21 Cdo 1056/2006
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1056/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S.-S. s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2005, č.j. 16 Co 187/2005-78, takto:


I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.


II. Jinak se dovolání žalobce zamítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 15. 1. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce neodevzdal denní tržbu inkasovanou dne 11. a 12. 1. 2003 a že tímto svým jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem .


Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce založený pracovní smlouvou ze dne 21. 10. 2002 trvá. V žalobě žalobce uvedl, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 a že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí, neboť dne 12. 1. 2003 byl po pracovní směně připraven k předání tržby žalovanému, tento se však nedostavil , a proto mu žalobce nemohl tržbu předat. Žalobce neměl v úmyslu jakkoliv krátit tržbu žalovanému, tato situace byla zapříčiněna ryze nedbalostí ze strany žalovaného . Žalobce žalovanému zároveň oznámil, že trvá na zachování pracovního poměru.


Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, č.j. 26 C 28/2003-55, určil, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založený pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2002 trvá, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.246,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce . Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 jako kuchař s možností zaučení na číšníka, že přípisem ze dne 15. 1. 2003 označeným jako Okamžité zrušení pracovního poměru a adresovaným žalobci bylo žalobci ze strany odesílatele J. Š. zastoupeného JUDr. M. G. - oznámeno, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, že v této listině není ani zmínky o žalovaném či o tom, že by např. J. Š. vystupoval jako jeho jednatel , a že žalobce svým přípisem ze dne 17. 1. 2003 žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnával, což žalovaný neakceptoval. Poté, co shledal naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. na určení, že pracovní poměr žalobce trvá, dospěl soud prvního stupně k závěru, že přípis ze dne 15. 1. 2003 označený jako Okamžité zrušení pracovního poměru není úkonem způsobilým být ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce důvodem k rozvázání pracovního poměru , neboť byl učiněn osobou odlišnou od žalovaného S.-S. s.r.o. , a to J. Š. zastoupeným advokátem, který však nebyl se žalovaným v pracovněprávním vztahu . Na tomto závěru podle soudu prvního stupně nic nemění ani skutečnost, že jmenovaný J. Š., je současně jednatelem žalovaného ; ani výkladem projevu vůle podle ustanovení § 240 zákoníku práce nelze dojít k závěru, že uvedené Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 bylo s ohledem na okolnosti případu dáno žalovaným jednajícím J. Š. .


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č.j. 16 Co 187/2005-78, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2002 trvá, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.637,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že nelze přihlížet toliko k tomu, co je uvedeno v tomto jednostranném projevu vůle (okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003), ale i k okolnostem, za kterých byl tento projev vůle učiněn . Z těchto skutečností (při sjednávání pracovní smlouvy s žalobcem byla žalovaná zastoupena svým jednatelem J. Š.; žalobce sdělil dopisem ze dne 17. 1. 2003 žalované, že nesouhlasí s tímto okamžitým zrušením pracovního poměru, že se domáhá ochrany soudní cestou a že trvá na tom, aby byl nadále zaměstnán) vyplývá zcela jednoznačně, že žalobce neměl žádné pochybnosti o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 bylo učiněné J. Š. jako jednatelem žalované, nikoliv jako fyzickou osobou . Podle odvolacího soudu je výklad projevu vůle učiněný soudem prvního stupně formalistický a neodpovídá ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce ve znění do 28. 2. 2004 . Odvolací soud na závěr podotkl, že vzhledem k tomu, že žalobce žaluje na určení trvání pracovního poměru [žalobou na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř.], nemůže se zabývat platností okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003, tedy nemůže ani zkoumat v tomto řízení, zda JUDr. M. G. byl formálně zmocněn k uskutečnění jakéhokoliv právního úkonu vůči žalobci jménem žalované .


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že výklad projevu vůle obsaženého v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 učiněný odvolacím soudem je nepřiměřeně extensivní narušující právní jistotu v pracovněprávních vztazích, mimo jiné též s přihlédnutím na ostatní zákonné formální náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 55 ZP , že ani při respektování zásady bezformálnosti právních úkonů v pracovním právu tento výklad nemůže zhojit skutečnost, že písemný projev vůle byl výslovně připsán osobě zcela odlišné od zaměstnavatele žalobce (J. Š. namísto S.-S. s.r.o.) , že existence zmocnění pro J. Š. nebyla žalovaným v průběhu řízení ani tvrzena a že odvolací soud se ani blíže nezabýval absencí zmocnění pro JUDr. M. G. . Dovolací důvod žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení projevu vůle obsaženého ve výše uvedeném okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání proti tomuto rozsudku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.


Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení trvání pracovního poměru, který měl být ukončen okamžitým zrušením ze dne 15. 1. 2003, jež bylo žalobci doručeno dne 17. 1. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zák. č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, porušil-li zaměstnance pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


Podle ustanovení § 55 zák. práce musí okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanové lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.


Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.


V posuzovaném případě bylo provedenými důkazy zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného jako číšník, že dne 17. 1. 2003 obdržel žalobce přípis ze dne 15. 1. 2003 označený jako Okamžité zrušení pracovního poměru a že jako pisatel dopisu je označen J. Š., zastoupený advokátem.


S námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně vyložil projev vůle obsažený v přípise žalovaného ze dne 15. 1. 2003 označeném jako Okamžité zrušení pracovního poměru , dovolací soud nesouhlasí.


Uvede-li v písemném právním úkonu zaměstnavatel svůj název (jméno) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho ještě důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba); opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil. Ve skutečnosti jde pouze o vadu projevu vůle, kterou je třeba se pokusit odstranit pomocí výkladu projevu vůle v právním úkonu obsaženého. Podle ustálené judikatury může výklad projevu vůle za použití pravidel uvedených v ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce směřovat jen k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou neprojevil; není rovněž dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).


Stejným způsobem postupoval i odvolací soud, jestliže za situace, že z přípisu žalovaného ze dne 15. 1. 2003 nebylo zřejmé, zda jej J. Š. učinil svým jménem jako fyzická osoba nebo jako jednatel žalované, tento projev vůle vyložil za použití ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce. Vysvětlil, které okolnosti a proč považoval při výkladu uvedeného projevu vůle za významné (žalovaný již při uzavírání pracovní smlouvy s žalobcem jednal svým jednatelem J. Š., žalobce sdělil dopisem ze dne 17. 1. 2003 žalované, že nesouhlasí s tímto okamžitým zrušením pracovního poměru, že se domáhá ochrany soudní cestou a že trvá na tom, aby byl nadále zaměstnán), a správně dovodil, že z dokazování vyplývá zcela jednoznačně, že žalobce neměl žádné pochybnosti o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 bylo učiněné J. Š. jako jednatelem žalované, nikoliv jako fyzickou osobou. S tímto jeho závěrem dovolací soud souhlasí.


Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť chybí prokázání existence zmocnění pro J. Š. k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce a ta nebyla žalovaným v průběhu řízení ani tvrzena .


Podle ustanovení § 8 zák. práce se zaměstnavateli pro účely tohoto zákoníku rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích, a pokud to stanoví zákon, též v obdobných vztazích.


Podle ustanovení § 9 odst. 1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.


Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 3. 2003 (dále jen obch. zák. ), je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.


Podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák. je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.


Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (zde žalovaného) je jeden nebo více jednatelů (§ 133 odst. 1 obch. zák.) a - jak vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zák. práce - právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou (zde žalovaný), především jeho statutární orgán (jednatel, popř. jednatelé). J. Š., jednatel žalovaného, tedy nepotřeboval zvláštní zmocnění k tomu, aby okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem, neboť toto jeho oprávnění vyplývalo přímo z ustanovení § 9 odst. 1 zák.


Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. ledna 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu