21 Cdo 1039/2016
Datum rozhodnutí: 23.01.2017
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000



21 Cdo 1039/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. D. , zemřelém dne 11. února 1980, za účasti 1) L. T. , zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29, a 2) L. D. , zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 760/27, o žalobě na obnovu řízení podané L. T. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 32 D 35/2011-74, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011, o dovolání L. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 24 Co 166/2015-145, takto:

I. Dovolání L. T. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Bývalé Státní notářství pro Prahu 2 usnesením ze dne 13.10.1980, č.j. 2 D 394/80-32, provedlo vypořádání dědictví po zůstaviteli V. D., zemřelém dne 11.2.1980, tak, že 1/ manželka B. D. nabývá veškerý majetek zůstavitele ve stavu aktiv uvedený tj. zejména hotovost, domek s pozemky a příslušenstvím v H., nábytek, osobní svršky, náramkové hodinky, tedy majetek v celkové hodnotě 52.430,10 Kčs s tím, že uhradí náklady pohřbu zůstavitele ve výši 4.470,- Kčs a uhradí čistý dědický podíl nezletilého syna L. D. v částce 23.980,05 Kčs v hotovosti a to tak, že tento podíl složí na nově založenou vkladní knížku vinkulovanou jménem nezletilého a to do konce roku 1981 , a 2/ nezletilý syn L. D. nabývá v hotovosti svůj čistý dědický podíl ve výši 23.980,05 Kčs, který mu vyplatí B. D. za podmínek sub 1/ uvedených . Na základě zjištění, že zůstavitel nezanechal závěť, že zanechal tři dědice ze zákona I. dědické skupiny - manželku, syna a dceru, že manželka a syn (řádně zastoupen kolizním opatrovníkem) neodmítli dědictví, že dcera dědictví odmítla a vzhledem k tomu, že je bezdětná a neočekává narození dítěte, její podíl přirostl zbývajícím zákonným dědicům a že mezi dědici nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví a státnímu notářství se nepodařilo sporná stanoviska dědiců odstranit dohodou, státní notářství vypořádalo dědictví autoritativně.

Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 24.11.2011, č.j. 32 D 35/2011-74, potvrdil, že majetek dodatečně projednaný, tj. pozemek č. parc. 3437, ostatní plocha, a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcely původ přídělový plán nebo jiný podklad (GP) č. 3323/13, zapsaný v katastru nemovitostí okresu Č. B., obec T. nad V., katastrální území H. u T. nad V., na listu vlastnictví č. 2643, nabyl dle pravomocně schválené dohody o vypořádání dědictví syn L. D. ; současně stanovil výši odměny notářky JUDr. Jany Kleinové jako soudní komisařky, jejích hotových výdajů a náhrady za DPH v celkové výši 881,- Kč a povinnost k jejich úhradě uložil L. D. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

L. T. podala dne 25.11.2014 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na obnovu řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24.11.2011, č. j. 32 D 35/2011-74, ve věci dodatečného projednání dědictví po V. D., zemřelém dne 11.2.1980, kterou odůvodnila tím, že se začátkem září 2014 dozvěděla, že otcem L. D. není zůstavitel, ale jiná osoba , že L. D. musí být tato skutečnost známa z jeho rodného listu, žalobkyni ji však nikdy nesvěřil a ponechal ji tak v omylu , že kdyby o této skutečnosti věděla, v dědickém řízení by ji namítla a dohodu neuzavřela , a proto se domáhá povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011 a následně potvrzení, že L. T. nabývá majetek dodatečně projednaný.

L. D. souhlasil s tvrzením, že V. D. není jeho biologickým otcem, namítl však, že L. T. tato skutečnost byla známa již dlouho před dědickým řízením , že tato skutečnost také byla dobře známa celé rodině , a proto nejsou dány předpoklady pro povolení obnovy řízení .

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18.5.2015, č.j. 32 D 35/2011-118, povolil obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011 (výrok I.); současně nařídil odklad vykonatelnosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24.11.2011, č.j. 32 D 35/2011-74 (výrok II.). Poté, co dovodil, že návrh na povolení obnovy řízení byl podán včas , soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že L. D. není biologickým synem zůstavitele, jistě je skutečností dle § 228 občanského soudního řádu , a proto postupoval podle ustanovení § 235e občanského soudního řádu. K věci dále poznamenal, že, přestože v dědickém řízení nebyly předloženy žádné matriční dokumenty, které jsou elementárně vyžadovány, nemůže to být omluvou pro L. D. , který, pokud věděl, že není synem zůstavitele, měl tuto informaci uvést jednak při dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli, tak po prarodičích sám , a z morálního hlediska o tom měl zpravit alespoň svoji nevlastní sestru . Odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci soud prvního stupně odůvodnil existencí rozporu v zájmech obou dosavadních účastníků dědického řízení .

K odvolání L. D. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.2015, č. j. 24 Co 166/2015-145, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 35/2011, a zrušil ve výroku II.; současně rozhodl, že L. T. je povinna zaplatit L. D. na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Červinky. Na základě zjištění, že dcera zůstavitele L. D. (nyní T.) odmítla dědictví po zůstaviteli, odvolací soud dovodil, že v případě odmítnutí dědictví se má za to, že osoba, která takový projev vůle učinila, nikdy za dědice povolána nebyla , že již nemůže dědit po zůstaviteli, i kdyby později vyšel najevo další majetek zůstavitele , neboť prohlášení o odmítnutí se vztahuje na celé dědické řízení po zůstaviteli , že účastníky řízení o dodatečném projednání dědictví jsou vždy jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v rozhodnutí o dědictví, příp. jejich právní nástupci , a soud nemůže znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení . Odvolací soud proto uzavřel, že odmítla-li L. T. dědictví po zůstaviteli, nemůže mít postavení dědice v řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku zůstavitele , neboť účastníky mohou být pouze původní účastníci, tj. manželka B. D. a L. D. , že při dodatečném projednání dědictví je L. T., spolu s L. D., procesním nástupcem manželky zůstavitele B. D. , že to však neznamená, že je aktivně legitimována k podání žaloby na obnovu dědického řízení po V. D., jehož výsledek by měl na základě obnovy řízení vyznít tak, že jí bude jako dědičce po zůstaviteli potvrzeno nabytí dědictví k dodatečně najevo vyšlému majetku , a tedy že obnova dědického řízení nemůže pro L. T. přivodit příznivější rozhodnutí ve věci , protože odmítla-li dědictví, nemůže jí být potvrzeno ani nabytí dědictví k majetku, který dodatečně vyšel najevo . Vzhledem k tomuto závěru odvolací soud dále dovodil, že důvod pro nařízení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí odpadl .

Proti tomuto usnesení podala L. T. dovolání. Namítá, že ve věci dodatečného projednání dědictví po V. D., zemřelém dne 11.2.1980, vycházela při uzavření dohody z přesvědčení, že L. D. je synem V. D. a tedy oprávněným dědicem , že se však dozvěděla, že L. D. nebyl synem zůstavitele , že věděla-li by o této skutečnosti, v dědickém řízení by ji namítla a dohodu neuzavřela a totéž platí i pro odmítnutí dědictví v rámci dědického řízení vedeného před Státním notářstvím pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 394/80 , tedy že by dědictví v žádném případě neodmítla , pokud by nebyla L. D. i svou matkou uvedena v podstatný omyl ohledně této okolnosti . Dovolatelka také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že osoba odmítnuvší dědictví v původním dědickém řízení nemohla být účastnicí dodatečného projednání dědictví, neboť má za to, že jednal-li dědic při odmítnutí dědictví v podstatném omylu ohledně okolnosti, která je rozhodující pro rozhodnutí, zda dědictví odmítnout či nikoliv, nemá být vyloučen z dodatečného projednání dědictví , a proto trvá na tom, že měla být a byla jako dědička účastnicí dodatečného projednání dědictví po svém otci , a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda je k podání žaloby na obnovu dědického řízení aktivně legitimována osoba, která v původním dědickém řízení odmítla dědictví a která se dodatečného projednání dědictví účastnila pouze jako procesní nástupce zemřelé dědičky zůstavitele, vyšlo-li najevo, že jeden z dědiců zůstavitele je nepravým dědicem, a domáhá-li se tato osoba vlastního prospěchu z obnoveného řízení. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání L. T. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu jak vyplývá z ustanovení § 241 odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. nepodléhá), že v řízení o dědictví po zůstaviteli V. D. bylo jednáno jako s dědici ze zákona v první dědické skupině s manželkou B. D. a dětmi L. T. (dříve D.) a L. D., že v původním dědickém řízení L. T. odmítla dědictví, což písemně uvedla v plné moci ze dne 1.4.1980 (založené ve spise na č.l. 27), kterou udělila B. D. k zastupování při projednání dědictví, že následně v řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli, v němž L. T. vystupovala (spolu s L. D.) pouze jako procesní nástupce zemřelé dědičky zůstavitele B. D., uzavřela s L. D. dohodu o vypořádání dědictví, která byla schválena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24.11.2011, č.j. 32 D 35/2011-74, dle které majetek dodatečně projednaný nabyl L. D., že však poté vyplynulo najevo, že L. D. není synem zůstavitele V. D., a proto L. T. podala dne 25.11.2014 žalobu na obnovu dědického řízení.

Podle ustanovení Části dvanácté, Hlavy I bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

L. T. napadla žalobou na obnovu řízení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24.11.2011, č.j. 32 D 35/2011-74, které sice bylo vydáno po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., ale po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů [tj. podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném do 31.3.1983 (dále jen not. ř. ); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu, který pověří notáře, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony; srov. Část dvanáctou, Hlavu I bod 12. zákona č. 30/2000 Sb.]. Vzhledem k tomu, že pro postup soudu v řízení o dědictví i v řízení o návrhu na obnovu řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I bod 12. a 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II bod 2. zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád) a zůstavitel V. D. zemřel dne 11.2.1980, tedy před 31.12.2000, je třeba žalobu na obnovu řízení v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I bod 16. zákona č. 30/2000 Sb.) podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen OSŘ ).

Podle ustanovení § 228 odst. 1 OSŘ pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; c) bylo-li rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce.

Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je procesněprávním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně.

K žalobě na obnovu řízení je legitimován účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese, vůči němuž je napadené pravomocné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 OSŘ závazné. Tuto žalobu může účastník, popř. jeho právní nástupce, podat pouze z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 228 odst. 1 OSŘ, přičemž obligatorní podmínkou, která musí být vždy splněna spolu s ostatními důvody obnovy řízení, je možnost příznivějšího rozhodnutí ve věci pro tohoto účastníka.

Z obsahu spisu vyplývá, že L. T. se podanou žalobou domáhala povolení obnovy řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli V. D., na jejímž základě by mělo být potvrzeno nabytí dodatečně projednaného dědictví právě jí, tedy nikoliv ve prospěch zemřelé účastnice dědického řízení - dědičky zůstavitele B. D., za kterou v řízení o dodatečném projednání dědictví L. T. vystupovala (spolu s L. D.) jako procesní nástupkyně. Odvolací soud proto v projednávané věci řešil právní otázku, zda je L. T. aktivně legitimovaná k podání žaloby na obnovu řízení, měl-li by výsledek obnoveného řízení vyznít pouze v její prospěch.

Výklad této právní otázky se však v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor, že žalobu na obnovu řízení nemůže podat ten, kdo nebyl účastníkem původního řízení, přičemž není rozhodné, zda účastníkem tohoto řízení mohl být nebo měl být, popřípadě z jakého důvodu se řízení nezúčastnil (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1986; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.10.2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 15, ročník 2012).

Vzhledem k tomu, že L. T. v původním řízení o dědictví po zůstaviteli V. D. dědictví odmítla, nebyla - bez ohledu na to, jaký důvod ji k odmítnutí dědictví vedl - účastnicí původního řízení o dědictví po zůstaviteli, a tedy ani dědičkou zůstavitele, neboť prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví se vztahuje na celé dědictví po zůstaviteli. Odvolací soud proto správně dovodil, že L. T. nemohla mít postavení dědice ani v řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku zůstavitele, protože účastníky takového řízení mohou být (bezvýjimečně) pouze ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v usnesení o dědictví vydaném podle ustanovení § 39 notářského řádu, popřípadě jejich právní nástupci, neboť při dodatečném projednání dědictví soud nemůže (nikdy) znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, např. bude-li dodatečně objevena závěť nebo bude-li dodatečně vyjasněn okruh dědiců zůstavitele ze zákona (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2006; v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2006, sp. zn. 30 Cdo 135/2005, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77, ročník 2015]. Odvolací soud tedy - jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení - uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Protože L. T. nebyla z důvodu odmítnutí dědictví účastnicí (nezúčastnila se) řízení o dědictví po zůstaviteli ani řízení o dodatečném projednání dědictví, dovolací soud souhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že L. T. nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby na obnovu dědického řízení po V. D., jehož výsledek by měl na základě obnovy řízení vyznít tak, že jí bude jako dědičce po zůstaviteli potvrzeno nabytí dědictví k dodatečně najevo vyšlému majetku. Uvedené samozřejmě neznamená, že by se svých práv k dědictví nemohla domáhat žalobou na ochranu oprávněného dědice (§ 485 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, tj. ve znění účinném do 31.3.1983, dále jen obč. zák. ; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), není-li její právo oprávněného dědice promlčeno (§ 101 a § 105 obč. zák.), neboť prostředkem ochrany dědice, se kterým v původním řízení o dědictví nebylo jednáno jako s účastníkem řízení (jako s dědicem), není obnova původního dědického řízení, ale postup podle ustanovení § 485 obč. zák.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání L. T. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť L. T., jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a L. D. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2017
JUDr. Roman Fiala předseda senátu