení § 65 odst.3 věty druhé zák. práce "neměl pro zaměstnance jinou vhodnou práci", protože zaměstnance nelze (z důvodu zákazu "nucené práce") nutit, aby bez svého souhlasu konal jinou práci, i kdyby pro něj jinak byla vhodná. Jestliže tedy zaměstnanec byl z funkce, která se obsazuje jmenováním nebo volbou, odvolán nebo se této funkce vzdal anebo mu uplynulo volební období a jestliže se nedohodl se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, protože zaměstnavatel pro něho nemá jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo jinou pro něho vhodnou práci, popřípadě jestliže zaměstnanec nabídku takové jiné práce odmítl, jde jednak o překážku v práci na straně zaměstnavatele, jednak je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2006 sp. zn. 21 Cdo 2740/2005).


Protože žalovaný v projednávané věci dal žalobci výpověď poté, co ho odvolal z funkce vedoucího útvaru investičních projektů a co žalobce odmítl nabídnuté jiné práce, postupoval při podání výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 v souladu s ustanovením § 65 odst.3 větou druhou zák. práce.


Opodstatněná není ani žalobcova námitka, že by byla výpověď z pracovního poměru ze dne 31.10.2001 neurčitá, neboť "v ní nejsou uvedeny skutečné důvody, které vedly žalovaného k rozvázání pracovního poměru, výpovědní důvod není podrobným a určitým způsobem konkretizován, není zde obsaženo o jakou konkrétní organizační změnu mělo jít, a že ani z okolností případu nemohl pochopit, proč dostal výpověď".


Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1 zák. práce; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.


Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.


Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď.


V dopise ze dne 31.10.2001 žalovaný uvedl, že žalobci dává výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce "z důvodu nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně". S dovolatelem lze souhlasit v tom, že těmito údaji nebyl důvod výpovědi náležitě skutkově vymezen. Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle nemohl být zjištěn výkladem. Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).


V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v dopise ze dne 31.10.2001 - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výkladových pravidel obsažených v ustanovení § 240 odst.3 zák. práce vycházel. V souladu se zákonem přihlédl k okolnosti (která vyplynula z výpovědi Ing. M. Š., generálního ředitele žalovaného), že dne 11.7.2001 se konalo zasedání představenstva žalovaného, při němž bylo schváleno nové organizační schéma žalovaného (v němž již funkce vedoucího útvaru investičních projektů zastávaná žalobcem nebyla uvedena) a současně bylo rozhodnuto o odvolání žalobce z funkce vedoucího útvaru investičních projektů, to vše ke dni 12.7.2001, a že žalobce byl bezprostředně po zasedání představenstva dne 11.7.2001 o provedených organizačních změnách informován. Žalobci pak byla nejprve dne 24.7.2001 dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, která byla soudem určena neplatnou, a dne 31.10.2001 byla žalobci dána, poté co odmítl nabídku volných pracovních míst, další výpověď s odvoláním na ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Odvolací soud (i soud prvního stupně) proto v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že "žalobci bylo zřejmé, proč mu byla výpověď dána" a že výpověď daná žalobci přípisem ze dne 31.10.2001 je z pohledu ustanovení § 44 odst.2 zák. práce platným právním úkonem.


Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. března 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu