21 Cdo 1031/2005
Datum rozhodnutí: 13.09.2005
Dotčené předpisy: § 8b předpisu č. 65/1965Sb., § 60a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 60b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 251b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 251d odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb.




21 Cdo 1031/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, IČ 00025429, proti žalovanému JUDr. P. S., zastoupenému advokátkou, o 128.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 181/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004 č.j. 12 Co 336/2004-76, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 128.160,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 3.9.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 12.8.1988 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti dále jen Institut ) jako ředitel. Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Institut stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení § 8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 o zrušení Institutu ke dni 30.6.2002 (jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení § 251d zák. práce přešla na zřizovatele - Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 30.6.2002 a v souladu s vnitřním předpisem Institutu čj. 359/2001-Inst. ze dne 1.11.2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, tedy 192.240,- Kč. Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 29.8.2002 se žalovaný stal opět zaměstnancem České republiky, a tudíž od 2.9.2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce povinnost vrátit poměrnou část odstupného ve výši 128.160,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19.2.2004 č.j. 24 C 181/2003-52 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 128.160,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 12.4.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 128.160,- Kč ve výši 4% od 3.9.2002 do 11.4.2003 a ve výši 1% od 12.4.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 5.130,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl do 30.6.2002, kdy jeho pracovní poměr skončil na základě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (a bylo mu z tohoto důvodu vyplaceno odstupné), zaměstnancem státu - Ministerstva spravedlnosti, jako právnické osoby, když pracoval ve funkci ředitele Institutu pro vzdělávání (statutární orgán), kterého jmenuje ministr spravedlnosti . Vycházel přitom z názoru, že zákoník práce v ustanoveních § 8 odst. 1 a § 8b odst. 1 a 2 nekonstituuje výjimku ze zákona č. 219/2000 Sb. a totožně chápe stát jako právnickou osobou, který pak vystupuje jako zaměstnavatel , přičemž organizační složka státu pak za stát pouze jedná , a tudíž jí nevzniká právo vystupovat v právních vztazích svým jménem a pod vlastní odpovědností . Jestliže tedy žalovaný následně od 2.9.2002 začal pracovat u Ministerstva spravedlnosti - organizační složky státu, pak podle názoru soudu prvního stupně jeho pracovní poměr vznikl od 2.9.2002 u téže právnické osoby - státu, u které byl zaměstnán v předcházejícím pracovním poměru, a je tedy povinen v souladu s ustanovením § 60b zák. práce vrátit poměrnou část odstupného, neboť nastoupil u dosavadního zaměstnavatele . Okolnost, zda žalovaný částku převzal v dobré víře či nikoliv, není právně významná, neboť odstupné nebylo žalovanému vyplaceno bez právního důvodu (nejde tedy o bezdůvodné obohacení), nýbrž se jedná o nárok založený § 60b zák. práce .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.12.2004 č.j. 12 Co 336/2004-76 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že se žaloba o zaplacení 3% úroku z prodlení od 12.4.2003 do 25.4.2003 zamítá , jinak jej v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že za situace, kdy je možnost vymáhání odstupného upravena zvláštním ustanovením zák. práce, nepřipadá aplikace ust. § 243 zák. práce o bezdůvodném obohacení v úvahu , neboť ustanovení § 60b zák. práce upravující vrácení odstupného je ve vztahu k ust. § 243 zák. práce v poměru speciality k obecnému a má před tímto obecným ustanovením přednost . Při aplikaci ustanovení § 60b zák. práce pak soud prvního stupně ve svých právních závěrech zcela správně vystihl , že podstatné pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku bylo postavení účastníků v pracovněprávním vztahu ke dni zániku pracovního poměru žalovaného a srovnání s jejich postavením v době navázání nového pracovního poměru žalovaným. Podle názoru odvolacího soudu nelze obhájit jiný výklad, než provedl soud prvního stupně, tedy že žalovaný ke dni ukončení pracovního poměru, tj. k 30.6.2002, byl s ohledem na důsledky zák. č. 219/2000 Sb. a zrušení Institutu pro vzdělávání zaměstnancem státu zastupovaného organizační složkou - Ministerstvem spravedlnosti a k tomuto subjektu navázal znovu pracovní poměr ke dni 2.9.2002. Jakékoliv úvahy v případě zaměstnanců státu o kvazi subjektech v pracovněprávních vztazích a zaměstnavatelích sui generis jdou mimo rámec zák. práce a nelze je považovat za použitelné a stejně tak nelze akceptovat úvahy o diskriminaci zaměstnanců státu . I z hlediska finanční náročnosti na mzdové výdaje státních zaměstnanců, lze podle odvolacího soudu zajisté považovat za správné, že v případech, opustí-li zaměstnanec trvale státní službu, má nárok na odstupné, bude-li přecházet jako zaměstnanec státu do jeho různých organizačních složek, nárok na odstupné mu nenáleží . Odlišně odvolací soud posoudil toliko počátek prodlení žalovaného s vrácením odstupného.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť považuje napadené rozhodnutí, ze kterého vyplývá závěr, že nelze přiznat odstupné zaměstnanci, který přechází z organizačních důvodů z jedné organizační složky státu do druhé (byť nové pracovní místo je zcela odlehlé jeho dosavadnímu postavení i společenskému významu jeho dosavadní práce ), za diskriminační a v rozporu se zásadami pracovněprávních vztahů . Namítal, že gramatickým vyjádřením povinnosti zaměstnance vrátit odstupné podle ustanovení § 60b zák. práce a dále úpravou postavení státu jako právnické osoby v zákoně č. 219/2000 Sb. ustanovením § 3 odst. 1 se vytvořila právně zcela neudržitelná situace, která ve svých důsledcích vytváří nerovnost v pracovněprávních vztazích a následnou diskriminaci u všech zaměstnanců státu . Podle jeho názoru je organizační složka státu zaměstnavatelem sui generis , neboť - jak vyplývá z ustanovení § 9a odst. 1 zák. práce - veškeré právní úkony v pracovněprávních vztazích vykonává organizační složka prostřednictvím svého vedoucího, který vystupuje jako zaměstnavatel (uzavírá pracovní smlouvy, rozhoduje o jejich změnách či o skončení pracovního poměru). Dále dovozoval, že při posuzování žaloby je rovněž zapotřebí vycházet z účelu institutu odstupného. Ten zákoník práce sice blíže nerozvádí, avšak podle názoru dovolatele z ustanovení § 60a věty první zák. práce lze usoudit, že se jedná o odměnu za roky odpracované u téhož zaměstnavatele a že jde o určitý druh zadostiučinění za to, že zaměstnanec ztrácí možnost uplatnit pracovní zkušenosti, které u dosavadního zaměstnavatele nabyl ; to potvrzuje i ustanovení § 60b zák. práce, podle něhož se odstupné vrací, pokud pracovník se získanými zkušenostmi může pokračovat u dosavadního zaměstnavatele . Je proto věcí výkladu soudu, aby za dosavadního zaměstnavatele ve smyslu citovaných ustanovení považoval nikoliv stát, ale jeho příslušnou organizační složku jako kvazi zaměstnavatele . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 12.8.1988 žalovaný pracoval ve funkci ředitele (do níž byl ustanoven rozhodnutím ministra spravedlnosti ČSR ze dne 11.8.1988) Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů, který byl na základě zřizovací listiny Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31.3.1988 zřízen s účinností od 1.4.1988 jako samostatná rozpočtová organizace v civilní části resortu ministerstva spravedlnosti ČSR . Opatřením Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 byla tato zřizovací listina změněna mj. tak, že za užití ustanovení § 5 odst. 1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s účinností od 1. dubna 1998, se zřizuje jako organizační složka státu k plnění úkolů v rámci působnosti Ministerstva spravedlnosti Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti . Rozhodnutím ministra spravedlnosti ČR č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 byl Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti, zřízený opatřením Ministerstva spravedlnosti ze dne 31.3.1988, ve znění opatření č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 o změně zřizovací listiny, jako organizační složka státu k plnění úkolů Ministerstva spravedlnosti , podle ustanovení

§ 5 odst. 2 a § 20 odst. 1, 2 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů zrušen ke dni 30.6.2002 s tím, že ministerstvo přebírá ke dni zániku Institutu výkon práv a závazků dosud svěřených Institutu . Odvolacím dekretem ministra spravedlnosti ze dne 13.3.2002 byl žalovaný v návaznosti na rozhodnutí č. 3/2002 ze dne 6. března 2002 o zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti ke dni 30.6.2002 odvolán z funkce ředitele Institutu a dopisem ze dne 13.3.2002 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti (zastoupené ministrem spravedlnosti) žalovanému, že pro něj nemá jinou vhodnou práci odpovídající jeho kvalifikaci a že proto s ním v návaznosti na § 65 odst. 3 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí . Pracovní poměr žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 12.8.1988 skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 30.6.2002 a téhož dne bylo žalovanému podle Vnitřního předpisu č.j. 359/2001-Inst. Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.11.2001 vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, celkem 192.240,- Kč. Na základě pracovní smlouvy ze dne 29.8.2002 žalovaný od 2.9.2002 nastoupil do pracovního poměru u ČR, Ministerstva spravedlnosti - organizační složky státu . Žalobkyně má zato, že dne 2.9.2002 žalovaný nastoupil u téhož zaměstnavatele - České republiky (Českého státu) a že mu proto ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce vznikla povinnost vrátit poměrnou část odstupného ve výši 128.160,- Kč.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že odstupné, jehož vrácení se žalobkyně domáhá, bylo žalovanému vyplaceno v červnu 2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] dále jen zák. práce , a podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů] dále též jen zákon .

Podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

Podle ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného podle § 60a odst. 1, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Podle ustanovení § 60b odst. 2 zák. práce poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dní od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.

Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.

Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou měsíců), znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v ustanovení § 60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli odstupně zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatel do uplynutí doby, která byla rozhodující pro určení odstupného.

Protože povinnost vrátit poskytnuté odstupné ustanovení § 60b zák. práce spojuje s opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, řešil odvolací soud - za výše uvedeného skutkového stavu - mimo jiné právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž byl skončen pracovní poměr se státem jako zaměstnavatelem výpovědí danou příslušnou organizační složkou státu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů, je povinen vrátit poskytnuté odstupné, nastoupí-li po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, do pracovního poměru u jiné organizační složky státu. Tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a je dosud odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§ 8 odst. 1 zák. práce). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem; to platí rovněž pro obdobné pracovní vztahy. Za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§ 8b odst. 1, 2 zák. práce).

Organizačními složkami státu (dále jen organizační složka ) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002). Organizační složka není právnickou osobou (§ 3 odst. 2 věta první zákona).

Je mimo pochybnost, že zákon přiznává způsobilost mít práva a povinnosti v pracovně právních vztazích jen státu, který má v těchto vztazích postavení právnické osoby, a že tedy - jak uvádí odvolací soud - nelze obhájit jiný výklad , než že žalovaný byl ke dni skončení pracovního poměru zaměstnancem státu. Přestože je stejně tak zjevné, že organizační složka státu oproti tomu právnickou osobou není, nelze již tak bezvýhradně přisvědčit názoru odvolacího soudu, že bude-li přecházet zaměstnanec státu do jeho různých organizačních složek, odstupné mu nenáleží .

Příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení § 8b odst. 2 zák. práce oprávnění v pracovněprávních vztazích jednat za stát. Zdůrazňovaný pojem však nezahrnuje pouze možnost dávat zaměstnancům interní příkazy a pokyny k výkonu práce; příslušné organizační složce státu náleží vedle toho také oprávnění činit v pracovněprávních vztazích právní úkony, jinak řečeno - zastupovat stát navenek, kupř. činit právní úkony směřující ke vzniku, změně nebo - tak jako v posuzované věci - zániku pracovního poměru. Právní úkony v pracovněprávních vztazích v případech uvedených v ustanovení § 8b zák. práce činí vedoucí organizační složky státu, jíž se tyto právní úkony týkají, obdobně, jako statutární orgán u fyzických nebo právnických osob nadaných právní subjektivitou. V porovnání s úpravou postavení zaměstnanců zaměstnavatelů nadaných právní subjektivitou obsaženou v ustanovení § 9 odst. 1 větě druhé zák. práce a v ustanovení § 9 odst. 2 zák. práce není v tomto směru rozdílná ani úprava postavení dalších zaměstnanců státu: jiní zaměstnanci, zejména vedoucí organizačních útvarů organizační složky státu, jsou oprávněni činit právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (9a odst. 1 zák. práce); vedoucí organizační složky státu rovněž může určitými právními úkony v pracovněprávních vztazích pověřit další zaměstnance, kteří pracují v této organizační složce státu (§ 9a odst. 2 zák. práce).

Kdyby měla být významná jak dovozuje odvolací soud - jedině skutečnost, že žalovaný, který byl zaměstnancem státu, k tomuto subjektu navázal znovu pracovní poměr , bylo by nutno dovodit (argumentum reductione ad absurdum), že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, protože v důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu zaměstnavatel - stát - nepřestal existovat, a že v takovém případě postačí pro přechod zaměstnance do kterékoliv organizační složky státu uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (ohledně druhu práce popřípadě místa výkonu práce) podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, aniž by bylo zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr. Pracovní poměr výpovědí pro organizační změny by nebylo možné rozvázat ani proto, že nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce by bylo nutné vztáhnout ke všem dalším organizačním složkám státu, a z tohoto důvodu by bylo obtížné - jako se uvádí ve výpovědi dané žalovanému - tvrdit, že v důsledku zrušení organizační složky státu (v posuzované věci Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti a zániku funkce ředitele Institutu) stát jako zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.

Okolnost, že se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k organizační složce státu, a že tedy organizační složka státu je - jak dovolatel ve zkratce uvádí - zaměstnavatelem sui generis , je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení § 251b až § 251d zák. práce, která pro případ zániku organizační složky státu, převodu organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jako jsou stanovena v případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační složku státu, a nikoli na stát jako takový. Názor dovolatele, že za situace, kdy po skončení pracovního poměru nastoupil na referentské místo ministerstva spravedlnosti, rozhodně nešlo o zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, jak má na mysli ustanovení § 60b zák. práce , však přesto nelze sdílet.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc totiž znamená, že po zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti podle rozhodnutí jeho zřizovatele - ministerstva spravedlnosti, přešel výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu se žalovaným podle ustanovení § 251d odst. 2 zák. práce ze zrušené organizační složky na zřizovatele - ministerstvo spravedlnosti, jak tato skutečnost výslovně plyne z rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 6. března 2002 č. 3/2002. Jestliže tedy žalovaný po rozvázání pracovního poměru výpovědí (který - důsledně vzato - ani nebylo zapotřebí rozvazovat, neboť po přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na právního nástupce postačovala dohoda o změně sjednaného druhu práce podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce) nastoupil do zaměstnání u ministerstva spravedlnosti jako právního nástupce zrušeného Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti, má tato skutečnosti za následek závěr, že a zde je třeba odvolacímu soudu přisvědčit - žalovaný nastoupil opět u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce. Za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli z hlediska ustanovení § 60b zák. práce by nebylo možné považovat - jak ze shora uvedeného vyplývá - jedině, kdyby zaměstnanec nastoupil do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení § 251b až § 251d zák. práce.



Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. září 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu