21 Cdo 1043/2015
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1, 2, 3, 4 obč. zák. ve znění do 31.12.1997, § 16 odst. 1 a 4 předpisu č. 328/1991Sb. ve znění do 30.04.2000, § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 150 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




21 Cdo 1043/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná č. 1493/8, proti žalované TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze 5, Plaská č. 622/3, IČO 61944017, zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Strašínská č. 3205/11, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 94/2000, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2014, č. j. 8 Co 541/2014-1171, takto:

Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku (o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení) tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 210.680,- Kč, a jímž uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 8.228,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vůči němu neúčinná kupní smlouva ze dne 1. 9. 1997, vložená do katastru nemovitostí dne 13. 10. 1999, kterou společnost OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., jako dlužník žalobce, převedla na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 488 k. ú. Přívoz (dále též jen kupní smlouva ze dne 1. 9. 1997 ) a kupní smlouva ze dne 3. 9. 1997, vložená do katastru nemovitostí dne 6. 10. 1999, kterou společnost OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., jako dlužník žalobce, převedla na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 488 k. ú. P. a na LV č. 810 k. ú. M. H. (dále též jen kupní smlouva ze dne 3. 9. 1997 ), a aby bylo žalované uloženo strpět, aby proti ní žalobce vedl výkon rozhodnutí pro pohledávky podle platebních rozkazů Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998, č. j. 5 Ro 1919/97, do výše 24.613,30 Kč a ze dne 10. 12. 1998, č. j. 6 Ro 27/98, do výše 308.400,50 Kč s úroky za dobu a ve výši, jež vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k prodeji nemovitostí došlo v úmyslu zkrátit žalobce jako věřitele, že jednatelem a jediným společníkem dlužníka je manžel jednatelky a jediné společnice žalované a že v době převodu měl dlužník povinnost zaplatit žalobci podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 5 Ro 1919/97, pohledávku ve výši 24.613,30 Kč a podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 6 Ro 27/98, pohledávku ve výši 308.400,50 Kč.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 64 C 94/2000-341, žalobě o určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1997 vůči žalobci vyhověl, žalobu, aby bylo žalované uloženo strpět, aby proti ní žalobce vedl výkon rozhodnutí pro pohledávky podle platebních rozkazů Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998, č. j. 5 Ro 1919/97, do výše 24.613,30 Kč a ze dne 10. 12. 1998, č. j. 6 Ro 27/98, do výše 308.400,50 Kč s úroky za dobu a ve výši, jež rozvedl, zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném 630,80 Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 14.860,- Kč, a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že dlužník sice uzavřel kupní smlouvy o převodu vlastnictví dne 1. 9. 1997 a dne 3. 9. 1997, tedy v době, kdy jednatelem a společníkem žalované byl J. S., avšak k přechodu vlastnictví (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 25. 8. 1998) došlo až v době, kdy se společnicí a jednatelkou žalované stala M. V., manželka jednatele a společníka dlužníka. Uzavřel, že uvedené kupní smlouvy jsou právní úkony mezi dlužníkem (OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o.) a osobou blízkou (manželka společníka a jednatele dlužníka byla společníkem a jednatelkou nabyvatele), která neunesla svou povinnost důkazní, neboť neprokázala (ani se nevyjádřila), že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohla i při náležité pečlivosti poznat.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2006, č. j. 8 Co 643/2005-365, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavcích I., III. a IV. výroku (ve výrocích o neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1997 vůči žalobci a o povinnosti žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném 630,80 Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 14.860,- Kč) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že vadně dovodil, že právní úkon, jehož neúčinnosti se žalobce domáhá, je vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tento je však právním úkonem příslušného katastrálního úřadu nikoliv dlužníka žalobce. Osoby uzavírající předmětné kupní smlouvy (v době podpisu) nebyly osoby blízké a nebylo prokázáno, že by žalovaná mohla poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 64 C 94/2000-441, nepřipustil změnu žaloby a žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1997 vůči žalobci zamítl; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném 630,80 Kč, a žalované na náhradě nákladů řízení 332.708,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Doležala. Dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprokázal, že v době sjednání právních úkonů smluv ze dne 1. 9. 1997 a ze dne 3. 9. 1997 existovaly takové objektivní skutečnosti, z nichž by bylo nutné dovodit, že žalovaná musela vědět, že prodávající uzavírá kupní smlouvu s úmyslem zkrátit žalobce jako svého věřitele .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 10. 2007, č. j. 8 Co 123/2007-505, odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, odmítl, v ostatních výrocích jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele je vnitřní psychický stav dlužníka, který nelze prokázat . Nicméně se dá dovodit z ostatních okolností a těmi jsou dle názoru odvolacího soudu hospodářská situace převodce (dlužníka žalobce) v době uzavírání kupní smlouvy, celková aktiva a pasiva firmy, a za tím účelem je nepochybně nutno provést výslech svědků V. V., jeho manželky a případně dalších žalobcem navrhovaných svědků .

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 64 C 94/2000-645, žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1997 vůči žalobci zamítl; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném 630,80 Kč, a žalované na náhradě nákladů řízení 395.935,30 Kč, k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Doležala. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že kupní smlouvy, jejichž neúčinnost vůči sobě se žalobce domáhá, byly skutečně uzavřeny dne 1. 9. 1997 a dne 3. 9. 1997, tedy v době, kdy M. V., manželka dlužníka, nebyla jednatelkou žalované. Žalobce pak neprokázal, že v době sjednání uvedených smluv existovaly takové objektivní skutečnosti, ze kterých by bylo nutné dovodit, že žalovaná musela vědět, že prodávající uzavírá kupní smlouvu s úmyslem zkrátit žalobce jako svého věřitele.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 8 Co 171/2010-676, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul mu, že rozhodnutí je nesrozumitelné a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, že se vůbec neřídil pokyny vyslovenými ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 8. 10. 2007, že neprovedl žalobcem navrhované důkazy, nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro posouzení žaloby, což je otázka data uzavření kupních smluv, existenci závazku převodce (dlužníka) vůči žalobci ke dni uzavření kupních smluv, zda se jednalo o převod nemovitostí na osobu blízkou či nikoliv, a s tím související vznik a prokazování úmyslu zkrátit věřitele v případě, že by se nejednalo o převod nemovitosti na osobu blízkou, zda došlo k převodu nemovitostí na žalovanou, případně, zda se jednalo o převod či prodeji podniku. Stejně tak má podle odvolacího soudu význam otázka čerpání dotací, zda měly být čerpány na předmětné nemovitosti nebo na podnik převodce (dlužníka), aniž by ten předmětné nemovitosti vlastnil již v době, kdy měl na ně čerpat dotace . Rozhodující bude celková ekonomická situace převodce (dlužníka) v době, kdy došlo k uzavření kupních smluv, a zda se převod nemovitostí uskutečnil za cenu obvyklou případně, zda tato cena byla skutečně v nepoměru k ceně obvyklé.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 64 C 94/2000-1125, žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a kupní smlouvy ze dne 3. 9. 1997 vůči žalobci zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 770.511,- Kč k rukám jejího zástupce , a České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech státu 7.196,80 Kč. Měl za prokázáno, že správkyně konkursní podstaty úpadce OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. se souhlasem krajského soudu v Ostravě a s předchozím souhlasem věřitelského výboru úpadce přímým prodejem mimo dražbu prodala nemovitosti zapsané na LV č. 488 v k. ú. P. a na LV č. 810 v k. ú. M. H. za sjednanou kupní cenu 50.000.000,- Kč, která byla kupujícím uhrazena, a proto bylo vlastnické právo následně vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 22. 5. 2013 . V současné době tak již místo předmětných nemovitostí je součástí konkursní podstaty úpadce obdržená kupní cena, která bude rozdělena mezi konkursní věřitele, kterým je (jak bylo zjištěno) i žalobce. Dovodil, že v tomto případě žaloba o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka pozbyla svého významu, neboť není možno naplnit účel, ke kterému právě tento institut směřuje, tzn. možnosti uspokojit svou pohledávku z majetku, který odporovaným úkonem z dlužníkova majetku ušel .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 8 Co 541/2014-1171, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (o zamítnutí žaloby ve věci samé a o povinnosti žalobce zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech státu 7.196,80 Kč) potvrdil, ve výroku II. (o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení) jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 210.680,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Doležala, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 8.228,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Doležala. Při posuzování věci samé se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť za situace, kdy předmětné nemovitosti byly prodány správkyní konkursní podstaty, žaloba žalobce ztratí smysl , protože majetek již přešel na další osobu, vůči které se žalobce pro uspokojení své pohledávky, kterou má vůči dlužníku, nemůže domáhat výkonu rozhodnutí, což je smyslem odpůrčí žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že při stanovení odměny zástupce je nutno postupovat podle § 9 vyhlášky č. 177/96 Sb., vždy ve znění účinném v době, kdy byly jednotlivé úkony právní služby učiněny (nikoli podle ustanovení § 7 téže vyhlášky).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaná i žalobce.

Žalovaná podala dovolání do výroků o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení a namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že se v projednávaném případě jedná o situaci, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi § 9 odst. 1 vyhlášky AT , neboť se jednalo o určení neplatnosti kupních smluv, kterými byly převedeny nemovitosti za částku 2.340.000,- Kč.

Žalobce ve svém dovolání namítá, že odpůrčí žalobu podal před prohlášením konkursu na dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., v rámci kterého bylo o totožné otázce neúčinnosti kupních smluv z 1. 9. 1997 a 3. 9. 1997 ( KS Ostrava ve věci 12 Cm 188/2003 rozh. z 11. 1. 2010, sp. zn., které bylo u VS Olomouc rozh. z 30. 6. 2011 potvrzeno ) rozhodnuto tak, že veškeré úkony žalované a dlužníka ze smluv z 1. 9. a 3. 9. 97 jsou neúčinné. Proto pak správkyně konkursní podstaty nemovitosti prodala. Zamítnutí žaloby kvůli ztrátě jejího významu (která však nastala až po 14 letech řízení) nemá žádný zákonný důvod či zákaz a navíc poškozuje žalobce neústavními hypernáklady ve výši 770.511,- Kč resp. 210.680,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (ve všech jeho výrocích) zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda může soud vyhovět žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podané před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání jsou z části opodstatněná.

Projednávanou věc je třeba i v současné době vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka (na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2001, č. j. 8 K 64/97-235, prohlášen konkurs) uskutečněných dne 1. 9. 1997 a dne 3. 9. 1997 posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1997, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 227/1997 Sb., ze dne 3. září 1997 o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) - dále též jen obč. zák. a podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., tedy podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. 4. 2000 (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ).

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.

Podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

Byl-li však na majetek dlužníka prohlášen konkurs a byla-li neúčinnost právního úkonu rozhodnutím soudu vyslovena po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, stává se majetek, který odporovatelným právním úkonem ušel z dlužníkova majetku, součástí konkursní podstaty a nemůže být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí). Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, nepředstavuje v takovém případě podklad pro uspokojení pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), ale jen důvod pro zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty, které provede správce konkursní podstaty; to platí i tehdy, byla-li odpůrčí žaloba podána ještě před prohlášením konkursu. Správce konkursní podstaty úpadce je totiž oprávněn sepsat majetek, který v důsledku odporovatelného právního úkonu úpadce ušel z úpadcova majetku, již na základě výsledku řízení o odpůrčí žalobě podané před prohlášením konkursu na majetek úpadce některým z věřitelů úpadce vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, a to za předpokladu, že neúčinnost právního úkonu byla určena po prohlášení konkursu. To platí i v případě, že takový věřitel svou vymahatelnou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, který byl uveřejněn pod č. 165 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4455/2007).

Byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, jsou k odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimováni (§ 16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) správce konkursní podstaty a konkursní věřitel (věřitel, který uplatňuje svůj nárok v konkursu). Ačkoli správce konkursní podstaty nebo konkursní věřitel vede takový spor jako žalobce svým jménem, úspěšný výsledek sporu jde na účet konkursní podstaty a tedy ku prospěchu všech konkursních věřitelů, neboť se tím zakládá právo všech věřitelů podílet se - v mezích daných výší a pořadím jejich pohledávky v konkursu - na výnosu zpeněžení majetku takto navráceného do konkursní podstaty (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, k věcné příslušnosti soudů při projednávání a rozhodování odpůrčích žalob podaných podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které bylo uveřejněno pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Konkursní věřitel nemá po prohlášení konkursu na majetek dlužníka právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem dlužníka převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch. Odpůrčí žaloba, kterou se konkursní věřitel domáhá určení, že právní úkon je (jen) vůči němu právně neúčinný, proto nemůže být způsobilým právním prostředkem k uspokojení jeho vymahatelné (vykonatelné) pohledávky. Z uvedeného vyplývá, že konkursní věřitel se musí odpůrčí žalobou má-li být této jeho žalobě vyhověno - domáhat určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) vůči všem konkursním věřitelům; domáhá-li se vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) jen vůči své osobě, nemůže být úspěšný, i kdyby byly podmínky odporovatelnosti stanovené v § 42a obč. zák. jinak splněny.

V posuzovaném případě žalobce dne 25. 9. 2001 přihlásil do konkursního řízení za úpadcem OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., na jehož majetek byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs, svoji pohledávku ve výši 20.305.074,10 Kč, a byl proto ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby. I když odpůrčí žalobu podal již před prohlášením konkursu na majetek dlužníka (úpadce), a to dne 8. 11. 1999, jeho žaloba by mohla být úspěšná jak vyplývá z výše uvedeného jen tehdy (samozřejmě za předpokladu splnění podmínek odporovatelnosti stanovených v § 42a obč. zák.), kdyby se určení neúčinnosti jím označených právních úkonů úpadce domáhal vůči všem konkursním věřitelům (popř. i rozšířením již podané odpůrčí žaloby vůči všem konkursním věřitelům). Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti právních úkonů úpadce jen vůči své osobě, a vzhledem k tomu, že v mezidobí byly sepsané nemovitosti správkyní konkursní podstaty prodány, soudy v souladu se zákonem aniž by měly důvod provádět další žalobcem označené důkazy ke splnění podmínek odporovatelnosti právních úkonů - jeho žalobu zamítly.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ve věci samé správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu ve věci samé byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Za správný však (prozatím) nelze rozsudek odvolacího soudu považovat ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by měl na tuto náhradu právo podle výsledku řízení, mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).

Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o. s. ř. má být ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením
(srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).

Z tohoto pohledu se však odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení projednávanou věcí nezabýval. Proto nezkoumal majetkové, sociální a osobními poměry žalobce, nepřihlédl ani k tomu, že formálním důvodem neúspěchu žalobce byla skutečnost, že na dlužníka byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs, a k tomu, jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalované jako oprávněného účastníka a zda by po žalované bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možné spravedlivě požadovat, aby jí vynaložené náklady nesla (případně z části) ze svého.

Bude-li odvolací soud rozhodovat o náhradě nákladů řízení znovu podle ustanovení § 142 o. s. ř., neopomene, že od 1. 1. 2001 ustanovení § 151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř. stanoví, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni a odkazuje na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). I když tato vyhláška byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, ustanovení § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., jež stanoví, že odměna za zastupování advokátem se určí podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni , zůstalo nedotčeno. Nelze proto stanovovat náhradu nákladů řízení trvajícího ode dne 8. 11. 1999 dosud jen podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť ta naopak vychází ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal .

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výrocích o nákladech řízení správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu