21 Cdo 1028/2012
Datum rozhodnutí: 26.03.2013
Dotčené předpisy: § 27 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 241a odst. 3 o. s. ř.




21 Cdo 1028/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 545/166, proti žalovanému EBH HAUS s. r. o. se sídlem v Ostravě - Kunčicích, Lešetínská č. 27, IČO 25372424, zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 60/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2011 č. j. 16 Co 184/2011-239, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 27. 11. 2006 žalovaný sdělil žalobci, že jej odvolává z funkce generálního ředitele žalovaného, do které byl žalobce jmenován s účinností od 2. 6. 1997, a dalším dopisem ze dne 27. 11. 2006 žalobci sdělil, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť pro něj nemá jinou vhodnou práci, a žalobce se proto stává nadbytečným.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný vůči němu nesplnil svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce, neboť mu nenabídl pracovní místo ředitele ani pracovní místo přípraváře výroby , která byla ke dni podání výpovědi volná a která by žalobce mohl vzhledem ke své kvalifikaci a ke svému zdravotnímu stavu zastávat.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 č. j. 85 C 60/2007-191 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 3. 2011 č. j. 85 C 60/2007-210) žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.096,70 Kč a 15.760,- Kč, druhou z těchto částek k rukám advokáta JUDr. Jiřího Sobčíka. Dovodil, že jmenováním žalobce do funkce generálního ředitele dne 2. 6. 1997 nebyl založen pracovní poměr mezi účastníky, neboť žalobce byl v době od 24. 4. 1997 do 26. 10. 2006 jednatelem žalovaného a podle konstantní judikatury činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nemůže být vykonávána v pracovním poměru. Dospěl však k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným vznikl konkludentně poté, co byl žalobce dne 26. 10. 2006 odvolán z funkce jednatele žalovaného, neboť žalobce až do 27. 11. 2006 vykonával pro žalovaného práci . Vycházel přitom ze zjištění učiněného z výpovědi svědka Ing. J. V., že žalobce s ním aniž by mu v tom žalovaný bránil - domlouval stavbu jeho rodinného domu žalovaným, která následně proběhla. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že žalobce vykonával veškerou činnost pro žalovaného na základě smlouvy o poskytování jednatelských služeb, která byla mezi nimi uzavřena dne 3. 6. 1997 a jejíž platnost skončila dne 31. 12. 2006, neboť po odvolání žalobce z funkce jednatele mohla jeho činnost podle této smlouvy spočívat pouze v předání funkce novému jednateli, popřípadě též v jeho zaučení , nikoli však ve sjednávání nových zakázek nebo v jednání o nových projektech s třetími osobami. Odvoláním z funkce jednatele totiž žalobci zaniklo oprávnění jednat za žalovaného či v jeho prospěch, a pokud žalobce za žalovaného i nadále jednal, musel tak podle názoru soudu prvního stupně činit z jiného titulu , a to z titulu pracovně právního . Soud prvního stupně dovodil, že výpověď z pracovního poměru doručená žalobci dne 27. 11. 2006 je neplatná, neboť žalovaný vůči žalobci nesplnil tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce vzhledem k tomu, že mu po odvolání z funkce generálního ředitele nenabídl volné pracovní místo uklízečky - svačinářky, na které dne 1. 3. 2007 přijal jinou zaměstnankyni.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2011 č. j. 16 Co 184/2011-239 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 44.570,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Všetečky. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jmenování žalobce do funkce generálního ředitele žalovaného ze dne 2. 6. 1997, na základě něhož měl žalobce, který byl jednatelem žalovaného, vykonávat činnosti spočívající v jednání jménem žalovaného ve vztahu ke třetím osobám a v jeho obchodním vedení, je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, který nepřipouští, aby uvedené činnosti náležející jednateli společnosti s ručením omezeným byly vykonávány v pracovním poměru. Na rozdíl od soudu prvního stupně však po doplnění dokazování výslechem žalobce a jednatele žalovaného V. W. jako účastníků řízení a po vyhodnocení výpovědi žalobce, který v průběhu řízení měnil svá tvrzení o tom, zda a kdy vznikl mezi účastníky pracovní poměr, jako nevěrohodné dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky nevznikl ani poté, co byl žalobce dne 26. 10. 2006 odvolán valnou hromadou žalovaného z funkce jeho jednatele, neboť ze samotné skutečnosti, že žalobce po odvolání z funkce jednatele pokračoval s vědomím žalovaného ve výkonu činnosti v jeho prospěch, nelze dovodit vůli žalovaného jmenovat žalobce do funkce generálního ředitele. Zdůraznil, že ve smlouvě o poskytování jednatelských služeb ze dne 3. 6. 1997 byla sjednána šestiměsíční výpovědní doba, jejíhož běhu si byl vědom také žalobce, který na výzvu žalovaného ze dne 27. 11. 2006 k předání všech firemních podkladů, majetku, hesel a jiného vlastnictví společnosti a k vyklizení osobních věcí do 28. 11. 2006 uvedl, že prostory a majetek firmy vrátí ke dni 31. 12. 2006, kdy mu končí výpověď dle jednatelské smlouvy . Na nedostatek vůle žalovaného založit pracovní poměr se žalobcem odvolací soud usoudil též z toho, že žalobce byl i za činnost vykonávanou po svém odvolání z funkce jednatele odměňován až do konce roku 2006 podle smlouvy o poskytování jednatelských služeb jako jednatel, jak vyplývá z jeho mzdového listu za rok 2006, v němž je jako jeho pracovní zařazení uvedeno jednatel společnosti . Odvolací soud proto pokládal za logické a věrohodné tvrzení žalovaného, že žalobce odvolal z funkce generálního ředitele a dal mu výpověď z pracovního poměru pouze z důvodu opatrnosti či právní jistoty . Protože mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, byl žalobce podle názoru odvolacího soudu povinen prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. V tom, že žalobce pro účely sociálního a důchodového zabezpečení uvedl dobu trvání pracovního poměru u žalovaného do 28. 2. 2007 a že dokládal, že tento pracovní poměr s ním byl rozvázán výpovědí z organizačních důvodů , však odvolací soud naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s hodnocením své výpovědi odvolacím soudem jako nevěrohodné, neboť byl po svém jmenování do funkce jednatele a generálního ředitele žalovaného v roce 1997 skutečně přesvědčen , že pracovní poměr mezi účastníky vznikl dne 2. 6. 1997. Skutečností však je, že po odvolání z funkce jednatele jej nový jednatel žalovaného V. W. ústně jmenoval do funkce generálního ředitele, kterou žalobce fakticky vykonával až do svého odvolání z této funkce. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ze samotné skutečnosti, že žalobce po odvolání z funkce jednatele pokračoval s vědomím žalovaného ve výkonu činnosti v jeho prospěch, nelze dovodit vůli žalovaného jmenovat žalobce do funkce generálního ředitele, neboť smlouva o poskytování jednatelských služeb ze dne 3. 6. 1997 žalobci neukládala žádnou aktivní povinnost činnosti po odvolání z funkce jednatele a žalobce nadále nemohl platně činit žádné úkony z titulu jednatele . Podle názoru žalobce je nutno zohlednit též to, že sám žalovaný nepostupoval při odvolání žalobce z funkce generálního ředitele podle smlouvy o poskytování jednatelských služeb, neboť žalobci zakázal vstup na pracoviště a odebral mu veškerá oprávnění ke dni 28. 11. 2006, přestože vztah mezi účastníky smlouvy měl skončit až uplynutím výpovědní doby dne 31. 12. 2006. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení důkazů pominul výpověď svědka Ing. J. V., který uvedl, že se žalobcem jednal o výstavbě svého rodinného domu v listopadu 2006; žalobce tedy v době, kdy již nebyl jednatelem žalovaného, vykonával pracovní činnost, která nevyplývá ze smlouvy o poskytování jednatelských služeb a která nemohla být ani předáváním funkce jednatele a zaškolováním nového jednatele. Žalobce na rozdíl od odvolacího soudu považuje za nevěrohodnou výpověď jednatele žalovaného V. W., který uvedl, že žalobce mu teprve v listopadu 2006 oznámil, že je u žalovaného ještě zaměstnán , a že jej proto odvolal z funkce generálního ředitele z důvodu opatrnosti či právní jistoty . Podle názoru žalobce si žalovaný byl vědom založení pracovního poměru mezi účastníky ústním jmenováním žalobce do funkce generálního ředitele novým jednatelem V. W. a z tohoto důvodu, nikoli z opatrnosti nebo z důvodu právní jistoty, byl žalobce odvolán z funkce generálního ředitele a byla mu dána výpověď. Dovolatel namítá nesprávnost zjištění odvolacího soudu, že žalobce byl i po svém odvolání z funkce jednatele odměňován podle smlouvy o poskytování jednatelských služeb, neboť z výplatních lístků naopak vyplývá, že byl odměňován mzdou a nikoli odměnou jednatele. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 27. 11. 2006 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 308/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 - dále jen zák. práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce byl jednatelem žalovaného v době od 24. 4. 1997 do 26. 10. 2006. Dne 3. 6. 1997 uzavřeli žalobce a žalovaný zastoupený svými společníky smlouvu o poskytování jednatelských služeb , ve které se žalobce zavázal vykonávat jednatelství společnosti a žalovaný se zavázal poskytovat mu za to roční hrubý plat ve výši 480.000,- Kč; smlouva byla uzavřena na dobu do 30. 6. 2000 s tím, že, nebude-li vypovězena nejpozději do 31. 12. 1999, prodlouží se na neurčitou dobu, ledaže by byla jednou ze stran vypovězena se lhůtou 6 měsíců ke konci příslušného kalendářního roku . Dne 2. 6. 1997 byl žalobce jmenován do funkce generálního ředitele žalovaného; písemné jmenování za žalovaného podepsal žalobce jako jednatel. Dne 26. 10. 2006 byl žalobce valnou hromadou žalovaného odvolán z funkce jednatele a novým jednatelem žalovaného byl jmenován V. W. Dne 27. 11. 2006 žalovaný odvolal žalobce z funkce generálního ředitele a téhož dne mu dal výpověď z pracovního poměru z důvodu jeho nadbytečnosti.

Činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba jak správně uvádí odvolací soud - v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. l písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezení však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Odvolací soud proto správně dovodil, že jmenování žalobce, který byl v době od 24. 4. 1997 do 26. 10. 2006 jednatelem žalovaného, do funkce jeho generálního ředitele ze dne 2. 6. 1997, na základě něhož měl žalobce vykonávat činnosti spočívající v jednání jménem žalovaného ve vztahu ke třetím osobám a v jeho obchodním vedení, je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].

Dovolací soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi účastníky nevznikl ani poté, co byl žalobce dne 26. 10. 2006 z funkce jednatele žalovaného jeho valnou hromadou odvolán.

Podle ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.

Podle ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce vedoucími funkcemi, do nichž u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, jmenuje statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel, jsou funkce vedoucích zaměstnanců
a) v přímé řídící působnosti
1. statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
b) v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného
1. statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba,
2. zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
za podmínky, že tomuto vedoucímu zaměstnanci je podřízen další vedoucí zaměstnanec,
c) na ústředních orgánech.
Jmenování a odvolání může provádět u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, výlučně statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, výlučně zaměstnavatel. Je-li zaměstnavatelem stát, jmenování a odvolání může provádět výlučně vedoucí organizační složky státu. Jmenováním a odvoláním nelze pověřit jinou osobu.

Pro jmenování do funkce předpokládá zákoník práce písemnou formu (§ 68 a § 32 odst. 1 věta první zák. práce). Protože však zákoník práce výslovně nestanoví, že nedodržení písemné formy v případě jmenování způsobuje neplatnost takového právního úkonu (srov. § 242 odst. 2 větu první zák. práce), lze pracovní poměr - jak správně uvádí odvolací soud -platně založit jmenováním i tehdy, bylo-li jmenování provedeno ústně, případně i konkludentně. Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i tam, kde se pracovní poměr zakládá jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce jmenován jen se svým souhlasem (srov. § 7 odst. 1 zák. práce). Protože zákoník práce nepředepisuje, jakým způsobem má občan (fyzická osoba) souhlas se svým jmenováním projevit, může být také tento souhlas projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Z uvedeného vyplývá, že pracovní poměr, který se zakládá jmenováním, může vzniknout jedině na základě vůle zaměstnavatele jmenovat a vůle zaměstnance se jmenováním souhlasit, jež obě byly také náležitě projeveny a střetly se v konkrétním čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2339/2003).

Závěr o tom, zda žalovaný jmenoval žalobce poté, co jej dne 26. 10. 2006 valná hromada odvolala z funkce jednatele, do funkce generálního ředitele, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědi svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit některému svědkovi nebo vyslechnutému účastníkovi řízení, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že po jeho odvolání z funkce jednatele jej žalovaný (jeho nový jednatel V. W.) jmenoval do funkce generálního ředitele, odvolací soud učinil z výsledků dokazování (především z výpovědí žalobce a V. W. jako účastníků řízení, ze smlouvy o poskytování jednatelských služeb uzavřené mezi účastníky dne 3. 6. 1997, z písemné reakce žalobce na výzvu žalovaného ze dne 27. 11. 2006 k předání všech firemních podkladů, majetku, hesel a jiného vlastnictví žalovaného a k vyklizení osobních věcí žalobce do 28. 11. 2006, ze mzdového listu žalobce za rok 2006 a ze zápisu o odevzdání funkce jednatele a generálního ředitele ze dne 1. 12. 2006), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. (důvodně akcentoval, že žalobce v průběhu řízení měnil svá tvrzení o okolnostech a způsobu vzniku pracovního poměru mezi účastníky a že výpověď V. W. je naopak v souladu s ostatními provedenými důkazy, zejména se smlouvou o poskytování jednatelských služeb ze dne 3. 6. 1997). Odvolací soud rovněž patřičně zdůvodnil, proč nelze opačný skutkový závěr dovodit ani z činnosti žalobce u žalovaného po jeho odvolání z funkce jednatele (že ze samotné skutečnosti, že žalobce po odvolání z funkce jednatele pokračoval s vědomím žalovaného ve výkonu činnosti v jeho prospěch, není možné zejména s přihlédnutím k tomu, že smlouva o poskytování jednatelských služeb byla žalovaným vypovězena až ke dni 31. 12. 2006 - usuzovat na vůli žalovaného jmenovat žalobce do funkce generálního ředitele); nelze mu proto důvodně vytýkat, že při hodnocení důkazů pominul výpověď svědka Ing. J. V., ze které vyplývá, že žalobce vystupující za žalovaného jednal v listopadu 2006 s Ing. J. V. o výstavbě jeho rodinného domu. K závěru o jmenování žalobce generálním ředitelem nelze dospět ani s přihlédnutím k žalobcem namítané okolnosti, že z jeho výplatních lístků vyplývá, že byl odměňován mzdou a nikoli odměnou jednatele, neboť to, jak je označena odměna žalobce v dokladech o jejím měsíčním zúčtování, nevypovídá nic o vůli žalovaného k založení pracovního poměru mezi účastníky jmenováním žalobce do funkce generálního ředitele po jeho odvolání z funkce jednatele, zejména když je odměna žalobce v těchto dokladech označována jako mzda i v době před jeho odvoláním z funkce jednatele. Za tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu