21 Cdo 105/2001
Datum rozhodnutí: 20.12.2001
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 105/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Finančního úřadu v T., proti žalované A. R., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 239/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2000, č.j. 18 Co 329/2000-80, takto :

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 3. 2000, č.j. 15 C 239/98-61, určil, že dohoda pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 10. 7. 1995, uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem, a převod nemovitosti číslo popisné 600, na stavební parcele 948 o výměře 176 m2, a pozemkové parcely číslo 57/2 o výměře 620 m2 (ostatní plocha, staveniště), zapsané na listu vlastnictví číslo 526 v katastrálním území T. do výlučného vlastnictví žalované, to je A. R., je vůči žalobci neúčinná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce má vůči B. R. (manželovi žalované) pohledávku z titulu daňového nedoplatku v celkové výši 336.913.274,- Kč, přiznanou platebními výměry. Po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví B. R. a žalované rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 8. 1994, sp. zn. 8 C 174/94, který nabyl právní moci 16. 9. 1994, uzavřeli manželé dne 10. 7. 1995 dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, na jejímž základě se žalovaná stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 19. 7. 1995). Protože dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví sjednali téměř bezprostředně poté, kdy byl manžel žalované koncem června r. 1995 propuštěn z vazby, která na něj byla uvalena po vznesení obvinění ze spáchání trestného činu krácení daně, o čemž žalovaná věděla, soud prvního stupně uzavřel, že se jí ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nepodařilo prokázat (a v tomto směru neunesla důkazní břemeno), že úmysl B. R. zkrátit uspokojení pohledávky žalobce nemohla v době sjednání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví i při náležité pečlivosti poznat.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2000, č.j. 18 Co 329/2000-80, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že dohoda o vypořádání BSM ze dne 10. 7. 1995, uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem B. R., dle které se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitosti č. 600 se stavební parcelou č. 948 o výměře 176 m2 a pozemkové parcely č. 57/2 o výměře 620 m2 (ostatní plocha, staveniště), nemovitosti zapsány na LV č. 526 v k. ú. T., je vůči žalobci právně neúčinná, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uzavřel, že úmyslem dlužníka žalobce (B. R.) bylo uzavřením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky, neboť při vypořádání společného majetku nebyla dodržena kritéria pro vypořádání BSM, stanovená § 150 občanského zákoníku. Za správný označil odvolací soud i závěr, že se žalované - vzhledem k tomu, že věděla o důvodu vzetí manžela do vazby - nepodařilo prokázat, že úmysl manžela zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Se zřetelem k tomu, že byly splněny všechny podmínky podle ustanovení § 42a odst. 1, 2 a 3 obč. zák. (na čemž se soudy obou stupňů shodly), odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze z formálních důvodů ve smyslu § 220 o.s.ř., když výrok o převodu nemovitostí je nadbytečný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jímž namítá, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ). Odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem ve smyslu uvedeného ustanovení spatřuje v tom, že odvolací soud - přestože mu (bývalý) zástupce O. M. dopisem oznámil odvolání plné moci žalovanou - okolnost ukončení zastoupení nevzal na vědomí a žalovanou nevyrozuměl o konání odvolacího jednání, které bylo (jak žalovaná později zjistila) nařízeno na den 5. 6. 2000; tohoto jednání, při kterém odvolací soud o odvolání rozhodl, se žalovaná neúčastnila. Dále dovolatelka argumentuje tím, že rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Plzni, ale i Okresního soudu v Karlových Varech vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem při splnění ostatních podmínek přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Pro zhodnocení, zda jde o rozsudek ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. měnící, je rozhodující nikoli to, jak ho odvolací soud označil a zda formálně rozhodl podle ustanovení § 220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř., nýbrž to, posoudil-li práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy shodně dovodily splnění předpokladů pro určení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve vztahu k žalobci, takže okolnost, že odvolací soud - se zřetelem k nadbytečnosti výroku o převodu nemovitostí - z formálních důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil , nečiní (co do vymezení subjektivních práv a povinnosti účastníků řízení) jeho rozhodnutí ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně diformním. Odtud vyplývá, že napadený rozsudek není rozsudkem měnícím (nýbrž potvrzujícím), takže přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. vyplývat nemůže.

Použitelnost ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána již proto, že napadenému rozsudku nepředcházelo dřívější zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., neboť odvolací soud výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesla (odstavec 2/).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám je ostatně dovolací soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti /§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou ze zmatečnostních vad, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, je závěr o přípustnosti dovolání závislý již jen na posouzení námitky, že řízení je postiženo vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je řízení postiženo zmatečností zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže účastník (nebo jeho zástupce) nebyl řádně k nařízenému jednání o věci samé předvolán.

V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že k odvolacímu jednání nařízenému na 5. 6. 2000 nebyla předvolána, přestože odvolací soud o odvolání plné moci z přípisu jejího bývalého zástupce věděl.

Podle ustanovení § 24 věty první o.s.ř. se může účastník dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta, jehož plnou moc nelze omezit (§ 25 odst. 1 o.s.ř.); advokát, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení (tzv. procesní plná moc), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (srov. § 28 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 28 odst. 3 o.s.ř. odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly zástupcem nebo účastníkem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem.

Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci; jen tehdy, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat (např. dostavit se k výslechu), doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu (§ 49 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 115 o.s.ř., které je použitelné i v řízení u odvolacího soudu ( § 214, § 211 o.s.ř.), nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (odstavec 1/); předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (odstavec 2/).

Z obsahu spisu se podává, že žalovaná si zvolila zástupcem advokáta, jemuž udělila dne 28. 1. 1999 písemnou procesní plnou moc. Odvolací soud usnesením ze dne 9. 5. 2000 nařídil k projednání odvolání jednání na den 24. 5. 2000 ve 14.00 hodin. Na základě omluvy O. M. ze dne 17. 5. 2000, která došla odvolacímu soudu dne 19. 5. 2000, usnesením ze dne 19. 5. 2000 již nařízené jednání odvolal a (současně) nařídil znovu na den 5. 6. 2000 ve 14.00 hodin; o tom uvědomil žalobce a zástupce žalované, jemuž bylo vyrozumění o času a místě jednání doručeno dne 24. 5. 2000 (žalovanou k jednání odvolací soud nepředvolával). Písemným podáním ze dne 1. 6. 2000, které došlo odvolacímu soudu dne 2. 6. 2000, sdělil O. M. soudu, že na základě výpovědi plné moci, kterou ... obdržel od paní R. dne 31. 5. 2000, došlo k ukončení právního zastoupení ; v souvislosti s tímto oznámením uvedl, že se jednání dne 5. 6. 2000 neúčastní. Odvolací soud při jednání dne 5. 6. 2000 věc v nepřítomnosti žalované projednal (aniž prováděl dokazování) a o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně meritorně rozhodl.

Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 17/1998 pod č. 123) nebyla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. V takovém případě platí, že řádným doručením písemného vyrozumění o nařízení jednání zástupci účastníka ve smyslu § 49 odst. 1 o.s.ř. byl předvolán i jím zastoupený účastník; je věcí zástupce, zda svou povinnost informovat včas zastoupeného účastníka splní (§ 727 obč. zák., § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb.). Z hlediska soudu není splnění této povinnosti právně významné.

Právo na nové vyrozumění o času a místě konání jednání (tj. předvolání) účastníku nevznikne ani poté, co plnou moc udělenou zástupci odvolá. Žalovaná totiž pomíjí, že vzhledem ke skutečnosti, že odvolání plné moci účastníkem je vůči soudu účinné, jakmile mu bylo účastníkem nebo zástupcem oznámeno (srov. § 28 odst. 3 o.s.ř.), nemohou být předtím nastalé účinky řádného a včasného doručení vyrozumění o čase a místě jednání oznámením o odvolání plné moci dotčeny. V projednávané věci účinky odvolání plné moci žalovanou ve vztahu k odvolacímu soudu nastaly dne 2. 6. 2000, tedy až poté, co vyrozumění o nařízeném jednání bylo dne 24. 5. 2000 doručeno O. M. Jestliže tedy účinky doručení vyrozumění o konání odvolacího jednání zástupci účastníka s procesní plnou mocí nemohou být dotčeny následným oznámením o odvolání plné moci, není třeba účastníka k nařízenému odvolacímu jednání znovu předvolávat.

Zjištění, že řízení vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postiženo není, nese s sebou konečný závěr o tom, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání - aniž se mohl věcí zabývat z pohledu dalších námitek v dovolání snesených - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.; žalovaná (dovolatelka) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobci žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu